[…] Běžela a nad hlavou jí létala letadla. Všude byly otočený značky a měla hrozný strach, že bude válka. Když doběhla do kasáren, zrovna z nich vycházel děda s dalšími vojáky. Babičku uklidnil, že jim zamknuli zbraně a že válka nebude, ale že tam musí ještě zůstat a ať se vrátí domů ke strejdovi, kterého hlídala sousedka. […] (neznámý)
Otočil jsem se na druhý bok a znovu usnul. Z klidného spánku nás vyrušilo divoké bouchání na okenici: „Vstávejte, zabrali nás Rusové, možná bude válka.“ Byla to maminka mého kamaráda, která nás přijela informovat, co se stalo. (neznámý)
„Byli jsme všichni přepadlí. Nezaznamenala jsem člověka, který by neměl strach. Kdo alespoň trochu viděl do politiky, věděl, co se asi děje. Do práce se muselo chodit pořád. My jsme byli mladí, dál jsme chodili na diskotéky, tenkrát se tomu vlastně říkalo čaje, a nijak moc jsme se nezajímali, neprožívali jsme to jako starší. Ti měli často vztek, mnozí plakali a chtěli se narychlo vrátit ke komunistům, z jejichž strany třeba dříve vystoupili,“ říká paní Licehamrová.
Babiččina maminka přiběhla domů a říkala, že bude válka, a proto musí rychle do obchodu nakoupit mouku a další věci. V obchodě už bylo mnoho lidí. Každý si chtěl nakoupit, co potřeboval, protože si všichni mysleli, že potom už nebudou moci nic sehnat. (neznámý)
Kronika psala o okupaci 1968 takto: „… začátek školního roku nebyl radostný. Před zahájením práce vstoupila na území naší republiky vojska Varšavské dohody a obsadila nás. Tak jako všechen náš lid se choval rozvážně podle výzev našich zákonných představitelů a semkl se v pevnou jednotku kolem naší strany – tak čestně se chovala i naše mládež. Nedošlo zatím k nepředloženým činům. Tak chce ukázněnou prací nejlépe pomoci naším představitelům, za kterými všichni stojíme.“
Po bezprostředním vypuknutí Sametové revoluce roznášejí studenti po večerech plakáty a letáky o dění v Praze, což neujde pozornosti příslušníků VB. Přistižení distributoři jsou zadrženi, zaznamenáni a s varováním propuštěni. Dne 24. listopadu proběhla beseda se studenty, kteří byli na Národní třídě v době brutálního zásahu. Centrem rodícího se OF a místem pravidelného setkávání občanů se stává klubovna „U Labutě“. Říčany patří mezi první města, která na základě dočasného ústavního zákona dne 25. 1. 1990 volí 32 nových poslanců a novou městskou radu. Předsedou MěNV se stává Jaromír Jech z OF.
„Turnov byl obsazen asi o čtyři dny později, protože si to vojsko údajně popletlo a jelo do Trutnova. To se stávalo častěji, tentokrát to však splnilo účel, ale pouze na chvíli. V některých obcích lidé odmontovali ukazatele nebo značky obcí, aby ztížili orientaci. V Turnově byla totiž kasárna, tak byl o naše město zájem. Zprvu byli v Turnově Poláci, později naše vojsko bylo přemístěno a trvale se zde usadili Rusové,“ vzpomíná Jaroslava Janoušková.
Podle Věry Hospůdkové žádné tanky Varšavské smlouvy Děčínem neprojížděly. Obyvatelé města se o těchto záběrech dovídali prostřednictvím televize či rozhlasu, které popisovaly události v Praze. Za zmínku ovšem stojí skutečnost, že sovětští vojáci na určitou dobu obsadili děčínský zámek.
V roce 1989 měl Loket téměř 2500 obyvatel, jeho historická část byla v zuboženém stavu a kulturní život skomíral, a to zejména poté, co vyhořelo kino a významně byla omezena činnost Dvorany, místního kulturního střediska. Disidentské aktivity probíhaly zejména okolo poetického klubu Kolovrátek (založen v Sokolově) a v rámci občasných koncertů zakázané folkové skupiny Roháči.
Přes Mělník projely asi tři tanky a několik doprovodných vozidel směrem na Prahu, jinak byl klid. Většina místních podniků poslala ráno 21. 8. 1968 své zaměstnance dříve domů kvůli jejich bezpečí. Na základě svých zkušeností babičky hned ráno nakoupily zásoby trvanlivých potravin. Lidé poslouchali rádia, aby se dozvěděli, co se vlastně děje.
„V Manušicích nebyly označené ulice. Takže značku naší ulice, Komenského, jsme měli doma a dlouho tam zůstala. V krámku, ve kterém jsem pracoval, chodili lidé a stěžovali si. Snad až na dva lidi nikdo nebyl spokojený.“ (neznámý)
Babička brzy ráno vstávala, aby nakrmila svého půlročního syna. Potom si pustila rádio a v něm vysílali zprávu o pomoci Praze. Chvíli vůbec nevěděla, co se děje, ale pak se dozvěděla, že byli napadeni Sovětským svazem.
Rok 1989 v Boskovicích probíhal jako každý jiný a nenapovídal nic o blížící se revoluci. Konaly se oslavy MDŽ nebo májové a lampionové průvody. O listopadových událostech studenti a obyvatelé Boskovic věděli jen velmi málo. Lidé sice byli seznámeni se setkáním studentů v Praze na památku 17. listopadu 1939, ale nepřikládali tomu žádný zvláštní význam. Informace se šířily velmi pomalu a lidé je získávali, jak se dalo, například z telefonátů od členů rodiny či přátel, kteří žili ve větších městech. Někteří boskovičtí obyvatelé se pak účastnili demonstrací v Brně.
Příchod vojsk armád Varšavské smlouvy do Ústí nad Labem provázely ve středu 21. srpna 1968 závažné incidenty. Invaze si vybrala i krutou daň: v Tovární ulici skončil pod pásem tanku Petr Fridrich, který následující den v nemocnici zemřel. Tanky v ulicích vyvolaly rychlou reakci obyvatel. „Začali jsme sundávat jména ulic, obraceli směrovky, chtěli okupanty zmást,“ říká Emil Majer. Helena Borská, bývalá krajská velitelka Junáka, vzpomíná na auta StB, která po Ústí sbírala nepohodlné lidi. „Přelepovaly se i zvonky, přátelé nás radši přestěhovali do chatky v zahrádkářské kolonii,“ tvrdí paní Borská.
Na Dobříš přijeli až asi o týden později, říká Jaromír Žák. „A to si vybavuju, jak jsem s dcerou – byly jí tři roky – stál na Pražské ulici. Tam se shromažďovaly děti na autobus do školky. Holka jela poprvé do školky, tak jsme tam čekali s ní na chodníku, a najednou začal hukot. Jeden tank za druhým, obrněná auta začala projíždět s vojáky, kteří měli zbraně namířené na nás, na lidi. Bylo to působivé. Lidi měli strach. A to bylo první setkání města Dobříš s touhle silou. Potom se postupně přestěhovali na Brdy. Měli tam rakety. Ale po republice to vypadalo tak, že nebyli moc vidět. Byli schovaní po lesích a tak. A zajišťovali tzv. ten socialismus, aby ho kapitalisti nerozvrátili.“
Odezva na zásah bezpečnostních složek proti studentům v Praze na Národní třídě nenechala v Ústí na sebe dlouho čekat. Přirozenými centry revoluce se staly zejména Činoherní studio a ústecká pedagogická fakulta, kde již 20. listopadu vznikl stávkový výbor. Protirežimní demonstrace na Mírovém náměstí se těšily spontánní podpoře místních obyvatel. Vedoucí tajemník KSČ Václav Šípek se v den generální stávky, 27. listopadu, pokusil povolat plně ozbrojenou jednotku Lidových milic k ochraně budovy krajského výboru KSČ. Ta však naštěstí rozkazu neuposlechla, a navíc poslala stížnost generálnímu tajemníkovi na Ústřední výbor kvůli postupu krajského výboru KSČ s žádostí o okamžité odvolání.
„Dodnes mám zarytou hluboko v paměti tu pozitivní atmosféru, když se hroutila totalita. Hlavní cíle byly splněny. Zatím ještě politici nedospěli, nejsou ochotni otevřeně říkat nepříjemnou pravdu a utápějí se v populismu. K tomu, abychom se však stali skutečným právním státem, budeme potřebovat ještě trpělivost. Demokracie zde zapustila své kořeny a s tím jsem spokojen,“ říká dnešní starosta a aktivní účastník Sametové revoluce v Nové Pace Josef Cogan.
„Situace byla špatná všude a ani Příbram nebyla výjimkou: „Rozhlasy nefungovaly, takže jsme každý den poslouchali rádio, ve kterém vždy hlásili, že v Praze ani nikde jinde se nic neděje. O tom, že za jejich slovem ‚nic‘ se skrývala spousta mrtvých, jsme neměli tušení,“ vzpomíná na dny, kdy vypukla okupace, Hana Pešková. Přítomnost sovětských vojáků, nedostatek základních potravin a především velká nejistota mezi lidmi byla příznačná i pro Příbram a její okolí.
„Uvědomovali jsme si vážnost situace. Lidé zůstávali doma u zdrojů informací nebo byli v ulicích. Začaly se objevovat plakáty v českém i ruském jazyce, na zdi se psala protiruská hesla, která odsuzovala tento vpád a ruské vojáky posílala domů. Mnoho statečných lidí se proti okupaci angažovalo, ale také za to zaplatili životem. Lidé byli v ulicích celé dny. Všichni jsme měli strach o své rodiny, příbuzné a přátele. Informace se předávaly v ústním podání a také z rádia, v dalších dnech přicházely i nelegální informace o průběhu okupace a zraněných, o požárech a o obětech,“ vzpomíná paní Jiřina.
„Soustředili se především na to největší, což byla Praha. Mého bydliště se to nijak nedotklo, ani okolních měst poblíž. Spíše jsme průběh a dění sledovali v televizi a poslouchali v rádiu. Ruská vojska obsazující letiště, na která měly přilétat další ruské pomocné síly. Matně si vzpomínám na projíždějící ruské tanky mířící směrem na Plzeň. Jak říkám, průběh tohoto vpádu ruských vojsk se mě skoro vůbec nedotkl,“ říká paní Marie Sýkorová.
Na Lounsku se komunisté těšili poměrně silné podpoře. Atmosféra druhé poloviny osmdesátých let (podle J. Chrostka, někdejšího učitele biologie a tělocviku na místním gymnáziu) v lecčems připomínala rozkvět Pražského jara. Lidé však byli opatrní a pasivní, neboť se neustále báli, že uvolnění vezme za své a přijde stejné potlačení jako před dvaceti lety. Pasivitu a váhavost místních podtrhuje nejen to, že ještě 25. listopadu jsou ve městě vylepovány prorežimní plakáty tištěné ve slánských kasárnách, ale i skutečnost, že ve čtvrtek 30. listopadu se na náměstí koná tzv. „trucdemonstrace“ příznivců KSČ, na kterou byli lidé sváženi autobusy z okolních vesnic.
Po cestě potkávali tanky a auta v příkopech, které tanky vytlačily ze silnice. Když přišla do práce, nemohla nikoho najít, až po chvíli našla skupinku kolegyň, krčících se u rádia, kde se hlas hlasatelky ztrácel v šumění rádia.
V Hodkovicích prý projížděly tanky. Všichni z nich měli respekt.
Hraničtí vojáci nekladli odpor, a tak mohli zůstat v kasárnách. Podmínkou samozřejmě bylo, že nepoužijí rakety nebo jiné zbraně. Nadále však zůstali obklíčeni sovětskou armádou s tanky. V tu dobu ale stále nikdo netušil a nevěděl, co se děje a co to má znamenat. Po pár dnech se situace tak nějak „uklidnila“.
„Byla to hezká doba, nikdo neměl strach o práci a slovo bezdomovec jsme neznali. Vztahy mezi lidmi byly velmi hezké, což se s dnešní dobou nedá srovnat,“ vzpomíná Josef Plášek s nostalgií.
S okamžitou platností byly zrušeny všechny dovolené a vycházky. To trvalo asi tři měsíce. Po tuto dobu se připravovali na příchod nováčků. Nacvičovali spartakiádu, lidé nedovedli pochopit, jak můžou nacvičovat, když na ně míří hlavněmi tanků.
V ulicích stály tanky a všude byli vojáci. Lidé s vojáky prý diskutovali o tom, proč přijeli s takovými vozy a proč nemají volhy. Když se babička vracela domů, z vlaku viděla někde kolem tratě tábořiště vojsk a někde zase přesun vojsk.
Rok 1989 již od svého počátku naznačoval nastávající změny. Palachův týden, Několik vět a nakonec 17. listopad. Že se něco děje, se obyvatelé Žďáru nedozvídali nijak rychle. Hlavním zdrojem informací byly samozřejmě tzv. štvavé rozhlasové stanice – Hlas Ameriky a Svobodná Evropa. JUDr. Miloš Jirman vzpomíná: „Po listopadu 1989 jsme se nejprve účastnili demonstrací ve větších městech, hlavně v Brně a v Praze. Ve Žďáře v horní části náměstí nabyly demonstrace na důrazu ve chvíli, kdy přišli zaměstnanci ze ŽĎASu. Souběžně probíhaly individuální akce, jako například odstranění hvězdy z OV KSČ a odstraňování některých názvů ulic, zejména Leninova – dnešní Nádražní.“
Narodil se 26. listopadu 1924 v Hradci Králové do rodiny živnostníka – majitele kadeřnictví. Za války prošel nuceným nasazením v ostravských dolech, odkud uprchl a skrýval se u svých tet v Hradci Králové. Pod jejich vlivem se nechal pokřtít v Církvi bratrské a seznámil se s Věrou Chládkovou, se kterou se v roce 1950 oženil. Manželé se usadili v Pardubicích, kde založili stanici Církve bratrské. Pro své náboženské aktivity byl Karel Kalvach v roce 1962 odsouzen za podvracení republiky ke dvěma rokům vězení. Trest si odpykal v uranových dolech, po propuštění nastoupil do chemičky jako technolog. I nadále se podílel na aktivitách pardubické Církve bratrské.
„Zato negativa to mělo: lidé měli strach cokoliv říct, udělat, vůči vládě musela být absolutní poslušnost, nemohlo se cestovat a byli jsme úplně odříznutí od světa. Spousta lidí uprchla do zahraničí. Ti vzdělanější se dostali do rádia Svobodná Evropa, kde nám hlásili dění ze světa. Toto rádio bylo zakázané, ale lidé chtěli vědět, co se jinde děje. Ve školách se učila jen ruština, angličtina vůbec. Němčina trochu na střední škole. Máme vládu, kterou si zvolíme, a většina z nás jí věří. Toto za komunismu nebylo, taková svoboda. Nikdo nemohl říct svůj vlastní názor. Byli jsme jako v kleci.“
Narodil se 17. 5. 1930 v Proseči u Skutče. Po ukončení třetí třídy měšťanky se v dílně svého otce vyučil truhlářem. Odehnalovi byli katolíci, lidovci, on sám byl členem Orla. Již jako mladistvý byl odsouzen za pobuřování a hanobení Sovětského svazu ke čtrnácti dnům podmíněně na dva roky. Po návratu z vězení se zapojil do skupiny tzv. budislavských Jánošíků. V roce 1950 byl odsouzen k patnácti letům odnětí svobody, ztratil na deset let svá občanská práva, byl mu zkonfiskován majetek a musel uhradit 20 000 Kčs. V uranových dolech na Jáchymovsku a Příbramsku strávil celkem pět a půl roku. V roce 1956 byl amnestován a propuštěn. Poté se živil jako mazač bagrů a jako tesař. Po roce 1990 založil firmu na střešní šindele.
Narodil se v Plzni roku 1954. Vyrůstal v Teplicích, po základní škole nastoupil jako dělník do sklárny. Roku 1969 začal studovat na vojenské škole ve Vyškově, kde posléze dělal vojenského instruktora, jezdil také jako instruktor na dětské tábory. Poté pracoval jako řidič autobusu, roku 1984 odmaturoval na SOŠ v Teplicích. V roce 1986 rozšířil po Teplicích letáky s podrobnostmi o pohřbu básníka a chartisty Jaroslava Seiferta, které oficiální sdělovací prostředky zamlčovaly. Za to byl odsouzen k 14 měsícům odnětí svobody, odvolací soud mu trest zvýšil na 1,5 roku.
Většina dění se odehrávala ve větších městech, a tak se zde, na vesnici, změnilo málo věcí. Lidé nemohli poslouchat svobodné rádio a sledovat některé televizní stanice. Také se měnily politické věci, které tu nebyly až tak důležité, vzpomíná můj děda.
Podobně jako jinde i v Meziříčí byly podepisovány a odesílány rezoluce proti okupaci, přičemž podpisové archy byly vystaveny snad na všech pracovištích, ale i veřejných místech, kde u nich vykonávali dohled studenti z gymnázia. Byly vyvěšovány černé prapory, odstraňovány směrové tabule pro ztížení orientace vojsk.
Obec Muzlov (německy Musslau) je v pramenech poprvé zmiňována v roce 1513, kdy byla součástí Svitavského panství a poddaná městu Březová nad Svitavou. V té době ves obývalo osm rodin – dva velcí a šest středních sedláků, kteří odváděli desátky panství Svitavy. Na konci 19. století už měla obec téměř 400 obyvatel, všichni byli německé národnosti. Vedle statků zde byly dva mlýny, továrnička s kovovýrobou, obchod, řemeslníci, škola a rybník. V roce 1896 byly v okolí zahájeny přípravné práce a v roce 1911 se začalo s výstavbou březovského vodovodu pro město Brno, který byl o dva roky později zkolaudován. Neustálým zvyšováním hygienických podmínek pro ochranu podzemních vod docházelo k rozšiřování vodárenského ochranného pásma. Kvůli tomu muselo dojít k omezení zemědělské a průmyslové činnosti a byly kladeny vysoké hygienické požadavky na obyvatele. Většina obyvatel byla donucena obec opustit po 2. světové válce v rámci odsunu Němců. Jejich domy již nebyly osídleny a zbytek obyvatel byl následně vysídlen po roce 1948. Domy byly zbourány, továrna přestěhována do blízkého Brněnce, rybník zasypán a celé území obce bylo asanováno a zalesněno. Dnes zde jako památka stojí jediný dům u mostu a zbytky kaple sv. Františka Xaverského.
Na Mikulůvce se v roce 1968 nic zajímavého nestalo. Neprojely tanky ani žádná jiná technika, Rusy tady nepotkali, ale viděli nějaké v městech poblíž.
„Atmosféra ve společnosti a samozřejmě i ve škole se postupně měnila… Postupně ubývalo hlasitých a hromadných projevů nesouhlasu s okupací a politickým návratem před Pražské jaro – sovětský tank, památník osvobození z roku 1945, byl polit naftou a vztyčena pirátská vlajka, bouřlivé oslavy vítězství našich hokejistů nad sovětským týmem provázelo provolávání hesla ‚okupanti prohráli‘…“ (Mgr. Jana Pražákové)
V den, který je považovaný za počátek pádu komunismu v tehdejším Československu, 17. listopadu 1989, město Znojmo slavilo 70. výročí založení hudebního školství. V podvečer, kdy v Praze na Národní třídě tehdejší příslušníci SNB brutálně napadli pokojné demonstranty, znojemští občané poslouchali hudbu. Této slavnosti se mimo jiné zúčastnili i Josef Svoboda a Jarmila Holubová.
Podle pamětníků se v Polešovicích na konci listopadu 1989 nic zvláštního neudálo. Hlavní změna nastala až po listopadu. Mnohem bouřlivější průběh však měla v nedalekém Uherském Hradišti. V roce 1989 patřily pod národní výbor v Polešovicích i Vážany a Ořechov. V prosinci toho roku se v Polešovicích změnilo zastupitelstvo, do kterého se dostali zástupci Občanského fóra, již začali připravovat svobodné volby.
Sametová revoluce v Pardubicích probíhala nejen na dnešním náměstí Republiky, ale především ve Východočeském divadle a na Fakultě chemicko-technologické. U zrodu Občanského fóra, které oficiálně vzniklo 21. listopadu, stáli místní signatáři Charty 77 a umělci. Dne 3. prosince spojil symbolický řetěz desetitisíce lidí východočeská města Pardubice a Hradec Králové. Za symbolické završení revoluce lze považovat oficiální návštěvu Václava Havla dne 29. prosince.
Paní Hana Krsková-Dvořáková se narodila 26. 11. 1930 v Praze. Když jí bylo 5 let, přestěhovala se kvůli otcovu zaměstnání s rodiči do Semil. V roce 1948 se přihlásila na taneční konzervatoř do Prahy, kam ji ovšem nepřijali. Vystudovala střední fotografickou školu v Hradci Králové. „Otec si myslel, že půjdu na medicínu, ale mě medicína nezajímala“. Po škole pracovala v Železném Brodě ve fotoateliéru pana Hilgra. Působila ve skupině ILPKORG 1. V roce 1952 byla zatčena za šíření letáků, které obsahovaly myšlenky našeho prvního prezidenta T. G. Masaryka.
Občanské fórum zde vzniklo sice již 19. listopadu, ale žádné výrazné revoluční dění se ve městě nekonalo. Na generální stávku dne 27. listopadu se na náměstí sešla asi tisícovka lidí. Na prvních společných zasedáních OF a MěstNV se řešily spíše praktické otázky města.
O brutálním zásahu na Národní třídě v Praze neinformovala do 21. listopadu ani Jihočeská pravda, ani jiné sdělovací prostředky. Zároveň tento den vydalo své stanovisko předsednictvo jihočeského KV NF, které reagovalo na prohlášení předsedy vlády Františka Pitry, ve kterém se zdůrazňuje: „Nikdo z poctivých lidí naší vlasti nemůže zůstat lhostejný k provokacím vysokoškolských studentů dne 17. a 18. listopadu v Praze. Musí rozhodně odsoudit její průběh hanobící naše socialistické zřízení, politiku KSČ a vyzývající ke svržení vlády“. Přesto se sametová revoluce v Budějovicích těšila masivní podpoře.
Pan Mareček vystudoval na kněze, ale nemohl svoji práci vykonávat, protože musel na vojnu. Dali ho k PTP, snažili se ho přeškolit, aby začal spolupracovat s komunistickým režimem. To se jim nepodařilo a pan Mareček se po vojně znovu vrátil ke kněžské činnosti. STB mu udělala domovní prohlídku a na základě jejich vymyšlených důkazů ho odsoudili na 2 roky a 6 let zákaz kněžské činnosti. Díky amnestii v květnu 1960 do vězení nešel, ale musel si sehnat nějakou práci, než bude moci zase působit jako kněz. Souhlas dostal po 6,5 letech. Po roce 1989 byl rehabilitován, dostal náhradu za pobyt u PTP
Narodil se 1. srpna 1925 do rodiny rolníka, který obhospodařoval 42 hektarů půdy u Jaroměřic nad Rokytnou. Počátkem padesátých let byla celá rodina v rámci postupující kolektivizace za neplnění vysokých dávek postavena před soud. Bohumil Loucký dostal dva roky vězení, odsouzeni byli také jeho rodiče. Veškerý jejich majetek propadl státu, rodina navíc doživotně nesměla pobývat v okrese Moravské Budějovice. Bohumil Loucký prošel jáchymovskými pracovními tábory, propuštěn byl v září 1954. Usadil se poblíž Znojma, staral se o rodiče, pracoval jako kočí. V roce 1962 se oženil a usadil s rodinou u Dukovan, v roce 1978 však byl dům zbourán v souvislosti se stavbou jaderné elektrárny. Bohumil Loucký pracoval ve stavebnictví a hornictví, po úrazu v roce 1973 odešel do invalidního důchodu. Byl rehabilitován a část majetku mu byla navrácena, včetně pozemků, na kterých dnes hospodaří jeho potomci.
Narodil se roku 1892 ve Starém Bydžově a vyučil se obuvníkem. Brzy poté však narukoval do 1. světové války, na italskou frontu, kde byl raněn do nohy. Oženil se až v pětačtyřiceti letech. Celý život byl aktivním Sokolem, v červnu 1948 se zúčastnil 11. všesokolského sletu v Praze. Podílel se také na provolávání slávy prezidentu Benešovi, ke kterému v průběhu sletu došlo. Za to byl následně zatčen a tři měsíce strávil ve vazbě. Poté byl vyloučen ze Sokola a zbaven funkce náčelníka i ředitele kina Sokol. To se podepsalo na jeho fyzickém i psychickém stavu, utrpěl mozkovou příhodu a v padesátých letech odešel do invalidního důchodu.
Narodil se roce 1932 na Podkarpatské Rusi, dětství ale prožil v Plotištích u Hradce Králové. V roce 1957 přišel do Litomyšle jako pionýrský vedoucí, o tři roky později nastoupil jako učitel matematiky a fyziky na zdejší základní školu. Jeho koníčkem je fotografování, působil také jako „městský fotograf“. Byl reformním komunistou, po invazi v srpnu 1968 se podílel na organizování petic proti vstupu cizích armád a na vysílání potřebných informací místním rozhlasem. O průběhu srpnových událostí v Litomyšli také sepsal podrobnou zprávu a vše dokumentoval fotograficky. V období normalizace nadále vyučoval na ZŠ, nesměl však pracovat v mládežnicích organizacích a po jistou dobu vykonávat funkci třídního učitele.
Původní lovecký zámeček byl vystavěn v 18. století, počátkem 20. století jej přestavěl rytíř Gaston Ritter von Malmann. Později však byl donucen zámek prodat a roku 1913 jej zakoupil MUDr. Václav Piťha, jehož rodina zámeček spravovala až do roku 1950, kdy byl komunistickým režimem zestátněn. V 50. letech začal zámek sloužit jako vězení pro osoby nepřátelské komunistickému režimu, především církevní hodnostáře. Objekt v roce 1951 obsadila Státní bezpečnost, která zde sídlila až do roku 1960, poté objekt sloužil jako skladiště JZD. Chvíli také fungoval jako studovna královéhradecké knihovny. V roce 1976 získala zámeček Československé televize, která nechala udělat jeho celkovou rekonstrukci a zřídila zde reprezentační, vzdělávací a školicí centrum. Nynější majitel Ing. Václav Piťha získal zámek v restituci v roce 1992. Na přilehlých pozemcích bylo vybudováno golfové hřiště a zámek tak v dnešní době slouží jako klubovna pro členy golfového klubu.
V Bobrové u silnice pod kostelem svaté Markéty stojí dům, kterému se říkalo a někdy ještě říká Židovna. Jen někteří obyvatelé vesnice ale vědí, proč má dům tuto přezdívku, totiž že v něm bydlela židovská rodina, která zde úspěšně provozovala obchod a hotel Zlatá Praha. Rodina, která za druhé světové války zmizela z Bobrové. Pokusily jsme se zjistit něco o historii tohoto místa, o osudu lidí, kteří tady kdysi žili, a také o historii naší vesnice.
Narodil se 17. května 1927 v Brně. Studoval víceleté gymnázium, věnoval se atletice v Sokole, byl členem a později také vedoucím oddílu Junáka. Za války prošel nuceným nasazením v brněnské textilce. Později si dodělal maturitu a začal studovat práva. V prosinci 1949 byl zatčen za pomoc, kterou poskytoval dvěma mladíkům na útěku. V roce 1951 byl za údajnou velezradu odsouzen k šesti rokům vězení, které si odpykal, především v dolech ve Rtyni a na Jáchymovsku. Po návratu z vězení se oženil, postupně se stal otcem tří synů. Až do důchodu pracoval v dělnických profesích.
Narodila se 18. ledna 1934 jako Věra Nováková. Vystudovala chemii, již v roce 1952 se provdala za Jaroslava Čáslavského, o pět let později se jim narodila dcera Veronika. V roce 1960 byla zvolena do ONV na Praze 9, kde dva roky působila, mj. ve zdravotnické komisi. V témže roce se jí podařilo vycestovat do Anglie na konferenci, kde poznala „západní způsob života“. V roce 1965 emigrovala s manželem přes Rakousko do USA, dcera ovšem vycestovat nesměla a zůstala v péči babičky. Do USA se ji rodičům podařilo dostat až začátkem srpna 1968. Věra Čáslavská mezitím po mnoha měsících našla práci ve svém oboru – v laboratoři na Pensylvánské univerzitě. Od roku 1990 se pravidelně vrací do Čech.
Počátkem 20. století založil Bernard Paukrt ve Sloupnici u Litomyšle pekárnu, kterou roku 1937 předal svému synu Josefovi (nar. 17. května 1911). Ten s manželkou Bohumilou (nar. 25. září 1916) vychovával tři děti. Jejich podnikání však ukončil nástup komunistického režimu. O Vánocích 1949 jim byla pekárna zabavena a Josef Paukrt byl zatčen, po roce ve vazbě byl však propuštěn. Vyučil se tesařem a touto prací se po zbytek života živil. Nadále však byl komunistickým režimem pronásledován, nátlaku nebyly ušetřeny ani jeho děti. Dcera Jaroslava nesměla studovat, celý život pracovala na poště. V roce 1964 se provdala za Miroslava Kubíka (nar. 8. září 1941). Ten byl v roce 1968 za své protisovětské postoje propuštěn ze zaměstnání, postupem času se však vypracoval na náměstka ředitele plynárny v Litomyšli.
Narodil se 31. října 1961 v rodině pronásledované v 50. letech komunistickým režimem. Jeho děd Bohumil Černý st. byl v roce 1957 odsouzen ke čtyřem rokům vězení a byl mu zabaven statek v Bříšťanech u Hořic. Jeho otec Bohumil Černý ml. se živil jako dělník. Bohumilu Černému nejml. se podařilo v polovině osmdesátých let vycestovat s kamarádem na devizový příslib do Rakouska. To byl spolu s perzekucí jeho rodiny důvod, proč se později rozhodl pro emigraci, a v lednu 1986 zůstal po lyžařském zájezdu v Rakousku. Strávil osm měsíců v uprchlickém táboře Treiskirchen u Vídně, přitom si vydělával jako myč aut. Poté se usadil v USA, kde vystudoval univerzitu a v únoru 1992 dostal občanství. O několik let později se vrátil do Čech.
Byl statkářem v Chotýčanech u Českých Budějovic, v letech 1945–1949 byl také členem Místního národního výboru. Jako „kulak“ byl se svou rodinou vystaven na počátku padesátých let šikaně v podobě hospodářských kontrol, prohlídek a pokut za neplnění povinných dodávek. Za to byl nakonec v únoru 1953 postaven před soud a odsouzen ke čtrnácti měsícům vězení a propadnutí veškerého majetku. Jeho rodina byla nuceně vystěhována do vsi Loucká u Mělníka. Josef Šimek si odpykával trest v jáchymovských dolech, v červnu 1953 byl propuštěn na amnestii. V roce 1957 se rodině podařilo přesídlit blíže k domovu, do Humňan u Písku. Josef Šimek zemřel v květnu 1959. Rodina se v roce 1968 vrátila do chalupy v Chotýčanech, v roce 1991 se dočkala i navrácení hospodářských budov a přilehlých pozemků.
Narodil se 18. dubna 1944 v Havlíčkově (tehdy Německém) Brodu. Vystudoval gymnázium a učitelství v oboru dějepis-ruština, později také dálkově český jazyk. Působil jako učitel nejprve v Malči a pak od roku 1967 v Chotěboři, kde začal vést turistický oddíl a o rok později vstoupil do obnoveného Junáka. Pro své skautské přesvědčení byl jako učitel šikanován a v roce 1975 nakonec přeložen na základní školu do Vilémova. V roce 1990 se stal ředitelem školy v Chotěboři a později malotřídky v Rozsochatci. Vrátil se ke skautské činnosti a je autorem řady skautských příruček.
Narodila se v roce 1947 v Novém Hrozenkově u Vsetína, v rodině nadlesního, jako Dagmar Ježová. Její rodiče se zapojili do protikomunistické odbojové organizace Světlana. Matka byla zatčena v roce 1949, otec po dvouletém skrývání rovněž. Oba byli odsouzeni k trestu čtrnácti roků vězení, z něhož si matka odpykala osm a otec dvanáct let. Dagmar mezitím vyrůstala u prarodičů v Ostravě. Z kádrových důvodů nemohla studovat na gymnáziu, a tak roku 1966 odmaturovala na strojní průmyslovce. Od té doby se živila jako technik. O dva roky později se zapojila do šíření letáků proti invazi vojsk Varšavské smlouvy a byla za to odsouzena na dva roky podmíněně.
Narodil se 1. srpna 1903, absolvoval základní školu v Hořicích a poté Hospodářskou ekonomickou školu v Novém Bydžově. V roce 1935 převzal rodinný statek v Bříšťanech a oženil se s Marií Hruškovou, v následujících letech se jim narodily dvě děti. V roce 1957 byl v rámci kolektivizace zatčen a odsouzen k odnětí svobody na čtyři roky, zákazu pobytu v okrese Hořice a k odevzdání veškerého majetku. Po návratu z vězení v roce 1961 mu však byl návrat do rodné obce povolen, až do důchodu se živil jako dělník. Začátkem sedmdesátých let byl částečně rehabilitován, vrácená nemovitost však byla v natolik špatném stavu, že bylo nutno ji zbourat. Bohumil Černý zemřel v roce 1986.
O dramatických událostech v Praze v lednu a v srpnu 1989 se lidé dozvídali zejména z cenzurovaných zpráv a rozhlasu. Málokdo měl odvahu a možnost poslouchat zahraniční zakázané stanice. První neoficiální informace o průběhu demonstrace ze 17. listopadu se do města dostávaly díky choceňským vysokoškolákům. Zprávy se předávaly po příbuzenstvu a známých dál. Studenti sami posílali a přiváželi namnožené tiskoviny. Televizi a novinám (Rudému právu) nikdo nevěřil, přesto to byl stále nejsledovanější zdroj informací. Mnoho lidí mělo strach, že dojde k nasazení vojenských jednotek Sovětské armády z blízkého Vysokého Mýta a že se bude opakovat srpen 1968. První týden po 17. listopadu byl klid jako před bouří. Lidé tiše sbírali informace a porovnávali je s ostatními.
Roku 1918, bezprostředně po vyhlášení Československa, tvořili převážnou část obyvatel Krnova Němci. Ti se tak najednou ocitli za hranicemi nového československého státu, odtrženi od Rakouska i Německa. Obsazení Krnova československými vojsky se však odehrálo v naprostém klidu. Počet českých obyvatel v převážně německém městě postupně rostl, ale jednalo se hlavně o státní zaměstnance, učitele, vojáky či policisty. V Krnově byly tzv. české čtvrti, bylo jich však málo a zbytek města byl výhradně německý. Z 25 tisíc obyvatel obývalo Krnov asi jen tisíc Čechů. V roce 1938, tedy na začátku druhé světové války, tvořili Němci naprostou většinu obyvatelstva v celém okresu Krnov, téměř 91,5 %. Na sklonku tohoto roku, v důsledku mnichovské konference, byli Češi nuceni město opustit a téměř žádní v Krnově nezůstali. Na konci války, 6. května 1945, pak obsadila Krnov sovětská armáda a byly zde založeny tři internační tábory, sloužící pro německé obyvatelstvo čekající na odsun.
Narodila se 8. srpna 1926 se v Uherském Brodě, kde také vystudovala obchodní akademii. V roce 1948 začala pracovat jako účetní v potravinářské firmě Raciola v Uherském Brodě. Kvůli protikomunistickým textům, které přepisovala pro svého zaměstnavatele, byla v roce 1950 zatčena a odsouzena ke 2,5 letům vězení. Poté znovu nastoupila v prodejně textilu jako účetní, oficiálně jako prodavačka. V roce 1964 se vdala za bývalého politického vězně, o čtyři roky později spoluzakládala na Uherskohradišťsku klub K 231, po roce 1989 pak pobočku Konfederace politických vězňů.
Narodil se roku 1924 ve vsi Nedakonice poblíž Uherského Brodu. Jeho rodiče obdělávali asi pět hektarů půdy, měli také obchod se stavebninami. V osmnácti letech musel Jaroslav obojí převzít kvůli otcově nemoci. Když pak počátkem 50. let vystupoval proti kolektivizaci zemědělství, byl za to tvrdě vyslýchán v pověstné uherskohradišťské věznici. Přestože byl následně propuštěn, v roce 1958 byl odsouzen k pokutě pro neplnění zemědělských dodávek. Jeho pozemky byly združstevněny. Dlouho nemohl sehnat zaměstnání, nakonec se po zbytek života živil jako skladník v cukrovaru ve Starém Městě. Ani po roce 1989 se mu nepodařilo většinu majetku získat zpět.
Narodil se 22. května 1930 v Olomouci jako nejmladší ze čtyř dětí. Od roku 1937 byl členem Junáka. V únoru 1949 utekl přes Rakousko do americké zóny v Německu. Tady vstoupil do služeb CIC a stal se kurýrem. Třikrát podnikl cestu do Československa, kde opatřoval dokumenty a informace. Při třetí cestě byl v Zábřehu zatčen a v březnu 1950 brněnským Státním soudem odsouzen ke dvanácti letům odnětí svobody. V jáchymovském táboře Mariánská se pokusil o útěk a byl potrestán dalšími dvěma roky vězení. V červenci 1955 se účastnil stávky vězňů v táboře Vojna, za což byl následně odsouzen k dalším 13 rokům vězení. V roce 1960 byl propuštěn na amnestii. V následujících letech se živil jako montér.
V dopoledních hodinách 21. 8. 1968 projížděly městem kolony tanků, děl a různých aut směrem od Hořepníku na Tábor. V Pacově byla tato událost prožívána velmi vzrušeně. Lidé se hloučkovali na ulicích a náměstí a vzrušeně debatovali, ale nenašel se nikdo, kdo by jim zamával nebo jinak projevil přátelství. Všichni poslouchali bedlivě rozhlas a televizi a čekali na každou zprávu. V továrnách se přestalo pracovat a pracující postávali na ulicích. Ženy z domácnosti a továren se vrhly na obchody a vyvolaly nákupní horečku. Před obchody se tvořily fronty. Nakupovalo se překotně.
Narodil se jako Václav Slon 28. září 1927 v Litomyšli. Rodiče vlastnili menší hospodářství, na kterém jim od dětství pomáhal. Vyučil se knihařem a tomuto povolání se celý život věnoval. Kromě toho hrál v symfonickém orchestru v Litomyšli na violoncello. V padesátých letech pronajal své pozemky bezúplatně Státním statkům. V sedmdesátých letech si kvůli svým dětem nechal změnit příjmení na „Simon“.
Karel Frgal se narodil 24. října 1908 v obci Bítkov v Haliči, jeho rodiče vychovávali celkem 14 dětí. V době 1. světové války se rodina usadila poblíž Přerova. Karel vystudoval gymnázium v Olomouci a v Praze, v roce 1926 vstoupil do řádu kapucínů, kde přijal řeholní jméno Ondřej. O rok později složil první sliby a odešel studovat filosofii do holandského Breust-Eijsdenu, později také teologii do francouzských měst Tours a Nantes. Zde byl v roce 1933 vysvěcen na kněze a následujícího roku se vrátil do ČSR. Působil na Slovensku, po vzniku Protektorátu pak v Sušici a v Praze na Hradčanech. V letech 1943–1945 byl vězněn, později se stal představeným kláštera v Sokolově. Zde pomohl po únoru 1948 ukrýt několik osob, za což byl v prosinci 1949 odsouzen ke dvanácti rokům vězení. V roce 1960 byl propuštěn a následně se živil jako dělník. Zemřel v květnu 1970 v Litoměřicích.
Narodil se 30. listopadu 1908 v Němčicích u Litomyšle v zemědělské rodině. V roce 1935 se oženil se Zdenou Štyndlovou, se kterou měl postupně tři dcery. Manželé se usadili ve vsi Pazucha, kde vlastnili usedlost a provozovali hospodu. Po roce 1948 se František Karlík dostal do konfliktu s komunistickým režimem a byl celkem třikrát vězněn – nejprve už v roce 1948 na tři měsíce za pobuřování. Za tentýž přečin byl znovu odsouzen v srpnu 1953 – tentokrát na jeden rok vězení, propadnutí majetku a zákaz pobytu v domovské obci. Trest si odpykal na Jáchymovsku, poté pracoval u Pozemních staveb a v hřebčíně v Suché. Domů docházel tajně. O několik měsíců později byl znovu vyšetřován, v roce 1957 strávil půl roku ve valdické věznici. Po návratu mu byl zrušen zákaz pobytu v Pazuše. Zemřel v srpnu 1983.
Narodil se 30. ledna 1924 v Litomyšli jako syn úředníka. Od svých sedmi let byl členem Junáka, po gymnáziu studoval práva, zároveň pracoval jako úředník na ONV v Litomyšli. Z náboženských důvodů odmítl vstoupit do KSČ a musel odejít ze studií i ze zaměstnání. Stal se postupně skladníkem, dělníkem na dráze, závozníkem a řidičem nákladního vozu. Ve volném čase se věnoval ornitologii se zaměřením na výzkum čápa bílého. Účastnil se i mezinárodních ornitologických sjezdů, doma v Litomyšli vedl kroužek mládeže. Manželé Bohumil a Olga Rejmanovi se pyšní tím, že jejich manželství je momentálně tím nejdéle trvajícím v Litomyšli – v prosinci 2015 oslavili 66. výročí svatby.
Na svět přišla jako Marie Velechovská 23. ledna 1942 v Rokytňanech na Jičínsku. Byla nejstarší ze tří sourozenců. Rodiče měli 17 hektarů polností, proto na ně po únoru 1948 těžce dolehly snahy komunistického režimu o kolektivizaci zemědělství. Museli odvádět vysoké dávky surovin, čelili také hrozbě vystěhování. Nakonec v roce 1952 vstoupili i s hospodářstvím do JZD. Marii Velechovské se v roce 1956 podařilo díky výbornému prospěchu a navzdory špatnému „kádrovému profilu“ dostat na pedagogickou školu v Hradci Králové. Školu dokončila a až do důchodu se věnovala své učitelské profesi.
Oba se narodili v roce 1934 – Zdeněk 1. února ve vsi Horní Krupá, Marta 1. října ve vesničce Veletov jako Marta Pánková. Oba od mládí nábožensky založeni – a jako věřící lidé se po celou dobu trvání komunistického režimu museli potýkat s různými formami náboženské perzekuce. Marta Jindrová vystudovala zdravotní školu, z prvního zaměstnání v jeslích však byla z náboženských důvodů propuštěna. Následně se živila jako zdravotní sestra. Zdeněk Jindra vystudoval radiotechniku a po celý život pracoval na vysílači v Pohodlí u Litomyšle. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 napomáhal v šíření protisovětského vysílání, za což byl následně vyšetřován. Pomáhal také tajně měřit sílu radiového signálu pro západní demokratické rozhlasové stanice.
Narodil se 16. října 1900 v Říkově poblíž Náchoda. Vychodil obecnou i měšťanskou školu a posléze i dvouletou školu rolnickou. Po první světové válce v rámci základní vojenské služby pomáhal stabilizovat situaci na Podkarpatské Rusi. Poté se začal naplno věnovat svému hospodářství, zároveň se angažoval v agrární straně a od roku 1930 se podílel na organizaci Selských jízd. Byl také činný v Sokole, sdružení chovatelů, potravinářském družstvu i v místní samosprávě. V roce 1937 se oženil s Annou Havlasovou a před válkou obhospodařovali téměř 20 ha půdy. Za války byl členem Národního souručenství. Po únoru 1948 čelil snahám komunistické strany o kolektivizaci zemědělství. Dne 8. března 1951 byl zatčen a jen o několik dní později ve vazbě za nevyjasněných okolností zemřel.
Nikdo z našich občanů se nezúčastnil demonstrace na Národní třídě. Byl pátek večer a většina občanů se informace dozvídala z televize nebo ze zpráv rozhlasu. Mezi staršími obyvateli převládaly obavy o další vývoj – tedy spíše reakce KSČ. V následujících dnech se někteří občané zúčastnili demonstrací v Praze na Václavském náměstí nebo později na Letné. Žádný hromadný výjezd do Prahy se však nekonal. Víc než politika občany naší obce zajímalo paradoxně životní prostředí, protože se nacházíme poblíž ekologicky problematických závodů: Spolany Neratovice, Veterinárního asanačního ústavu (VAÚ) v Tišicích, Kaučuku v Kralupech nad Vltavou, Elektrárny Mělník a Sepapu Štětí.
V létě 1968 se Sokolovsko zapsalo do historie celého roku, ne však pozitivně. Nedaleko Březové byl objeven tajný sklad zbraní. Byly americké a německé a pocházely z 2. světové války. Zbraně k nám byly pašovány a měly sloužit kontrarevolučním silám při pokusu o likvidaci socialistického zřízení. Měla to být jedna ze záminek vpádu vojsk do Československa a pachatele se nikdy nepodařilo vypátrat.
Dne 24. 8. 1968 vstoupili do Žďáru nad Sázavou Poláci a v sokolovně si zřídili velitelství. Vlastní jednotka činila asi 300 mužů. Šedesát tanků se usadilo u Račína. Lidé psali na zídky, chodníky, ploty heslo „Jděte domů“. Ve Žďáru došlo k výměně některých kádrů a řídících podniků, na novinářském setkání byla napadána práce KSČ, probíhala příprava na volby a na oslavu 50. výročí založení republiky, které lidi oslavovali poněkud sklesle.
Narodil se 20. dubna 1930 v obci Kudlov nedaleko Zlína, kde jeho rodina vlastnila menší hospodářství. Vyučil se obchodním příručím, vedoucí obchodu, do kterého nastoupil, však byl po únoru 1948 zatčen a Josef Čech převzal vedení obchodu i s dluhem, který musel splatit. Přihlásil se proto dobrovolně na brigádu do jáchymovských dolů. Zde pomáhal uvězněným, zapojil se i do jednoho útěku, za což byl nakonec sám zatčen a odsouzen k patnácti rokům vězení. Následně se dostal do jáchymovských dolů již jako vězeň. V únoru 1960 byl podmínečně propuštěn, již za dva roky byl však znovu odsouzen za pobuřování na dva roky. Trest však nastoupit nemusel díky amnestii. Nadále pak pracoval v dělnických profesích.
Paní Ludmile bylo v roce 1989 padesát let, pamatuje si, jak se 17. listopadu začaly ve Vsetíně konat velké oslavy: „Vsetínské Občanské fórum svolalo velkou demonstraci na náměstí Svobody. Velký průvod šel od Zbrojovky Vsetín (skoro každý zaměstnanec), celou cestu z Jesenic až na náměstí volali lidé různá hesla a také: ‚Už jsme tady!‘ Připojili se k nim zaměstnanci Mezu Vsetín, nemocnice, sanitáři, požárníci a všechen vsetínský lid. Před památníkem padlých se konaly navečer mítinky (asi 7 dnů). Členové Občanského fóra, zástupci obcí i farář zde promlouvali. Pro mě to byl zážitek na celý život. Emoce a pocity z těchto mítinků mám v paměti doteď. Bylo to obrovské HURÁ pro Českou republiku.“
Do projektu Naše revoluce se zapojila celá třída 4. S. V rámci oslav 25. výročí sametové revoluce pak celá škola (cca 100 studentů) zhlédla dokument Václav Havel, Praha–Hrad. Po projekci filmu následovalo ojedinělé setkání s panem Bohdanem Holomíčkem (osobní a rodinný fotograf Václava Havla), který studentům kromě vzpomínkových fotografií prezentoval i svou další práci. Studenti v rámci oslav také využili nabídku trutnovského Muzea Podkrkonoší, aby se seznámili s dalšími fotografiemi místních fotografů, kteří zmapovali život Václava Havla jak před listopadem 1989, tak i jeho cesty a návštěvy v našem regionu.
Když se poprvé objevila sovětská armáda, každý se obracel zády, někteří lidé hrozili na vojáky. Ve tvářích se objevila hořkost s opovržením, nepochopením, smutkem a beznadějí, vše promícháno s překvapením. Objevily se první plakáty odsuzující okupaci a vyhánějící vojáky ze země. Byly psány rukou, mnohdy neuměle, často azbukou. Ve městě informační činnost prováděl městský rozhlas, který neustále informoval občany o všech událostech, nabádal ke klidu a pořádku, povzbuzoval svými prohlášeními a hesly.
Zatímco v Praze probíhají první manifestace, v Budějovicích slaví Prior na Lannově třídě desáté výročí svého založení. A co rozhodně stojí za zmínku? Skutečnost, že čtyřicátým miliontým návštěvníkem obchodního domu se stává „obyčejná“ paní Gruberová. A to je předzvěstí demokracie. Do té doby se totiž jubilejními návštěvníky výstav, muzeí atp. stávali zpravidla předem vybraní hrdinové socialistické práce z Gomelu, nositelé Leninova řádu z Moskvy, poslanci Nejvyššího sovětu a další hodnostáři.
Narodila se 11. září 1943 v Brušperku u Frýdku-Místku, kde byla vychovávána svými prarodiči. Po studiích začala pracovat na národním výboru v Ostravě, kde měla na starosti ochranu dětí a trestnou činnost mladistvých. V srpnu 1968 se aktivně zapojila do odporu proti invazi vojsk Varšavské smlouvy a na počátku normalizace byla v rámci čistek z národního výboru propuštěna. Pracovala jako dělnice na Nové huti Klementa Gottwalda či jako vedoucí ubytovny. V té době se stýkala s disidenty a zapojila se do šíření samizdatové literatury.
Narodila se 11. listopadu 1919 v Hospozíně na Kladensku. Po absolvování obecné a měšťanské školy v roce 1934 se rodina přestěhovala do Prahy, kde Anna nastoupila na Českoslovanskou obchodní akademii, kromě toho se zapojila do studentského levicového hnutí Mladá kultura. Po skončení školy začala pracovat v Ústředním svazu průmyslu jako sekretářka, po nějaké době nastoupila k firmě Baťa. Před koncem války se provdala za Jiřího Linharta, po válce se usadili v Liberci, kde Anna pracovala jako novinářka. V roce 1955 přesídlili do Karlových Varů, kde její muž v roce 1965 zemřel. Znovu se provdala za lékaře Josefa Fidlera. V období normalizace nemohla vykonávat novinářskou profesi, odešla do invalidního důchodu.
Naše obec se vždy zaměřovala na zvelebování a zpříjemnění obce, ať už pro občany, nebo pro turisty. Snažila se, aby byla co nejkrásnější, a snaží se o to doteď. Vesnice pořádala zájezdy na různé demonstrace nejen do Prahy. V obci se roznášely noviny, plakáty. V roce 1989 obec uspořádala zájezd do Říma.
Narodil se 12. května 1908 v Karviné. Po vystudování pražské právnické fakulty nastoupil jako vedoucí právnického oddělení karvinské části Ostravsko-karvinských dolů. Této funkce byl jakožto sociální demokrat po únoru 1948 zbaven, pracoval pak jako dělník a skladník v koksovně. Nadále však odmítal vstoupit do KSČ nebo se účastnit prorežimních akcí. V červnu 1954 byl zatčen a v prosinci téhož roku za údajnou velezradu odsouzen k 11 rokům vězení. Trest si odpykával v pracovním táboře Bytíz a v pevnosti Leopoldov. Byl propuštěn na amnestii v roce 1960, zemřel roku 1976.
Lidé jim obraceli značky, aby se nedostali tam, kam chtěli, nebo jen pro ztrátu orientace. Jeden tank se cestou asi zpozdil a naboural do automobilu mého strýce. Ten však nic nemohl dělat.
I vzdušný prostor nad Bruntálskem byl obsazen helikoptérami a stíhačkami MIG 21. Byli jsme odkázáni pouze na zprávy z rozhlasu. Oddělení VB bylo do večera bez vedení, bez zpráv a odkázáno čistě samo na sebe. Druhý den se ve městě začaly stavět barikády, které měly zabránit průjezdu tanků. Barikáda však musela být odstraněna, ale žádné další tanky již nepřijely. O tři dny později tanky odjely.
„Už od rána jsme slyšeli přelety letadel. Nad lidmi, co čekali na autobusové zastávce, létali tak nízko, jak jen to šlo. Chtěli je vystrašit. Měli jsme neustále zapnuté rádio a televizi a čekali, co se bude dít,“ popisoval Jaroslav Švoma. „Bylo zajímavé pozorovat, jak se každý vyrovnává s nastalou situací jinak. Naše babičky v domnění, že vypukne válka, skoupily všechny zásoby mouky, cukru a soli.“
Do Lubence jsem jezdil vždycky jednou za 14 dní na víkend a bylo tu mrtvo, vzpomíná pan Ptáček. „Jezdil jsem sem vylepovat plakáty a šířit revoluci. Hodně lidí to ale neneslo nejlépe a s mou činností nesouhlasili. Také neměli dostatek informací. Jednou jsem přijel domů po revoluci a nikdo nic nevěděl, až ten víkend se to provalilo, když redaktoři stávkovali. Všichni byli překvapení. No jednou, když jsem tu byl a snažil jsem se šířit informace, přišel taťka domů a řekl mi, že mi jeden pán, raději ho nebudu jmenovat, vzkazuje, že mě zastřelí na místě. Ten pán měl ke zbraním přístup, protože byl u lidových milicí, tak to nebyla úplně sranda.“
Narodila se jako Olga Michlová 16. května 1925 v Olomouci, v rodině legionáře. Od dětství byla činná v Junáku a v Sokolu. Po válce vystudovala pedagogickou fakultu, působila jako učitelka na základních školách v Olomouci. Roku 1968 nastoupila jako zástupkyně ředitele základní školy Františka Stupky v Olomouci. Vzhledem k tomu, že i po srpnu 1968 nadále odmítala vstup do KSČ, musela ze školy odejít. Stala se pak ředitelkou na škole ve Slatinicích, která byla vnímána jako problémová. Již v roce 1947 se provdala a postupně porodila tři děti, brzy však ovdověla a znovu se provdala v roce 1970.
Na Kladně se usadila pouze malá posádka, protože Kladno pro Sověty nebylo tak důležité jako Praha, ale ve Slaném vznikla vojenská divize. Došlu tu také k nehodě, kdy motorkář narazil do tanku. Spousta dělníků v Kladně vyhlásila stávku na protest proti okupaci. V sobotu 24. srpna dorazili na Městský národní výbor v Kladně dva sovětští důstojníci. Požadovali, aby vedení města poskytlo ubytovací prostory pro vojenský štáb. Zároveň také vyzvali k odstranění všech hesel a plakátů protisovětského zaměření z kladenských ulic. Vyhrožovali, že pokud nebude této výzvy uposlechnuto, odstraní nápisy na vozovkách rozoráním pomocí tanků a plakáty pak budou muset odstranit občané pod dohledem sovětských vojáků. Zástupci města ale všechny sovětské požadavky rázně zamítlo.
Narodil se 17. května 1918 v zemědělské rodině, hospodařící v Nelepeči u Tišnova. Studium gymnázia ukončil ve druhém ročníku, po smrti otce v roce 1938 musel převzít část rodinného hospodářství. Brzy nato úspěšně vystudoval dvouletou hospodářskou školu v Tišnově. Po únoru 1948 vzdoroval snahám o kolektivizaci zemědělství, pro neplnění dodávek byl odsouzen ke třem měsícům odnětí svobody. I nadále však odmítal vstoupit do JZD, z hospodářství mu zbyly pouhé tři hektary. Aby uživil rodinu, pracoval jako dělník v Tišnově a později jako palírník v brněnské Frutě. Zemřel v roce 1997.
„Se strachem jsme šli do práce, tam taky všichni vylekaní, protože nikdo nic nevěděl. Obavy byly, lidi jeden druhému nevěřili, protože se začalo udávat, Rusáci vyzvídali. Do práce lidi chodili, akorát vím, že v Krnově byly různé výstřelky, že Rusákům nechtěli něco prodat, byli k nim odměření,“ vzpomíná paní Čeparová. Co se týče Pražského jara, uvolňování poměrů a snahy o demokratizaci v Branticích příliš nezaznamenali. „Že by se dělaly nějaké velké změny, to ne. Ani se mi nezdá, že by lidé v Branticích po něčem takovém volali, jako jsem to viděl v Praze. Na dědině bylo víc práce na baráku, na poli, do práce se chodilo, na takové věci nebyl čas,“ vysvětluje pan Čepara.
Na poměrně klidnou situaci ve městě měla vliv i ta skutečnost, že nebyla v Opavě umístěna žádná jednotka vojsk Varšavské smlouvy. Dne 21. 8. projížděla přes Opavu vojenská jednotka směřujíc do Polska. Teprve dne 14. 9. v sobotu ve 4.30 přijela do Opavy vojenská jednotka sovětské armády, která se zde usadila. Přijela jednotka o síle 25 tanků a 5 obrněných vozidel. Sovětští důstojníci sdělili, že na území města zůstanou přechodnou dobu a že nebudou zasahovat do správy města.
Počasí bylo v srpnu 1968 příznivé pro přesun vojsk Varšavské smlouvy proti údajně nastupující kontrarevoluci v ČSSR. Vedro bylo vyčerpávající i pro samotné vojáky tzv. spřátelených armád. Pod vlivem hromadných sdělovacích prostředků byla šířena výzva: „Ani kapku vody vojákům Varšavské smlouvy.“ „Mezi lidmi se také našlo pár ‚dobrých duší‘, kteří chtěli vojákům dát v horkých dnech napít. Když tak učinili, byli ihned fyzicky napadáni bojůvkami, tvořenými lidmi převážně mladé generace. Zejména skupinami chuligánů, které používaly kontrarevoluční živly pro psaní urážlivých hesel,“ píše krnovský kronikář.
Jaromír Tomášek vystudoval ovocnářsko – vinařskou školu ve Valticích. Poté se s rodiči přestěhoval do Račic. Oženil se a narodila se mu dcera. V Račicích pomáhal odbojářům s ukrýváním a zasloužil se na odboji proti komunismu. Po nečekané akci StB se ocitl před soudem a jeho trest za Vlastizradu byl stanoven na 18 let. Nejprve byl vězněn v Jáchymovském táboře, kde pracoval v dolech. Poté byl převezen do Příbrami na Bytíz, kde strávil sedm let. Dohromady byl vězněn deset let. Po návratu domů pracoval v JZD v Račicích. Zemřel v roce 1998.
„Z tanku před domem vylezl mladý kluk, čistá zelená uniforma. Vypadal ještě jako kluk. Pamatovala jsem si malinko ruštinu, takže jsme se domluvili,“ říká paní Reková. „Potřeboval se napít, tak jsem mu přinesla vodu. Poté se ještě u nás umyl a řekl nám, že to celé nechápe. Že neví, kde jsou. Jeli prý podle rozkazů, nikdo jim neřekl, kam a proč jedou.“ … „Odpoledne jsem šla do města nakoupit. Všimla jsem si vytrhaných a úplně otočených ukazatelů. V ulicích byl poměrně klid, ticho bylo až strašidelné. Ovšem ihned, jak jsem vešla do obchodu, viděla jsem teprve, co se děje doopravdy. Lidé vykupovali, co jim přišlo pod ruce. Když jsem šla domů, šokovalo mě, že před naším rodinným domem stojí tank. Na chodníku, který byl celý rozbitý.“
Narodila se 29. února 1940 v zemědělské rodině Žilkových, její otec obhospodařoval asi třicet hektarů pozemků a byl také starostou obce. V roce 1946 jí zemřela matka, o čtyři roky později se otec znovu oženil. Téhož roku byl také donucen vstoupit do JZD, kde však byl psychicky deptán a v roce 1957 zemřel. Nevlastní matka Zdeňky Žilkové se i s nejmladší dcerou odstěhovala a o děti se starala nejstarší osmnáctiletá dcera. Zdeňce se podařilo v květnu 1958 odmaturovat, na VŠ však nemohla být přijata z kádrových důvodů. Nastoupila na práci do JZD, v roce 1960 se usadila v Olešnici, kde se o pět let později provdala a vychovala dvě děti.
Narodil se 27. června 1902 v Mikulovicích u Znojma v rodině zemědělce. Vystudoval brněnskou lékařskou fakultu a na počátku třicátých let si otevřel ordinaci v Tišnově, kam se přistěhoval s manželkou Valerií. Během 2. světové války nezištně poskytoval lékařskou pomoc ukrývaným Židům i odbojářům ze skupiny generála Luži. V květnu 1945 se stal členem tišnovského Revolučního výboru a zapojil se do obnovy města. Za své kontakty s protikomunistickou odbojovou skupinou okolo Jana Simandla byl v roce 1952 odsouzen jedenácti rokům vězení. V dubnu 1958 byl podmínečně propuštěn a po nějaké době se vrátil k lékařské praxi. Zemřel v roce 1966.
Mojí babičce bylo tehdy 22 let a bydlela se svou rodinou v Bruntále a v té době byla na mateřské dovolené. Na noc z 20. na 21. srpna si přesně vzpomíná: „Kolem páté ráno nás doma vzbudilo bušení na dveře a křik. Můj tatínek vstal a šel otevřít dveře. Stála za nimi naše sousedka, která vykřikovala, že spíme a nic nevíme, ale že začala válka, že nás napadli Rusové a jsou na náměstí, u kterého jsme bydleli.“
Narodila se 7. prosince 1932 do početné rodiny, hospodařící na malé usedlosti ve Svitávce. Již v dětství jí zemřel otec na TBC, odmala musela pracovat v hospodářství. Matka jako jedna z prvních vstoupila do JZD, ale finanční situace rodiny se tím nezlepšila. Bratr Jiří se pokusil emigrovat, ale byl chycen a strávil rok ve vězení. Postavení rodiny se tím ještě zhoršilo, matka musela tvrdě pracovat pro JZD. Libuše Kopřivová jí vypomáhala i poté, co se provdala do nedalekých Drnovic. Vychovala dvě děti a čtyři vnoučata.
Narodil se 20. května 1934, studoval v Praze na Vysoké škole zemědělské fakultu Mechanizace zemědělství, byl vášnivým hráčem na klavír. V roce 1955 se seznámil s Pavlem Třebínem, který jej inspiroval k rozhodnutí stát se knězem, a nakonec spolu s ním překročil v červnu 1956 hranice do Rakouska. Začali studovat teologii v Římě a Karel Skalický byl později vysvěcen na kněze. Pavlu Třebínovi však nebylo umožněno studia dokončit, a tak se vrátil do ČSSR, kde byl údajně vysvěcen na kněze tajně. Po roce 1989 Karel Skalický zjistil, že Pavel Třebín byl od samého počátku jejich známosti spolupracovníkem StB.
Narodil se v Litomyšli 7. ledna 1947. Od mládí se věnoval trampingu, byl spoluzakladatelem osady Sacramento, jedné z prvních v okolí Litomyšle. V srpnu 1968 prožil invazi vojsk Varšavské smlouvy jako voják základní služby v Plzni. V sedmdesátých a osmdesátých letech i nadále trampoval, musel však čelit šikaně a dohledu bezpečnostních orgánů. Živil se jako řidič nákladních automobilů. V roce 2010 ho vleklá nemoc připravila o nohy, ani to mu však v trampování nemůže zabránit.
„Moje maminka s tatínkem si o politické situaci povídali, i když ne tak často přede mnou. Každopádně jsem něco tušila, a když jsem se doslechla v rádiu, že obsadili ČSSR, bylo jen otázkou času, kdy přijedou k nám. No nebylo to hned. Rusové nejprve obsadili větší města a až poté se hrnuli do těch menších měst či vesnic, jako byla ta naše,“ vzpomíná moje babička.
Před listopadem 1989 se v Havlíčkově Brodě moc nedělo. Chartu 77 podepsal Jan Schneider, který byl chvíli i členem Plastic People. Byl asi jediný opravdový disident v Brodě. V lednu 1989 se přidal také budoucí starosta Havlíčkova Brodu Tomáš Holenda. „O tom, co se dělo v Praze, se Broďáci dozvěděli až v noci z vysílání Svobodné Evropy. Mluvili tam i o smrti studenta Martina Šmída. V Brodě se lekli, že to je jejich kamarád Martin a byli šokovaní. I když brzy zjistili, že se jedná o shodu jmen, rozhořčení nad zásahem na Národní zůstalo.“
Narodil se v Praze, dětství prožil v Liberci a Karlových Varech, kde vystudoval gymnázium. Studia na VŠ zemědělské nedokončil, po vojně v roce 1967 nastoupil jako redaktor do Kulturního a společenského střediska v Karlových Varech. Odtud na konci téhož roku odešel a nastoupil jako řidič u pekáren, poté pracoval jako redaktor v časopisu ČSD Železničář. V roce 1970 nastoupil jako referent v Čedoku, odkud však musel záhy odejít. Do roku 1972 pracoval jako kulisák v libereckém divadle. Setkával se s Pavlem Kohoutem, Pavlem Blatným, Mílou Semrádovou a lidmi kolem skupiny The Plastic People of the Universe. Později začal pracovat jako řidič nákladních automobilů u ČSAD, zde zůstal až do roku 1987, kdy přestoupil do Dehtochemy Ostrov jako specialista a technik požární ochrany. Po roce 1989 byl zaměstnán jako redaktor v plzeňských a karlovarských novinách.
Věře Vondráčkové bylo v roce 1968 dvacet sedm let. Když se vzbudila, zjistila, jsou před domem tanky. „Vzbudil nás obrovský rachot,“ vzpomíná. „Byl slyšet hluk letadel a tanků, které stály před domem s odstupem asi dvacet metrů a hlavně měly namířené na kasárna našich vojáků, kteří jim odmítli kasárna vydat. Tanky byly také před důležitými budovami. Všude se šířil strach a mnoho lidí si myslelo, že začne válka. Říkalo se, že sem Sověti poslali vojáky, kteří pro ně nebyli tak důležití a jejich smrt by SSSR nějak zvlášť nezasáhla.“
Pavlu Maršíkovi bylo v roce 1968 třicet čtyři let a pracoval ve Výzkumném ústavu antibiotik a biotransformací (VÚAB) v Roztokách u Prahy. Když vypukla okupace, byl právě se svojí manželkou na dovolené v Jugoslávii. „Dověděl jsem se to až na cestě z dovolené domů,“ vzpomíná. „Jak Jugoslávci, tak Rakušané nás přemlouvali, abychom se domů nevraceli, a nabízeli nám pomoc, pokud bychom se rozhodli zůstat jako emigranti. Pocity byly velmi rozporuplné! Neměli jsme ještě děti, ale doma byly obě naše maminky. Ještě před hranicí jsme zastavili a zeptal jsem se Lídy, zda mám jet dál. Rozplakala se a řekla mi, že tam maminky nemůžeme nechat samotné. Tak jsem šlápl na plyn a hranici do Čech přejel. Bylo to začátkem září.“
Narodil se v roce 1938 v Novém Bydžově. Jeho otec vlastnil knihkupectví, které bylo v roce 1949 znárodněno komunistickým režimem. Rodina tak přišla o veškerý majetek, po půl roce se otci podařilo sehnat místo prodavače v obchodě. Jan Panocha se chtěl stát lékařem, což mu nebylo z kádrových důvodů umožněno. Nakonec získal povolení vystudovat střední průmyslovku. Později vyučoval na Střední zemědělsko-technické škole. Zároveň byl v 60. letech starostou místního Sokola. Této funkce se však musel v roce 1969 veřejně zříci.
Město Milovice nacházející se ve Středočeském kraji nedaleko Lysé nad Labem se během roku 1968 proměnilo v uzavřený kus SSSR v Československu. Luxusně zásobené obchody, nemocnice, přímé spoje (vlaky, letadla) do Moskvy, to byly Milovice za normalizačního socialismu. Žilo zde několik desítek tisíc vojáků a jejich rodinných příslušníků, kteří zažívali komfort, který byl pro ostatní nemyslitelný. Obecně bylo město Milovice známé přítomností armády, celkem se jich zde vystřídalo od roku 1904 pět. V roce 1968 tento vojenský prostor ovládla československá armáda, i přestože Sověti dorazili do zdejšího výcvikového prostoru už 21. srpna, v kasárnách ale byli českoslovenští vojáci.
Narodil se 23. dubna 1946 v Praze, dětství prožil v Litomyšli, kde vychodil základní školu a gymnázium. Poté nastoupil na pražskou Filozofickou fakultu, přivydělával si jako hudebník. V roce 1968 emigroval do Nizozemí, kde dostal stipendium, dostudoval a později získal doktorát na univerzitě v Utrechtu. Poté vyučoval dva roky dějepis na místní střední škole a následně našel působiště na Univerzitě v Groningenu. V Nizozemsku se oženil a žije zde dodnes.
„Ruské vojáky jsem viděl pouze za druhé světové války, když je naše rodina musela ubytovat,“ říká pan Jaromír Konečný. Jeho žena Marie Konečná vzpomíná, že její tatínek byl vždy zapřisáhlý abstinent a za války, když procházela vesnicí ruská fronta, tak si brala hlavně alkohol. „Tehdy, protože zjistili, že tatínek nepije, na něj zamířili kulometem, jestli jim nedá vodku. My jsme samozřejmě doma nic neměli. Naštěstí přišel generál, který celou situaci vyřešil tak, že ruské vojáky odvedl a jak jsme později zjistili, nechal je u lesa na mýtině zastřelit. Doma v Rusku se to pak podávalo pozůstalým rodinám jako smrt při demonstraci. Tehdy, když nás osvobodili. Byla to veliká sláva a všichni jim vzdávali hold.“
„Na začátku byli všichni jednotní, všichni protestovali. Na jedné z demonstrací šli někteří odvážlivci protestovat. Po nějaké době protesty ustávaly, protože se lidé začínali bát. Lidé se mezi sebou přestali stýkat. Nevěřili si. Někteří se k Sovětskému svazu začali připojovat. Lidé se báli s možného zatčení a podvolili se,“ vzpomíná paní Buršíková.
Revolučním událostem v listopadu 1989 předcházelo kromě jiného podepisování petice Několik vět, kterou do Litomyšle přivezl Olbram Zoubek. Jedním ze signatářů byl i historik z místního archivu dr. Milan Skřivánek, pozdější mluvčí místního OF. K prvnímu organizovanému setkání nespokojených občanů vyzval zubař František Zeman, jedna z nejvýznamnějších postav listopadových změn ve městě. Podporu demonstracím organizovali především studenti. OF vzniklo v Litomyšli koncem listopadu.
Narodil se 17. února 1931 v Bořkově do rodiny zemědělce, vychodil obecnou školu a v letech 1945–1948 pracoval jako dělník v textilních závodech. Z nich byl po únoru 1948 propuštěn, začal pracovat v lomu a později v továrně v Semilech. V roce 1951 se zde zapojil do činnosti odbojové skupiny ILPKORG 1 a pomáhal rozšiřovat protikomunistické letáky. O rok později nastoupil na vojnu, kde byl v říjnu 1952 zatčen. O rok později byl spolu s dalšími členy skupiny v Liberci souzen a odsouzen ke čtrnácti rokům odnětí svobody. Trest si odpykával v jáchymovských uranových dolech, propuštěn byl na amnestii roku 1960. Až do důchodu se pak živil jako dělník a údržbář.
Dala se Sametová revoluce v Hradci nějak předvídat? Rozjíždělo se to od jara, ale pouze petice (např. Několik vět) a další menší aktivity. Kvůli silně policejnímu režimu byla odbojová činnost velice malá a týkala se spíše menších skupinek. Jednalo se o udržování morálky i protikomunistické nálady. V neděli 19. listopadu se v jednom z hradeckých bytů objevila studentka z Prahy a poprosila o psací stroj, aby si mohla něco napsat. Tak vznikla většina letáků, které byly ještě během noci všude po Hradci vylepeny.
„21. srpna 1968 byl venku temný hukot ze všech stran, z tanků, letadel… Byli jsme překvapeni, že nás napadl náš osvoboditel, a domnívali jsme se, že je to nějaký omyl,“ vzpomíná paní Žáčková. „Ale bohužel to nebyla pravda. Tanky jezdily po silnicích a vojáci na nás mířili kulomety.“
Sametová revoluce v Karlových Varech propukla bez nadsázky v tehdejším divadle Vítězslava Nezvala, když herci již 18. listopadu během představení přednesli své požadavky a výzvu ke generální stávce. O tři dny později pak vstoupili do stávky. Vesměs pokojné demonstrace probíhaly nejprve před budovou Hlavní pošty a poté se přemístily před hotel Thermal.
Pan Miroslav Vodňanský se narodil v roce 1931 ve Stranném u Blíževedel. Jeho otec Bedřich zde koupil v roce 1921 historický dvorec. Němci manželům Vodňanským dovolili, že můžou ve Stranném zůstat. Ti se však nesmířili s podmínkou, že by se jejich děti měli poněmčit, a tak v roce 1942 svůj domov opustili a odstěhovali se za nimi do Pelhřimova. Po válce se Vodňanští do Stranného na svůj statek vrátili a začali zde opět pracovat a zvelebovat ho. Pak však přišel únor 1948 a s ním usnesení, které nařizovalo zabavit a rozparcelovat půdu nad 50 ha (Hradecký program). Jako politicky nespolehlivá osoba byl Miroslav Vodňanský poslán do Vojenského tábora nucených prací v Komárně.
Moje babička vzpomíná, že po silnicích jezdily tanky a obrněná auta. „Z balkónu jsme pozorovali ozbrojené vojáky v tancích, když jsme šli nakoupit, vojáci chodili se zbraněmi po ulicích, byli velmi mladí, neměli co jíst, pili dokonce z kaluží. Letadla létala velmi nízko, lidé ze strachu si čapali na ulicích. Maminka, která pracovala v laboratoři, byla schovaná pod stolem, když viděla, jak letí letadlo a bála se, že nalétává do budovy vedle.“
Je 13. prosince 1975. Mládež se strojí a chystá se ven, je přece sobotní večer. Zábavu si vyberou podle svého gusta – hospodu, venkovský bigbít, soukromý večírek nebo možná nějaký klub SSM. Třeba zrovna ten v západočeských Přešticích, kde Karel Havelka řečený Kocour, Miroslav Skalický přezdívaný Skalák a František Stárek zvaný Čuňas zorganizovali Večer poezie a hudby. Za to byli v průběhu roku 1978 odsouzeni k nepodmíněným trestům několikaměsíčního vězení. Přeštický případ zůstává dodnes ve stínu procesů s kapelami Plastic People či DG 307, přestože právě Kocour, Skalák a Čuňas byli prvními oběťmi otevřeného útoku komunistické moci proti nezávislé kultuře.
Narodil se roku 1940 do rodiny sedláka ve slezské Hlavnici. Ve stejném roce byl jeho otec zatčen za účast v protinacistickém odboji a rodině byl zkonfiskován statek. Otec v roce 1944 ve vězení zemřel. Po válce se rodina vrátila domů, matka se znovu provdala. Po únoru 1948 byla rodina vystavena povinným zemědělským dodávkám a nakonec na Vánoce 1952 vystěhována z opavského okresu. Domov nalezla spolu s dalšími třiceti lidmi ve statku po Němcích ve vsi Královec, až u Trutnova na hranicích s Polskem. Členové rodiny pracovali na zdejším státním statku. Jarmil později vystudoval průmyslovku v Jičíně a začal hrát závodně fotbal. V roce 1968 rodina odkoupila zpět statek v Hlavnici. Jarmil se však usadil v Pardubicích, kde se oženil s Marií Ryšavou a vychoval dvě děti.
Narodil se 14. listopadu 1930 v Litomyšli v podnikatelské rodině. Studoval na místním a svitavském gymnáziu, později také na automobilové průmyslovce v Mladé Boleslavi. V květnu 1949 se zúčastnil setkání několika studentů, kteří se pokoušeli postavit komunistickému režimu, za což byl brzy nato zatčen a v říjnu 1950 odsouzen k pěti rokům vězení a propadnutí majetku. V té době měl již ženu a malou dcerku. Trest si odpykal v jáchymovských dolech, propuštěn byl v dubnu 1954. Po návratu musel ještě absolvovat dva roky na vojně.
Narodil se 8. prosince 1929 v zemědělské rodině poblíž Mladé Boleslavi, v obci Kluky, kde jeho otec i děd působili jako starostové. V dětství přišel při úraze o levou ruku. Vychodil obchodní školu a v roce 1948 nastoupil jako praktikant do Výkupního skladu Dubá. Od roku 1951 byl vedoucím Hospodářského družstva Skalsko. O rok později se oženil a zapojil se do protikomunistické organizace místních zemědělců, jejíž činnost však byla vyprovokována StB. V lednu 1953 byl v rámci tzv. Akce Kluky zatčen a v říjnu téhož roku odsouzen pro velezradu na patnáct let vězení, které si odpykával ve Valdicích a v Leopoldově. Byl propuštěn na amnestii v květnu 1960, v dalších letech se pak živil jako dělník.
První informace o brutálním zásahu na studentské demonstraci v Praze na Národní třídě se na Frýdlantsko dostávaly jen pozvolna, a to zejména díky studentům a hercům z divadla F. X. Šaldy ze sousedního Liberce. Studentské delegace objížděly velké závody, ale do některých (např. Elitex, Vlnap) nebyly vpuštěny. Vylepované plakáty často nepřežily noc. Mnoho lidí sice s novým hnutím sympatizovalo a přálo si změny, ale jinak se na Frýdlantsku skoro nic nedělo. Teprve v první polovině prosince začala mizet komunistická hesla, z budovy Dřevozpracujících závodů byla snesena červená svítící hvězda.
Narodil se 13. července 1943 v Makově u Litomyšle v zemědělské rodině jako nejstarší ze sedmi sourozenců. Jeho otec byl v obci vážený sedlák a dlouho vzdoroval snahám o kolektivizaci. Byl kvůli tomu vyslýchán na StB a v roce 1958 v důsledku nátlaku podlehl infarktu. Antonín vystudoval gymnázium v Litomyšli a následně Agronomickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Praze. Na konci šedesátých let absolvoval základní vojenskou službu v Litoměřicích.
Podobně jako v jiných menších moravských městech ani v Novém Jičíně nebyl veřejný odpor proti komunistickému režimu před listopadem 1989 masovou záležitostí. Většina lidí žila své životy v „šedé zóně“ vnitřního nesouhlasu a disent zde existoval jen v omezené míře. Odvážní lidé, kteří dopomohli k úspěšné a klidné dekomunizaci v Novém Jičíně, pocházeli z různých společenských oblastí i zájmových kruhů.
„Rozhodlo se, že letadla z bechyňského letiště přeletí do Jugoslávie, aby nepropadla ruským vojákům. Tak jsme na letadla přidělávali přídavné nádrže, vylepšovali jsme je, a aby nestála v řadě, tak se odstavila například na kraj lesa, na pole a na přistávací ranvej, aby ruští piloti nemohli přistát. Jenže Rusové přiletěli velkými vrtulníky, takže neměli problém přistát kdekoliv. Z vrtulníků vyjížděly takové menší tanky a vystupovali z nich vojáci, začali odklízet letadla z ranveje a zanedlouho už tam přistávala ruská letadla. Tanky byly namířeny na všechny příjezdové cesty a rozestavěny tak, že se s našimi letadly nemohlo vzlétnout.“
Informace o Sametové revoluci se do Bousova dostávaly jen pozvolna a především díky studentům a hercům. Tomáš Grindl vzpomíná: „My jsme měli to štěstí, že nás navštívila herečka Bára Hrzánová. Setkání s ní, ženou, která má na všechno svůj vlastní názor a nebojí se ho vyslovit, bylo pro mě v tu dobu tím nejzajímavějším. Herci měli čerstvé informace a nás velmi zajímalo, jaká je v Praze situace. Bára přivezla ty nejčerstvější informace, které jsem pak předával dál…“
V Hradci prý nehrozilo příliš velké nebezpečí. Sami vojáci pořádně nevěděli, co zde mají dělat, měli strach a rozhodně neměli v úmyslu nikoho postřílet či nikomu ublížit. Toto období náš lid velmi spojilo, lidé drželi pohromadě, pomáhali si.
Narodil se 2. září 1926 v Mydlovarech u Českých Budějovic, kde roku 1946 maturoval na gymnáziu. V osmnácti letech byl přijat do Kongregace bratří Nejsvětější Svátosti (řád petrinů). Ve studiích pokračoval na Masarykově univerzitě v Brně v oboru filozofie–teologie. V roce 1951 byl tajně vysvěcen na kněze pražským biskupem Kajetánem Matouškem. Na podzim téhož roku byl zatčen a o rok později odsouzen k sedmnácti rokům vězení pro údajnou velezradu. Po propuštění v roce 1963 byl zaměstnán v JZD Mydlovary, od roku 1966 pracoval v Botanickém ústavu v Třeboni. V roce 1990 začal přednášet na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Zemřel v roce 2003.
Narodila se v roce 1953 v Praze. Její otec patřil v šedesátých letech k reformním komunistům. Léto 1968 trávila na táboře ve Francii, kde ji také se sestrou zastihla okupace ČSSR. V sedmdesátých letech maturovala na gymnáziu, poté se pokoušela dostat na vysokou školu, což jí ale nebylo z kádrových důvodů umožněno. Živila se mimo jiné jako kuchařka či uklízečka, v té době se provdala za režiséra Ivana Pokorného. Podařilo se jí v ČSSR vydat dětskou knihu, další pak publikovala v Západním Německu. V roce 1983 s celou rodinou emigrovala do Rakouska, později přesídlili do SRN, kde Iva Procházková publikovala svou nejslavnější knihu Čas tajných přání. V roce 1995 se rodina vrátila do ČR, kde Iva Procházková publikovala řadu knížek. Za dvě z nich obdržela cenu Magnesia Litera.
Narodila se 19. dubna 1949, většinu života působila jako učitelka na ZŠ Litomyšl. Její žáci s ní natočili rozhovor o tom, jak prožívala události a společensko-politické změny roku 1989.
Narodil se 15. února 1942 v Brně, vyrůstal však v Praze, kde vychodil základní školu, gymnázium, a posléze i Evangelickou teologickou fakultu. Účastnil se brigád s evangelickou mládeží, kde se seznámil se svou budoucí ženou Martou. Spolu se usadili nejprve v Kdyni na Šumavě a později v Jimramově na Vysočině, kde Jan působil jako evangelický farář. Postupně se jim narodilo pět dětí. V sedmdesátých letech mu byl odňat státní souhlas k výkonu duchovenské služby, začal se živit mimo jiné jako topič. V lednu 1977 on i jeho žena podepsali Chartu 77 a v dalších letech se podíleli na šíření samizdatové literatury. Po roce 1989 působil deset let jako starosta Jimramova a dnes žije se svou ženou na nedaleké usedlosti Zbytově.
Narodil se 11. února 1938 v Brně, otec byl armádním důstojníkem. Studoval na ekonomce, na vysokou školu ho kvůli římskokatolickému vyznání nevzali. Postupně se zapracoval jako konstruktér, při práci se také věnoval působení mezi ministranty při brněnském kostele sv. Augustina. V roce 1968 byl prostřednictvím tajného biskupa Stanislava Krátkého tajně vysvěcen na kněze. S mládeží pořádal putovní tábory v Jeseníkách, posléze k podobnému účelu zrekonstruoval chalupu v Orlických horách. Po roce 1989 pomáhal obnovit Biskupské gymnázium v Brně a v roce 1993 se stal spoluzakladatelem Biskupského gymnázia ve Žďáře nad Sázavou, kde působil až do roku 2014 jako spirituál. V roce 2010 dostal od prezidenta republiky medaili Za zásluhy v oblasti výchovy a školství.
Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje zahájila svou činnost r. 1925 a vychází především ze snah olomouckého arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana o dosažení jednoty mezi západní a východní církví. Sestry cyrilometodějky se již od počátku věnovaly duševně i tělesně postiženým dětem. Postupem času svou práci rozšířily: vedly sirotčince, ústavy pro duševně i tělesně postižené, domovy důchodců, apod. Založily také své vlastní gymnázium v Brně. Ve 30. letech kongregace vzkvétala, avšak druhá světová válka dolehla těžce i na ni. Sestry musely opustit několik klášterů, také gymnázium muselo své prostory odevzdat gestapu. Po válce došlo k částečnému návratu k předchozímu stavu, komunistický režim však brzy církevní školy opět zrušil, kláštery zabral a sestry internoval. Bylo zakázáno (kromě přestávky v letech 1968–1971) přijímat dorost. Řeholnice mohly pracovat pouze v ústavech sociální péče pod přísným dozorem a po dosažení důchodového věku musely odejít do centralizačního tábora v Bílé Vodě.
Narodil se 19. května 1920 v Mnichově Hradišti, vystudoval nejprve gymnázium v Mladé Boleslavi, na konci 30. let nastoupil na pražskou strojní fakultu. Za války pracoval v architektonickém ateliéru v Mladé Boleslavi, v roce 1943 byl nuceně nasazen na práci do Říše. Po válce začal studovat architekturu na ČVUT, kterou dokončil v roce 1949. Od mala se věnoval kreslení a hudbě – skrze ni se seznámil s australskou violoncellistkou Glorií Foley, která studovala v Praze. Po únoru 1948 musela ČSR opustit a Jiří Svoboda se rozhodl emigrovat. Do Austrálie se dostal až po dvou letech, v roce 1951. Následně se oženil s Glorií a v dalších letech se jim narodily dvě děti. V nové vlasti se živil jako architekt. Zemřel ve 48 letech na mozkovou mrtvici.
Narodil se 4. února 1947 ve Svitavách. Vystudoval střední pedagogickou školu v Litomyšli a poté začal pracovat v Domě dětí a mládeže. Od útlého věku se věnoval muzice, byl trampem. Od roku 1963 vystupoval s kamarády v amatérských kapelách, v letech 1964–65 dokonce tajně provozovali vlastní amatérské rádio pro svitavský okres. Působil ve skupině The Beavers, v letech 1969–1986 byl vedoucím kapely Fialový expres. S ní se pravidelně účastnil folkového festivalu Porta, který v roce 1974 ve Svitavách pomáhal organizovat. Podílel se také na organizaci řady dalších kulturních akcí v tomto městě i jeho okolí.
Ráno 21. 8. 1968 se lidé vzájemně budili klepáním na dveře a informovali se, co kdo slyšel v rozhlase. Někteří klidně odešli nebo odjeli do zaměstnání a až tam se dozvěděli, co se děje. Zavládla panika a strach. Naši oblast obsadili polští vojáci. Objevili se 22. 8. kolem 10. hodiny dopoledne a zdálo se, že bloudí. Na noc se stáhla všechna vojenská technika na kopce kolem města Vysokého Mýta, kde byla umístěna československá armáda. Polské tanky mířily právě na tyto kasárna.
Narodila se 22. ledna 1924 na Mírově, kde vyrůstala u své babičky. Pocházela z polského šlechtického rodu Melkowicz-Bilinski, svou matku poznala až v dospívání. Studovala zdravotní školu v Zábřehu, za války narukovala jako zdravotní sestra do Německa, kde ošetřovala raněné až do roku 1945. Na sklonku války uprchla do americké zóny okupovaného Německa a začala pomáhat navrátilcům z koncentračních táborů v rámci organizace UNRRA. V roce 1947 se vrátila do Československa, o dva roky později se provdala za Josefa Řezníčka, usadili se v Pardubicích. Kvůli svému předchozímu pobytu v americké zóně byla pronásledována a šikanována StB, k práci ve zdravotnictví se již nikdy nemohla vrátit.