Račice - statek

Adresa

Račice, Račice 20

Na tomto místě se odehrálo:

Práce žáků ZŠ Žďár nad Sázavou, Komenského 2 - Sametová revoluce
Zobrazit ostatní části příběhu

Prezentace žáků ZŠ Žďár nad Sázavou, Komenského 2
Prezentace pojednává o Sametové revoluci ve Žďáru nad Sázavou, ale také o samizdatu, undergroundu a v neposlední řadě o Vítu Bohumilu Homolkovi. Tento žďárský rodák, hudebník, chartista a později spoluzakladatel tamějšího OF přijal pozvání do školy jako host v rámci Měsíce filmu na školách.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Anna Honová - Chodbařkou v uherskohradišťské věznici
Zobrazit ostatní části příběhu

V roce 1948 přijala Anna Honová, tehdy Krmenčíková, nabídku uherskobrodského podnikatele pana Bruštíka do potravinářské firmy Raciola, kde začala pracovat jako účetní. V Raciole byly v té době různé provozy – mlýny, sušárny bylin, zpracování drůbeže. Byliny byly vyváženy do celé Evropy i Jihoafrické republiky. Proto měl pan ředitel Bruštík kontakty do různých zemí a vedl korespondenci v němčině, angličtině a francouzštině. Mladá Anna Krmenčíková jako jeho sekretářka často na jeho příkaz přepisovala dokumenty svědčící o nedemokratických principech, které šířila vláda Klementa Gottwalda. Mnohé z takových dokumentů byly odeslány v balících, které podnik Raciola posílal do zahraničí.

Období: Únor 1948 a 50. léta
Anna Krmenčíková byla zatčena v únoru 1950, v době, kdy Státní bezpečnost již vyslýchala bývalého majitele firmy pana Bruštíka, který byl obviněn i s dalšími spolupracovníky. Než došlo k jejímu zatčení, podařilo se jí vynést z kanceláře materiály, které mohly usvědčit pana Bruštíka z protistátní činnosti a korespondence s cizinou, kde žil i jeho syn, který emigroval.

Byla 14 dnů držena ve vazbě v uherskobrodské věznici, kde musela odevzdat všechny šperky a cennosti. Poté ji odvezli do pověstné věznice v Uherském Hradišti, kde byla vyslýchána obávaným vyšetřovatelem Holubem. Při konfrontaci s panem Pijákem a Synečkem, kteří později ve vězení zemřeli, musela Anna přiznat přepis tří letáků: Pastýřského listu, Desatera proti KSČ a letáku proti JZD. Uvěřili jí, že to musela udělat v „zaměstnanecké podřízenosti“ a dále letáky nešířila. Byla obviněna z maření vyšetřování, ze sdružování proti republice a z rozšiřování protikomunistických letáků. Ve vězení v Uherském Hradišti a později v Brně strávila 2,5 roku.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Fotogalerie k příběhu
- Odsouzení 1/1
ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Ženy v hradišťské věznici byly týrány hlavně psychicky. Například: „Když se nepřiznáte, zavřeme vám manžela“ nebo: „Dáme vaše děti do náhradní péče“. Anna Krmenčíková strávila nějakou dobu ve věznici jako tzv. chodbařka. Díky tomu nemusela být zavřená v cele, ale mohla se pohybovat po věznici. Časem si zvykla i na tzv. „žankování“, a při něm i na zápach z lidských výkalů, které musela každodenně v kýblech vynášet.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Na celý den dostávali jenom 20–25 gramů chleba. Ráno měli černou kávu se zeleným povlakem, protože do ní dávali brom. Na oběd byla „šlichta“ a knedlíky, kterým vězni říkali „blbouni“. V sobotu a v neděli byla lepší strava, to dostali i sekanou. Na Vánoce jim dali škodolibě slanečka a nedali jim dostatek vody, aby je trápila žízeň. Voda byla ve džbáně na umývání i na pití, muselo se s ní šetřit. Pod sprchy chodili jednou za několik měsíců. Topilo se z chodby a potrubím bylo teplo vháněno do cel. Spát museli při osvětlené místnosti, ruce nesměly být pod dekou. Dopisy vězni psávali na chodbě u stolku, měly předepsaný formát, mohly být jen na jednu stránku, a co se zdálo být dozorcům nevhodné, to se začernilo – zcenzurovalo. Totéž se dělo i s dopisy, které docházely do vězení. Často nebyly dopisy ani doručeny.

Na výslechy v Uherském Hradišti vzpomíná Anna Honová takto: „Já sama jsem nezkusila nějakého bití asi z toho důvodu, že při dalším výslechu, při kterém zase začali s tím Chorvatem a že mě tady zřežou, jsem se ohradila proti Holubovi, který mně řekl: ,Jak vám tu jednu střelím, tak se ani nezmožete!‘ A já jsem mu řekla: ‚Poslouchejte, vy jste muž, já jsem žena. To by bylo hrdinství, muž ženu. Vy jste zřejmě z dělnické rodiny, já taky.‘ On byl tak zaražený, že už mně nedal vůbec žádnou facku.“

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Z vazební věznice byla paní Anna Krmenčíková přesunuta do věznice v Brně-Cejlu a později do pracovního tábora v Chrlicích u Brna, kde byly soustředěny kriminální i politické vězeňkyně. Mezi kriminálními tam byla spousta prostitutek. V brněnském vězení bylo dvacet žen na jedné cele a byla tam hrozná hygiena. Spolu s paní Krmenčíkovou a ostatními ženami na cele číslo 64 pobývali švábi, myši kdejaká jiná havěť.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Vzpomíná si i na tresty, které byly za sebemenší přestupky. Sama, když odmítla sdílet celu s konfidentkou, dostala trest tři měsíce bez dopisů a ostatních požitků. Na protest proti tomuto nařízení začala držet hladovku. Neustále si opakovala, že Gándhí držel hladovku čtyřicet dnů a vydržel.

Vzpomíná, jak to bylo těžké, když musela plnit pracovní normy, aby se neocitla v tzv. korekci za sabotáž. Té se všichni vězni velmi obávali. Byla to místnost betonovou podlahou, lůžko zavěšené na zdi a bez pokrývek. Dodnes si vzpomíná na smutné oči vězně Dvořáka, který byl zmučený v korekci a později byl popraven. Hladovku vydržela osm dnů. Potom ji přesunuli na jinou celu. Z brněnské věznice na Cejlu jí utkvěl v paměti také obrázek Milady Kroupové, kterou uvěznili v šestém měsíci těhotenství, doma měla další dvě malé děti a svého novorozeného chlapce krmívala na vězeňském dvoře pod šibenicí.

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Petr Fruhwirt - Ošetřovatel odbojářů
Zobrazit ostatní části příběhu

Po svatbě se novomanželé Fruhwirtovi přestěhovali do Tišnova, kde se uvolnila ordinace po doktoru Jurnečkovi. Petr Fruhwirt zde v roce 1930 zahájil lékařskou praxi. Zanedlouho se stal oblíbeným lékařem, který dokázal ošetřit děti i dospělé, zvládal porodnictví a fungoval i jako zubař. „Přišel od porodu a mamince zvěstoval, jak to bylo strašně krásný dítě, že by si ho nejradši vzal domů. A máma říká: „Ale to by už bylo padesátý.“ Pacienty léčil také v okolních obcích a pracoval i pro Nemocenskou pojišťovnu v Tišnově.

Období: 2. světová válka a holocaust

Po vyhlášení mobilizace se i doktor Fruhwirt chystal nastoupit jako lékař do armády. Vše bohužel zůstalo jen u příprav, neboť se změnila politická situace. Přesto se snažil pomáhat v rámci svých možností a léčil například židovskou rodinu Ornsteinů, která se schovávala ve Štěpánovicích. Pomáhal jim i přesto, že tato činnost byla nelegální. „Náš táta je léčil bez nějakých nároků na finance. On na ty finance moc nebyl. Když přišel do nějaké rodiny, kde neměli peníze, řekl ,To nech!‘ a ještě desetikorunu nebo pětikorunu jim dal.“

Válka se dotkla i jeho rodiny, když strýce jeho manželky, dr. Vališe z Kuřimi, zatklo v roce 1941 gestapo za účast v sokolském odboji. Byl odvezen do Mauthausenu, kde na začátku roku 1942 zemřel. Také v Tišnově byla rozsáhlá odbojová činnost. Doktor Fruhwirt byl velmi důvěryhodná osoba, a právě proto si ho vybrali odbojáři ze Třetí úderné roty generála Luži ze Skaličky, kterým poskytoval lékařskou pomoc. Na odboj ho napojila paní Božena Škrabálková, která ale za svou činnost v roce 1945 zaplatila životem v mauthausenské plynové komoře. Petr Fruhwirt se stal v květnu 1945 členem tišnovského Revolučního výboru a aktivně se zapojil do poválečné obnovy města. Za svou pomoc odboji obdržel vyznamenání prezidenta republiky.

Období: 2. světová válka a holocaust

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Doktor Petr Fruhwirt pozorně sledoval politické změny, které se po roce 1945 začaly dít a které nakonec vedly k tomu, že se komunisté v roce 1948 ujali vlády, což zásadně odmítal. Nesouhlasil s kroky, které se děly vzhledem k soukromému majetku a církvi, vadilo mu, že je zakázáno říkat nahlas vlastní názory. Do protikomunistického odboje se v Tišnově pustila skupina pod vedením Jana Simandla. „ Skupina byla sledována, prozradilo se i to, že můj táta byl ochoten někoho ošetřit. Jednou se k němu hlásil nějaký muž, který byl zřejmě jeho známý. Jestli by prý neposkytl ošetření. Zda by se na něho mohli obrátit, kdyby potřebovali. Souhlasil. ,A jak se domluvíme?‘ Vzali pětikorunu, roztrhl ji napůl, dal půlku tátovi a druhou si nechal jako poznávací znamení. Po nějaké době se objevil v ordinaci a zase po tátovi něco chtěl. To byly takové ,volavky‘. Nedalo se ověřit, jestli je osoba zrádce, nebo dobrý člověk.“

Období: 2. světová válka a holocaust, Únor 1948 a 50. léta

Pan Fruhwirt byl vyzván k vedení odbojové činnosti, ale odmítl to. Nabídl svou pomoc po stránce lékařské, věděl určité informace, které dál nikde nešířil. Jednoho dne k nim domů přiběhl Vlastík Železný a žádal ho o pomoc. Potřeboval odvézt z Tišnova, protože ho hledala policie. Auto pana doktora bylo sice nepojízdné, ale on ihned domluvil odvoz s tišnovským taxikářem a společně odvezli V. Železného směrem k Doubravníku. Tam ho vysadil a dál se už neptal a nestaral. Za odvoz sám potom zaplatil 300 Kč. Příběh skupiny Jan a dvou studentů V. Železného a A. Pokorného skončil velkým procesem a trestem smrti pro oba mladíky. Pan Fruhwirt měl informace o jejich ukrývání dlouho před zatčením, ale do jiných větších akcí (kromě ošetření postřeleného) zapojen nebyl. Přesto mu soud v listopadu 1952 vyměřil trest odnětí svobody na jedenáct let.

Období: 2. světová válka a holocaust, Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Kvůli své ochotě pomáhat jiným se dostal doktor Petr Fruhwirt do vězení. Dne 21. února 1952 byl odvezen na Příční ulici do Brna, kde byl vyslýchán a uvězněn v podzemních celách. „V poledne toho 21. února jsem se vrátil po obědě z gymnázia. Barák rozházenej, máma a hospodyně uplakaný. Ptám se: ,Co se stalo?‘ Vykládaly, že tátu bezpečnost prostě odvezla.“

Období: Únor 1948 a 50. léta

Vyšetřovací vazba trvala přibližně devět měsíců, na různých místech, až poté byl Petr Fruhwirt předvolán k soudu, který proběhl v listopadu roku 1952. „Sedím a dívám se po tátovi. Tak tě poznám zezadu, ne snad? Nepoznal jsem. Když tátu zatkli, měl asi 105 kg, byl takový silnější. Až pootočil hlavu, uviděl jsem jeho profil, brýle. Neměl podbradek, byl vyhublý. Z těch 105 kil zhubl na myslím nějakých 60 nebo 70 kil v té vazební věznici ve Znojmě, tam jim nedávali moc jíst, aby nebyli bujní.“

Ačkoli měl doktor Fruhwirt svého obhájce, nemělo to vliv na daný čin a sazbu, jež předtím KSČ a bezpečnostní komise určila. Dostal trest jedenáct let. Jeho prokurátor se odvolal do nízké výměry trestu. Případ soudil Nejvyšší soud a trest potvrdil.

Prošel věznicemi v Brně, Znojmě, Hradci Králové a v Nitře, kvůli přivýdělku fáral jako horník na Tmavém Dole ve Rtyni v Podkrkonoší. Většinu času však působil jako vězeňský lékař. V roce 1956 mu byl za kázeňský přestupek navýšen trest o 1 rok, nicméně na konci dubna 1958 byl z vězení podmínečně propuštěn.

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

práce žáků ZŠ Svoboda nad Úpou - Sametová revoluce
Zobrazit ostatní části příběhu

Na ZŠ Svoboda nad Úpou bylo 30. výročí Sametové revoluce tématem více než měsíčního projektu prolínajícího se různými předměty žáků 7., 8. a 9. třídy.

V podzimních týdnech bylo úkolem v hodinách českého jazyka, dějepisu a výchovy k občanství žákům ukázat, jak se komunismus odlišuje od demokracie. Žáci sedmé, osmé a deváté třídy si nejprve povídali o tom, co jim nejvíce vadí a jaká mají přání. Poté shlédli dokument Největší přání 1989 a porovnali přání žáků před rokem 1989 s vlastními.

V následujícím týdnu proběhla živá a podnětná beseda s paní Polákovou, která se účastnila všech demonstrací před rokem 1989, včetně té 17. listopadu 1989.

V dalším týdnu následoval rozbor manifestu Několik vět. Žáci si přečetli, jaké požadavky se v dokumentu objevily, seznámili se s pojmy Charta 77 a jejími představiteli. Opět měli přemýšlet, zda obsahuje body, které jsou aktuální i dnes. Poté se věnovali tématu cenzury a propagandy před rokem 1989.

V hodinách výtvarné výchovy začali pracovat na výrobě transparentů. K této činnosti získaly inspiraci projekcí dobových fotografií. Při hodinách Člověk a svět práce se pak věnovali šití vlajek.

Průběžně pak byly v hudební výchově probírány texty dobových písní a jejich význam. Žáci měli též debatovat doma s rodiči, prarodiči, případně dalšími pamětníky dané doby o otázkách, které je zajímaly.

Žáci prvního stupně se při poznávacím výletu Prahy prošli mimo jiné po pěší zóně Na Příkopě, kde ČTK uspořádala fotografickou výstavu Okamžiky sametové revoluce. Děti si měly možnost prohlédnout fotografie z revolučního dění v různých koutech bývalého Československa.

Celý projekt pak pokračoval celoškolní přípravou na vzpomínkovou akci k této události, která se uskutečnila 14. listopadu. Součástí oslavy bylo i odhalení historického mezníku v národních barvách Československé republiky. Žákyně 9. třídy položily k mezníku růže a zapálené svíčky a celý slavnostně pojatý okamžik tak ukončily.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Hans Renner - Ze studenta emigrantem
Zobrazit ostatní části příběhu

Hans Renner vzpomíná na dětství v Litomyšli: „Já jsem byl tedy buržoazní dítě a to znamenalo, že bych musel po deváté třídě na manuální práce – do stavebnictví, dejme tomu, ale na střední školu bych nemohl. Já jsem tehdy nevěděl, co mě čeká, ale rodiče, ti to věděli velice dobře.“ Jako skoro každý ale tehdy chodil do Pionýra a jeho štěstím prý bylo to, že hrál na tahací harmoniku:

Období: 60. léta a pražské jaro
„Tahací harmonika, to byl takovej sovětskej instrument. A oni ty sovětský vojáci, když osvobozovali Evropu, tak oni od Stalingradu až po Berlín na těch tancích hráli na harmoniku.“ Kromě toho uměl také zpívat, tatínek ho k tomu prý vždycky nabádal. A naučil se zpívat i ruské vojenské písničky, což pro něj bylo určitým plusem v době, kdy se hlásil na střední školu. „Tady byla jedna soudružka učitelka a ta na tom místním národním výboru řekla: „No ale soudruzi, to dítě za ty rodiče nemůže, dejte mu šanci. Dejte mu tu možnost!“ Tak ta komunistická strana mi tu možnost dala a já mohl na střední školu.“

Období: 60. léta a pražské jaro

Fotogalerie k příběhu
- Renner na podiu s tahací harmonikou 1/1
ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Panu Hansi Rennerovi se dařilo do Československa v době normalizace posílat například zakázanou literaturu nebo gramofonové desky Karla Kryla. Pomáhali mu v tom jeho studenti, kteří byli, jak sám říká, nejen jeho přátelé, ale i „spiklenci“. Když jeli do Československa, zeptali se ho, jestli tam nepotřebuje něco odvézt a on jim s sebou vždycky něco dal.

Období: Normalizace

„Taky jsem poslal své sestře Olze desku protestních písní Karla Kryla. Poslal jsem to normálně poštou a sice tak, že jsem vzal jinou desku – Chopinovy valčíky, tu etiketu jsem odlepil a přelepil na desku Karla Kryla a nechal jsem to v tom obalu zase zapečetit. Takže to vypadalo, že jsem poslal Chopinovy valčíky a on to byl Kryl. No, a moje sestra to půjčila několika známým a ta deska tady kolovala. Dokonce si to někteří nahráli na takový ty velký kotoučový magnetofony. A někdo to na tom magnetofonovým pásku pustil v Ostravě na diskotéce. A tam byla policie – StB se tomu tenkrát říkalo. A oni šli a začali rozplétat ten řetězec, až se dostali k mé sestře do Litomyšle. Ona byla v té době v posledním ročníku gymplu, bylo to v době písemek. Ta policie ji vytáhla přímo ze třídy – a do basy. Tam byla asi čtrnáct dní a potom ji pustili.“ Nakonec prý všechno dopadlo kupodivu dobře, a sestra pana Rennera dokonce odmaturovala.

Období: Normalizace

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Miroslav Škrdla - Litomyšl objektivem fotografa
Zobrazit ostatní části příběhu

V noci z 20. na 21. srpna 1968 bylo Československo přepadeno pěti státy Varšavské smlouvy. O tom, jak a kdy se tak stalo, se Miroslav Škrdla dozvěděl 21. srpna ve čtyři hodiny ráno od svého otce, který nemohl spát, poslouchal rádio a slyšel nejnovější zprávy.

Období: 60. léta a pražské jaro

Na Městském národním výboru v Litomyšli pracoval tehdy jeho kamarád Miroslav Dostál, který byl také předsedou Městského výboru komunistické strany. Ten Miroslava Škrdlu požádal, jestli by byl tak laskav a šel mu s některými věcmi pomoci. Miroslav Škrdla pomoc neodmítl. Organizoval například podepisování petic proti vstupu cizích armád (pod jednotlivými peticemi se nakonec objevilo celkem 11 428 podpisů) nebo vysílal do místního rozhlasu, co se děje.

Miroslav Škrdla ve své zprávě uvádí: „Záznam o prvním dnu srpnových událostí – středa 21. srpna 1968: 4.30 hod. – Československý rozhlas v krátkých intervalech opakuje zprávu o tom, že dnešního dne byla naše republika obsazena bez výzvy vojsky Varšavské smlouvy. 8 hodin – ve městě je zvýšený ruch zejména u obchodů a benzinové pumpy. Lidé podléhají panice a kupují o překot potraviny. Osobní auta i auta JZD přijíždějí natankovat nádrže. 9 hodin – schází se rada MNV a rozhoduje o nákupu do tašky. Vydává záznam o tom, co smí jednotlivý zákazník koupit. Benzín vydávat jen k doplnění nádrže, nikoliv do kanystrů…“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Jednou z posledních událostí, která v Litomyšli souvisela s pražským jarem 1968, byl symbolický pohřeb Jana Palacha. „Studenti v Litomyšli uspořádali tryznu, která se uskutečnila na hřbitově v márnici (v té době sloužila jako smuteční místnost, protože město jiných prostor nemělo), kde byla vystavena podobizna Jana Palacha a květiny, jako kdyby byl pohřeb. Byla to jedna z těch největších studentských akcí.“

Období: 60. léta a pražské jaro

A také jedna z posledních, která se v souvislosti s událostmi v roce 1968 přímo v Litomyšli uskutečnila. Nebyla však uspořádána jen tryzna. Její součástí byl i manifestační průvod, který symbolicky začínal u budovy bývalé sokolovny. Miroslav Škrdla celou událost fotograficky zachytil.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Miroslav Škrdla byl v roce 1968 členem KSČ, při následných tzv. prověrkách v době počínající normalizace jej však ze strany vyloučili.

Období: Normalizace

Mohl sice zůstat ve škole, ale zakázali mu pracovat v mládežnických organizacích a nemohl vykonávat funkci třídního učitele – tento zákaz skončil až smrtí jednoho z učitelů – nebylo koho na místo třídního učitele dosadit, tak se pan Škrdla mohl znovu do této funkce vrátit. To bylo okolo poloviny 70. let. Miroslav Škrdla také před rokem 1968 zastával řadu funkcí v okresních školských orgánech, např. byl členem komise, která řídila vydávání učebních pomůcek pro základní školu. Ani to však již po roce 1970 vykonávat nesměl.

Období: Normalizace

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Pacov - Naše okupace
Zobrazit ostatní části příběhu

Téhož dne se začala objevovat hesla a nápisy proti pacovským občanům, kteří nějakou formou projevovali jiný názor. V ulici 9. května se objevil plakát s nápisem „Smrt kolaborantu Havlíkovi“. Nedaleko v téže ulici byl plakát „Mašát je kolaborant“ apod. Další nápisy zněly: „Nedávejte Rusům vodu, ať chlastají z ropovodu“ nebo „Ivane, vrať se k Nataše“.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

„Několikrát, když jsem se vracel ze služby z Cerekve, slyšel jsem městské vysílání – ještě se vám hlásí dosud svobodný rozhlas. Nemohl jsem tomu uvěřit, že by se něco takového mohlo v našem městě vysílat. Stalo se, že já jsem byl také napaden jako zrádce – vždyť spojenecká vojska k nám v roce 1968 musela přijít, došlo by bývalo bez nich ke krveprolití,“ vzpomíná příslušník VB S. Kovář.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

V srpnu 68 byla Alena Malá se svojí sestrou na prázdninách u babičky ve Vintířově. „Děda chodil ráno hlídat bejky a babička chodila do kravína. Najednou se asi ve tři ráno rozsvítilo, a děda křičel: ‚Pusťte rádio! Pusťte rádio! Jsou tady Rusové!‘ Babička byla vyjevená, co se to děje, a děda říkal: ‚Jsou tady Rusové! Jsme přepadeni!‘“ vzpomíná na dramatické ráno Alena Malá.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

„V roce 1969 jsem byl se svojí tetou v Peci pod Sněžkou, když jsme vyhráli na mistrovství světa v hokeji nad Rusy. Na všech kopcích kolem Pece hořely ohně,“ vzpomíná na emotivní chvíle Jiří Topič. „Zasněžená Pec pod Sněžkou a všude hořely ohně.

Období: 60. léta a pražské jaro

Ta Pec žila na svazích jako Praha. V Praze byla demonstrace. Estébáci rozbili výkladní skříň Aeroflotu, aby to mohli hodit na demonstranty, kteří šli oslavit vítězství. To vítězství byl vzdor proti násilí, proti komunistům, proti Rusům. To bylo nejúžasnější. Všichni jsme je milovali. To byli bojovníci za svobodu. Lidi to tak chápali.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Růžena Bratterová - Narušitelka socialistické morálky
Zobrazit ostatní části příběhu

Už od dětství byla paní Růžena Bratterová vychovávána v odporu proti komunistům svými prarodiči. Dědeček měl nevyřízené účty s budoucím prezidentem Klementem Gottwaldem, který ve dvacátých letech žil na Ostravsku:

Období: Únor 1948 a 50. léta

„Připravil naši rodinu o dům a mělo to velice špatné následky, proto ten odpor, protože jsem k tomu odporu proti té komunistické zvůli byla vychovaná.“ Nesměla vstoupit do Pionýra, pod slibem bylo napsáno jméno Klementa Gottwalda, což jejího dědečka velice rozzlobilo: „Za tím stál Klement Gottwald a přes to vlak nejel.“

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
V roce 1968 byla Růžena Bratterová na mateřské dovolené se svou dcerou, když do jejího života vpadl 21. srpen: „Najednou stály všude tanky, to bylo něco tak hrozného, prvně jsme mysleli, že je to nějaká hra, potom to ale začalo gradovat a celý národ strnul v úžasu.“

Období: 60. léta a pražské jaro

Paní Bratterová nehodlala tomuto dění jen nečinně přihlížet. Vzala své dítě a vydala se na náměstí, kde postávali zděšení lidé, a rozhodla se zakročit. Svěřila své dítě okolostojícím děvčatům a začala jednat. Poprosila zdejší hochy, aby jí přinesli stůl, a hned organizovala petici proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy. Následně běžela na radnici, přemluvila předsedu MNV, aby ji pustil k místnímu rozhlasu, kterým vyzývala obyvatele k podpisu petice. Celá obec se semkla v odporu, vápnem psávali nápisy na cesty: „Ivane, vrať se domů, čeká tě Nataša.“ Obraceli směrovky, na kterých přeškrtávali nápisy a psali Moskva, Leningrad, Kyjev…

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Jakmile se Růžena Bratterová vrátila z mateřské na národní výbor, byli tam už lidé, kteří udržovali přátelské vztahy s představiteli sovětských vojsk. Paní Bratterová měla všechny ty pocity v sobě, byla velice špatná z toho, že nás obsadili.

Období: Normalizace
Dávala to najevo různými způsoby, například po smrti Jana Palacha přinesla do práce komunistickým představitelům černé stužky. Bylo známo, že odmítala vstup vojsk a současný režim. Funkcionáři si dali dohromady, že paní Bratterová je protistátní živel, a řekli jí: „Narušujete socialistickou morálku a bylo by vhodné, kdybyste ze státního orgánu vypadla.“ U prověrek se toto všechno projevilo.

Prověrka probíhala dne 18. 10. 1970: „Byla tam banda sedmi osmi lidí, zavolali si vás a pak se vás ptali: ,Jak to máte se Sovětským svazem?‘ Říkám, že mizerně. ,Jak se díváte na vstup vojsk? Jak se díváte na upálení Palacha?‘ ,Co vlastně chcete slyšet? Že miluju Sovětský svaz? Když nás obsadili, co chcete slyšet?‘ Tak oni do mě hustili ty kydy, jak je důležitá pro nás ta vazba na Sovětský svaz!“ Řekli jí, že svou funkci nemůže nadále vykonávat: „,Máte k tomu co říct?‘ Já jsem seděla na konci toho stolu a říkám: ,Víte, historie se opakuje vždy dvakrát, jednou jako tragédie a podruhé jako fraška, tohleto je fraška, čest práci soudruzi!‘ A vypadla jsem.“ Druhého dne musela odevzdat klíče od kanceláře, sebrat všechny věci ze šuplíků a ze dne na den opustit své pracoviště.

V té době už ale čekala další dítě: „Já jsem v jiném stavu, vy mě nemůžete vyhodit! – Můžeme, jste politicky nespolehlivá, vypadněte!“ Nakonec to dopadlo tak, že se se svým zaměstnavatelem soudila o neplatnost výpovědi: „Zapojila jsem do toho advokáty všech stupňů.“ Kupodivu soudní spor vyhrála, odešla na mateřskou, ale nesla si s sebou špatný kádrový profil.

Období: Normalizace

Fotogalerie k příběhu
- Protokol k prověrce z roku 1970 1/2
ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Jednoho dne měla přijít Růženě Bratterové obvyklá zásilka samizdatových tiskovin: „Zásilka pro mě byla dvacet knížek.“ Paní Růžena měla tehdy ruku v sádře a neočekávaně přijelo auto s padesáti, šedesáti balíky. Nevěděla, jak ty balíky přenést, a protože byla zrovna kvůli opravám na ubytovnu, kde pracovala, přesunuta policejní stanice, šla poprosit příslušníky SNB, jestli by jí nepomohli.

Období: Normalizace

„No a co já, už jsem tam neměla žádného údržbáře ani nic, tak jsem šla k těm policajtům, kteří v tu dobu měli vedle nás jeden blok, měli tam oddělení, protože jejich budova se opravovala, že mi přivezli zboží, jestli by mi to nepomohli složit, oni říkali: Pro vás všechno, šéfová. Tak mi pomáhali složit plné auto těch zakázaných knížek.“ Příslušníci ochotně knihy uložili a pak si ještě s ní vypili kafe. Teprve později si paní Bratterová uvědomila, co se mohlo stát, kdyby se jen jeden z těch balíků roztrhl: „Sakra, co kdyby se nějaký ten špagát přetrhl a oni by uviděli tu zakázanou literaturu, tak pod patnáct let nejdu, ale hoši to ustáli, já taky, tak žiju. “

Paní Bratterová se přátelila s jednou paní, která bydlela ve vedlejším vchodu, ale netušila, že její muž pracuje u StB: „No a jednou mě sbalili, on tam ve dvě hodiny v noci najednou přijel a teď se na mě dívá a já mu říkám: ,Nazdar, ty jsi pro mě přijel?‘“ Další členové StB zůstali dost vyplašení, paní Bratterová netušila, že je členem StB. „A on mi na to říkal: ,Proč tu jsi?‘ Já jsem říkala: ,Ti tvoji kolegové mě zatkli, zatím nemám želízka,‘ ještě jsem si z toho dělala srandu. A on na to povídá: ,Tak počkej.‘“ Trochu si popovídal se svými kolegy a poté řekl: „Tak pojď, já tě odvezu domů.“ Tím ji zachránil od výslechu. Podruhé paní Bratterovou zadrželi cestou z vernisáže: „Chovali se ale slušně, to nemůžu říct, že by něco na mě vymáhali nebo tak.“ Její zkušenosti s StB tedy byly relativně dobré.

Období: Normalizace

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
V roce 1980 byla Růžena Bratterová zaměstnána na Nové huti Klementa Gottwalda. Na smlouvu sem přijeli pracovat Kubánci. Dostala je na starost a z toho rovněž vyplynul úkol jít s nimi do prvomájového průvodu.

Období: Normalizace

Průvod šel po Gottwaldově třídě a Kubánci se zastavili přímo před tribunou s představiteli KSČ a města, začali tančit a volat: „Ať žije První máj! Ať žije Fidel!“ Když už to trvalo delší dobu, ostatní v průvodu začali být netrpěliví, protože chtěli jít na pivo. Paní Bratterová odtamtud kubánské kolegy dostala pouze příslibem, že dostanou pivo zdarma.

Období: Normalizace

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Ladislav Rett - Z právníka skladníkem
Zobrazit ostatní části příběhu

Dr. Ladislav Rett se narodil v Karviné, úspěšně vystudoval právnickou fakultu Univerzity Karlovy a poté se vrátil zpět do Karviné, kde byl až do roku 1948 vedoucím právnického oddělení karvinské části Ostravsko-karvinských dolů. Vzhledem k tomu, že otevřeně nesouhlasil s režimem a byl členem Sociální demokracie, bylo pouze otázkou času, kdy ho někdo odvolá z funkce.

Období: Únor 1948 a 50. léta

To se samozřejmě stalo, takže mu nezbývalo nic jiného než živit rodinu alespoň za pomocí platu dělníka, ze kterého ho v roce 1951 degradovali na skladníka v koksovně Generála Svobody v Michálkovicích. Ladislav Rett pravděpodobně čekal, že ho StB zatne. Jeho dcera si vybavuje, že když jí bylo asi osm let, zaslechla mezi svými rodiči rozhovor, kdy se otec svěřoval matce, že už situaci psychicky nezvládá. V práci po něm spolupracovníci pokřikovali výroky jako „Oběste Retta!“ a podobně. I za cenu, že na tom bude bídně, však nikdy neklesl tak hluboko, že by vstoupil do strany nebo se jako jeho kolegové účastnil komunisticky orientovaných akcí. Jeho obavy se vyplnily v červnu 1954, kdy ho přímo v práci zatkli příslušníci StB za údajnou protistátní činnost a nesouhlas s režimem.

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Rodina Ladislava Retta se rozhodla jej necelé dva týdny po soudu navštívit, aby mu přivezli nějaké oblečení a jídlo, navíc byly Vánoce a chtěli být všichni ještě pospolu, avšak návštěvu jim nepovolili. O pár dní později se dozvěděli, že byl Ladislav odvezen do příbramských uranových dolů – na Bytíz.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Tam však měl zřejmě nějaké problémy, protože byl převezen do Leopoldova, kam se za ním rodina přijela podívat. V horší kondici ho prý nikdy jeho dcera neviděla, už si byla jistá, že ho vidí naposledy, že tam zemře. Naštěstí se její matce nějakým zázrakem podařilo domluvit přes kolegu z práce, který byl také za Novotného zavřený, aby Ladislava Retta přeložili zpět do uranových dolů.

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Pro rodinu Dr. Ladislava Retta bylo období jeho věznění kruté. Bez příjmu hlavy rodiny měli problém vyžít, navíc se museli starat o babičku. Dcera Jana věděla, že si nemůžou dovolit, aby šla po střední škole studovat, navíc by ji s největší pravděpodobností z politických důvodů vůbec nepřijali.

Období: 60. léta a pražské jaro

Přes známosti se poměrně rychle dostala do zaměstnání v účtárně. Vzpomínala, jak mívala problémy s vedením, protože nosila „nevhodné“ oblečení. Její matka totiž šila, proto měla často pěkné oblečení, což se podle kádrového oddělení k dívce z takové rodiny vůbec nehodí. Smířila se s myšlenkou, že nikdy nebude moci, ani po otcově propuštění, být povýšena, neboť také nikdy nevstoupila do strany. Celá jejich rodina byla navíc neustále pod dohledem a rodiče museli často chodit na výslechy.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Jaromír Tomášek - Devět let v uranových dolech
Zobrazit ostatní části příběhu

Vše začalo v srpnu 1948 na Bystřicku, vznikla zde totiž protikomunistická organizace Dr. Hřebík. Ta byla napojena na britského vicekonzula v Československu. Měla pomocí vysílací stanice podávat zprávy do zahraničí. Jednoho dne požádal Jaromíra Tomáška strýček ze Zvole, jestli by u sebe mohl schovat tři lidi. Souhlasil. A tak je vyzvedl a ukryl je u sebe doma na půdě.

Rodina Tomáškova odbojáře ukrývala a dávala jim jídlo. „Mívali tu nějaké schůzky. Neměli to daleko domů, a tak se občas šli domů podívat. Scházeli se zde, posílali mě vyřizovat vzkazy, říkali, koho kdy mám přivést.“

Střídavě se u Tomášků skrýval také Bohuslav Pavlů z Litavy. Ale i jemu byla StB na stopě. V roce 1950, zřejmě 7. května, se přišel opět k Tomáškům ukrýt. Asi o deset dní později, 17. května 1950 v ranních hodinách, šel Jaromír Tomášek nakrmit koně. Po chvíli ho vyrušil zvuk přijíždějících aut. Dům byl obklíčen. Vzbudili manželku a jeho čtyřletou dceru. Pan Tomášek běžel informovat Bohuslava Pavlů.

Později vyprávěl: „Utíkal jsem nahoru a říkám: ,Bohouši, už jsou tady.‘ Odpověděl, že ho živého nesmí dostat. Rozloučili jsme se. Povídá: ,Tobě se tolik nestane, dostaneš rok dva.‘ Oddělal jeden náboj a povídá: ,Ten je pro mě.‘ Estébáci šli na půdu, kde se Pavlů skrýval, s manželkou Jaroslava Tomáška, kterou vedli před sebou. Dcera byla ukrytá u babičky v sousedním domě. V šest hodin ráno začala střelba. Bohuslav Pavlů měl u sebe granát, který použil, ale ten nevybuchl. Panu Tomáškovi nasadili pouta a posadili ho do auta. Zbytek střelby tam proseděl. Poté byly přivolány posily s letadlem. Nakonec byl Pavlů zastřelen. Měl v sobě tři kulky. Střelba ustala až okolo páté hodiny odpoledne.

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Jaromír Tomášek byl zatčen a odvezen do Brna na Cejl, na třináctku, poté byl převezen do Znojma, kde strávil ve vězení rok. Následně pobyl v Jihlavě, potom opět ve Znojmě. Když ho příslušníci StB vyslýchali, nic neřekl, a to i přes to, že používali velmi tvrdé metody.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Musel například stát v kožichu u kamen, tloukli mu hlavou o zeď, musel klečet na židli s předpaženýma rukama a na nich držet Leninovy spisy a vyšetřovatelé ho bičovali kabelem přes chodidla. Někdy vzali velkou 500W žárovku a metrový trychtýř z tvrdého papíru a alobalu, žárovku rozsvítili a nutili ho, aby hlavu dal co nejblíže k žárovce. Ani zavřené oči nepomohly. Přesto nic neprozradil.

Dne 13. července 1951 měl v Brně soud. Ten mu za velezradu vyměřil trest 18 let vězení. Byl mu nabízen menší trest, ovšem za předpokladu, že řekne vše, co ví. On ale nikoho neprozradil.

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Z Jáchymovska byl pan Jaromír Tomášek transportován do Příbrami na Bytíz. Dohromady zde strávil sedm let. Jeho rodina ho navštěvovala, ale návštěva trvala vždy jen deset minut a k tomu pod dohledem dozorců. Takto na návštěvy vzpomíná dcera:

„Seděli jsme – on seděl na jedné straně, my na druhé straně, v prostředku stůl, drátěné pletivo a tu seděli: jeden policista – jeden vězeň. Oni museli napochodovat, posadit se a deset minut, čtvrt hodiny, to bylo všecko. Pak jsme jeli.“ Posílali si i dopisy. „Jo, psal, ale to šlo všecko přes cenzuru, a tak to nešlo, že by psal, co chtěl, a když se něco napsalo, tak to bylo potom v těch dopisech přeškrtaný. Psal jenom, jak se máš a co děláš.“

Na Vánoce v roce 1959 ho pustili na deset dní domů. „To si vzpomínám, to bylo úplně hrozný. No jasně, když je někdo deset let kdesi zavřenej, neví, jaký jsou peníze, co kolik stojí, kde jak to vypadá, to bylo před deseti lety úplně jiný než zase teďka. On z toho byl úplně nešťastnej, prostě se neuměl v tom světě ani pohybovat. Už byl zvyklej na ty jiný podmínky. Takže byl tady a potom po svátcích myslím na Novej rok jsme ho potom zase vezli do Příbrami. To byla blbá cesta.“ Jaromír Tomášek byl brzy nato, 17. února 1960, propuštěn. Dohromady byl vězněn deset let.

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Kly - Naše okupace
Zobrazit ostatní části příběhu

„Ráno jsme jeli do zaměstnání do Neratovic, cestou jsme viděli u silnice postávat cizí vojáky. Dost nás to vyděsilo. V Neratovicích byl klid, nikde žádní vojáci. Z práce nás však poslali brzy domů, sami nevěděli, co se bude dít a co mají dělat. Už cestou z práce jsme viděli, jak se lidé zastavují a mezi sebou diskutují, podepisují nějaké papíry. Dokonce už i vylepovali ručně nakreslené plakáty se slovy ‚Běžte domů‘ atd.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Ve dnech 25. a 26. srpna byly v okolí Mělníka odpáleny dvě rakety. Městem projížděly kolony nákladních aut, dále tři tanky, čtyři obrněné vozy a doprovodné vozy. Po třetí hodině ranní procházeli městem sovětští vojáci s důstojníkem a strhávali z domů i výkladních skříní letáky a hesla proti okupaci. Rozhlas také informoval občany o jednání naší delegace v Moskvě a informoval o plánované stávce.

Období: 60. léta a pražské jaro

Ráno kolem šesté hodiny sovětští vojáci prováděli kontrolu vozidel projíždějících Mělníkem. Ráno dne 26. srpna se ve všech podnicích našeho okresu začalo znovu pracovat. Zvláštní vydání Nového Mělnicka (č. 6, 29. srpna 1968) přineslo „Prohlášení s. Svobody, Dubčeka, Černíka a Smrkovského“, dále „Prohlášení Národního shromáždění“, „Prohlášení Rady ONV Mělník“ a mnoha dalších organizací v okrese. Všichni se shodují na tom, že vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa byl protiprávní a žádají odchod těchto vojsk z ČSSR.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Ladislav Trejbal - Muž, který měl vždy svou hlavu
Zobrazit ostatní části příběhu

V roce 1951 se Ladislav Trejbal připojil k tzv. semilské skupině, což bylo společenství v boji proti komunismu, s krycím označením ILPKORG 1 (Ilegální protikomunistická organizace). Jejím vedoucím byl Miroslav Mochan.

Skupina měla celkem osmadvacet členů, jejichž úkolem bylo rozšiřovat protikomunistické letáky, také se jmény udavačů a jejich pomocníků. V letácích mimo jiné stálo: „Marné byly naše oběti, které jsme přinesli v době okupace – pro pravdu byli naši občané mučeni, zavíráni a pro pravdu jsou zavíráni i dnes. Po tyranii fašistů jsme dostali tyranii stejně krutou… komunistickou.“

Tyto letáky rozváželi ve městech Bořkov, Košťálov, Nová Paka, Nedvězí, Slaná, Hořensko a v okolí Semil. Členové skupiny se vzájemně neznali. „A přesto, že nás bylo osmadvacet, já znal jen čtyři nebo pět lidí. Z bezpečnostních důvodů, jo, to se dělalo tak, aby ty další nikdo neznal, aby nevěděl, kdo v tý skupině je, že jo.“ Jak pan Trejbal sám říká, vozili je na po večerech na kolech: „No, riskantní to bylo, že jo, ale v noci už nebyl takovej provoz, takže to jakž takž šlo.“ Později se seznámili s paní Jiřinou Šádkovou, které všichni důvěřovali: „Tak si představte, ta paní Šádková žije v Brodě a ta nás všechny udala.“

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Psal se říjen roku 1952. Ladislav Trejbal byl půl roku na vojně, když si pro něj přišli příslušníci StB. Bylo mu v té době jednadvacet let. Nejdříve si myslel, že přijela nějaká návštěva, protože StB všechno pečlivě tajila. Ale hned jak se otevřely dveře, ozvalo se:

Období: Únor 1948 a 50. léta

„Jménem zákona…“ Převezli je do Liberce na vyšetřovnu StB. „Přijeli pro mě tři estébáci. Jeden řidič a druhej seděl vepředu a dva po stranách. Okamžitě železa na ruce a vedli mě na velitelství.“ Tam hned dostal pásku na oči a po schodech byl veden nahoru na vyšetřovnu. „Přestože zákon říká, že pokud není dokázána nějaká vina, musí se s tím člověkem zacházet jako s člověkem, že jo. Kdepak, to byly kopance, rány…“ Tyto vyšetřovací metody musel pan Trejbal snášet dlouhý půlrok. „Zkrátka, když se někdo vzepřel, na to byly metody, prostě, to si neumí nikdo představit, co dělali s lidma. Oni měli takový gumový tyče, to jsme si museli kleknout na stoličku, bosé nohy a řezali a přes záda, kamkoliv to prostě prásklo, tam to prásklo. Pak ještě v tom navíc měli takové kuličky na koncích.“

Na otázku, jak se v té době cítil, se jen smutně zasmál a povídal: „Za prvý, málo jídla, málo pití, když chtěli, tak nedali třeba tři dny najíst. Domlátili lidi tak, že zůstali ležet a ještě na ně kýbl vody vylili. Každej estébák měl jiný metody. Jeden třeba pálil cigaretami, vymýšleli opravdu krutosti, o kterých nemá nikdo ani představu, kdo tím neprošel.“

„Já jsem třeba musel podepsat prázdnej papír, a do dneška nevím, co tam na něm bylo napsaný, proč to chtěli. Čili takhle oni si tam pak dopsali to, co oni chtěli, na ten papír. A podle toho taky ten soud jednal a ty prokurátoři. Když jsme šli k soudu, museli jsme se naučit otázky, který dostanem, a odpovědi na ně.“

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
„Tak v takových podmínkách jsme byli,“ říká Ladislav Trejbal a ukazuje fotku ostnatých drátů na Jáchymovsku. „Tam byly ostnaté dráty a běda, kdo se přiblížil, okamžitě ho odpráskli. Kulometný věže všude rozestavěný, jo, dozorci a tak. V tom okolí bylo celkem osmnáct koncentračních táborů. A tam postavili žulový kameny, veliký, a na každým tom kamenu je vytesané to jméno těch lágrů, který tam byly.“

Období: Únor 1948 a 50. léta

Nejhorší zde byla „Věž smrti“, kde se drtil uran. Jak říká pan Trejbal: „Kdo tam byl, z ní už nikdo nežije. Neexistovala totiž žádná ochrana, aby se nevdechoval ten radioaktivní prach.“

„Tam byly otřesný podmínky, strašný na tom Jáchymovsku, mrazy mezi -15 až -30 °C a měli jsme jenom slabý obleky na sobě. V těch jsme spali, v těch jsme pracovali, jo, žádná teplá voda, na umytí jen studený žlaby, jo, a to bylo všecko. V tuhletěch podmínkách. A co tam ti bachaři prováděli, to si neumí nikdo představit.“

„Tam na těch lágrech nebyli jenom politický vězni, tam byli prostě všichni, co měli nad deset let, ale byli tam zloději, podvodníci, vrazi, všecko možný tam bylo. A ti byli, jak se řekne, pro komunisty cennější než politický vězni. Měli lepší výhody než ty politický.“ Jen za nepozdravení dozorce mohl jít kdokoliv do bunkru, což byla betonová cela široká asi dva metry a tři metry dlouhá, v zimě otevřené okénko a jedna deka a železná postel. „Dost těch bachařů bylo, jak se říká, primitivové, kterým to moc nemyslelo, ale měli uniformu, měli samopal, tak prostě byli něco.“

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Miroslav Vodňanský - Dvakrát vyhnancem
Zobrazit ostatní části příběhu

Rodina Miroslava Vodňanského byla jednou z mála českých rodin, která v německém pohraničí žila již před válkou. On sám vzpomíná, jak navštěvoval českou malotřídku v Blíževedlech, kam chodilo jen asi deset dětí. V současné době se však ve Stranném ani v Blíževedlech nesetkal s nikým, kdo by tu žil před válkou.

Období: 2. světová válka a holocaust, Únor 1948 a 50. léta

„Po záboru Sudet musela většina Čechů pohraničí opustit, pamatuji se, že to byl poštmistr, přednosta stanice a ještě jeden nádražák, četník a hokynář. Němci jim dali vagon, do kterého si nandali všechny svoje věci, a odjeli do vnitrozemí. Nás rodiče poslali do Pelhřimova, kde jsme měli babičku.“ Němci manželům Vodňanským, vzhledem k tomu, že vlastnili statek a měli poměrně rozsáhlé pozemky, dovolili, že můžou ve Stranném zůstat. Ti se však nesmířili s podmínkou, že by se jejich děti měly poněmčit, a tak v roce 1942 svůj domov opustili a odstěhovali se za nimi do Pelhřimova. Statek byl následně Němci zestátněn.

Po válce se Vodňanští do Stranného na svůj statek vrátili a začali zde opět pracovat a zvelebovat ho. Pak však přišel únor 1948 a s ním usnesení, které nařizovalo zabavit a rozparcelovat půdu nad 50 ha. „My jsme přišli jako první na řadu, měli jsme 100 ha půdy, sebrali nám tenkrát všechno, s tím, že pokud bude zájem občanů, může se rozparcelovat celých 100 ha půdy. Přišel k nám tehdy, bylo to v květnu, zástupce z Ministerstva zemědělství a lidé z místního národního výboru, s nimi přišli zájemci z Blíževedel a každý si vzal nebo od nás odvezl, co chtěl. My jsme měli šest párů koní, dva páry volů, padesát krav, traktor, mlátičku, parní lokomotivu a další zemědělské stroje a náčiní, najednou bylo všechno pryč. Jeden den ráno bylo naše všechno a večer už nic. My jsme měli zaseté obilí, ale sklízeli ho už jiní.“ Rodina musela statek již podruhé opustit, opět se přestěhovala k příbuzným do Pelhřimova.

Období: 2. světová válka a holocaust, Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Miroslav Vodňanský vzpomíná: „Po návratu z vojny jsem měl štěstí, že jsem se dostal na Šumavu, kde zakládali státní statky. Byla to velmi chudá oblast. Potřebovali techniky, doporučil mě tehdy jeden z mých profesorů ze střední školy. Tak jsem se dostal do Vyššího Brodu.

Tam jsem byl až do sedmdesátých let. Zase dělali prověrky, pravděpodobně se mě potřebovali zbavit, víte, tehdy už statek, o který jsem se staral, prosperoval, asi jsem byl pro ně konkurence. Vymysleli si záminku, že jsem chtěl utéct za hranice, a z toho mě taky obvinili. Bylo to tak, že manželka s dětmi byla na prázdninách, já jsem z rozhlasu slyšel, že nás okupuje sovětská armáda, rozhodl jsem se, že pojedu za nimi, měl jsem o ně velký strach, nevěděl jsem, jestli se nebude střílet. Na statku jsem nahlásil, že nevím, kdy se vrátím, no a tahle nevinná věta se obrátila proti mně v podobě obvinění, že chci emigrovat. Nakonec jsem skončil v Tursku, kde jsem si postavil domek, a tam už jsem zůstal do roku 1989.“

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Do Stranného se Miroslav Vodňanský vrátil až v roce 1992. Do té doby shromažďoval důkazy o tom, že statek i přilehlé pozemky skutečně patří jeho rodině. „Já jsem si musel sehnat všechny materiály. Musel jsem obcházet lidi, aby mi dosvědčili, že jsme měli traktor, sekačku, obracák. Ale najednou si nikdo nic nepamatoval."

Období: 90. léta

V roce 1991 jsem se vypravil na Ministerstvo zemědělství na zemědělskou správu. Tam měli tisíce žádostí o navrácení majetků, takže mi řekli, že na mě nemají čas, že ty doklady někde jsou, a jestli chci, můžu si je najít sám. Pustili mě do podkroví, které bylo podél celé budovy, tam dlouhá chodba a různé místnosti. Tam byly uskladněny hromady papírů, ovšem ne podle krajů. Nakonec jsem našel svázané balíky týkající se okresu Litoměřice a spolu s nimi i záznamy, které jsem hledal. Bylo zajímavé, že v pozemkové knize jsme byli zapsáni jako vlastníci my a potom ještě němečtí majitelé. Ale ti lidé, co náš majetek dostali po únoru, tam zapsáni nebyli, oni si ho totiž nenechali potvrdit, protože by museli platit poplatky. Pak ho dali zadarmo do družstva, a protože ho nikde neměli potvrzený, nemohli na něj ani po roce 1989 uplatňovat žádný nárok, což bylo pro nás jednodušší.“

V roce 1992 stát uznal nároky pana Vodňanského a statek i pozemky mu vrátil. Bohužel v té době byl dvorec tak zanedbaný, že byl takřka před zborcením. „Všechno bylo spadlý dovnitř, dvory zarostlý. Stromy naopak pokácené. Stropy propadlé. Propadlé byly i schody, musel jsem dovnitř oknem po žebříku. Futra, vypínače, všechno ukradli. Žádnou náhradu jsme nedostali.“ Naopak, pan Vodňanský se musel zadlužit, aby svůj statek mohl zrekonstruovat. Situaci mu zkomplikoval fakt, že původ dvorce sahá až do 14. století, a tudíž veškeré stavební práce a úpravy musel konzultovat s památkovým ústavem, který na místě ještě prováděl archeologický výzkum.

Období: 90. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Miroslav Semilský - Obětí provokace StB
Zobrazit ostatní části příběhu

V září 1952 se Miroslav Semilský zapojil do protikomunistické skupiny, když ho navštívil jeho známý Josef Resler a požádal ho o spolupráci ve funkci spojky. Pan Semilský nabídku přijal, měl předávat písemné materiály mezi ostatními členy skupiny a Josefem Reslerem. Jednou ho Resler požádal, aby mu vyzvedl balíček. Pan Semilský tuto žádost splnil.

Období: Únor 1948 a 50. léta
Sám nevěděl, a dokonce ani nechtěl vědět, co balíček obsahuje. Jen tento malý skutek zapříčinil jeho nemilosrdné zatčení. Později byl balíček důkazem obžaloby, která tvrdila, že uvnitř byly tři revolvery určené k protistátní činnosti.

Roku 1952 jel jeden ze „zahraničních agentů“, ve skutečnosti pracovníků StB, s Vladimírem Nečadou, také členem skupiny, autem směrem na Českou Lípu. S sebou vezl v aktovce veškeré spisy a podklady, které členové organizace vypracovali podle přání „západních agentů“. „Když přijeli za Doksy, tam […] byla skupina StB a že musí zastavit. Agent řekl: „No, mě nesmí dostat, to nejde!“ Tak vyskočil, aktovku nechal v autě a upaloval k lesu. Začal střílet do vzduchu, páni StB stříleli taky do vzduchu. Láďa Nečadů zůstal v autě s tou taškou, to byl jeden z prvních zatčených.“ Podle zabavených spisů ze zapomenuté aktovky potom probíhalo další zatýkání.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Fotogalerie k příběhu
- Josef Resler uprostřed - odsouzený jako organizátor na doživotí 1/1
ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Miroslav Semilský byl zatčen zkraje roku 1953. „Takže 8. ledna ráno zabouchali na dveře, já jsem otevřel, nevěděl jsem, co se děje, a byl jsem myslivec, takže jsem měl hned za dveřmi postavenou flintu, a tak nezištně jsem jako mákl k té flintě, no a už mohlo dojít k drastickému zatýkání, protože mysleli, že budu používat tu zbraň. […]

Období: Únor 1948 a 50. léta
Nasadili mi brejle, ale to byly brejle, jako když se nosej škrabošky. Nebylo vidět, akorát zakrývaly oči. No a vedli mě na náves v Klukách a bylo vidět, že přichází jeden, nevím, kdo to byl, možná, že to byl jeden z občanů klukovských, a bylo mi svíceno baterkou do očí a jenom jsem slyšel „Jo.“ – to znamená, že zatkli správně. A ti mě posadili do takového menšího autobusu, vězeňského, a tam už seděli nějaký lidi. A já jsem viděl štěrbinou těch brýlí, kdo sedí vedle mě, kdo sedí naproti, podle jejich oblečení, takže jsem viděl, že tam byl můj bratr, že tam je můj strýc. Samozřejmě u nás seděli esenbáci – a že nesmíme mluvit s nikým, no a odjeli jsme. Člověk neviděl, co se děje, no a jeli jsme, to jsem potom poznal, do Liberce.“

Období: Únor 1948 a 50. léta

Fotogalerie k příběhu
- Rodinný dům 1/3
ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Za pobytu stráveného ve vyšetřovací vazbě neměl Miroslav Semilský povolené žádné vycházky, poprvé se na čerstvý vzduch dostal až v červenci. Na cele bylo jen sklápěcí lůžko ve zdi a sklápěcí stoleček. Tento „komfort“ měl ovšem povolen využívat jen tehdy, když mu postel či stůl vysunuli. Během dne i noci chodili bachaři své vězně kontrolovat pomocí kukátka ve dveřích, které vydávalo neobyčejný rachot.

Období: Únor 1948 a 50. léta

„No, takže tam jsem byl, a samozřejmě ty první dny žádný takový, abych si mohl sednout nebo tak, musel jsem chodit. Byly to čtyři kroky z jednoho rohu a zase nazpátek. No, spát jsem mohl, ale ta noc byla vždycky taková, že na stropě byla asi 100watová žárovka a ta svítila. Takže, když jsem si lehl, tak vám to pořád svítilo do očí a museli jste mít pořád ruce takhle na prsou. Já jsem měl tu nevýhodu, že jsem měl jenom jednu ruku nahoře, takže v noci kolikrát, když bylo střídání těch směn, tak mě budili, říkali: „Co s tou druhou rukou? Tu musíte mít taky nahoře!“ No, já jsem nemohl říct: „Podívejte se, já ji nemám.“

Pan Semilský se musel učit vlastní výpověď. Musel umět přesně slovo od slova, jak mu ji StB předložila. Soud se blížil, a proto jej často navštěvoval referent, aby se optal, zdali již umí svou výpověď. „Říkal: „Podívejte se, musíme si probrat ten váš případ. Jestlipak si pamatujete na to, co jste tady vypovídal?“ A on chtěl, abych doslova řekl to, co už jsem měl napsáno v těch papírech. […] A já jsem mu říkal: „Ale víte, pane náčelníku, mně se to všechno nezdá, já když o tom tak uvažuju, tak tady se postupně zavírají, zatýkají lidi. Já si myslím, že to všechno bylo jenom takový vyprovokovaný.“ Ježišmarjá, to jste neviděli, jak se náčelník i ten referent tvářili. No, nakonec se sebrali a odešli a místo nich přišli další a ty mě jako, no fyzicky přesvědčili o tom, že to, co už bylo napsaný, je pravda.

Za celou dobu jsem dostal asi jenom dva dopisy. A tam mi potom manželka napsala, že 1. května se mi narodila dcera.“

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Za práci na brusírně skla každý dostával jedno pivo. Miroslav Semilský však pivo nepil. Dával ho jednomu vězni, ovšem přišlo se na to a pan Semilský musel na tři dny do korekce. „Tak jsem šel na tři dny do korekce, to znamená bez jídla, bez pití a jenom na pryčně. Bylo to v suterénu, chladno bylo. Zase musím říct, že jsem byl mladý a že jsem tohle všechno snesl dobře. A zrovna mezi těmi třemi dny jsem dostal návštěvu. Ta návštěva pro mě byla opravdu pohnutá, protože to byla první návštěva, kdy mi přinesli ukázat dceru.

Období: Únor 1948 a 50. léta
Byla zamuchlaná v tom spacáku, a to víte, že jsem měl radost. Tehdy bylo dceři sedm měsíců, tak na mě koukala. No a já jsem jim nemohl říct: „Hele, já jdu od vás ještě na několik dní do korekce.“ To není nic příjemnýho. A tím, že jsem tímhle způsobem tak jako pookřál, tak jsem tam ten zbytek dnů strávil celkem dobře. Manželka chtěla, jestli by mi mohla půjčit dceru do ruky, abych si ji mohl pochovat. Bachař říkal: „Vy jste se zbláznila, copak si myslíte… co kdyby měla nějakej tahák v tom fusaku, to nejde, to vypusťte z hlavy, to vůbec ne.“ No, tak akorát, že jsem tu dceru viděl.“

Období: Únor 1948 a 50. léta

Fotogalerie k příběhu
- Po návratu z vězení 1/3
ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Karel Kalvach - Vězněný kazatel Církve bratrské
Zobrazit ostatní části příběhu

Církev bratrská v Pardubicích byla stanicí Sboru v Litomyšli a vznikla de facto v roce 1950 příchodem manželů Kalvachových. Čítala kolem 25 členů. Každá církev musela mít hlášenou činnost bohoslužeb, kterou předem povolil Statní úřad pro věci církevní. Hlavním představitelem tohoto úřadu v Pardubicích byl církevní tajemník, jistý V. Jonáš. Pardubičtí toto povolení regulérně získali a začali se scházet v suterénní místnosti domu Kalvachových.
Během padesátých let se do Pardubic přistěhovalo velké množství mladých rodin. Děti měly své nedělní vyučování v obývacím pokoji Kalvachových. Výsledkem vzkvétající činnosti pardubické stanice bylo založení mužského pěveckého kroužku v průběhu padesátých let. Kroužek čítal přibližně deset členů. Zkoušky probíhaly ve sborové místnosti v domě Kalvachových asi jednou za čtrnáct dní. Se svým repertoárem duchovních písní vystupovali při pobožnostech ve sborech a stanicích Církve bratrské ve Východočeském kraji.

Zejména činnost tohoto pěveckého uskupení byla trnem v oku tehdejšímu režimu. Členové byli obviněni z diskutování o politické situaci (např. omezování svobody církve, vyprávění politických vtipů). Později vznesená obžaloba hovoří jasně: „I v tomto období se někteří nepřátelé republiky ve své nenávisti k budování socialismu v republice dopouští pod maskou loajálních občanů různé protistátní trestné činnosti s cílem narušovat morálně politickou jednotu pracujícího lidu a jeho budovatelského úsilí.“ Jinde v žalobě je možné se dočíst: „Uváděli, že v republice je náboženská činnost omezována a že dochází k pronásledování církví a projevuje se snaha církve zlikvidovat.“

V červenci 1962 odsoudil Krajský soud v Hradci Králové čtyři členy Církve bratrské pro podvracení republiky k trestům od 1 do 2,5 roku vězení.

Fotogalerie k příběhu
- Obžaloba krajské prokuratury 1/8
ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Karel Kalvach zdůrazňuje, že v šedesátých letech již byly vězeňské podmínky o něco lepší než v letech padesátých: „Ovšem ten kriminál jako takovej, když jsem tam byl já, byl už mírnější. Jo, tam už nebyly takový ty různý tejrání a tak.“ Nejdůležitější bylo dobývat uran, který byl určen pro SSSR.

Asi sedm měsíců před propuštěním se naskytla panu Kalvachovi příležitost práce v kanceláři na mzdovém oddělení. To bylo ve vězení z důvodu posílání drobné finanční pomoci rodinám. Tuto možnost mu nabídl jeden spoluvězeň, který do kanceláře docházel a on mu měl pomáhat, protože ovládal psaní na stroji. Karel Kalvach popisuje jeden zážitek z kanceláře: Jednou ráno, když zrovna zatápěl v kamnech, přišla za ním příslušnice a ptala se: „Pane Kalvach, já se na vás tak dívám, vy přece nejste žádnej kriminální živel!“ On odpověděl: „No já bych vám to řekl, ale mohla byste se leknout!“ Paní se ale nedala: „No tak snad…“ On: „No tak já vám to teda řeknu, pro víru!“ A paní se skutečně lekla, a vzala nohy na ramena…

Vězni měli nárok požádat o propuštění po uplynutí poloviny trestu na takzvanou podmínku. Pan Kalvach této příležitosti přirozeně využil, ale soud jeho žádosti nevyhověl. U příležitosti soudního líčení se dozvěděl, že na něj komunisti nasadili falešné svědky z řad muklů, z toho důvodu, že byl politický vězeň. O výpovědích těch vězňů sám říká: „To byly úplně vymyšlený věty.“

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Po propuštění byl Karel Kalvach přijat zpět do semtínské chemičky jako technolog. Zde si ho zvolili jako úsekového důvěrníka ROH, což bylo pro něj, jakožto bývalého „kriminálníka“, celkem překvapivé. V této pozici musel a i dokázal usměrňovat požadavky ostatních údržbářů. Za jeho spravedlivý přístup v této funkci mu byl napsán pochvalný posudek. Roku 1971 ho vzali na technické oddělení, kde pracoval jako typolog.
V pardubickém sboru Církve bratrské nebyla po propuštění vězněných členů ideální situace. Docházelo k vzájemnému obviňování osob, které byly nuceny svědčit u soudu, že členové církve byli zavřeni kvůli nim. Pořádek do situace vnesli až sami bývalí vězni – Karel Kalvach se obviněných lidí důrazně zastal. Snažil se členům sboru vysvětlit zásady komunistické taktiky – že se režim snaží mezi ně vnést nepřátelství. Paradoxně, sbor Církve bratrské v Pardubicích se postupně ještě více rozrůstal. V roce 1989 čítal okolo 85 lidí. „Díky působení Boží moci jsme se tak rozmohli, že jsme za dvacet let konstatovali, že se do Pernštýnský (tehdejší modlitebna v Pernštýnské ulici) prostě nevejdeme,“ říká pan Kalvach. V tomto roce museli zástupci církve včetně něj zajít za církevním tajemníkem, aby jim povolil povýšení pardubické stanice na samostatný sbor. Tajemníkem byl stále tentýž muž, který předpovídal její zánik. V této chvíli se choval zcela odlišně, jak říká pan Kalvach: „On ze sebe udělal ohromnýho humanistu, protože oni to už pak cejtili, že už to jde politicky dolů, říkal: no pánové, to víte že jo, jen si to ustavte.“

Život Karla Kalvacha je svědectvím, že ani politický režim nemá moc zlomit pevnou víru člověka. Na závěr se nám svěřil, že necítí vůbec žádné nepřátelství vůči těm, kteří ho věznili, a tehdejšímu režimu. „Oni měli autoritu Stalina a my měli autoritu Boha.“

Fotogalerie k příběhu
- Karel Kalvach s manželkou na cestě z vězení 1/1
ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Pavel Horák - Vězněm za letáky o pohřbu
Zobrazit ostatní části příběhu

Když 10. ledna 1986 zemřel básník a signatář Charty 77 Jaroslav Seifert, Pavel Horák telefonoval nejprve na sekretariát Československé strany socialistické, aby zjistil, kde a kdy má pohřeb. Nic se nedozvěděl, ale potřebné informace nakonec získal ze západních rozhlasových stanic Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Zde se dozvěděl, že kromě státního pohřbu v Rudolfinu bude také církevní pohřeb v Břevnovském klášteře v Praze.

Období: Normalizace
Od své přítelkyně si půjčil psací stroj, sehnal papíry, blánu a začal psát letáky o pohřbu tohoto významného českého umělce. Rozvážel je trabantem po Teplicích. Příslušníci Bezpečnosti zpočátku nevěděli, kdo to udělal, dva týdny pátrali marně. Vyslýchali celé město, dokonce i u Horáků doma byli a vyptávali se. Pan Horák sice pro jistotu důkazní materiály spálil před popelnicí, viděl ho přitom však kamarád, kterému se Pavel Horák snažil vysvětlit, že jenom zahříval brzdy u trabantu. Bezpečnost jej však nakonec vypátrala. Po dlouhé době se dozvěděl, že ho našli na udání sousedky, která ho rovněž viděla pálit důkazní materiály.

Období: Normalizace

Fotogalerie k příběhu
- leták - Zemřel český básník Jaroslav Seifert 1/5
ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Pavla Horáka odvezli do věznice v Litoměřicích. Umístili ho na samotku, kobku o velikosti 2,5m, která byla „špinavá, zelená a páchla vězením“. První dva dny probrečel, byl tam sám. Bylo to pro něho utrpení a nesl to velmi těžce. Každý den kolem cel chodili bachaři, kteří si nezapomněli bouchnout pendrekem do mříží od cely. Ve vazbě strávil tři měsíce. Pořád měl jistou naději. Nikdy nebyl trestaný, neměl ani žádný jiný přestupek a v práci ho měli všichni rádi.

Období: Normalizace
Jeho dopisy byly cenzurovány. Ještě před zatčením napsal na papírek své ženě, komu z okruhu Charty 77 má zavolat. Protože předpokládal, že ho jednou StB dostane, tak tyto lístečky strčil třeba do nástěnných hodin nebo do synova autíčka na baterky. Do dopisu svojí ženě potom napsal, ať nezapomene synovi vyměnit baterky od autíčka. Když se pak vrátil z vězení, ten lísteček i s bateriemi tam pořád byl…

Období: Normalizace

Fotogalerie k příběhu
- Odůvodnění rozsudku 1/3
ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Asi čtrnáct dní po vynesení rozsudku byl Pavel Horák eskortován do věznice Na Borech. Zde proběhlo hromadné vysvlékání, sprchování a oblékání. Poté všechny vězně postavili do řady, odkud je poslali „do přípravky“. Po několika dnech byli znovu postaveni do řady, kde si je vedoucí dozorce prohlédl a rozdělil na práci. Pavla Horáka se ptali, zda nechce promítat v kině. Druhý den se k němu dostala informace, že bude pracovat na tzv. šatonech, protože je politický vězeň. Pracoval v obrovské hale, kde brousil falešné drahokamy a usazoval je do šperků.

Období: Normalizace
Po třech měsících strávených na šatonech se pan Horák přesunul na soustruh, kde byl svým pánem, protože je vyučený soustružník. Zde opravoval rozbité soustruhy a vytvořil si prkýnko, ke kterému přidělal dráty (jako struny), a složil pár písniček. Když se vyměňoval soustruh, do betonu zalil papírek se vzkazem, že neudělal nic špatného a ničeho nelituje.

Po nějaké době požádal Pavel Horák o podmínečné propuštění. Požadavek řešil soud, který mu oznámil, že požadavek nejde splnit, protože se „ztratily“ jeho papíry. Tak tedy požádal podruhé a nakonec ho podmínečně propustili, protože mu kapitán Tichý napsal doporučení.

Během jeho pobytu ve vězení si dcera Jaroslava Seiferta Jana psala s ředitelem věznice, aby pana Horáka pouštěli jednou ročně na kontroly kvůli rakovině, kterou v mládí prodělal. Těmto žádostem ředitel vyhověl a do nemocnice v Plzni vozila Pavla Horáka jednou ročně eskorta.

Období: Normalizace

Fotogalerie k příběhu
- Kvalifikační zkoušky ve vězení 1/2
ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Hana Krsková - Dvořáková - Fotografka v odboji
Zobrazit ostatní části příběhu

Po zavření fotoateliéru v Železném Brodě se Hana Krsková stala vedoucí ateliéru v Semilech. Zde byla svědkem kauzy, ve které se komunistický režim vypořádával s církevními představiteli. Jako fotografka pořizovala snímky kněží, kteří za záhadných okolností v nemocnici zemřeli. Postupem času se poslechem Svobodné Evropy dozvídala více informací o těchto lidech. Později si jako důkazní materiál pořizovala kopie jejich fotografií. Její archív však byl skartován, archiv nemocnice rovněž.

Mezi původce tohoto nezákonného dění patřili krajský zdravotní rada Alois Pluhař a jeho vrchní sestra Remzová, kteří konali pokusy na vězněných kněžích. Mělo jít o tyfové injekce a zkoušky s různými léky. Členové odbojové skupiny ILPKORG 1 nejprve poslali varovný dopis doktoru Pluhařovi. Později se skupina rozhodla spáchat na něj atentát. Hana Krsková se měla stát prostředníkem k získání munice, protože její tehdejší snoubenec Jaroslav Vokněr konal základní vojenskou službu a měl přístup ke zbraním. Munici však nesehnal, a tak se chlapci ze skupiny rozhodli, že si vyrobí vlastní. Nejprve doktoru Pluhařovi posílali výhružné dopisy, aby v noci nikoho ve svém automobilu nepřevážel. Pak se rozhodli využít toho, že Alois Pluhař jezdil ke své milence, která bydlela u semilského krematoria. Atentát však byl neúspěšný. „Kluci řekli: vyrobíme bombičku. Udělali bombičku, přidělali ji na auto, zdravotní rada vyšel, nastartoval auto a odjel. Bombička zůstala na zemi nevybuchlá.“

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Hana Krsková vzpomíná na dobu po svém zatčení: „Nejprve to měl být monstrproces, aby lidi viděli. Pak z toho nějak sešlo, takže jsme to měli v Liberci. K soudu nás přivedli systémem jeden bachař, jeden vězeň. Bachař, vězeň, bachař, vězeň a takhle celý štrúdl.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Sedli jsme si. Bylo ticho, a najednou tam někdo vlítl, druhý mu něco šeptal a odvedli nás znova pryč. My jsme si říkali, co se děje, nemohli jsme spolu mluvit, když jsme měli vedle sebe bachaře. Za chvilku nás odvedli zpátky, ale už jsme seděli jinak a pak nám došlo, když řekli rozsudek, že jsme poprvé seděli podle výše trestu a někdo z nich si toho všiml, tak nás vrátili, protože by se na to přišlo. Dopředu věděli, co kdo dostane.“ Jeden právník obhajoval tři nebo čtyři lidi ze skupiny. Paní Haně se odvolal prokurátor, že prý dostala malý trest, a to i přestože byla blízko věku mladistvému. V té době jí bylo jednadvacet let. Trest dvanáct roků jí nakonec zvýšili na patnáct let vězení. Kromě toho byla dle rozsudku z 28. března 1953 Hana Krsková odsouzena za trestný čin velezrady k propadnutí celého majetku a ztrátě občanských práv na dobu pět let od propuštění z vězení.

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Z Pankráce převezli Hanu Krskovou do vězení v Liberci-Minkovicích, kde pracovala v továrně na opracování českých granátů. Jednoho dne za ní přišla dozorkyně: „Krsková! Vy se smějete místo toho, abyste brečela! Váš fotr je po smrti!“

Období: Únor 1948 a 50. léta

Po této větě se Hana sesypala. Otec ji jel navštívit do Liberce, ale dozvěděl se, že byla převezena do Minkovic. Lidé začali po Semilech vykládat: „Hanička dělá na granátech.“ Její otec po mylné informaci, že pracuje na výrobě zbraní, skočil z okna. Hana nebyla na jeho pohřeb puštěna, a tak její maminka zůstala na všechno sama. Později byla převezena do pardubické věznice, kde svůj trest začala a po sedmi a půl letech také skončila.

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Josef Mareček - Kněz z Vysočiny
Zobrazit ostatní části příběhu

Když bylo Josefu Marečkovi pět let, umřel mu tatínek. Maminka zůstala sama s šesti dětmi, o které se musela postarat. „Moje maminka je hrdinka, obdivuji ji, obdělávala pole, orala, sekala. Moje maminka je pro mě hrdinka víry a práce“.

Vypukla hospodářská krize, rodinu živila jenom maminka, byl nedostatek peněz a žili v bídě. „Jídla nebylo dost, ale brambory byly vždycky.“ Přes týden jedli hlavně brambory, ale v neděli měli koláče nebo maso. Když jeho starší sestry vychodily měšťanku, musely jít sloužit do města k pánům a peníze, které vydělaly, posílaly domů matce.

Protože chtěl jít Josef Mareček studovat, ale doma nebyly peníze, ujali se ho jedni bezdětní manželé, kteří ho chtěli i adoptovat. „Chtěli udělat dobrý skutek.“ Ale jeho maminka řekla, že děti prodávat nebude. Měli ho tedy jenom na opatrování. „Starali se o mě, živili mě, šatili, dávali mi peníze na studium.“ V roce 1938 nastoupil na gymnázium v Poličce. Bylo to v době, kdy naši zemi okupovalo Německo a stal se z ní Protektorát Čechy a Morava.

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Po vojně nastoupil Josef Mareček ve Vranově na Dyjí jako samostatný duchovní správce. „My jsme se snažili, aby děti chodily do náboženství, do kostela, ale ve škole to bylo naopak, tam bojovali proti náboženství, odrazovali děti od toho, aby chodily do kostela. Nás chodili do kostela kontrolovat, co říkáme a jak to říkáme. Jenom jsem vykonával svoje povinnosti, abych si potom nevyčítal, že lajdačím.

Když chodilo hodně dětí do náboženství, tak to bylo na škodu pro kněze, dívali se na nás špatně. Když byl farář horlivý, tak ho odsoudili, odstranili a pomysleli si: budeš mlčet. Komunisté chodili od domu k domu a říkali rodičům, že jestli jejich děti budou chodit do náboženství, tak jim to bude na škodu. A my jsme proti nim museli beze zbraní bojovat.“

Komunistům se zdálo, že ve Vranově chodí do kostela až moc lidí a že je hodně dětí přihlášených v náboženství. V roce 1960 k němu na faru přišla StB, která měla na starosti církevní věci, udělali mu domovní prohlídku. „Psal jsem si kázání a oni mi je zabavili.“ Následně byl obviněn, že je „fanaticky horlivý, vyhrožuje lidem božími tresty a zastává politiku Vatikánu“.

Vyslýchali ho a nakonec šel před soud. „U výslechů mě nebili, bylo to v pohodě, jenom se mnou mluvili a chtěli, abych něco řekl.“ Potom přišel soud. „Přiznal jsem se k tomu, z čeho jsem byl obviněn, nemělo cenu se bránit, věděl jsem, že kdo chce psa bít, hůl si najde, takže jsem neměl ani obhájce.“ Byl odsouzen na dva roky nepodmíněně a na šest let zákazu duchovní činnosti. „Odebrali mi státní souhlas k vykonávání duchovní činnosti a bez toho žádný kněz pracovat nemohl.“ Nakonec do vězení nešel, díky amnestii v květnu 1960. Ale jako kněz stejně působit nemohl. Začal hledat zaměstnání a nakonec si našel práci jako dělník na pile v Poličce.

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Bohumil Loucký - Jaroměřický „kulak“
Zobrazit ostatní části příběhu

Bohumil Loucký vzpomíná: „Když drobní družstevníci viděli, že raději hospodaříme sami, začali hromadně z JZD vystupovat. Na jaře 1952 bylo JZD nuceno scelené lány opět rozměřit a vydat půdu sedlákům. Zůstalo jen sedm členů – ti, kterým se moc pracovat nechtělo. Komunisté se tedy rozhodli zlikvidovat čtyři největší sedláky v Jaroměřicích. Byli jsme první na řadě.

Období: Únor 1948 a 50. léta

V létě 1952 byl stanoven termín pro ukončení žní do 25. 8. Stroje jsme si museli půjčit, o půjčování jsme ale nerozhodovali. Mlátičku nám přidělili až 23. 8., nemohli jsme tedy termín při našem rozsahu stihnout. V pondělí 25. 8. nás zatkli. Odvedli nás do místní věznice, která byla pod radnicí v Jaroměřicích. Vůbec nám nedocházelo, v jaké jsme situaci. Za tři dny nás odvezli do okresní věznice v Moravských Budějovicích, kde začal soudní proces. Obžaloba zněla „sabotáž“. Nesplněním termínu výmlatu jsme prý ohrožovali stát a jeho hospodářství. Dalším z argumentů bylo, že jsme v neděli místo mlácení obilí šli na mši do místního kostela.

Verdikt vynesený okresním soudem zněl: já jsem byl odsouzen nepodmíněně ke dvěma rokům vězení, propadnutí veškerého majetku bez náhrady a zákazu pobytu v okrese Moravské Budějovice doživotně. Můj otec Ladislav byl odsouzen k šesti rokům odnětí svobody, propadnutí jmění a zákazu pobytu v okrese doživotně. Moje matka Antonie byla odsouzena k propadnutí veškerého majetku.“

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
V prosinci 1952 byl Bohumil Loucký deportován z Prahy na ústřední pracovní tábor uranových dolů Jáchymov. „Shromáždili nás v ,přibyleckém baráku‘, což byla velká dřevěná kůlna s třema sty palandami. Odtud nás přesunuli do táborové nemocnice. Všichni jsme byli očkováni a nahé nás hnali do jiné budovy – výstrojního skladu, kde jsme dostali ,muklšolnu‘.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Mě nechali v hlavním táboře. Šachta, ve které jsme fárali, byla asi osm set metrů daleko a museli jsme projít ,svobodným prostorem‘. Chodili jsme semknutí – museli jsme se seřadit do pětic a na povel ,Zavěsit!‘ jsme se chytili lokty k sobě, přičemž krajní řady se držely oběma rukama vězně, který šel před nimi. Celý průvod byl střežen ze všech stran. Zpět se chodilo stejným způsobem, jen se muselo čekat, až vyfárá celá směna. Stáli jsme venku, všichni mokří, a čekali jsme, až poslední vyfárají. Ti první už měli oblečení ztuhlé mrazem. Pak jsme odcházeli zpět na baráky. V hlavním táboře byla k mytí jen venkovní koryta se studenou vodou, běžně jsme se tedy koupali na šachtě. Na šestém patře, čtyři sta metrů hluboko, kam voda stékala, byla teplejší než ta venku. Kdo měl žízeň, pil vodu, jež prýštila ze skal. Pracovní ochrana v uranových dolech pro mukly byla přilba. Rukavice jsme neměli, a že je vše kolem radioaktivní, nám nikdo neřekl.“

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Po půl roce byl Bohumil Loucký přesunut do tábora Bratrství, do areálu šachty. „Pracoval jsem v partě čtyř tesařů – všichni sedláci. Zdeněk Rohlíček od Příbrami, Josef Kubáček z Olomoucka a starší Maďar Jánoš z jižního Slovenska. Rozuměli jsme si. Pracovali jsme na výdřevě větracích komínů. Při jednom závalu jsem utrpěl úraz – kámen mi prorazil přilbu i hlavu.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Hlavu mi sešili, dali novou helmu a po třech dnech jsem opět fáral. Při práci se mi do rány dostala infekce a vytvořily se okolo ní velké vředy. Dostal jsem vysoké horečky. Nepamatuji si, jak dlouho jsem byl mimo sebe, ale myslím, že tak asi na deset dnů mě ,osvobodili‘ od povinnosti pracovat.

V červnu 1954 byl tábor Bratrství zrušen. Všechny nás přesunuli na tábor Barbora, který byl 1100 metrů nad mořem a kde jsme všichni trpěli neustálou zimou. Tam se naše parta čtyř sedláků rozpadla. Zde jsem opět užil mnoho hladu – při nesplnění pracovní normy krátili dávky jídla. Po nástupu na Barboru se ke mně jako krajan přihlásil vězeň, který tam byl již od r. 1945. Pocházel z Moravských Budějovic a zajistil mi ,lepší práci‘, opět v tesařské partě. Byli v ní tři Slováci a měli dohromady 75 let vězení. Moje přítomnost jim působila deprese, protože já měl jít za dva měsíce domů.“

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
V r. 1962 se Bohumil Loucký oženil s Anežkou, rozenou Pokornou. Pocházela z Heřmanic, z malé vesničky u Dukovan. Přestavovali a modernizovali její rodný dům. V roce 1962 se narodil syn Bohumil a o tři roky později dcera Ivana. V roce 1978 přišlo rozhodnutí o stavbě jaderné elektrárny.

Období: 60. léta a pražské jaro

„Přišli jsme o dům a se zemí byla srovnána celá obec. Dodnes mi není jasné proč, jelikož elektrárna na těchto pozemcích vůbec není a je vzdálena asi 3 km. Tentokrát nám stát dal přece jen jakousi peněžní náhradu. V Jaroměřicích zatím naše dvě zemědělské usedlosti č. 24 a 25 uprostřed náměstí chátraly. Obě byly zbořeny a na jejich místě byl postaven obchodní dům a hotel.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Jaroslav Franc - Sokol, kterému vzali životní lásku
Zobrazit ostatní části příběhu

Píše se rok 1948. V Praze se koná oblíbený sokolský slet, který je chloubou a odměnou pro ty, kteří den co den tráví v tělocvičnách a pod taktovkou Tyršova a Fügnerova učení se věnují sportu pod heslem „Ve zdravém těle zdravý duch.“ Na sletu pochopitelně nemůže chybět ani náčelník novobydžovského Sokola Jaroslav Franc.

Období: Únor 1948 a 50. léta

„Když si vzpomenu na rok 1948, byla jsem jen o trochu větší než tady naše vnučka, bylo mi devět let. Už tenkrát jsem vnímala, že vyrůstám v rodině zapřisáhlého Sokola, protože náš tatínek tím naprosto žil,“ potvrzuje vlastními slovy dcera pana France, dnes již paní v důchodu. „Od útlého dětství jsme tam chodili, dokud to ještě šlo. Po roce 1948 už to ale nebyl Sokol, nýbrž Tělovýchovná jednota Jiskra Nový Bydžov.“

Komunistická strana Československa se rozhodla v roce 1948 tělovýchovu sjednotit. Sokol již neměl být Sokolem. Účastníci 11. všesokolského sletu však ještě netušili, že bude na dlouhou dobu posledním. „Průvod kráčel po Václavském náměstí a většina účastníků v čele s naším tatínkem tam volala hesla jako: ,Beneš byl a bude.‘ Křičeli dost nahlas. Byl to tam samý policista, takže je tam pochytali a přijeli až o pár dní déle než ostatní, kteří v tom nebyli nějak namočení.“

Dcera Jaroslava France dále vzpomíná: „Následně na to, teď přesně nevím, kdy to bylo, ale jak bylo zvykem u tajné policie, ve dvě hodiny ráno, se ozvalo bušení na dveře a přišli pánové v kožených kabátech. Oznámili nám, že si přišli pro pana France. My byli samozřejmě hrozně vyděšení. Tatínka odvedli. Seděl sice pouze v Bydžově ve vazební věznici, protože Bydžov byl svého času okresní město , a tam proběhl i soud.“

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Jaroslav Franc strávil ve vazbě přibližně tři měsíce. Jeho dcera vzpomíná: „My jsme vůbec nevěděli, o co jde, nic nám ohledně toho neřekli. Jako památku si tatínek přinesl na malém kousku papíru obrázek, který nakreslil právě ve vězení, byla na něm ta cela, ve které seděl. Vždycky říkal – to jsem vám děvčata přinesl, abyste viděly, jak jsme se tam měli – to víte, pak to mělo další různé následky…“

Období: Únor 1948 a 50. léta

Tatínka paní Francové nakonec ze Sokola vyloučili hned po tom, co se tato organizace přejmenovala na Jiskru. „Tatínka ze Sokola vyloučili, zbavili ho členství a odebrali mu pozici náčelníka, kterou tam hrdě a řádně zastával. Další funkce, která mu byla odebrána, byla funkce ředitele kina Sokol, které si postavili svými silami právě Sokolové,“ pokračuje dcera zesnulého pana France ve svém vyprávění.

„Táta na ty lidi, co ho vyhodili, hodně zanevřel, jediné, co nám dovolil, bylo, že jsme mohly chodit cvičit do toho Sokola, protože Sokolovna byl takový náš druhý domov, ale jinak už nás nepouštěl ani na letní tábor na Studenov, kam jsme jinak pravidelně jezdily. To už byla až taková zášť, že po tom, co nám udělali, už je přece nebudeme podporovat svojí účastí na podobných akcích. To, že jsme mohly chodit cvičit, bylo hlavně díky heslu ,Paže tuž, vlasti služ!‘ Tatínek tím byl opravdu hodně poznamenaný, už to nebyl ten Jarda Franců, se kterým byla legrace, jak pamětníci vyprávěli.“

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Jaroslav Franc se oženil až v pětačtyřiceti letech a jeho nastávající byla o hodně mladší. Přátelé, kteří na něj pamatují ještě z doby před komunistickým převratem, na něj vzpomínají jako na svobodného mládence a pěkného rošťáka.

Období: Únor 1948 a 50. léta
Později sice přichází na scénu v roli otce, ale i tak plně hýří optimismem, a to jak v tělocvičně, tak doma. Ovšem ztráta něčeho tak významného, jako je prostá svoboda člověka a smysl jeho života, tedy pro pana France Sokol a věci s ním spjaté, mu za novou roli vybrala postavu velice přísného, silně disciplinovaného a asketicky žijícího muže.

„Všechna jeho radost ze života zmizela. Pak už na nás byl velice přísný a jeho vztah právě k jeho vnučce Lucce, tak k synům mé sestry byl už velice zvláštní,“ říká sama jeho dcera. „Já jsem neměla vlastně dědečka, byl to jen přísný pán, kterého jsem se bála,“ dodává jeho vnučka Lucie.

Nejrůznější menší i větší útoky na jeho osobu ze strany komunistů nedaly panu Francovi spát. Nedlouho poté ho ze dne na den postihla mozková příhoda. Dlouhý čas potom strávil po nemocnicích. V 50. letech ale ještě medicína nebyla na takové úrovni, aby mu byla schopna více pomoci, a tak ho čekal invalidní důchod.

„Na to pamatuji, měl pouhých 480 korun důchodu. Nějaké peníze jsme měli naspořené, ale o všechno jsme nakonec přišli. Jediné štěstí bylo, že dědeček měl obuvnickou dílnu a také obchod s obuví, a že to měl ve svém vlastním domě. Ten obchod tatínkovi sice nechali, ale vzali mu oprávnění, takže jsme tam směli akorát bydlet. Jen občas lidem spravil nějaký ten podpatek nebo podrážku,“ vzpomíná dnes jeho dcera.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Fotogalerie k příběhu
- Živnostenské oprávnění na obuvnictví 1/1
ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Hradec Králové - Naše revoluce
Zobrazit ostatní části příběhu

V pondělí 20. listopadu se v posluchárně Farmaceutické fakulty konalo shromáždění. Byl tam děkan Jaroslav Květina, režisér hradeckého divadla Oldřich Kužílek, který i vystoupil, a řada studentů i zaměstnanců fakulty. Na tomto shromáždění se dohodlo, že na fakultě bude stávka. Později večer to bylo vyhlášeno v televizi.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
V úterý 21. listopadu chtěli někteří studenti jít na demonstraci na Velké náměstí, ta se však nakonec konala až o den později. V tento den také proběhla demonstrace v čele se studenty a divadelníky, kdy se šlo od zimního stadionu směrem na Gočárovu třídu, tehdejší Leninovu. Někde pod pivovarem se poprvé začala skandovat hesla i místo a čas středeční demonstrace. Během této manifestace se házel hrách na stěny Krajského výboru KSČ.

Období: Sametová revoluce

Demonstrací se aktivně účastnil například i učitel Ivo Martin, kterému tehdy bylo 27 let: „Já jsem osobně chodil do divadla a také na náměstí Míru (dnes Velké náměstí). Čerpal jsem třeba informace z knih, které byly zakázané nebo nepřístupné. Také jsme měli ve škole vyvěšenou fotku T. G. Masaryka, který byl v té době také zakázaný. A pak revoluce. Ve škole jsme se jednou za týden, tuším, že to byla středa, scházeli spolu s ostatními kantory a řešili to. Často jsme navazovali na dění v Praze. Pamatuju si, že tenkrát jsem učil tři třídy čtvrťáků. S nimi jsem to také řešil, hodně jsem s nimi v průběhu vyučování, většinou od 10 do 12, chodíval skandovat na náměstí Míru a vytvářeli jsme nové slogany, například „SDĚLUJEM VÁM ZPRÁVU SKVĚLOU, BOŽÍ MLÝNY UŽ ZAS MELOU“. Ivo Martin vzpomíná, že asi dvě třetiny kantorů revoluci aktivně podporovaly. „Pamatuju si na profesora Němečka, ten se do toho zapojoval. Pan ředitel, jmenoval se Ladislav Král, byl člověk, který si opravdu profesorů vážil, a i po svrhnutí komunistů zůstal nadále ředitelem gymnázia. Což o něčem svědčí.“

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
V neděli 19. listopadu se v jednom z hradeckých bytů objevila studentka z Prahy a poprosila o psací stroj, aby si mohla něco napsat. Tak vznikla většina letáků, které se ještě během noci všude po Hradci vylepily, a studenti se v pondělí dozvěděli základní informace o dění v Praze a o stávce výboru studentů DAMU. Ze začátku to vysokoškolští studenti neměli lehké, protože vedení fakult jim nebylo hned nakloněné.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Paní Jitka, která v době revoluce pracovala ve strojírnách ZVU, vzpomíná, že se v práci podepisovala petice na podporu studentů a vzniklo zde také Občanské fórum. V pondělí 27. 11. 1989 při celostátní generální stávce se vydala spolu se spolupracovníky na Žižkovo náměstí, centrum demonstrací v Hradci Králové. Atmosféra zde byla fantastická, ale na opojnou atmosféru na Václavském náměstí či Letné to prý nemělo.

Období: Sametová revoluce

V průběhu dalších dní se také zúčastnila demonstrace na Gottwaldově (dnešním Ulrichově) náměstí, kde vyrostla legendární zeď z krabic a z kterého po pádu režimu byla odvezena socha Klementa Gottwalda. Dodnes s úsměvem vzpomíná na to, jak jeřáb zvedl symbol komunistického režimu, který se zhoupl na laně jeřábu, a poté byl odvezen někam do sběrny. Dnes je socha umístěna na soukromém pozemku za Hradcem Králové, a Gottwald tak shlíží na město dodnes. Také vzpomíná

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Na gymnáziu Boženy Němcové začala revoluce dne 21. listopadu. Již v 7.15 hod. se shromáždilo asi 500–600 žáků před pomníkem B. Němcové se svíčkami. Panoval vzruch, křik, rozčilení, studenti odmítali zahájit výuku. Ke shromáždění mluvil jeden vysokoškolák z Prahy. Velmi barvitě líčil masakr studentů bílými přilbami 17. listopadu. Bylo takové ticho, že bylo slyšet padat sníh. Zatímco jednal tehdejší výbor Svazu socialistické mládeže, naprostá většina studentů naší školy se shodla na prohlášení, ve kterém odsoudili policejní zátah a požadovali odstoupení nejvyšších politiků.

Období: Sametová revoluce

Jasně se vyslovili pro novou, demokratickou společnost. Před shromážděním ho přečetli studenti Bendl, Chaloupka a Ulrych. Potom vystoupil s krátkým projevem ředitel školy V. Král. Podpořil studenty, jménem sboru i svým odsoudil tvrdost zásahu a postavil se za požadavek studentů potrestat viníky. Přestože se studenti poté rozešli do tříd, výuka nebyla možná v původním rozsahu. Konaly se besedy, studenti se chtěli dozvědět pravdu o důležitých událostech (únor 1948, srpen 1968 aj.), poprvé se mohli svobodně ptát a zájem byl obrovský. Závěrem týdne se uskutečnil celoškolský mítink v tělocvičně pod vedením pana Němečka. Během celého týdne probíhala v ředitelně jednání s různými delegacemi (mj. SSM, STB). Všechny diskuze byly velmi vzrušené, někdy i vyhrocené, studenti začali vracet průkazy Svazu socialistické mládeže. V pondělí 27. 11. 1989 se studenti i učitelé zúčastnili generální stávky – utvořili živý řetěz kolem školy a několikrát ji za pozdravného troubení kolemjedoucích aut obešli. Potom se mohli zúčastnit manifestace na Žižkově náměstí.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
17. listopadu 1989 se konala „pivovarská schůze“ – oslava, Pan Jiří Vlček, zasažen nedávnou smrtí svého syna, neměl zrovna náladu na zábavu, a proto v ústraní poslouchal rozhlas. Slyšel, co vše se děje v Praze. Po schůzi odvážel vojáky, členy hudební skupiny, která zde hrála, zpět do kasáren. Pobavilo ho, když slyšel, že vojáci v kasárnách si pro pobavení pouštějí nahrávky projevu tehdejšího představitele KSČ, generálního tajemníka jeho ústředního výboru M. Jakeše.

Období: Sametová revoluce

Mile ho překvapilo, jak většina naší armády, tedy obyčejní vojáci základní služby, v té době smýšlela. O tři dny později po událostech v Praze se rozběhla opoziční aktivita také v Hradci Králové. Pan Vlček se stal jedním ze zakladatelů Občanského fóra. Hradecký pivovar se účastnil generální stávky 27. listopadu. Výhrůžky, které měly vedení i zaměstnancům pivovaru zabránit v účasti, nebyly brány v potaz. Všichni dělníci i úředníci byli ochotni napracovat si zameškané hodiny jindy. Pivovar v čele s představiteli OF uspořádal zájezd do Prahy na svatořečení sv. Anežky. Atmosféra Prahy té doby byla ohromnou posilou pro Hradečany i p. Vlčka osobně v revolučních dnech. Jak říká: „Tak trochu z ní bylo cítit přicházející vítězství.“ Velkou odměnou za všechnu nespravedlnost a strasti pro něj byla návštěva pana prezidenta Václava Havla dne 27. ledna 1990 při příležitosti uvedení pozdějšího arcibiskupa K. Otčenáška do funkce sídelního královéhradeckého biskupa. Vedení pivovaru nabídlo své prostory pro slavnostní oběd.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Hned v pondělí jsme se v řadě hodin téměř neučili a žádali jsme profesory o objasnění situace, vzpomíná Robert Novák, tehdejší student pedagogické fakulty v Hradci Králové. Večer jsme se sešli s některými studenty z jiných vysokých škol ve vinárně Psí bouda. Jeden ze studentů, Jindřich Vedlich, nám sdělil, že se právě koná před Klicperovým divadlem, tehdy Divadlem Vítězného února, protestní shromáždění.

Období: Sametová revoluce

Sešlo se několik desítek lidí. Po návratu na kolej se vše dalo do pohybu. Kolem jedné hodiny ranní přes sto studentů vyhlásilo okupační stávku kolejí. V úterý ráno jsem jako jeden ze dvou hlavních mluvčí stávkového výboru svolal protestující studenty. Postavili jsme se před všechny budovy Pedagogické fakulty (dnes Univerzity Hradec Králové), rozdávali jsme letáky a přesvědčovali další studenty, aby se připojili ke stávce. V tuto chvíli se přestalo vyučovat.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Daniel Drášil právě studoval 1. ročník gymnázia. O údajně pokojné demonstraci na Národní třídě se dozvěděl z rádia Svobodná Evropa. Následně se o tom začalo ve škole mezi studenty mluvit. Výuka se změnila v diskuse s vyučujícími. „Někteří kantoři nám ochotně zodpovídali naše otázky, ale část učitelského sboru, převážně starší členové, se těmto diskusím snažila vyhýbat,“ vzpomíná pan Drášil. „Ve vrcholných dnech revoluce se někteří studenti vyšších ročníků aktivně zapojovali.

Období: Sametová revoluce

Vyvěšovali různé plakáty, které byly následně strhávány. Děvčata rozdávala na chodbách trikolóry. Nebylo nás mnoho, co jsme si trikolóru vzali, ale v tuto chvíli jsem si uvědomil, že se věci konečně daly do pohybu. Věřil jsem, že je to začátek něčeho velkého. Mladá fronta se jako první odvážila napsat o pravdivých událostech v Praze, které nás všechny značně překvapily. Ale o smrti studenta se dodnes lidé jen dohadují. V prvních letech po revoluci jsem si myslel, že je to teprve začátek velké změny… Vývoj se ale podle mého názoru zastavil. Myslím si, že jsme mohli dokázat víc, ale nedokážu si představit, že bych dnes žil jinak. Každopádně to byl ten ‚nejzlomovější‘ okamžik v mém životě a navždy budu porovnávat dobu předtím a dnes,“ říká závěrem Drášil.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Už před revolucí se pan Vedlich aktivně zapojil – jak on to sám nazval – do minirevolty proti komunistické straně. Šířil například text divadelní hry Václava Havla, návrhy na přejmenovávání ulic atd. Po 17. listopadu se spolužáky založil stávkový výbor a účastnil se takových akcí, jako například lidský řetěz z Hradce Králové do Pardubic, stavby zdi z papírových krabic na Ulrichově (bývalém Gottwaldově) náměstí. Zmiňoval také akci, kdy šli „uklízet“ město a přitom rozdávali pozvánky na demonstrace.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Alois Durďák - Vězeň číslo 014380
Zobrazit ostatní části příběhu

V roce 1940, když navštěvoval kvartu, byl Alois Durďák vyloučen ze školy ve prospěch Říše. Nuceně pracoval v brněnské textilce Neumark, kde sloužil dvanáctihodinové požární hlídky. On i další studenti zaměstnaní v továrně byli staršími dělníky šikanováni. „Viděli v nás konkurenci, vetřelce.“

Období: 2. světová válka a holocaust

Jelikož byl pan Alois nadějným studentem, kterému bylo odepřeno studium, tajně se sám učil latinu, dějepis. Také rád četl Ovidia. „Až přijdete na to, že vám to někdo zakázal, tak si toho vážíte.“ Později si dodělal maturitní zkoušku na obchodní akademii. Z nucené práce ale propuštěn nebyl. „Byl jsem nepostradatelný pro válečný průmysl, Němci nechtěli inteligenci.“

Po válce studoval jeden a půl roku práva. Udělal první státnice. „Udělal jsem je jen díky velikému omylu. Přišel jsem o týden dříve. Mysleli si, že jsem člen KSČ. V komisi zasedal můj kamarád z atletiky Jura. Popovídali jsme si, já dostal razítko o splnění.“

Období: 2. světová válka a holocaust

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Pan Alois Durďák byl zatčen v předvečer svátku sv. Mikuláše, 5. 12. 1949. Nejdříve byl vězněn ve vazbě na Orlí v Brně, dále ve znojemském vězení a na brněnském Cejlu. Ve vazbě na Cejlu měl kamaráda Františka Daňka. Jednoho dne ho spatřil pod plachtou, byl oběšen.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Sám pan Alois i pod výhrůžkou fyzických trestů odmítal spolupracovat. Následovaly nečekané výslechy, facky, klečení na židli, mlácení pendreky do chodidel, shazování ze schodů… „Jednoho dne, když jsem byl do krve zmlácen, jsem ve věznici potkal takového podivína. Byl to zvěd. Nikdo si nesměl stěžovat. Musel jsem říci, že jsem spadl ze schodů, jinak bych dostal ještě.“ Muž mu odpověděl: „Mušíš dávat pozor, aby šiš neublíšil…“ Díky jednomu výprasku, kdy do něj mlátilo osm vyšetřovatelů pendreky, mu dodnes nefunguje jedna ledvina.

V cele pro maximálně tři osoby jich bylo ubytováno čtrnáct. Také tam byly přemnoženy štěnice. Čas od času celu navštívil policejní doktor se slovy: „Jak se máte, vidím, že se máte dobře, štěničky – sem tam nějaká.“ Alois Durďák byl v lednu 1951 odsouzen na šest let a jeden měsíc. Celý trest si odpykal.

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Na Jáchymovsku tehdy působili sovětští poradci. Jeden ruský inženýr je rozpočítával se slovy: „Lamač, pomocník, lamač…“ Pan Durďák řekl: „Ne, elektrikář.“ Za to šel na samotku neboli do korekce. Zevnitř byly ostnaté dráty. „Korekce byla postavena ve střelném pásmu, kdykoliv vás mohli zastřelit. V zimě se tam netopilo, málo jídla i oblečení a celý den jsme museli chodit. To byl rozkaz, kdo to nedodržel, dostal méně jídla.“ V jedné z korekcí měl nemocného kamaráda Evžena, kterému spolu s kamarády nosili ohřívané kondenzované mléko. Museli je vlít do vyrobené nádobky a přes střelné pásmo se dostat k protějšímu domečku. Tam mléko zavěsili na mříže. Tuto akci museli stihnout, než se bachař otočí. Ten měl právo střílet, kdykoliv někoho uvidí.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Při odchodu na důl Prokop vždy asi dvě stě vězňů svázali a museli chodit stejným krokem. „Kdo nemohl, toho muži ze své dobré vůle nosili.“ Jeho přítel Renda byl velmi nemocný. Nosili ho a střídali se u něj. Ostatní mu nevěřili a mysleli si, že simuluje. „Jeden lapiduch v táboře sehnal RTG, který byl sice minimálně funkční, ale Rendu jsme zrentgenovali. Měl na plicích dvě osmicentimetrové kaverny, byla to tuberkulóza.“ Díky obětavosti a odvaze riskovat sehnali i lék, který mu podávali, a tím mu zachránili život. Poslali vzkaz rodině, za svého přítele dělali různé práce, aby se šetřil, a jeho rodina doma zařídila, že mohl jet domů a léčit se.

V jednom z dolů při navrtání začala téci voda. Pan Alois musel rychle ven a dát vědět ostatním ze spodních pater. Voda ho spláchla, naštěstí se dostal ven dřív, než se utopil. Občas se i stalo, že nějaký dělník spadl do třísetmetrové šachty. „Ostatní pak museli zbytky jeho těla vytahovat na výztuhách. Člověk si musel na smrt zvyknout.“

Alois Durďák byl propuštěn 5. 1. 1956. Byl leden, minus dvacet stupňů Celsia, neměl téměř žádné oblečení.

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

ZŠ T.G.Masaryka Suchdol nad Lužnicí - Sametová revoluce
Zobrazit ostatní části příběhu

Nástěnka k 30. výročí sametové revoluce na ZŠ T.G.Masaryka Suchdol nad Lužnicí

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Josef Šimek - Vystěhovaný sedlák
Zobrazit ostatní části příběhu

Dne 13. 4. 1951 byla u Šimků provedena namátková kontrola hospodářských produktů. „Doma byla pouze sestra s maminkou. Hledali u nás tajnou skrýš, která měla být u kamen. Trhali prkna z podlahy a na to jim musely maminka se sestrou poskytnout sekyru a dláto. Když už bylo vytrženo několik prken, zeptala se maminka, co chtějí najít, a oni nevěděli, co mají odpovědět. Než začali trhat prkna, všechno prohledávali. Hledali ve skříních, v prádelníku a počítali košile, dokonce i kapesníky. Pátrali po hodinkách a špercích. Sestře se naštěstí podařilo schovat tatínkovy sváteční hodinky. Všechno po nich zůstalo rozházené. Maminka pak prohlásila: „Připadala jsem si jako vyvrhel lidské společnosti, ale žádné špatnosti jsme se nedopustili," vzpomíná paní Procházková.

Období: Únor 1948 a 50. léta
Ve čtvrtek 27. 11. 1952 k Šimkům přišli soudní znalci lidosprávy udělat soupis veškerého majetku, živého i mrtvého inventáře. „Všechen náš majetek odhadli na směšnou cenu několika tisícovek. Tatínek nebyl doma, pracoval na Lipně místo sestry a my se bály ozvat.“ Kvůli vysokým dodávkám a častým kontrolám neměli Šimkovi a další lidé co jíst, proto jednoho dne udělali tajnou zabíjačku.

V únoru 1953 byl Josef Šimek odsouzen za neplnění dodávek a maření práce směřující k sestavení jednotného zemědělského družstva. Většina obvinění se nezakládala na pravdě, ale přesto dostal čtrnáct měsíců a jeho veškerý majetek byl zabaven ve prospěch státu. Jeho pole byla rozdělena zemědělcům a budovy zůstaly prázdné. Podle rozsudku se jeho žena a dcery musely také vystěhovat, ty o tom ale nevěděly. Pod udáním byli podepsáni Václav a Marie Štěchovi, vedoucí konzumu Rovnost, který byl v místnostech patřících Josefu Šimkovi.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Fotogalerie k příběhu
- Výměr dobytka 1/5
ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Jednou přišli na to, že Šimkovi nemají splněnou dodávku vajec. Paní Šimková je tam nesla poslední týden v březnu, ale sběrač měl uzavřenou listinu a na novou stránku to nechtěl psát. Byl to pan Suchan (jejich strýc) a mamince řekl: „Růženko, vem je domů a za týden je přines. Ony se nezkazí.“ Tak je paní Šimková první týden v dubnu přinesla i s dubnovými a protokol se pak napsal v její prospěch.

Období: Únor 1948 a 50. léta
Přestože byl protokol, týkající se dodávek vajec, napsán ve prospěch paní Šimkové, přišla jim pokuta 3000 Kčs za nedodaná vejce v prvním čtvrtletí. „Přestože většina hospodářů neměla dodávky splněné, tak zrovna nám přišla pokuta,“ říká paní Procházková. Její rodina měla na výběr – zaplatit, nebo jít na tři dny do vězení.

Paní Šimková se rozhodla jít do vězení a takto na to vzpomínala: „První den jsem zašívala ponožky, druhý den loupala česnek pouze nehty, to prsty bolely. Třetí den jsem navlékala gumičky na kartónky pro plnicí pera. Na cele nás bylo jedenáct žen všeho druhu. Ženy zemědělců, úřednice, cikánka, která měla hlavu plnou vší. Další spoluvězeňkyní mi byla stará babička ze Šumavy, vdova, kterou odsoudili za nedodávky. Nad ní velitelka bezpečnosti, když ji tam přivedla, zaslzela, zahrozila s velkou výčitkou a zlostným výkřikem zvolala, že nikdy nepochopí, proč jí sem tohle posílají. Dala ji na lůžko u ústředního topení, přinesla jí tři deky, aby jí nebyla zima, protože se bála, aby jí tam neumřela. Dalším hrozným příkladem byla paní Raitingrová z Kosova, která byla odsouzena na pět let za neplnění dodávek. Doma měla čtyři nezaopatřené děti, které si snad rozebrali příbuzní. Domů se vrátila po odpykání trestu s podlomeným zdravím a brzy na to zemřela. “

Období: Únor 1948 a 50. léta

Fotogalerie k příběhu
- Potvrzení splnění dodávek 1/7
ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Dne 18. května 1953 byl zástupcem okresu Šimkům doručen příkaz k vystěhování. Již 21. května ve tři čtvrtě na devět museli opustit domov. Měli povoleno vzít si s sebou zařízení bytu a čtyři slepice, které jim byly ponechány. Sousedka paní Klojdová jim ještě čtyři přidala.

Období: Únor 1948 a 50. léta
„Přestože nám přidělili pouze jedno auto, maminka nám vymohla dvě a my jsme si mohli sebou vzít i dříví, protože tam, kam jsme měli jet, byla o dříví nouze. Ráno se s námi přišla rozloučit téměř celá obec. Všichni plakali. Pan řídící Karel Šebesta přivedl děti ze školy, aby nám podaly ručičky. Bylo to moc dojemné. Na náš odjezd se přijeli podívat páni z okresu, ale babička Mrázků k nim tak jadrně promluvila, že odjeli dříve než my. Do Loucké jsme dorazili v půl třetí odpoledne, protože ten den bylo velké horko a sucho, tak jsme byly celé zaprášené. Pronásledovala nás velká bouře, ale mraky se naštěstí rozehnaly, tak nám alespoň nenapršelo na nábytek. Doprovázel nás pán od tajné policie, který se dosti posilnil alkoholem při zastavení ve Veltrusech. Všem se nám moc ulevilo, když ho večer šoféři odvezli.“

Zaměstnanci státního statku jim pomohli vyložit nábytek. Byt dostali v prvním poschodí, bez vody. Tu si museli nosit z obecní studně, která byla dost daleko. Byt obsahoval velký pokoj, kuchyň a spíž. Všude byla shnilá okna a vítr foukal ze všech stran. Podlahy byly shnilé a všude byly myši. „Velice nás překvapilo, že na dveřích byla cedule se jménem Josef Šimek, která tam prý byla od října 1952. To už jsme byli odsouzeni k vystěhování, ale doma jsme o tom nevěděli.“

Období: Únor 1948 a 50. léta

Fotogalerie k příběhu
- Pracovní umístění do Loucké, r. 1953 1/2
Multimédia
- Stěhování do Loucké
ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
V červnu 1953 obdržely paní Šimková a její dcera Růžena předvolání k soudu v Českých Budějovicích. Peníze měly pouze na cestu tam, a tak si myslely, že si na zpáteční cestu půjčí od příbuzných, ale před soudem dostaly obálku se slovy, že ji posílá pan farář František Kocáb. V obálce bylo 300 Kčs. Už si tedy nemusely půjčovat.

Období: Únor 1948 a 50. léta
Soud se konal za účelem odvolání vůči trestu, který byl vyměřen panu Šimkovi. Přivezli ho až z Ostrova-Jáchymova, kde pracoval v dolech. Protože byl svátek, dorazilo hodně lidí z Chotýčan, ale když je uviděl obhájce, tak je žádal, aby tam nechodili všichni a radši počkali venku. Velká účast by poukázala na oblibu Josefa Šimka a při soudním líčení by mu to mohlo ublížit. Proto spousta lidí zůstala venku.

„Tatínek nám psal dopisy z vězení, a protože byl v dopise vždy vložený lístek na odpověď, tak jsme ji pokaždé odeslali, ale taťka žádnou odpověď celé čtyři měsíce nedostal. Ani nevěděl, že jsme se museli vystěhovat, a když se o tom zmínil advokát, tak úplně ztuhl, až se maminka bála, aby to přežil, byl celý vyhublý a vysláblý po pobytu ve vězení. Vlasy mu úplně zestříbřely.“

Doktor Štefl, advokát pana Šimka, řekl, že by bylo jistě prospěšnější, aby zkušený zemědělec dělal na polích, než aby kopal v dolech. Po těchto slovech byl soud přerušen kvůli poradě ve vedlejší místnosti. Odtud se pak nesl hrozný křik, ale po obnovení soudu vynesli rozsudek a panu Šimkovi trest zrušili. Prý se na něj vztahovala amnestie, a přesto ho drželi ve vězení.

Když pak jely v neděli na kolech z kostela, seděl tatínek na lavičce před kapličkou a čekal na ně. „Nedokážete si představit, jaké to bylo setkání. Všichni jsme moc plakali.“ Pan Šimek měl čtrnáct dní dovolenou na zotavení, pak měl nastoupit do práce. Již po týdnu byl mrzutý a šel za správcem, protože už chtěl pracovat.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Fotogalerie k příběhu
- Propouštěcí list 1/5
ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Petr František Hájek - Učitel pronásledovaný za skauting
Zobrazit ostatní části příběhu

Prvním působištěm učitele Petra Hájka byla Maleč, vesnice poblíž Chotěboře. Dalším pak byla samotná Chotěboř, kam byl přeložen v roce 1967 v podstatě proto, aby vedl místní turistický oddíl, který přišel o vedoucího. S ním pak na jaře 1968 vstoupil do Junáka a složil svůj skautský slib. A to byl, podle jeho slov, jeho životní zlom. Proč?

Období: 60. léta a pražské jaro

Zprvu věřil, že forma komunismu a socialismu se dá zdokonalit. Z toho byl ale rychle vyléčen. A to několika faktory. Prvním byl otec Karel Pecháček, katolický kněz, který rezolutně prohlásil, že komunismus nelze formovat, ale je třeba ho zničit. Druhým byla invaze pěti států Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968.

Třetím byli skauti. Roku 1969 se Petr Hájek přihlásil na Lesní školu, tedy skautský kurz pro vedoucí, kde bylo plno lidí perzekvovaných v 50. letech právě za skauting. Jedním z nich byl také Bedřich Štáfl, který byl vězněn a propuštěn za amnestie prezidenta Novotného. Právě pan Štáfl dal Petru Hájkovi cennou radu, aby tyto perzekvované lidi nelitoval, protože to, co zažili, jim mladým chybí.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Dne 20. srpna 1968 odjel Petr Hájek do Lipníka nad Bečvou, kde bydlel jeho kamarád z vojny, velitel roty. Měl si vyzvednout uniformu, kterou chtěl přešít na skautskou krojovou košili. Svého kamaráda však doma nezastihl, náhle ho prý povolali do nějakého vojenského prostoru a nikdo pořádně nevěděl, co se děje. Petr Hájek se rozhodl pro návrat domů. Jelikož se již smrákalo, uchýlil se do turistické ubytovny, kde přečkal noc. Ráno ho však čekalo nemilé překvapení.

Období: 60. léta a pražské jaro

Bylo ještě šero, když ho probudil hrozivý řev. A tak poznal, že nás obsadily sovětské vojenské jednotky. Tím začala jeho složitá cesta domů. Nejprve jel vlakem do Přerova a odtud pak do polí kus před Brno, jelikož to už bylo obsazené. Lidé tedy museli Brno obejít, kličkovat uličkami na okraji města. Poté jeho cesta pokračovala přes Řečkovice a Žďár až do Havlíčkova Brodu. Ale vojska byla už i tam a zakázala vycházení před šestou hodinou ranní. Navzdory zákazu však došel až k řece, přeskočil pár plotů a konečně se dostal domů.

„Takže jsem to viděl na vlastní oči a zažil na vlastní kůži. Ten pocit těch dobrejch poctivejch lidí, pocit ponížení a také pocit zrady. Protože jsme přece jenom byli odchovaní tou školou, že to byli osvoboditelé atd., ale tohle byly lekce, to byly lekce velice dobré.”

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
S přicházející normalizací byly vyhlášeny tzv. služebně politické rozhovory. Ve škole se sestavila komise, která každého učitele vyslechla a rozhodla, zda může či nemůže zůstat, popř. za jakých podmínek. Na škole v Chotěboři byla v komisi velmi komunisticky smýšlející soudružka ředitelka spolu s bývalou skupinovou vedoucí Pionýra a ještě nedostudovanou učitelku, taktéž pracovnici Pionýra.

Období: Normalizace

Petr Hájek byl před komisi předvolán 18. listopadu 1970 jako poslední člen učitelského sboru. Rozhovor trval velmi dlouho a ukončen byl podepsáním zápisu, kde se dozvěděl, že projevoval postoje antisovětisty a ve svém jednání měl tendenci k nacionalismu. Výsledkem bylo, že mu zastavili platový postup a příští rok učil jen to, co na něj zbylo, tedy ne svůj obor.

V roce 1971 byl pozván na další pohovor, tentokrát na okresním odboru školství. Bylo mu nabídnuto podepsání dobrovolného odchodu ze školství a možnost získat jako schopný historik třeba post ředitele muzea či galerie. Tento návrh rezolutně odmítl s tím, že se mu učení líbí, a tak byl z místnosti vyhozen a zápis o druhém služebně politickém rozhovoru mu nikdo podepsat nedal.

Třetí pohovor se konal 18. září 1972 a předcházely mu přepadové hospitace paní ředitelky, která se jej ale nakonec nezúčastnila. Vše tak proběhlo bez jakýchkoliv výhrůžek a dostalo se mu i platového postupu. Rok na to paní ředitelka rezignovala na svou funkci kvůli nezdárné dceři a panu Hájkovi nastalo období klidu.

Povinně navštěvoval všechna politická školení, v roce 1975 se však při zkoušce z politické výchovy od neznámé soudružky zkoušející dozvěděl, že byl přeřazen do Vilémova. Bylo to tak, paní ředitelka se vrátila. Petr Hájek odmítl podepsat souhlas se svým přeložením a byl tedy přeložen na paragraf, podle kterého lze pracovníka přeložit na dobu jednoho roku. On však na tento paragraf vydržel ve Vilémově až do revoluce.

Období: Normalizace

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Dagmar Stachová - Dcerou vězněných rodičů
Zobrazit ostatní části příběhu

Manželé Ježovi poskytli pomoc postřelenému odbojáři z protikomunistické skupiny Světlana, jistému Vrbovi. Za to však byli záhy potrestáni: jednoho dne roku 1949 se před Ježovou chalupou objevili příslušníci StB, kteří zatkli a odvezli k výslechu všechny lidi v okolí myslivny včetně Milady Ježové. Nikdo si ale nevšiml jejího dvouletého dítěte, které bylo v hájovně rovněž.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Tím batoletem byla Dagmar Ježová, později Stachová. Štěstí měl tehdy Dášin tatínek Jaroslav, protože v době zatýkání byl v lese na pochůzce. Když se vracel z obhlídky, běželi za ním místní se zprávou, že byla půlka vesnice zatčena, včetně jeho ženy, a že se nemá vracet, jelikož tam na něj také čekají estébáci. Pan Jaroslav Jež tedy nelenil a vydal se na útěk do svých lesů, které dobře znal. Podařilo se mu skrývat po dobu celých dvou let, ale poté ho StB stejně našla a zavřela také. Milada Ježová byla odsouzena v roce 1949 na čtrnáct let vězení a strávila jich v něm osm. Její manžel Jaroslav dostal v roce 1951 stejný trest a odseděl si dvanáct let. Dáša tehdy měla štěstí v tom, že zatčení proběhlo na konci června, kdy se blížily prázdniny, a to byla doba, kdy u Ježových každoročně trávil dovolenou manželský pár lékařů z Prostějova. Tento pár se od vesničanů dozvěděl, co se stalo. Jelikož se nemuseli bát, tak si pro dítě přišli a vzali ho zpátky s sebou do Prostějova. Okamžitě pak začali pátrat po nějakých příbuzných, kteří by se o malou Dášu mohli postarat. Po půl roce nakonec tento pár našel maminku paní Milady, tedy Dášinu babičku, která bydlela v Ostravě. Babička i s dědečkem si pro svou vnučku samozřejmě ihned přijeli. Od té doby tedy bydlela a vyrůstala paní Dagmar v Ostravě.

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Maminku mohla Dagmar Ježová navštěvovat čtyřikrát do roka. Jenže paní Milada byla vězněná až v dalekých Pardubicích, a tak občas nemohli dorazit, protože cesta byla drahá, někde museli přespat. Protože neměli peníze, nemohli si cestu na východ Čech vždy dovolit. Návštěvy probíhaly tak, že maminka s babičkou návštěvu proplakaly.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Malá Dáša to ale moc nechápala. Nejhorší byl ale fakt, že při návštěvě nemohlo dojít k žádnému kontaktu, žádné objetí, žádné pohlazení, nic. To bylo podle Dáši úplně nejhorší. Jinak mohla Dagmar s maminkou komunikovat pomocí pošty. Jenže to taky za moc nestálo, protože ze čtyř stran dopisu psaných drobným písmem byly tři čtvrtiny proškrtány černým fixem, protože všechno bylo cenzurováno dozorci. Za otcem Jaroslavem bohužel malá Dáša jezdit nemohla, protože byl v pracovním táboře v uranovém dole v Jáchymově, a tam byly návštěvy zakázány.

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Pro Dagmar Stachovou byli její prarodiče skvělou náhradou za maminku i za tatínka. Navzájem se měli rádi a respektovali se. Na společný život paní Dagmar vzpomíná takto: „My jsme žili velice kulturně. Chodívali jsme každý týden do kina na premiéry. Jednou za měsíc jsme určitě museli jít do divadla.

Období: 60. léta a pražské jaro

Poslouchali jsme rádio, protože televize nebyla ještě v té době a to jsme poslouchali buď Vídeň, Hlas Ameriky nebo Rádio Luxembourg, tak to jsme tajně večer seděli u rádia a poslouchali tyhle ty tři stanice, protože i to bylo trestné, to se nesmělo.“ Po dokončení základní školy v roce 1962 chtěla jít Dáša na gymnázium (měla v té době samé jedničky) a poté dále studovat žurnalistiku. Na gymnázium se ale nedostala, protože její rodiče byli „nepřátelé režimu“ a tento „škraloup“ se s paní Stachovou táhl až do roku 1989. Ředitel školy Dášinu přihlášku ihned smetl ze stolu, ale navrhl dědečkovi, aby šla studovat na strojní průmyslovku, tam by ji snad mohli vzít. I přes nechuť a nezájem o strojařinu nastoupila v říjnu roku 1962 tehdy patnáctiletá Dáša ke studiu strojírenství. Dagmar vzpomíná na její rozhovor s dědečkem po prvním ročníku: „,Dášenko, trápíš se tam moc?‘ Já říkám: ,Trápím se tam, strašně se tam trápím.‘ ,Nikdy ti nikdo nebude nic vyčítat, jestli toho necháš nebo jestli už nemůžeš.‘ Já jsem říkala ne, když už jsem se na to dala, tak to teda dodělám.“ Dáša školu skončila maturitou v roce 1966. Od té doby se celý život živí jako technik.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Na první setkání se svým otcem vzpomíná Dagmar Stachová takto: „Jednou někdo zvonil u dveří ve Vítkovicích. Já jsem šla otevřít a tam stál nějaký pán. Dívali jsme se na sebe a já jsem mu říkala: ,Ty jsi můj táta.‘ A on říká: ,A ty jsi Dášenka.‘ Od mých dvou let, co byl zavřený, jsme se neviděli.

Období: 60. léta a pražské jaro

Intuice, to prostě funguje. My jsme se poznali mezi těmi dveřmi. Takže hned šel dál. Jenže tam nebyly dobré vztahy mezi mojí babičkou a jím, protože babička mu měla celkem za zlé, že sám utekl a nechal maminku zavřít, ale to v té době jinak nešlo. I kdyby on hned přišel a řekl: ,Mě zavřete, ji nechte,‘ tak by nepomohlo vůbec nic. Zavřeli by je stejně, maminku i tatínka, to vůbec na to nemělo vliv.“

Závěrem hodnotí Dagmar Stachová vliv komunistické perzekuce na svou rodinu: „Rodiče byli zavření – když jsem měla dva roky, tak sebrali maminku. Dva roky potom na to tátu a oba dostali šestnáct let za vlastizradu. Maminku pustili po osmi a půl letech, to mně bylo deset pryč a tatínka po dvanácti letech, to mně bylo šestnáct let. A nikdy už se ta rodina bohužel nedala dohromady, protože já jsem byla zvyklá na babičku a na dědečka, nechtělo se mi od nich pryč. Také jsem tam chodila do školy v té oblasti, kde bydleli. Maminka se odstěhovala pak jinam. Rodiče se rozvedli. A to bylo právě to, co se nejvíce zazlívá tomu režimu, že kompletně rozvrátil rodiny.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Choceň - Naše revoluce
Zobrazit ostatní části příběhu

První impulz vzešel od katolického faráře Miloše Šiffela. Na věž zvonice vyvěsil první státní vlajku a při nedělní bohoslužbě 26. 11. přečetl pastýřský list od kardinála Františka Tomáška „Všemu lidu Československa“.

Období: Sametová revoluce

Vytouženým dnem byl 29. prosinec, kdy byl Václav Havel zvolen prezidentem republiky, v kostele se sloužilo slavnostní Te Deum. Půlnoční mše na Štědrý den pak byla prestižní akcí, kostel byl doslova přecpaný lidmi. S kytarami se zpívalo ještě dlouho po mši.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
V neděli 26. listopadu bylo nevlídno a zima. Městem se šířilo pozvání na setkání, které se mělo uskutečnit na náměstí. Asi dvě stě lidí se pak sešlo pod okny MěNV a úřadovny VB, kde se všude svítilo. Asi po půlhodině nezávazného povídání otevřel domovník p. Svoboda na pokyn tajemnice MěNV Koudelkové sál Domu odborů Na Panáku, kam se všichni přesunuli.

Období: Sametová revoluce

Moderování se ujali Dr. Karel Diblík a pan Filipi. Lidé se hlásili o slovo, dělili se o zážitky z revoluční Prahy, několik seniorů vyprávělo o svých zkušenostech s komunisty. Podle pamětníků tu byli Jiří a Lída Krskovi, Josef Lux, Čenda Karpíšek, ing. Škardová, Josef Málek, Jarda Březina, Carbovi a mnoho dalších. Přišli i zástupci MěNV (předseda Hlaváček, tajemnice Koudelková, předseda MO KSČ Vach), kteří se však diskuse neúčastnili. Zde bylo založeno OF a zazněla výzva připojit se ke generální stávce, plánované hned na pondělí 27. 11. 1989. V příštích dnech začalo OF pracovat na plné obrátky. Roznášely se letáky a jiné informace po vývěskách, které bylo nutné chránit sklem, protože se jinak záhadně ztrácely. Pořádaly se pravidelné besedy a setkání. Na jedné besedě vystoupila i choceňská rodačka herečka Ivana Andrlová a její partner Ivan Vyskočil.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Generální stávka (27. listopadu) probíhala na zcela zaplněném náměstí. Přišli studenti Střední ekonomické školy, lidé ze zapojených závodů – Dřevařské závody, ČKD, Orličan, Oseva, ČSD – a mnoho spoluobčanů z dalších podniků, kteří si však museli vzít náhradní volno.

Období: Sametová revoluce

Mluvilo se z improvizovaného pódia, valníku, který zajistil ing. Škoda a nechal ho přistavit před tehdy opravovaný hotel Peliny. Na zdi neomítnutého hotelu byl transparent s logem OF, který ve sklepě pošty namalovali pan Č. Karpíšek a S. Černý. Stávku moderoval Dr. Saša Štorek, náměstí bylo dobře ozvučené. Se svými příspěvky vystoupili Dr. Štorek, pan Filipi, za studenty promluvil J. Carba a mnozí jiní. Stávka se konala pod hesly „Konec vlády jedné strany“ a „Svobodné volby“. Příslušníci VB pořizovali po celou dobu manifestace z otevřených oken své služebny fotodokumentaci a nahrávali projevy na magnetofon.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Ve výloze kanceláře Domu odborů byla umístěna televize, která ve smyčce promítala záznam ze srpna 1968 a z brutálního zásahu SNB proti pochodu studentů na Národní třídě v Praze ze dne 17. 11. 1989. Toto veřejné promítání mělo u občanů veliký ohlas.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
V květnu 1990 se v Chocni konal Majáles. Probíhaly opět besedy a diskusní programy s významnými osobnostmi a odborníky, připraven byl i volební guláš. Mezi originální akce patřil tzv. Běh převlékačů kabátů s mottem: Staré kádry balí kufry, převlékají kabáty a mizí. Parta recesistů v čele s panem Čestmírem Karpíškem běžela s kufry a v kabátech naruby od hřbitova do kavárny Na Plovárně a běh doprovázela groteskními výstupy.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Kly - Naše revoluce
Zobrazit ostatní části příběhu

Mladí lidé se scházejí v budově Svazarmu, kde zakládají OF. První schůze se koná dne 6. prosince. Nejaktivnějšími osobami byli Jan Horák, Miroslav Štýbnar a Miroslav Palanský. Kromě oficiálního založení OF se vedou dlouhé debaty o tom, co se v Praze stalo, jaké jsou reakce různých částí obyvatelstva (např. KSČ, VB, studentů, politiků, herců…) a odhady, jak se bude situace vyvíjet dál.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Již 4. prosince se ve škole koná schůze ROH, kde učitelé podpořili vznik OF. Ředitel Ota Černý ve své funkci zůstává až do června 1991. Nového výběrového řízení se již nezúčastnil a odešel na vlastní žádost ze školy.

Období: Sametová revoluce
Adolf Nusl nastupuje jako ředitel od školního roku 1991/92. Nová doba přinesla nejprve viditelné změny – odstranění povinných politických nástěnek ve třídách, změnu v oslovení, výměnu státních znaků. Mnohem důležitější však byly změny v učivu. Pedagogové již mohou učit o západním odboji za 2. světové války, událostech v letech 1948, 1968 a v padesátých letech. V roce 1990 byla na naší škole zrušena pionýrská organizace.

Období: Sametová revoluce

Fotogalerie k příběhu
- Předrevoluční fotka žáků 1/2
ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Rozhodující zasedání rady MNV se koná až 1. února 1990. Zde proběhla debata mezi členy MNV a OF. Někteří členové MNV ze svých funkcí nakonec odstupují. Nově zvolení členové pak na MNV pracují až do voleb v listopadu 1990. Také mnoho občanů pod vlivem událostí 17. listopadu vystupuje z KSČ. Zároveň část obce – Tuhaň – připravuje svoje odtržení od obce Kly, které se uskutečnilo v prvních volbách. V průběhu roku 1990 také přestává pracovat Místní organizace KSČ.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Josef Čech - Pomocník útěkářů
Zobrazit ostatní části příběhu

Josef Čech začal pracovat dobrovolně jako brigádník na uranových dolech na Jáchymovsku. Zde poprvé přišel do kontaktu s uvězněnými. Pravidla sice zakazovala jakýkoliv styk s nimi kromě toho pracovního, ale protože to nikdo nekontroloval, komunikace probíhala a líčili si své životní příběhy. Sympatie později přerostly v přátelství. Potkal tam i svého bývalého vedoucího. Pocit nespravedlnosti postupně sílil. Proto se s dalšími čtyřmi civilními pracovníky rozhodli pomáhat. „Přinášel jsem jim nějaké jídlo, cigarety a teplé oblečení a nosil dopisy.“ Stala se z nich spojka mezi vězni a jejich rodinami.

Období: Únor 1948 a 50. léta
Pomoc vyvrcholila přípravou útěku dvou vězňů. „Já jsem koordinoval činnost s venkem. Domluvil jsem odvoz s člověkem z Karlových Varů a kontaktoval dalšího, který měl zajistit doklady.“ Samotného útěku se však Josef Čech nezúčastnil, neboť obdržel povolávací rozkaz, aby se dostavil na odvod k armádě. Díky legitimacím kolektorů, které umožňovaly volný pohyb po celém areálu, se vězni mohli dostat mimo hlídaný prostor. Na vězně měl čekat řidič s doklady a odvézt je pryč, ale nastaly komplikace. V podniku, kde řidič pracoval, mu nebylo zapůjčeno auto, proto se nedostavil na smluvené místo. Vězeň Jiří Křivánek i za této rizikové situace střežený objekt opustil. Vlakem se dopravil na Moravu, kde byl ovšem za několik dní zatčen.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Fotogalerie k příběhu
- Pracovní dotazník 1/2
ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Josef Čech byl zatčen asi týden po útěku Jiřího Křivánka, kterému pomáhal na svobodu z jáchymovských dolů. Byl převezen do vyšetřovací vazby do bývalého kláštera v Mariánské, kde byl pod psychickým i fyzickým nátlakem intenzivně vyslýchán. „Dostal jsem se na celu, která byla o něco větší než jednolůžková postel, to bylo morbidní. Na podlaze bylo po kotníky vody a na stropě svítila blikačka. Nebylo tam nic než v rohu kbelík jako záchod. Vyšetřovalo se i dvanáct hodin denně. Měli nás tam šest a každý jim něco řekl. Na poradách se vyšetřovatelé informovali mezi sebou. Já se potom divil, co všechno věděli. Při výslechu jsem měl svářečské brýle nebo mně svítili ostrým světlem do tváře. Jednou vyšetřovatel otevřel skříňku, ve které měl důtky a zeptal se mě, jakou chci. Já jsem si nevybral žádnou, tak jsem dostal pár facek,“ vzpomíná na praktiky vyšetřovatele Josef Čech.

Období: Únor 1948 a 50. léta
Dále následovala soudní vazba, kde zůstal až do soudního procesu. Před jeho začátkem byl Čech převezen do věznice na Pankráci, kde se poprvé setkal se svým obhájcem ex offo, který mu oznámil: „Váš trestný čin je velice závažný a trest může být absolutní. Řekněte všechno.“ V domnění, že mu hrozí trest smrti, pak žil asi měsíc. Soud proběhl 1. června 1951. Šest odsouzených dostalo dohromady 110 let, Josef Čech patnáct. Po pobytu ve věznici na Borech a v pracovním komandu v železárnách Bílá Cerekev byl umístěn do vězeňského tábora Rovnost na Jáchymovsku.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Fotogalerie k příběhu
- Vstupní dotazník 1/4
Multimédia
- Popis vyšetřovací vazby na Mariánské
ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Na Rovnosti se Josef Čech dostal k práci zedníka. „To byla dobrá práce, protože se dala šidit. Místo malty jsme tam dávali šotolinu, a tak jsme vždy dokázali splnit normu. Když jsme ji splnili, dostali jsme větší dávku jídla a také kapesné, jehož výše se měnila dle naší výkonnosti.“ Po zaměstnání museli vězni chodit ještě na různé brigády v areálu tábora. „Já jsem chodil do kuchyňské přípravny oškrabovat zeleninu. To bylo dobrý, protože nám kuchaři dávali různé zbytky z kuchyně.“

Období: Únor 1948 a 50. léta
Čech se zde stal svědkem nelidského jednání s lidmi. „Jednou přivezli na tábor Svědky Jehovovy a ti odmítali vojenskou službu, práci pro zbrojní průmysl a nechtěli fárat. Postavili je před velitelský barák do sněhu a tam stáli v lehkém oblečení, dokud nezměkli. Z našeho baráku na ně bylo vidět, tak jsme jim přes zákaz aspoň donesli horký čaj. Bachaři řádili, ale naštěstí to nikdo nepráskl,“ dodává Čech k jednání, kterému byl nucen přihlížet.

Roku 1955 vypukly ve všech jáchymovských lágrech stávky. Dne 4. července 1955 se na těžební věži tábora Rovnost objevila americká vlajka. Josef Čech s tím neměl nic společného, ale bachaři na něj nejspíš měli spadeno. Byl naložen do antonu a odvezen do Ostrova nad Ohří, kde byl po zevrubném vyšetřování označen za iniciátora stávky a převezen do ruzyňské věznice. „Tam mě hodili do sklepa a čtrnáct dní se nic nedělo. Celejch šestnáct hodin jsem musel chodit a měl jsem z toho hrozně oteklý nohy. Každý den se ve dveřích objevil kožený ksicht, dal mi tři papírky toaletního papíru a zeptal se na přání a stížnosti.“ Následující vyšetřování prokázalo, že Josef Čech stávku neinicioval. Později byl převezen na tábor Vojna u Příbrami.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Fotogalerie k příběhu
- hlaseni-ke-kazenskemu-rizeni.jpg 1/2
Multimédia
- Popis stravování
- Popis ubikací
ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Olga Kvapilová - Dostala chlebíček od Nejedlého
Zobrazit ostatní části příběhu

Po ukončení studia na gymnáziu pokračovala Olga Michlová na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Zde studovala hudební výchovu. Dodnes vzpomíná na svého profesora docenta Kratochvíla, kterého si velmi oblíbila.

Období: 2. světová válka a holocaust, Únor 1948 a 50. léta

Dále studovala ruský jazyk, německý jazyk a později na přírodovědecké fakultě zeměpis. Když se po válce slavnostně znovuotevírala univerzita, dostala paní Olga od rektora školy vstupenku na slavnost do Reduty i na následný raut do Arcibiskupského paláce. Vzpomíná nejen na to, jak byla představena prezidentu republiky Edvardu Benešovi, či jak se na rautu bavila s budoucím ministrem školství Zdeňkem Nejedlým, ale také na to, jak jí ostatní studenti záviděli, že si mohla vzít chlebíček z občerstvení. Po válce bylo málo potravin, proto studenti, kteří se slavnosti účastnili, měli zakázáno si občerstvení vzít, aby zbylo dost pro vládní delegaci. Když jí chlebíček přinesl osobně pan Nejedlý, odmítnout nebylo vhodné.

Období: 2. světová válka a holocaust, Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Nejhorší vzpomínkou Olgy Kvapilové na 2. světovou válku je ta, jak jejího souseda s trombózou odnášeli na nosítkách do koncentračního tábora. Odvedeni byli také její dva židovští spolužáci. Paní Olga vzpomíná, jak je odváděli přímo ze třídy v době vyučování. Nesměli spolužákům nic říct, ani profesoři o tom nesměli se studenty mluvit.

Období: 2. světová válka a holocaust

Paní Kvapilová dále vzpomíná na válku: „S jídlem to bylo strašné, vše bylo na příděly.“ Když někdo ztratil lístek na jídlo, neměl nic. Její rodina měla příbuzné na Bouzově. Jednou za rok jim příbuzní poslali trochu zabijačky. Její otec měl známého strojvedoucího, který mu zastavoval těsně před nádražím, aby nikdo nepřišel na to, že převáží jídlo načerno, protože to bylo zakázané.

8. května 1945 vyhodili Němci do vzduchu most v Hodolanech. Podminovali ho nadvakrát. Když odcházeli, všechno za sebou bořili. Nejdříve vyhodili první polovinu mostu. Mezitím přišel k Michlovům domů sovětský voják, téměř chlapec. Žádal Olžina otce, aby zlikvidovali Němce, co hlídali most. Ruští vojáci jej totiž potřebovali k přesunu. Otec svolal několik mužů a šli k mostu. Naštěstí nemuseli zasahovat, protože českým železničářům se podařilo zbylé Němce odstranit. Zbytek mostu tedy nevyhodili.

Poté přišla do Olomouce sovětská vojska, pořád to ale byla hrůza. Michlovic dům obsadila celá kolona sovětských vojáků. Byl to třípokojový rodinný dům, který stál o samotě. Pro tatínka to byla velká rána. Odmítl se přestěhovat, a tak žil společně se sovětskými vojáky v jednom domě. Ti jej, do té doby naprostého abstinenta, nutili k pití tvrdého alkoholu. To se velmi podepsalo na jeho zdravotním stavu. V roce 1945 byl odvezen do nemocnice v Brně, kde podstoupil operaci. Bohužel v té době zdravotnictví bylo na nízké úrovni, a tak otec paní Olgy zemřel.

Období: 2. světová válka a holocaust

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
V roce 1968 se slavnostně otevírala Základní devítiletá škola v ulici Františka Stupky v Olomouci. Paní Kvapilová si podala na tuto školu žádost. Přece jen byla již trochu unavená z mnoha hodin vedení praxí a chtěla „normálně“ učit. Na post ředitele školy byl jmenován Rudolf Večeřa a jako zástupci ředitele školy Jaroslav Holický a Olga Zaoralová, později Kvapilová.

Období: 60. léta a pražské jaro

I přes to, že neměla stranický průkaz, ji na tuto školu přijali. Všichni tři prošli konkurzem, avšak později se paní Olga dozvěděla: „Oni tě tam dali, protože věděli, že budeš dělat všechno za toho ředitele.” Paní Kvapilové to vůbec nevadilo, byla ráda, že může školu spravovat podle sebe. Vždy milovala hudbu, a tak nechala vybavit učebnu hudební výchovy podle nejnovějších trendů. Paní Olgu všichni obdivovali za to, jak krásně se stará o vzhled tříd. Dále byly problémy se šatnami, vedoucí stavby chtěl nechat pouze věšáky, avšak paní Kvapilová rázně zakročila a nechala vybudovat u každého pavilonu šatny, které tam jsou dodnes. Také měla domluvenou výstavbu hřiště a plaveckého bazénu, avšak příchodem vojsk Varšavské smlouvy všechny plány padly.

Na místo druhého zástupce nastoupila Anna Veličková. Její náklonost ke komunismu je zřetelná i v zápisu ve školní kronice, který zahájila slovy: „Školní rok byl zahájen dle idejí strany a vlády.” Paní Kvapilová sdílela s Annou Veličkovou jeden kabinet. Tyto ženy se neměly v oblibě kvůli odlišným politickým názorům. Paní Kvapilová se snažila přemluvit ředitele Večeřu, aby s ní nemusela být v kabinetu, avšak on řekl: „Jste přece ženský.” A tím to pro něj skončilo.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Anna Fidlerová - Novinářkou v komunistické zemi
Zobrazit ostatní části příběhu

Na konci třicátých let pracovala Anna Fidlerová s Hugem Vavrečkou: „Pan inženýr Vavrečka byl mimořádně schopný, inteligentní a vzdělaný člověk, byl to dědeček Václava Havla z matčiny strany. Občas si mě pozval domů do bytu na Senovážném náměstí, já jsem stenografovala, paní Havlová, jak mi byla představena, mi nosila čaj a kávu a kolem ní se motali takoví dva kluci – Václav a Ivan a pořád chtěli za dědečkem.“

Období: První republika, 2. světová válka a holocaust

Tehdy ještě na škole potkala spolužáka Lorise Sušického, se kterým plánovala společný život, jenže přišly Norimberské zákony a on byl Žid. „Tenkrát se lidi chytali sebemenšího stébélka naděje a nikdo netušil, jaký to bude mít konec…“ Pokusil se ukrýt do jedné vesnice na Sázavě, kam za ním paní Fidlerová asi rok jezdila na kole, bohužel gestapo ho vypátralo. „Musel nastoupit do Terezína, kde už byli jeho rodiče. A z Terezína byli odvezeni do Osvětimi, do takzvaného rodinného tábora. Letos na jaře bylo zrovna výročí, kdy celý ten tábor, ty tisíce lidí, byly ve dvou dnech zavražděny v plynových komorách. Tak takhle on tam skončil v roce 1944. Spousta kamarádů z tehdejší Mladé kultury byla taky zatčená nebo emigrovala… Zůstala jsem téměř sama, zbyla nás hrstka.“

Období: První republika, 2. světová válka a holocaust

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
O zlém osudu svého prvního manžela vypovídá Anna Fidlerová: „Okamžitě se zase hlásil do služby, dostal zpátky uniformu, působil jako voják. Během času byl dokonce povýšen na majora… Po únoru 1948 byl ale na hodinu propuštěn, opět musel svléknout uniformu, už podruhé v životě, a byl přeřazen na místo inventurníka v podniku Drobné spotřební zboží. Byli jsme vyhozeni do jiného bytu, kde byla plíseň a kde se nám žilo velmi špatně.

Období: Únor 1948 a 50. léta

A hlavně jsme se třásli strachy, kdy přijde rozkaz, aby muž nastoupil někam do vězení. Dcera, která ještě byla malá, byly jí tři roky, tam onemocněla tuberkulózou – byly to velmi zlé časy. Ale pak se to přece jen trošičku uklidnilo… Muž ale byl psychicky poznamenaný, nebyl zrovna šťastný, i když s tím dovedl bojovat. O rodinu se velmi staral, ale bylo vidět, že už to není on… A skutečně v roce šedesát pět, kdy se už poměry vylepšovaly a kdy už bylo všechno nadějnější, náhle zemřel na infarkt…“

Ještě za života manžela v roce 1955 se odstěhovali do Karlových Varů. Důvodem byla vážná nemoc jejich dcery, která potřebovala dlouhodobě karlovarskou léčbu. Ač bydlela kousek od Jáchymova, nevědělo se tehdy o něm téměř nic, přístup tam byl zakázán. Nic se nesmělo do doby, kdy Rusové předali doly československé vládě, prozradit. Po roce 1960 se v Jáchymově budovalo lázeňství, začalo se sem jezdit. O Jáchymově paní Fidlerová později napsala knihu Údolí živé vody.

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Koncem padesátých let se Anna Linhartová dostala do redakce Stráže míru, kde pracovala v kulturní rubrice: „Opravdu nám do toho zasahovali jen zřídka. Znali jsme ovšem své mantinely, panovala spíš autocenzura než cenzura, věděli jsme, že nemůžeme napsat, že Stalin je vrah. Také jsme se naučili psát tak, aby čtenáři mezi řádky pochopili, jak to myslíme.

Období: Únor 1948 a 50. léta, 60. léta a pražské jaro
Mnohem horší situace nastala po srpnu roku 1968, kdy byl zřízen úřad, který se jmenoval Tiskový dohled. Byla to v podstatě cenzura, pravá a ostrá cenzura, která přinášela obrovské potíže. Musím potvrdit, že i já jsem měla občas maléry a příslušný politický dozorce na mne chodil často žalovat. Některé věci mohu doložit i písemně. I když to někdy bylo k vzteku, ta práce mě velmi bavila. Mnoha lidem, zejména v kulturní oblasti, jsme mohli hodně pomáhat. Kulturní činnost nebyla tenkrát tak rozvětvená jako dnes, ale občas vznikaly výstavy, divadelní představení a další akce na vysoké úrovni. Vynikající úroveň mělo tenkrát karlovarské divadlo, vznikaly filmové a divadelní festivaly.“

Období: Únor 1948 a 50. léta, 60. léta a pražské jaro

Fotogalerie k příběhu
- Zvláštní vydání Pravdy z 23. srpna 1968 1/1
ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
V roce 1970 začaly prověrky a z redakcí bylo vyhozeno až devadesát procent novinářů. Udrželi se jen ti, kteří otočili a podepsali „Slovo do vlastních řad“. Vylučovalo se šmahem, u každého se našlo něco, co bylo zvlášť zavrženíhodné, u Anny Fidlerové to bylo mimo jiné zpravodajství z okresní konference KSČ v březnu 1968. Článek nazvala Tři dny, které otřásly Karlovarskem, protože se konala celé tři dni, jinde se řešení situace našlo podstatně rychleji.

Období: Normalizace

„A tady všichni ti rebelové – Bartůněk, Otýs, Pavelka, Hrotek, Syrový a mnozí další – to tam rozjeli naplno. Já jsem to tam moc nerozjížděla, to nebyla moje parketa, ale já jsem to potom napsala. Já jsem to okamžitě všechno popsala – Tři dny, které otřásly Karlovarskem. Bum! Prásk! A už to jelo. Ten název jsem si vypůjčila od slavného Ejzenštejnova filmu Deset dní, které otřásly světem, který strhujícím způsobem popisoval krátké období od vlády Kerenského po vítězství bolševiků.“

Manžela paní Fidlerové, tehdy primáře dětského oddělení nemocnice Josefa Fidlera, také rychle vyhodili z práce. Musel dojíždět jako obvodní doktor do Toužimi, do Sokolova, do Horního Slavkova, do Lokte, stále ho překládali. „Mám fotku, jak na dnešní třídě T. G. Masaryka maloval heslo OKUPACE ČESKOSLOVENSKA. Vzal nějakým zedníkům kýbl, štětku a maloval… To asi nebyl jediný důvod jeho vyhazovu, trestali ho za to, že vystoupil ostře proti tehdejšímu vedení nemocnice. Ta fotka se jim ale moc dobře hodila.“

Období: Normalizace

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
V sedmdesátých letech Anna Fidlerová nemohla sehnat žádnou práci a hrozila jí ztráta starobního důchodu. Někdo jí poradil, aby si vzhledem ke svému špatnému zdravotnímu stavu požádala o invalidní důchod. Jenže to se dozvěděla StB, a tak nařídili, aby byla úředně přešetřena v Plzni na klinice.

Období: Normalizace

„A já jsem na tom byla tehdy psychicky tak špatně, že kdykoli přišla vizita, to si živě vzpomínám, tak kdykoli přišla vizita do pokoje, tak jsem se rozplakala. Já normálně skoro vůbec nepláču… takže tenkrát přišla ta paní přednostka, taková už starší dáma, teprve se dozvěděla, proč tam ležím, a strašlivě se rozčílila. Byla jsem u toho, když začala mlátit papírama o stůl: ,To je skandální, co se to dneska děje s lidma, do toho se nechci zapojit, do takový ponižující role!‘ Zajímavé je, že tato primářka, jmenovala se, tuším, Deutschová, byla členkou KSČ. Byla to tenkrát v Plzni velká autorita, takže mohu potvrdit, že mi pomohla a invalidní důchod jsem dostala.“

Invalidní důchod činil 600 korun, proto chtěla paní Fidlerová pracovat aspoň na částečný úvazek. Poté, co oslovila víc než čtyřicet firem a institucí, si nakonec přece jen sehnala práci v Becherovce jako uklízečka. Lepší práci nemohla sehnat. Avšak neměla se tam zle: „Měla jsem takový hrníček (smích) a do něho jsem si vždy trochu natočila a dostala lepší náladu… No, nesměl to nikdo vidět. Tak jsem to tam takhle přežila docela ráda.“

Období: Normalizace

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Rudolf Kropáček - Muž, který nikdy nelitoval svého rozhodnutí
Zobrazit ostatní části příběhu

Rudolf Kropáček byl tvrdohlavý muž silné povahy, který si vždy stál za svými názory. Všechny své problémy řešil sám, případně s jedním ze svých bratrů. Byl zemědělcem tělem i duší, nikdy se nebránil novým věcem (například měl první traktor a samovaz v širokém okolí) a zajímal se o dění nejen doma, ale i ve světě.

Období: První republika, 2. světová válka a holocaust

Poté, co dokončil základní školu, šel Rudolf Kropáček studovat na gymnázium do Tišnova. To musel předčasně ukončit v druhém ročníku, po smrti svého otce na podzim 1938, kdy musel převzít část hospodářství na Nelepeči. O jeho ctižádosti vypovídá fakt, že v nejbližším možném termínu začal studovat dvouletou hospodářskou školu v Tišnově, jejíž výuka probíhala v zimních měsících. To byla jediná možná doba, kdy díky tomu, že ubylo povinností v hospodářství, měl čas na studium. Školu úspěšně dokončil.

Část jeho rodiny pocházela také z Deblína, kam se v roce 1940 Rudolf Kropáček přestěhoval na grunt po smrti své babičky. Rodina vycházela se všemi bezproblémově, jak už to na vesnici bývá, lidé si navzájem nezištně pomáhali. Jak říká dcera pana Kropáčka: „Tatínkovi pomohli sázet na poli a on jim třeba pomohl v lese anebo jim zoral pole.“

Až do počátku kolektivizace bylo možné obyvatele Deblína dělit do několika kategorií: na ty, kteří tahali kravami (malozemědělci), na ty, kteří tahali koňmi (velkozemědělci), a bezzemky. Rodina Kropáčkova patřila mezi ty, co tahali koňmi.

Období: První republika, 2. světová válka a holocaust

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Rudolf Kropáček šel ve šlépějích svých předků, kteří patřili k největším statkářům v obci. Byl pevně rozhodnut nezapojit se do kolektivizace zemědělství. V začátcích družstva většina zemědělců kolektivizaci nepodpořila a postupem času často volili tzv. odkládací taktiku.

Období: Únor 1948 a 50. léta
Obecní kronika zmiňuje také „návštěvy pracujících ze závodů u zemědělců přímo v domácnostech. Jsou to náborové dvojice – jeden domácí soudruh, jeden cizí – které přesvědčují zemědělce o výhodách kolektivního hospodaření. Výsledky jsou velmi neuspokojivé. Tyto dvojice přijímají zemědělci v naprosté většině slušně. Leckde však musí slyšet slova, mírně řečeno kritická, povětšině se diskutuje chlapsky otevřeně, ale věcně.“

Časem se ke kolektivizaci přidali všichni zemědělci, pouze pan Kropáček si za svým rozhodnutím stál. Toto rozhodnutí mu ovšem přineslo nemalé problémy. Byly mu vyměněny pozemky a zabaven les, který byl ihned vykácen. Za nejúrodnější půdu v obci dostal kamenité pozemky ležící u lesa směrem na Pejškov. Bylo těžší a nákladnější se k nim vůbec dostat a ještě těžší na nich hospodařit. Podle rozlohy jeho pozemku, bez ohledu na její výnosnost, mu navíc byla stanovena výše dodávek (obilí, brambor, masa, mléka, vejce), které se na neúrodné půdě nedaly splnit. Kvůli neplnění dodávek pak byl odsouzen k odnětí svobody na tři měsíce.

S tímto trestem se pan Kropáček nikdy nesmířil. Věděl, že dodávky nemůže splnit, proto se také později rozhodl, že neúrodnou půdu nebude obdělávat vůbec, ale na druhou stranu už z principu nechtěl tlakům ustoupit. A tak hledal a hledal, jak se ze svízelné situace dostat. Později našel zákon, kde stálo, že pole s neúrodnou půdou – bonitou horší než 50 % – nemusí obdělávat. Proto si ponechal pouze své tři hektary, a protože se o zbytek půdy nestaral, začalo ho obdělávat družstvo.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Fotogalerie k příběhu
- Dokument o vyškrtnutí ze seznamu vesnických boháčů 1/2
ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
V září 1958 přišel Rudolfu Kropáčkovi dopis, podepsaný žáky Základní školy Deblín. Stálo v něm: „Vaše dodávka na státní nákup schází všem občanům, kteří nemají pole, a tudíž nemohou si vypěstovat svou vlastní pšenici a žito. Tito občané čekají na Vaši dodávku. Jsme přesvědčeni, že si nepřejete, aby děti těch rodin trpěli nedostatkem. Víme, že máte rád své děti. A právě tak má ráda své děti i městská maminka, a proto chceme, aby se i ony najedly dosyta“.

Období: Únor 1948 a 50. léta
Přes veškeré tlaky komunistického režimu na jejího otce i celou rodinu jediná dcera pana Kropáčka dokončila devítiletou školu. Patřila k nejlepším ve třídě. Chtěla pokračovat dále ve studiu, bylo jí ale naznačeno, že na některé školy nemá smysl přihlášku vůbec podávat. Byla použita jako nástroj nátlaku na svého otce. Pan Kropáček se proti tomu snažil bránit – sepsal stížnost. Později mu přišel dopis z odboru školství a kultury, že jeho stížnost byla neoprávněná. Ve zdůvodnění stálo: „Prospěch žáka při doporučování k dalšímu studiu je důležitým ukazatelem, ale není jediným ukazatelem. Vedoucí zásadou a rozhodujícím kritériem při rozmisťování mládeže a přijímáním k dalšímu studiu je komplexní hodnocení uchazeče. Celkový profil studenta, zejména po politické a morální stránce je ovlivněn i jeho rodinným prostředím. Proto se při rozmisťování mládeže přihlíží například i k osobnímu podílu rodičů na budování socialismu a na upevňování naší vlasti.“

Jeho dcera si podala přihlášky na Střední zemědělskou školu do Bystřice nad Pernštejnem a do Moravské Třebové. Ani na jednu z výše zmíněných škol ji nepozvali ani k přijímacím zkouškám. Jediná škola, do které mohla nastoupit, bylo Zemědělské učiliště v Tišnově. Ale aby tuto školu mohla vůbec navštěvovat, musel se p. Kropáček zaručit, že bude platit povinné „školné“. Ostatním studentům hradilo náklady JZD.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Fotogalerie k příběhu
- Dopis žáků základní školy Rudolfu Kropáčkovi 1/1
ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Zdeňka Dufková - Osudy kulakovy dcery
Zobrazit ostatní části příběhu

Zdeňka Dufková vyrůstala v rodině bohatého a pokrokového zemědělce, její otec Zdeněk Žilka byl i starostou obce. Své dětství prožívala za války a nemá na ni příliš dobré vzpomínky. Pamatuje si až konec války, a to pobyt ruských a rumunských vojáků u nich v domě. Rumunští vojáci si zde zřídili lazaret pro lehčí zranění a prováděli tu odvšivování.

Období: 2. světová válka a holocaust

Jako malé dítě nesměla Zdeňka o některých věcech vědět, proto se až po válce dozvěděla, že asi měsíc ukrývali v seníku muže, který utekl z nucených prací z Německa. Nejhorší událostí války pro ni bylo, když 9. května 1945 Rusové bombardovali zbytek německé armády a jedna z bomb spadla na dům jejího strýce, tety a dětí. Přežil jen strýc a nejstarší sestřenice. Ta má dodnes malé střípky v těle.

Období: 2. světová válka a holocaust

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
V roce 1946 umřela Zdeňce Dufkové, tehdy Žilkové, její maminka, která podlehla poporodním komplikacím. Zůstala tedy sama s tatínkem, babičkou, starší sestrou a mladším bratrem a sestrou. Po únoru 1948 byl na jejího tatínka vyvíjen silný nátlak, aby vstoupil do JZD. Komunisté věděli, že pokud se přidá, nebudou do začátku potřebovat nic nového, jelikož on již všechno potřebné měl.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Poté, co odmítl, byl označen za kulaka, a jejich čeledín byl násilně odveden do pohraničí. Babička musela pracovat u prasat, onemocněla zápalem plic a po třech dnech v nemocnici zemřela. Tlak od komunistů na chvíli přestal, poté ale začal nabírat znovu na síle. Hrozili jim vystěhováním, a proto v roce 1950 otec vstoupil do JZD. Tento rok se také znovu oženil. Jejich dům se stal hlavním sídlem JZD, tatínek ale přestal být svým vlastním pánem a musel poslouchat pana K. (jeho jméno si paní Dufková nepamatuje). Pan K. tatínka psychicky ponižoval a týral, což se podepsalo na jeho zdraví a v roce 1957 zemřel. Nevlastní maminka se s nejmladší dcerou odstěhovala a Zdeňka zůstala sama se třemi sourozenci. Jen nejstarší Věře už bylo 18 let.

V květnu roku 1958 měla Zdeňka Žilková maturovat. Byla ale kulakova dcera, a proto se jí v tom vedení JZD snažilo zabránit. Její maturitu nakonec prosadil ředitel školy se zdůvodněním, že je sirotek, bez pozemků, a nemají se jí tedy proč mstít. Studium na VŠ jí bylo zakázáno, protože z kulakovy rodiny mohl studovat jen jeden, a tentokrát byla řada na mladším bratrovi, aby šel na střední školu. Paní Dufková už se na vysokou školu nikdy nedostala. Nastoupila tedy do JZD, kde již pracovala její sestra.

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Zdeňka Žilková nastoupila do JZD na stejnou pozici, kterou kdysi zastával její otec. Byla nezkušená, proto bylo pro pana K. (předseda JZD, jehož jméno si nepamatuje) snadné ji ponižovat. Za měsíc si vydělala 250 Kčs, pro srovnání: ve čtvrtém ročníku střední školy dostávala prospěchové stipendium a sirotčí důchod 350 Kčs.

Období: Únor 1948 a 50. léta, 60. léta a pražské jaro

Pan K. dostal v roce 1960 lepší pracovní nabídku a naštěstí ze statku odešel. Zdeňka se rozhodla, že odejde pracovat jinam, dostala práci v Olešnici, u Boskovic. Zde potkala svého budoucího manžela. V roce 1965 se vzali a o sedm let později se jim narodil syn, poté i dcera. Dnes je dvojnásobnou babičkou a plně si užívá aktivního stáří.

Po sametové revoluci se jí dostalo nečekané satisfakce za léta týrání panem K., když ho náhodou potkala na hřbitově v Bystřici nad Pernštejnem. Už to byl velmi starý a nemocný muž, který chodil o dvou francouzských holích. Poznal ji, pozdravil a poprosil o odpuštění. Zdeňka Dufková mu řekla: „Jsem křesťanka a odpustila jsem vám, ale nic vám nebránilo v tom, abyste se k nám choval slušně.“

Období: Únor 1948 a 50. léta, 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Libuše Kopřivová - Členství v JZD nic nezlepšilo
Zobrazit ostatní části příběhu

Když byla Libuše Kopřivová velmi malá, její tatínek podlehl tuberkulóze. Zůstali tedy na všechno sami. Všichni sourozenci museli pomáhat na hospodářství. Měli na starosti dvě krávy, slepice a husy. Pro vdovu se čtyřmi dětmi byla práce příliš namáhavá, proto podlehla optimistickým slibům agitátorů a vstoupila mezi prvními do JZD. Její očekávání, že se jejich situace zlepší, se však nenaplnilo.

Období: Únor 1948 a 50. léta

JZD ve Svitávce bylo totiž ve velmi špatném stavu, mělo málo členů. Takže jim práce spíše přibyla. Kromě toho museli odevzdat JZD veškerý majetek a zvířata. Nezůstal jim ani záhumenek, kde by si vypěstovali obilí pro vlastní slepice. I těch se tedy museli vzdát.

Celá rodina nastalou situaci těžce nesla, nejhůře snad mladší bratr paní Kopřivové Jirka. Tehdy mu bylo patnáct let. Nechal se ovlivnit kamarádem, který byl z bohaté rodiny a zabavili jim spoustu majetku a dokonce i obchod. Kamarádova rodina se netajila nenávistí ke komunismu a Jirka toto myšlení převzal také. Narychlo se s kamarádem sbalili a pokusili se utéct přes hranice. Útěk neměli promyšlený, a proto se daleko nedostali. Původně měli v plánu dostat se na západ, na hranicích je ale chytili. Následoval soud a vězení. Ve vězení strávil rok. Po návratu odmítl vstoupit do JZD a odjel pracovat do dolů na sever Moravy.

Kvůli němu se situace celé rodiny zhoršila. Jeho maminka byla nucena pracovat ještě více a déle, zbývala na ni ta nejtěžší dřina. Ničemu se však nebránila, protože chtěla, aby se její děti měly co nejlépe. Paní Kopřivová chodila na pole své mamince pomáhat, i když bydlela už ve vedlejší vesnici a měla malou dceru. Za práci žádné peníze nedostávala. Stav JZD se v 60. letech zlepšil a rodina dostala zpátky malé políčko a mohla začít chovat slepice.

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Karel Skalický - Přes hranice převeden spolupracovníkem StB
Zobrazit ostatní části příběhu

Karel Skalický vzpomíná: „Bylo to v roce 1955 na Bílou sobotu, šel jsem s rodiči na velikonoční liturgii v budějovické katedrále. Když skončila, rodiče šli ještě někam jinam a já jsem šel domů.“ Když procházel Hroznovou ulicí, zastavil se před obchodem s hudebninami. Za výlohou bylo několik výtisků not Petra Iljiče Čajkovského Italské capriccio. Prohlížel si noty a najednou se za ním ozvalo: „Tak co, příteli, troufl byste si na to?“

Období: Únor 1948 a 50. léta

Muž, který jej oslovil, byl asi o deset let starší než tehdy jedenadvacetiletý Skalický. „Teď ještě ne, ale jednou si na to troufnu.“ Hovor se zapředl, až najednou jej neznámý překvapil otázkou: „No a na teologii jste nikdy nemyslel?“ „Ne, nemyslel.“ Po chvíli přemýšlení bere svou odpověď zpět. „No jo, vlastně jo, myslel jsem na to dvakrát, ale to nepřichází v úvahu.“ „Proč?“ ptá se neznámý. „No protože se chci oženit a mít rodinu a knězem se zrovna stát nechci, tak to nepřichází v úvahu.“ Poté se oba rozloučili.

Zhruba po měsíci přijel Karel Skalický opět do Budějovic a rozhodl se, že se půjde projít do města. Na mostě vidí proti sobě přicházet onoho neznámého člověka, který mu před měsícem položil palčivou otázku o kněžství. „Poznali jsme se. On měl v ruce knížku a tak jsme začali mluvit.“ Během rozhovoru se jej neznámý zeptal, zda zná knihu, kterou měl v rukách. Byla to kniha Tomáše Kempenského Následování Krista. Skalický řekl, že ne, že ji nezná. „A nechtěl byste si ji přečíst?“ Skalický si tedy knihu půjčil. Neznámý se jmenoval Pavel Třebín a ještě než se rozešli, domluvili se, kdy se příště sejdou, aby mu Karel Skalický mohl knihu vrátit. Vlivem této známosti se ve Skalickém utvrdilo rozhodnutí stát se knězem.

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
O Velikonocích 1956 sdělil Pavel Třebín Karlu Skalickému zásadní novinu: „Až se sem na prázdniny vrátíš a nenajdeš mě, tak se nediv, protože já jdu pryč.“ Skalický původně myslel, že jej někam přeložili, protože Třebín pracoval pro podnik Restaurace a jídelny. Překvapen je teprve, když Třebín odvětí: „Ne, nikam mě nepřeloží, já sám odcházím.“ „Kam?“, nechápe stále Skalický.

Období: Únor 1948 a 50. léta

„Za hranice.“ Třebín byl přesvědčen, že se mu to podaří. Tvrdil, že to má promyšlené a že si na to troufne. Skalický ale pochyboval, protože měl od otce a jeho přátel poměrně přesnou představu o tom, jak „železná opona“ vypadá. Když se takto Skalický divil, přišla od jeho přítele opět nečekaná a zásadní otázka. „Nechtěl bys jít se mnou?“ „To mě zaskočilo a začal jsem couvat,“ vzpomíná Skalický. Vymlouval se, že musí dokončit školu, že nerad odchází od rozdělané práce. V ten okamžik ale opět zaslechl svůj vnitřní hlas, své druhé já, které se mu vysmívá a říká: „Teď se vytáčíš, Karle, teď máš strach, ale hele, teď je ten moment, jestli tenhle moment zmeškáš, tak už budeš jenom hnít.“ V tu chvíli se rozhodl… „Jo, Pavle, jdu!“ Zeptal se ho jen ještě, kdy chce jít. Třebín řekl, že v pátek 15. června (1956), měli tedy zhruba dva měsíce na přípravu.

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Karel Skalický vzpomíná na svůj útěk za hranice v červnu 1956, který uskutečnil s Pavlem Třebínem. Ten štípal kleštěmi první bariéru. „Šlo mu to dost těžko…“ vypravuje Skalický, ale nakonec ji proštípal, a přišli k druhé bariéře. Izolovanými kleštěmi zkoušeli, zda je v drátech proud. Žádná elektřina v nich ale nebyla. Proto je celkem snadno přeštípli; podobně lehce šla překonat i bariéra třetí.

Období: Únor 1948 a 50. léta
Za ní byl zoraný pás, kde uprchlíci zanechali svoje stopy. Za tímto pásem však narazili na močál. Čas běžel, a nezdálo se, že by močál bylo možné nějak obejít. Pustili se tedy jeho středem. Věděli, že za dvě hodiny totiž půjde další hlídka, a objeví stopy jejich útěku. Močál naštěstí nebyl moc hluboký, asi jen pod kolena.

Když se přebrodili močálem, uviděli řeku Malši, která tvoří hranici. V nadšení, že už jsou téměř v Rakousku, se rozhodli řeku přebrodit. Řeka byla ale rozvodněná, protože předtím již asi čtrnáct dní pršelo. Našli místo, kde bylo možné dobře vlézt do vody, svlékli si šaty, a pustili se do proudu. Skalickému byla voda až po bradu, balíček již tak mokrého oblečení měl na hlavě. Brodit se šlo ztěžka, byl tam silný proud a na dně kluzké balvany. Za řekou už mysleli, že jsou v Rakousku, jenomže po chvíli chůze se před nimi opět objevila řeka lemovaná roštím. Přes vodu se jim znovu nechtělo, tak se vydali podél řeky, až narazili na můstek přes vodu, a za ním bylo stavení. Třebínův plán tedy vyšel. Z kopce u dnešní kaple Panny Marie sněžné je vynikající výhled zpět do údolí na českou stanu. Tam se zastavili a dívali se na hraniční pásmo. V tu chvíli začal na druhé straně poplach, celý prostor byl najednou osvětlen světlicemi a reflektory.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Fotogalerie k příběhu
- Blízko hranice 1/4
ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Havlíčkův Brod - Naše revoluce
Zobrazit ostatní části příběhu

V okolí Brodu se konala známá akce – Haškova Lipnice. Všichni vzpomínají, že v roce 1988 se na pódiu objevil i Václav Havel, a i když tehdy nebyl moc známý, všem to později došlo.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Studenti z Brodu, kteří se 17. listopadu 1989 zúčastnili setkání v Praze na Albertově, se vraceli domů večerním vlakem, a proto nešli s ostatními studenty dál na Národní třídu. Už v sobotu 18. listopadu se objevily na kašně na náměstí první svíčky. Pár lidí tam přečetlo nějaké prohlášení a rozhodli se, že pojedou do Prahy zjistit, co se vlastně stalo. Po Brodě vylepili také několik letáků. Tomáš Holenda zůstal několik dní v Praze a zapojil se do stávky studentů vysokých škol.

Období: Sametová revoluce

Když ostatní přijeli z Prahy, divili se, že v Praze je nadšení a v Brodě se nic neděje, na náměstí je ticho. Havlíčkobrodští občané se začali scházet na náměstí a poslouchali proslovy. Organizátoři vzpomínali, že pro ně bylo složité jednat s Okresním národním výborem, aby jim dovolili ozvučit náměstí. Vymysleli také, že když promlouval někdo, s kým nesouhlasili, ale nemohli mu v tom zabránit (Mládek, Štěpán), posluchači nekřičeli ani nepískali, ale obrátili se k němu zády. Byl to zvláštní způsob protestu, při kterém se chovali „slušně“, ale stejně dali najevo, co si myslí. Plné náměstí bylo při generální stávce 27. listopadu, odhadem se zúčastnilo 6–7 tisíc lidí. Práci zastavila většina továren a lidé vyšli s transparenty na náměstí. Učitelé, kteří tehdy učili na naší škole, si připomněli, že škola nestávkovala, ale s žáky si povídali o tom, co se děje. Plánovaná oslava 41. výročí vyhlášení Deklarace lidských práv se uskutečnila 9. prosince. Asi tři tisíce diváků si vyslechly dvacet projevů, z nichž k nejzajímavějším patřilo vystoupení bývalého řidiče autobusu Jana Dvořáka, který vylíčil své zážitky z padesátých let. Na podobné téma hovořil i bývalý vojenský letec z Anglie Imrich Gablech.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
V pátek 24. listopadu se pod vedením Jana Schneidera sešel přípravný výbor k založení Občanského fóra. Zúčastnilo se ho jedenáct aktivistů a dva pozorovatelé. Kancelář byla jedna místnost ve Skleněném paláci ve sklepě, bez telefonu. V OF v Havlíčkově Brodě byli aktivní také dr. Černý, páni Požár, Aubrecht a Albrecht. Hlavní požadavek bylo zrušení vedoucí úlohy komunistické strany ve státě, ale všem to připadalo strašně odvážné a nepředstavitelné. Málokdo věřil, že by k tomu mohlo dojít.
ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Aktivisté z OF pak objížděli vesnice, továrny a JZD a přesvědčovali, že je nutná změna. Také rozdávali materiály, které dovezli z Prahy nebo sami vytvořili. Největší překvapení bylo, že lidé demonstrativně vystupovali z komunistické strany. Ale také se stalo, že po shromáždění na náměstí se sešli občanští aktivisté v Klubu mládeže a dorazili za nimi i zastánci bývalého režimu. Prý došlo k zajímavé a obecně prospěšné diskuzi. Noviny Cesta Vysočiny ovšem také napsaly, že diskuze byla nekonečná a zcela nekonstruktivní.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
První nebo druhý týden se také rozšířila fáma, že v budově OV KSČ skartují nějaké materiály. Představitelé Občanského fóra proto vlezli oknem dovnitř a snažili se tomu zabránit. Když je přesvědčili, že jsou to jen zápisy ze schůzí OV KSČ, nechali je, i když by možná byly dnes hodně zajímavé. Například obsahovaly nařízení o tom, že se nikdo nesmí bavit s Martou Kubišovou, která v té době žila kousek od Havlíčkova Brodu – v Pohledu.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Po novém roce se uskutečnily tzv. kooptace. Do městského, okresního a krajského národního výboru byli doplněni lidé z Občanského fóra bez voleb. Ty se uskutečnily až na podzim. Členové v Brodě se museli domluvit, kdo obsadí jaké výbory. Do městského národního výboru v Havlíčkově Brodě byl vybrán i Tomáš Holenda, který byl ihned zvolen za starostu. Přestože si všichni kooptovaní mysleli, že budou v politice jen do voleb, často zůstali i na další volební období. Dne 8. ledna došlo k přejmenování hlavního havlíčkobrodského náměstí. Náměstí Československé armády se od té doby jmenuje Havlíčkovo.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Noviny informovaly o shromáždění studentů a učňů havlíčkobrodských škol na podporu stávkujících studentů vysokých škol v Praze ve čtvrtek 23. listopadu dopoledne od 10 hodin. Po proslovech, ve kterých vystoupili i studenti vysokých škol, středoškoláci vytvořili symbolický řetěz a vydali se na symbolický pochod městem.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Na stavbě zimního stadionu v Havlíčkově Brodě se kromě jiných podíleli i členové tzv. Havlíčkovy mládeže. Byla to skupina mladých lidí, kteří se dali dohromady koncem 80. let. Vznikla tak, že jedna paní v USA odkázala peníze na opravu Havlíčkova domu. Komunisté z Havlíčkova Brodu si je vyzvedli, ale dům neopravovali. Havlíčkova mládež na to upozorňovala a začala dělat i další akce. Uklízeli v parku, čistili řeky, pořádali turistické pochody. Při tom si půjčovali nedovolené knihy a podepisovali petice, i když je hlídala Státní bezpečnost.

Období: Sametová revoluce

Největší legraci měli z toho, když i estébáci museli obléct montérky, aby se neprozradili. Organizovali to lidé, kterým bylo okolo dvaceti let, hlavně Pavel Šimon, David Šidlák, Martin Šmíd a bratři Petr a Pavel Novotní. Jejich hlavním cílem bylo podívat se do Brixenu, kde byl Karel Havlíček Borovský ve vyhnanství. Poslední akce Havlíčkovy mládeže se uskutečnila 16. prosince 1989, kdy bylo 138. výročí zatčení Karla Havlíčka. Podle deníku Cesta Vysočiny se v půl druhé v noci sešly na náměstí davy lidí v dobových kostýmech, které měli zapůjčené i z Pardubického divadla, aby přehráli jeho únos do Brixenu. Pan Štibor hrál Karla Havlíčka, protože mu byl podobný, Jaroslav Růžička zazpíval, byla u toho skvělá atmosféra.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Jiří Linhart - Muž mnoha zaměstnání
Zobrazit ostatní části příběhu

Jiří Linhart vzpomíná na své dětství: „Co si tak pamatuju, že dětství bylo luxusní, protože tatínek byl nějaký dost vysoký oficír, on byl v těch v strukturách, ze kterých se později, po roce čtyřicet osm, vyvinuly takový ty dost negativní složky. On to byl nějaký ten pohotovostní pluk národní bezpečnosti – nebo jak se to jmenovalo – z toho se pak vyvinuly složky jako pohraniční stráž, vnitřní stráž a nakonec i StB a tyhle složky.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Za to on nemohl, co se z toho vyvinulo, protože v tu dobu už to luxusní dětství skončilo… Přišel tlak na to, aby se armáda zbavila těch masarykovských důstojníků, no a táta už za první republiky byl štábním kapitánem, což je dnešní major, tak prostě musel odejít. Já jsem se v téhle minulosti moc nehrabal, ale mám pocit, že nakonec mohl být rád, že neskončil hůř. A to, co bylo pak, už si pamatuju docela živě. To byl asi padesátý druhý rok, kdy jsme už byli z taky luxusního bytu přestěhovaný do takového – to byly takový ty třítraktový domy německý, kde byly dva byty na patře a na podestách mezi poschodími byly záchody, a když jsme se měli v sobotu koupat, tak tatínek snesl z půdy necky, který se zatáhly takzvaně, nalila se voda a pak jsme se v tom vykoupali celá rodina. Ale nějak zase, že bychom trpěli, to né, takový normální dětství. My jako děti jsme to tak nevnímali, ale třeba když soudili Slánskýho, nevím, jak to bylo jinde, ale v Liberci byl ten městskej rozhlas a to krákalo na ulici, takže jsem slyšel i ,Konečně doznávám, že jsem zahubil národního hrdinu Jana Švermu‘, a to asi muselo člověka poznamenat…“

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Na mládí vzpomíná pan Jiří Linhart: „Já si myslím, že se to moje mládí trefilo do takové té krásné doby, kdy – jak se říkalo – tání, oteplování, směřovalo to k tomu Pražskému jaru. Takže když jsme potom přišli na střední školu – a tam jsme k našemu štěstí dostali za třídního pana učitele Bartůňka, který byl uznávaný divadelník – no a tak jsme začali dělat, taky trochu abychom si šplhli – třídní založil divadelní kroužek, tak jsme všichni byli členy kroužku. (…)

Období: 60. léta a pražské jaro

Trefili jsme se do mimořádně šťastné doby i co se týče politiky, ten režim jako by se rozložil. Já si třeba vůbec nepamatuju na to – někde tady mám jediný program toho našeho školního divadýlka, a ono to má hlavičku Soubor ČSM – ale já se vůbec nepamatuju, že bychom měli někdy nějakou schůzi, že bychom platili nějaké členské příspěvky. Jak se to blížilo k tomu osmašedesátému roku, tak už se to komančům dost vymklo z ruky a my jsme vyrůstali v dost takové atmosféře liberální, alespoň co se týče kultury… Samozřejmě potom přišly takové věci nepříjemné, jako byly hony na máničky, to já už jsem byl na vojně, takže už jsem byl svých kučer zbavenej…“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
V květnu 1969 byli novináři nuceni podepsat tzv. „Slovo do vlastních řad“, kterým de facto odsuzovali svou činnost během Pražského jara 1968. Ti, kteří nepodepsali, byli propuštěni, a s nimi i ti, kteří si podpisem chtěli uchránit místo, ale pro komunisty nebyli přijatelní. Zaměstnání musel změnit také Jiří Linhart, redaktor časopisu Železničář:

Období: 60. léta a pražské jaro, Normalizace

„Ten můj šéfredaktor dělal, co mohl, já jsem o politiku zájem neměl – nikdy jsem nebyl v žádný straně, kromě toho ČSM, o kterém jsem ani nevěděl. Samozřejmě jsem fandil tomu obrodnému procesu, vyrostl jsem v takové liberální formě diktatury, nic jiného jsme neznali, člověk ani neměl důvod být proti – ale tohle bylo moc. Já byl mladej, tak jsem si řekl, že nepodepíšu – tak jsme se rozloučili – no a to byl konec mý žurnalistický kariéry. Ještě vypsali konkurz ve Štětí, tam tenkrát otvírali tu velkofabriku, tak na redaktora jejich závodního časopisu, ale to už bylo beznadějný.“ Krátce pak pracoval jako referent v Čedoku, ale s nuceným odchodem ředitele Reisera musel odejít také. Nastoupil jako kulisák v libereckém divadle F. X. Šaldy, kde dle svých slov prožil nádherné dva roky.

Období: 60. léta a pražské jaro, Normalizace

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
V roce 1987 poradil Jiřímu Linhartovi známý, aby se ucházel o místo topiče ve firmě Dehtochema v Ostrově. „Tak jsem se tam šel ucházet o místo – a tam byla kádrová referentka, nějaká paní Javorčáková, a já když jsem tam za ní přišel s těma svejma papírama, tak se ptala: ,Vy máte maturitu a chcete jít do kotelny?‘ Já jsem říkal: ,No víte, já moc nemám na vybranou.‘ A řekl sem jí ten svůj příběh. A ona, že už se o to nějak postará, že potřebuje obsadit funkci požárního technika.

Období: Normalizace

Moc jsem jí nevěřil, ale když jsem tam přišel asi za dva dni, jak to dopadlo, tak mi oznámila, že můžu dát v ČSAD výpověď, že to místo tam na mě čeká. Tak jsem dal výpověď a stal jsem se požárním technikem – jak ono se to jmenovalo? Požární specialista a technik požární ochrany. Oni mě poslali do školy, která se jmenovala Institut Ministerstva průmyslu, takže já jsem se nakonec stal i diplomovaným technikem požární ochrany. No a v téhle továrně jsem vydržel až do převratu.“

Období: Normalizace

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Jan Panocha - Kurážný mladík, který chtěl studovat
Zobrazit ostatní části příběhu

Jan Panocha vzpomíná: „Roku 1948, po komunistickém puči, se strana prosadila natolik, že začala zavádět svůj likvidační program. Začalo se likvidovat soukromé podnikání, živnostníci, řemeslníci, vše se znárodňovalo. Mně v té době bylo přesně deset let. Jen jsem se začal rozhlížet po světě, hned jsem nabýval takových zkušeností.“

Období: Únor 1948 a 50. léta

Na podzim toho roku došlo ke znárodňování obchodníků a obyvatelů v Novém Bydžově. „Já bych to nazval vykrádáním,“ dodal rázně pan Panocha. Zároveň nás seznámil s osudy dalších živnostníků v Novém Bydžově. „V prosinci byly v obchodě pana Modřického, který měl obchod s látkami, zarovnány výlohy a sám pan Modřický tam musel stát a mít na krku ceduli, na které bylo něco ve smyslu »Takto okrádám stát«.“

Nakonec došlo i na tatínka pana Panochy, který vlastnil v Bydžově knihkupectví. To v roce 1949 také znárodnili. „Prostě přijeli z Prahy a řekli, že se to tady znárodňuje, a že tady bude uvalena národní správa.“ Jeho rodina tak přišla o veškerý majetek. Nejen o obchod samotný, ale i o podíly na něm. Dokonce jim nenechali ani hotovost. „Táta přišel nejen o zboží, ale i o zařízení a dokonce ani vydělané peníze mu nenechali. Pokud by něco zatajil, hrozilo mu vězení, a tak jim musel vydat celých 250 tisíc korun. A to se promítlo dál, protože prostě nebylo z čeho žít. Byla to dost napjatá situace. Asi až po půl roce se otci podařilo sehnat práci prodavače v obchodě.“ To byl ale teprve začátek.

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Směrnice ministerstva školství a národní osvěty pro výběr žáků do škol III. stupně určovaly jasně, že nebudou přijaty děti bývalých továrníků, podnikatelů, vesnických boháčů, děti z rodin městské buržoazie, bývalé vysoké byrokracie a z rodin zrádců pracujícího lidu.

Období: Únor 1948 a 50. léta
Pro tyto důvody nebylo Janu Panochovi umožněno studium na gymnáziu. Nikdy se mu tak nesplnil sen stát se lékařem. Přesto chtěl, aby se mu dostalo plnohodnotného vzdělání na některé ze středních škol. Přes všechna naléhání a zoufalé prosby byl verdikt již předem dán. Vypadalo to beznadějně, ale nakonec si pan Panocha dodal odvahy.

„Tak jsem vzal já sám kolo a jel jsem až na ministerstvo školství, kde jsem si vyžádal úředníka. Asi po hodině a půl čekání přišel na vrátnici a já jsem se mu svěřil. On se zamyslel a řekl mi, abych chvíli počkal. Přišel opět asi za hodinu, ale přinesl mi s sebou papír, na kterém stálo, že můžu na střední školy, ale jen technického typu,“ vylíčil nám pan Panocha. Nakonec tedy vystudoval průmyslovou školu v Novém Bydžově.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Fotogalerie k příběhu
- Zamítnutí přijetí na gymnázium 1/5
ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Roku 1969 bylo sté výročí založení Sokola v Novém Bydžově. „Na oslavu jsme uspořádali Sokolskou akademii ve zdejším divadle. Já jsem v té době dělal starostu Sokola, ale potom jsem s tím měl nějaké oplétačky, to bylo za okupace Sověty. Také jsem byl profesorem na Střední zemědělsko-technické škole.

Období: Normalizace

Přišli za mnou a řekli, abych udělal valnou hromadu, a tam se veřejně zřekl funkce, aby mě nechali učit. Bude to vypadat zbaběle, ale za dané situace se nedalo stejně nic jiného dělat, a tak jsem se funkce zřekl. Vyhnul jsem se tak vězení a starostem ohledně rodiny a jejího zajištění,“ zakončil pan svoje vyprávění Jan Panocha.

Období: Normalizace

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Vsetín - Naše okupace
Zobrazit ostatní části příběhu

29. června 1968 se ve Vsetíně-Jasenicích konala mimořádná konference OV KSČ, která sice oficiálně nepodpořila výzvu 2000 slov, ale dle jejich účastníků jí mnozí členové veřejně vyslovili sympatie.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Dopoledne 21. srpna byla na náměstí zřízena podpisová místa, kde mohli občané Vsetína vyjádřit svůj nesouhlas s vpádem vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Občané toho údajně hojně využívali. Podle pana Haase ve Vsetíně k žádným mimořádným událostem nedošlo.

Období: 60. léta a pražské jaro

„Lidé se z rozhlasu dozvěděli, co se děje, a začali se shromažďovat na mostě a na náměstí. Vsetínem projížděly obrněné transportéry. Lidé pomalovali hesly proti okupantům výkladní skříně na náměstí. A některé fasády domů. Zamalovávali ukazatele směru u cest, aby vojáci nevěděli, kterým směrem mají jezdit. Při průjezdu vojenské techniky lidé hrozili pěstmi, křičeli a nadávali. Z obavy, co bude dál, kupovali některé potraviny do zásoby. Nikdo nevěděl, jak se bude situace vyvíjet. Okupace, která měla být dočasná, trvala 23 let.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Kolem desáté hodiny se u tehdejšího sekretariátu shromáždili lidé a demonstrativně odevzdávali své průkazy. Večer a v noci se na zdech mnoha domů objevily první nápisy, které vytvořili středoškoláci a učni, aby tak vyjádřili svůj odpor proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Na budově tehdejší spořitelny se po 21. srpnu objevilo toto veršované „oznámení“: Na ochranu naší banky, // nejsou třeba ruské tanky. // Vždyť to h…o, co tam máme, // sami sobě uhlídáme. // Je to velký h…a kus, //ostatní vzal bratr Rus.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Paní Tkadlecová z Lidče vzpomíná na čtvrtek 21. srpna takto: „Všude byli vojáci a po silnicích jezdily několik dní tanky a obrněné transportéry, a to od Střelné ke Vsetínu, a pokračovaly do Zlína. Veřejnou paniku ani demonstrace si nepamatují, asi nic takového neprobíhalo.

Období: 60. léta a pražské jaro

Ale lidé se báli, že bude válka. Povídali si o tom doma a poslouchali rádio, ale tam samozřejmě neříkali všechno, jenom to, co komunistická strana dovolila. V noci létala nad hlavami letadla…"

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Po ukončení základní devítileté školy trávil Petr Šic poslední dny prázdnin v Jablůnce, aby pak v září nastoupil do učení v Napajedlech. Vzpomíná, že v dopoledních hodinách projížděla Jablůnkou vojenská auta Sovětské armády.

Období: 60. léta a pražské jaro

„Lidé se báli. Měli strach z války. V rádiu upozorňovali, ať národ zachová klid a rozvahu a neklade okupantům odpor. Za několik dnů televize přestala vysílat a fungoval jen rozhlas.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Podle paní Trčálkové (ročník 1953) se lidé po 21. srpnu báli, že vypukne nová válka, a proto začali kupovat větší množství potravin. Ani otec paní Trčálkové, člen KSČ, s vpádem vojsk nesouhlasil.

Období: 60. léta a pražské jaro

„Z vedení dostávali zkreslené informace a on tím ztratil své přesvědčení.“ Paní Trčálková nastoupila po prázdninách na střední školu. Učitelé zde procházeli prověrkami. Ti, kteří nesouhlasili s vpádem vojsk, byli propuštěni. V této době složila paní Trčálková báseň, z níž se zachoval následující fragment: Pásy tanků dupou po dlažbě // a unavený voják sahá po pažbě. // Běž domů Ivane, // nic nemáš vyhrané! …

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Litomyšl - Naše revoluce
Zobrazit ostatní části příběhu

Když se ve středu 22. listopadu krátce po 17. hodině František Zeman vracel z práce domů, viděl u pomníku Bedřicha Smetany na tehdejším Gottwaldově (dnes Smetanově) náměstí několik zapálených svíček a kolem nich hlouček lidí. Dovtípil se, že to bude jakási reakce na to, co se před několika dny odehrálo v Praze.

Období: Sametová revoluce
Vylezl proto na podstavec pomníku nejvýznamnějšího litomyšlského rodáka a všem přítomným řekl: „Prosím vás, já nevím, o co tu vlastně jde, nebyl jsem tady, ale pokud tohle zde byla nějaká demonstrace a pokud chcete podpořit to, co se děje v Praze, tak to nemůžete dělat jen tím, že tu zapálíte pár svíček. Musíme se tu scházet, musíme si o tom povídat a je důležitý, aby nás tady bylo čím dál víc.“ Zemanova řeč zapůsobila natolik, že se v dalších dnech lidé začali scházet v hojnějším počtu. Sám Zeman už od demonstrace studentů v Praze sledoval nejen oficiální sdělovací prostředky, ale poslouchal i dříve rušené rozhlasové stanice (Svobodná Evropa, Hlas Ameriky). „Samozřejmě, tu situaci jsme sledovali celou, včetně těch zkreslených zpráv v televizi, kde říkali: ‚Nic se neděje, hlouček výtržníků někde v pátek 17. listopadu blázní, máme to pod kontrolou.‘“ Ze Svobodné Evropy se však dozvěděl trochu jiné informace: „Tam nám právě řekli, že to nebyl jen takový hlouček nespokojenců, ale že se z původně pokojné demonstrace studentů vyvinula dost velká akce.“

Období: Sametová revoluce

Fotogalerie k příběhu
- František Zeman u pomníku Bedřicha Smetany 1/1
ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Daniel Brýdl, tehdejší student třetího ročníku gymnázia, vzpomínal na debatu, kterou 24. listopadu uspořádalo vedení školy v místním kině Oko. Za pomoci členů některých okresních organizací chtěli představitelé školy studentům „vysvětlit“, že všechno, co slyší o událostech v Praze, je lež.

Období: Sametová revoluce
„Nicméně nějakou shodou okolností se tam dostali tři vysokoškoláci. Oni tehdy pořádali takzvané spanilé jízdy mimo hlavní město, protože byla jedna televize, jeden rozhlas a oficiální noviny, přes které se informace o dění v Praze ven díky cenzuře nedostávaly. Tak tedy tito vysokoškoláci na setkání s námi rovněž přišli a hravě všechny ty funkcionáře přeargumentovali… A tak jsme nakonec ze setkání, které bylo určeno k tomu, abychom pochopili, že všechny ty věci v Praze jsou špatně, odcházeli s tím, že události probíhající v našem hlavním městě jsou úžasný a my se do toho musíme taky zapojit.“

Období: Sametová revoluce

Fotogalerie k příběhu
- Daniel Brýdl 1/1
ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Na události Sametové revoluce vzpomíná učitelka základní školy Marie Štětkové: „17. listopad byl pátek večer. Takže my jsme byli už doma. S ostatními učiteli naší základní školy se tak viděla až v pondělí. Za tu dobu se však již odehrály další události, mezi lidmi bylo více informací.

Období: Sametová revoluce
Už se dozvěděli o tom, že na Národní třídě došlo k brutálnímu útoku a že proti studentům bylo použito násilí, že se ke studentům přidali i herci.“ Marie Štětková vzpomínala, že tehdy hodně ocenila gesto ředitele školy, který hned v pondělí ráno svolal do sborovny všechny učitele a tam se k celé situaci vyjádřil. Řekl prý něco v tom smyslu, že s postupem bezpečnostních jednotek nesouhlasí, že to bylo špatně a že se osobně kloní na stranu studentů

Období: Sametová revoluce

Fotogalerie k příběhu
- Marie Štětková 1/1
ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Dne 25. 11. se tehdejší okresní tajemník Drozdek pokoušel Zemana získat pro spolupráci výměnou za vedoucí pozici odboru zdravotnictví na ONV Svitavy. Načež se neúspěšně pokusil rozjet dezinformační kampaň:

Období: Sametová revoluce

„Zeman to zabalil. Zeman končí. To si vymysleli oni, aby mě zdiskreditovali…“ Ve stejný den však František Zeman oslovil shromážděné občany Litomyšle těmito slovy: „Vážení přátelé! Nejsem politik, jsem zubař. Proto mi promiňte, pokud moje řeč nebude plynulá. Události se řítí úžasným tempem a my se průběžně učíme. Učíme se formulovat své myšlenky a učíme se soustředit na slova druhého… Základní požadavek lidových shromáždění je jednoznačný – vytvoření demokratické společnosti.“

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Karlovy Vary - Naše revoluce
Zobrazit ostatní části příběhu

Dne 20. 11. proběhl před Hlavní poštou první mítink, kterého se zúčastnilo asi dvě stě občanů. O jediný den později se sešlo asi pět tisíc lidí, den na to okolo šesti tisíc. Dne 22. listopadu na manifestaci dorazili také předseda MěstNV Miloslav Vaněk a tajemník OV KSČ Ivan Fedosjev.

Období: Sametová revoluce

Jejich vystoupení bylo přerušováno nesouhlasem demonstrantů. Manifestace se nakonec od Hlavní pošty přesunuly před lázeňské sanatorium Thermal, kde 29. prosince sdružení Ananas uspořádalo happening Převlékaní kabátů. Podivné existence, které měly na kabátech pěticípou hvězdu, mizely postupně za plentou, nazpět se vraceli v novém oděvu se srdíčkem OF.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Již 18. listopadu herci divadla Vítězslava Nezvala přečetli divákům své požadavky a výzvu ke generální stávce, a ti s nimi spontánně a jednohlasně souhlasili. O tři dny později zvolili herci stávkový výbor a vstoupili do stávky. Týž večer se namísto divadelního představení konal dialog s obecenstvem.

Období: Sametová revoluce

Těm, kteří neměli zájem, bylo vráceno vstupné (celkem 800 Kč). Tuto částku pak do pokladny dali herci. M. Bečka k tomu říká: „Zajímavé je, že všichni umělci z ničeho nic začali podporovat studenty. Ať už se jednalo o karlovarské rockové skupiny (karlovarská rocková skupina CODA uspořádala koncert, jehož výtěžek šel do kapes stávkujícím studentům), nebo symfonický orchestr. Studenti na oplátku přijeli informovat veřejnost z centra dění sametové revoluce.“ 25. listopadu se zde oficiálně sešli zástupci OF. Mluvčími Občanského fóra ve městě se stali dělník Jindřich Konečný a Jiří Kotek.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Listopadové demonstrace se od Hlavní pošty postupně přesunuly před hotel Thermal. 18. prosince se zde shromáždilo na 15 tisíc občanů, kteří požadovali, aby vedoucí funkcionáři MěstNV odstoupili ze svých míst.

Období: Sametová revoluce

Byl schválen návrh, aby jedna ulice byla pojmenována po Janu Palachovi. Průvod s hořícími svíčkami a zvonícími klíči prošel před budovou MěstNV.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
U příležitosti Mezinárodního dne lidských práv, 10. prosince, proběhla před Domem potravin manifestace. Zároveň byl před dům Esa umístěn reliéf ruky se dvěma vztyčenými prsty jako symbol svobody. V tento den byla také ukončena stávka všech karlovarských umělců.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Frýdlant - Naše revoluce
Zobrazit ostatní části příběhu

Dne 27. 11., kdy se uskutečnila médii avizovaná generální stávka, se v restauraci Na Rozcestí sešlo asi 150 zdravotníků, které zorganizovali pracovníci nemocnice hlásící se k OF. Hovořil tu zejména MUDr. Krutský, MUDr. Kárník, MUDr. Hrnčíř a sestra Mlejnková.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
27. listopadu se účastníci mítinku v restauraci Na Rozcestí, které zorganizovali místní sympatizanti OF z řad lékařů, odebrali na náměstí, kde se celkem shromáždilo asi 1500 občanů. Školy se této akce nezúčastnily.

Období: Sametová revoluce
Řečníci hovořili z radničních schodů, ozvučení připravili pracovníci Spojeného závodního klubu. Krátké projevy vyjadřovaly souhlas s požadavky studentů i OF. Vystoupení předsedkyně Městského NV Bohumily Kochové, ukončil nesouhlasný pískot. Shromáždění zakončila v 13.45 státní hymna.

Období: Sametová revoluce

Fotogalerie k příběhu
- Sametová revoluce ve Frýdlantě 1/6
ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Dne 28. 11. se u Bílého koně promítalo video o událostech 17. listopadu v Praze. Na frýdlantských středních školách se sice nestávkovalo, zato probíhaly diskuze o politických otázkách, a to s otevřeností nemající dosud obdoby. Studenti psali různé výzvy, letáky a hesla. Celé město bylo polepeno plakáty.

Období: Sametová revoluce
Období: Sametová revoluce

Fotogalerie k příběhu
- Nápisy a plakáty po Frýdlantě 1/5
ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
V sále Besedy se dne 2. 12. konalo první veřejné vystoupení OF, jehož se zúčastnilo 500 až 600 lidí. Druhý mítink OF se konal 16. prosince na náměstí za přibližně stejné účasti.

Období: Sametová revoluce
Období: Sametová revoluce

Fotogalerie k příběhu
- Setkání v restauraci Beseda 1/2
ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Nový Jičín - Naše revoluce
Zobrazit ostatní části příběhu

Vzniku novojičínského OF předcházelo založení kroužku akvaristiky a teraristiky, na jehož vzniku se podíleli Miroslav Urban, Vlastimil Šimík a Antonín Forman. Ačkoli tento kroužek nebyl původně založen z politických důvodů, politickým debatám se nevyhnul. Společně s dalšími iniciátory založili členové tohoto kroužku tzv. Nezávislou iniciativu.

Období: Sametová revoluce

Ta měla mimo jiné za úkol šířit petici Několik vět mezi lidmi, a to s pomocí cyklostylu. M. Urban získával informace ze Svobodné Evropy (např. z pořadu „Události a názory“), které nahrával a dále je šířil. Nahrávky podporovaly zájem o politické změny, zvláště informace o podpisech známých osobností, které rychle přibývaly pod prohlášení Několik vět. Tvůrci Nezávislé iniciativy zřídili i finanční fond na podporu občanů, kteří byli poškozeni režimem.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Další svobodomyslnou skupinu tvořili lidé, jejichž oborem zájmu či přímo profesí byla kultura. Centrem jejich činnosti byl novojičínský kulturní dům J-klub, kde mimo jiné večer před 17. listopadem vystupoval komunistickým režimem zakázaný brněnský dramatik Milan Uhde.

Období: Sametová revoluce

Ivan Junášek a Pavel Bártek se později stali dalšími důležitými koordinátory činnosti místního Občanského fóra. Také Ivan Mynář, učitel na novojičínském gymnáziu, hrál důležitou roli, protože se dobře znal s řadou významných českých undergroundových umělců či umělců režimem zakazovaných či ignorovaných (B. Polívka, P. Oslzlý, J. Čert, K. Srb, R. Pospíšil aj.). Další novojičínský středoškolský učitel, Luděk Zapletal, spolupracovník ostravského rozhlasu, se chopil důležité role moderátora veřejných shromáždění (třeba při nejdůležitější veřejné demonstraci 27. 11. při generální stávce), pro tuto „práci“ měl pochopitelně ze své praxe ty nejlepší předpoklady. Petr Trnka zase patřil k těm, kteří celý život vyznávali svobodné trampské ideály a v dobách OF se například snažil o širší historické zakontextování svými články a úvahami v týdeníku Fórum. Ve dnech 25. a 26. listopadu se na shromáždění v J-klubu konstituoval celý koordinační výbor OF, který se pak v J-klubu také scházel. Na začátku prosince 1989 byl po dohodě s předsedou MěNV podepsán dokument o bezplatném pronájmu zasedací místnosti tenisového oddílu v areálu stadionu, a to do konce února 1990.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Ještě před 17. listopadem se uskutečnily první drobné protesty. K připomenutí výročí 21. srpna se malá skupina asi deseti lidí kolem M. Urbana vydala na tradiční tichý průvod po novojičínském náměstí. Oděni v černém, s prázdným kočárkem a se svící v ruce obcházeli centrum města.

Období: Sametová revoluce

Tímto průvodem chtěli účastníci podpořit prohlášení Několik vět a zároveň vyjádřit nesouhlas s okupací. Akce byla důsledně monitorována příslušníky StB, kteří ale v konečném důsledku nezasáhli. Informace o pražských událostech ze 17. listopadu se k nám dostaly až o několik dní později, dne 20. listopadu, prostřednictvím brněnských vysokoškolských studentů. V úterý 21. listopadu se na náměstí sešlo společně s M. Urbanem asi šest občanů města se svíčkami, aby se symbolicky připojili k pražským studentům. Zcela náhodou je z okna restaurace Jelen zahlédla skupina mladých lidí, shodou okolností aktivistů ze SPUSA (Sdružení přátel USA), kteří se k nim záhy připojili. Za „průvodem“ popojíždělo vozidlo VB, takže celý výjev působil lehce obskurně. V průběhu dalších dní se okruh protestujících začal jen velmi pozvolna rozšiřovat. Největší protesty v Novém Jičíně vypukly na tehdejším Leninově náměstí v den generální stávky 27. listopadu. Na organizaci generální stávky se podílelo Občanské fórum, jejíž členové se neúspěšně pokoušeli oficiálně svolat zaměstnance a zaměstnavatele podniků v Novém Jičíně (např. Tonak a Autopal). Z Autopalu však nakonec přišlo takové množství zaměstnanců, že patrně aby v závodě nezůstal sám, nakonec se dostavil i ředitel. Podobně vypadala jednání i v jiných závodech, třebaže existovaly i takové, v nichž ředitelé byli iniciátory účasti na generální stávce.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Občanské fórum bylo založeno ještě před generální stávkou. Nejprve se scházelo v podniku Pozemní stavby, kde pracoval M. Urban. Ve dnech 25. a 26. listopadu se na shromáždění v J-klubu konstituoval celý koordinační výbor OF, který se zde pak také scházel. Od prosince získalo OF prostory tenisového oddílu v areálu stadionu, a to až do konce února 1990.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Od prosince 1989 do konce února 1990 sídlilo OF v prostorách tenisového oddílu v areálu stadionu, kam se přesunulo z místního J-klubu. Byla zde stálá odpolední služba i telefonní centrum. Vůbec lze říci, že v počátcích OF v Novém Jičíně stojí i důležitá, třebaže „neviditelná“ práce telefonistů a telefonistek, kteří prakticky bez přestávky podávali informace a pomáhali lidem se ve složitém dění zorientovat.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
V půlce prosince 1989 navrhlo OF demisi všech členů Rady MěNV. OF pověřila – kvůli zachování kontinuity – rekonstrukcí Rady jejího dosavadního místopředsedu Ing. Ladislava Grófa. Rekonstruovaná Rada byla schválena na mimořádném plenárním zasedání 17. 1. 1990, a to v tomto poměru: 6 bezpartijních členů, 5 členů KSČ, 2 z Československé strany lidové a 2 z Československé strany socialistické.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Semily - Naše okupace
Zobrazit ostatní části příběhu

Zdeňce Licehamrové bylo v době okupace pětadvacet let, byla svobodná a pracovala v textilní výrobě v Semilech. Ten den měla zrovna ranní směnu. Vzpomíná, že na pokoji měly rádio, které si vždy ráno pouštěly. „Ale ten den rádio nehrálo. Nevěděly jsme proč. Až když jsme šly do práce, všude létala letadla a někdo v domě za námi zavolal z okna: ‚Hele, oni nás obsadili Rusáci!‘ V práci nás svolali a pustili nám rádio s vysíláním z Prahy. Z rádia jsme slyšely střelbu, mluvili i o tancích. Měly jsme strach. Nevěděly jsme, proč přišli, nevěděly jsme, co se bude dít. Naši vojáci měli zákaz vycházet ven.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Krčkovice - Naše okupace
Zobrazit ostatní části příběhu

Mojí babičce bylo třináct let. Bydlela na Krčkovicích. O tom, co se stalo, se dozvěděla od své maminky, když přišla ze školy. Její maminka pracovala u sousedů. Mlátila tam obilí a starala se o zvířata. U Věžáku (Věšáku), rybníka nedaleko Krčkovic, byli nějací studenti na dovolené a poslouchali rádio. Když uslyšeli, co se stalo, běželi do vesnice to všem oznámit. Všichni si mysleli, že bude válka. (neznámý)

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Mostecko - Naše okupace
Zobrazit ostatní části příběhu

Noviny Průboj 26. srpna 1968 psaly: „… včera se v Ústí nad Labem sešlo mimořádné zasedání krajského výboru KSČ a krajské revizní a kontrolní komise, již podruhé ve dnech okupace … Hned v úvodu uctilo plénum jednom inutovým tichem památku prvních obětí okupace …

Období: 60. léta a pražské jaro
podal informaci o vývoji událostí v kritických dnech ve vedení strany a o dostupných zprávách z Moskvy. Z jeho informace vyplynulo, že předsednictvo ÚV pracuje na jiném místě a že Kolder, Bilak a Indra zradili. O chystané okupaci věděli již předem.“

Období: 60. léta a pražské jaro

Fotogalerie k příběhu
- Noviny Průboj z 25. srpna 1/3
ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Rok 1968 přinesl mnoho pronikavých změn. Došlo k výměně čelných osobností na vedoucích místech včetně prezidenta republiky. Také byly zvýšeny důchody. Dny v týdnu od 21. do 27. srpna se v Albrechticích nevyznačovaly žádnou mimořádnou událostí.

Období: 60. léta a pražské jaro

Zásobování nebylo přerušeno. Vlaková i autobusová přeprava fungovala beze změn. Pouze telegramy nebyly přijímány nebo odesílány. Po odstranění orientačních tabulí na výzvu pražského rozhlasu docházelo častěji k dopravním obtížím na křižovatce u kostela. Vojska Varšavské smlouvy obcí neprojela.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Ráno 21. 8. 1968 lidé zjistili, že nevysílá ranní rozhlas Praha. Mezi občany se šířilo, že nás v noci z 20. na 21. srpna zabrali Rusové. Lidé se to, co se stalo, dozvídali z krajových vysílačů například z Ústí nad Labem. Jediný krajový vysílač, který mlčel, byla Praha. Z ostatních vysílačů bylo vysíláno to, že pět států nás přišlo ochránit před kontrarevolucí, že prý o to byly přímo požádány některými našimi vládními činiteli.

Období: 60. léta a pražské jaro

Dne 22. srpna vydali občané Komořan prohlášení, ve kterém se vyjádřili k situaci v našem státě. Žádali okamžitý odchod okupačních vojsk Varšavské smlouvy. Dále žádali uvolnění soudruhů ÚV KSČ a vlády republiky, kteří jsou internování okupačními vojsky. Stáli pevně za vládou republiky v čele s prezidentem Ludvíkem Svobodou a za prvním tajemníkem ÚV KSČ Alexanderem Dubčekem. Předseda MNV Kupec, občané Benge, Säckl, Chalásek a další píší 23. srpna na transparenty následující hesla: OKUPANTI, JDĚTE DOMŮ, NEJSTE VÍTANI! ZA DUBČEKEM, ZA SVOBODOU, ZA MÍR! STOJÍME PEVNĚ ZA LEGÁLNÍ VLÁDOU ČERNÍKA. NECHCEME PROTEKTORÁT, CHCEME SVOBODNOU REPUBLIKU! Ve 12 hodin se na budově MNV rozezněla siréna oznamující, že i naše obec se přidala k výzvě KV KSČ z Ústí nad Labem a že hodinovou stávkou vyjádří protest proti obsazení naší země cizími vojsky. Dne 23. srpna byly na výzvu rozhlasu přes noc odstraněny všechny orientační tabule, jména ulic, čísla domů obce, aby se okupační vojska nemohla tak snadno orientovat. Do obce se dostávají první tiskopisy novin. V pátý den okupace, 25. srpna, se na plotech a v oknech objevily fotografie událostí z Prahy a Mostu.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Zápis v libkovické kronice z 20. srpna 1968: „Zanedlouho však podivný rachot probouzel jednoho po druhém. Zatímco občané dolejší části naší obce uvažovali o tom, proč takový hluk letadel v tuto neobvyklou dobu, prožívali již obyvatelé hořejší části naší obce celou hrůzu skutečnosti, se kterou se nikdo nechtěl smířit a svým rozespalým ještě očím uvěřit – proboha – to je vojsko!

Období: 60. léta a pražské jaro

Snad ne? Projíždí tank za tankem – všichni se ve tmě pokoušejí rozeznat poznávací znak. To je strašné – Rusové!!! Po ulicích běží rozčilení lidé, zoufale křičí: ‚Víte vůbec, co se děje? Konečně ráno v 6 hod. (ve středu) se ozývá studio Ústí nad Labem (pro mě osobně známý hlas mého bývalého spolupracovníka, učitele soudruha Miroslava Kovaříka) – a po něm řada dalších hlasatelů. Noc z 20. na 21. srpna překazila nám všem naše naděje a plány.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
V kronice Hory sv. Kateřiny nebylyo roku 1968 žádné konkrétní informace. Tehdejší kronikářka obce paní Matějíčková píše: ,,Dovolte mi malé ohlédnutí za uplynulým rokem. Rok 1968 byl rokem velkých změn, politických událostí, které teprve s odstupem času budeme moci třídit. Převratnost přinesla mnoho zmatků a někdy i omylů, tak i tyto jevy byly znaky roku 1968. Pro příští rok bych měla přání, aby cesta života naší obce a celé republiky byla jasná, bez zmatku. Myslím si, že je toto přání reálné, pokud se lidem bude říkat pravda, jen pravda.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Dne 21. 8. 1968 proběhla schůze v Hamru, sešla se zde rada MNV s místním výborem. Jan Šimon, který schůzi zahájil, hovořil o tom, že je žádoucí zachovat klid a udržet pořádek v obci. Rada konstatovala, že v důsledku srpnových událostí nevznikly v této obci žádné přímé škody.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Říčany - Naše revoluce
Zobrazit ostatní části příběhu

V pátek 24. listopadu 1989 se okolo 17. hodiny na náměstí srocují stovky lidí. Studenti pražské lékařské fakulty M. Klenka a B. Bimková sdělují své zážitky z krvavé srážky demonstrantů a bezpečnostních sborů. Informují o stávkové pohotovosti studentů a vyzývají k podpoře studentských požadavků.

Období: Sametová revoluce
Tuto podporu na shromáždění vyjadřují přítomní zástupci říčanských podniků, které se chystají na pondělní generální stávku. Student pražského gymnázia čte prohlášení OF a prohlášení kardinála Tomáška. Veřejné osvětlení náměstí náhle zhasíná, na což přítomní reagují skandováním různých hesel. Na závěr se zpívá národní hymna a zástup se pokojně rozchází.

Období: Sametová revoluce

Fotogalerie k příběhu
- Bára Bimková 1/1
ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
V radošovické restauraci Sport se ve čtvrtek 30. listopadu schází skupina občanů, kteří chtějí změnit místní poměry. Přítomni jsou zejména Jech, Vosecký, Pokorný, Kovrč, Macinauer a Neubert. Debata o situaci ve státě se stáčí k možnostem demokratického politického uspořádání ve městě. Mnozí vyjadřují přesvědčení, že s iniciativou nelze otálet.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
V pátek 1. prosince se v klubovně ustavuje zhruba třicet občanů jako koordinační skupina OF. Z přítomných se vybavují jména Jech, Černohorský, Pokorný, Vosecký, Škvorová, Pangrácová, Macinauer, Jungrová, Neubert, Patyk, Horálek, Kovrč, Procházka a Hřivnáč… Zároveň je rozhodnuto uspořádat ve středu 6. prosince veřejné shromáždění OF, které by přijalo požadavky adresované městu a rozvinulo diskusi o místních problémech.

Období: Sametová revoluce

6. prosince je sál nabitý, panuje neopakovatelná nálada, na kterou pamětníci dosud vzpomínají. Minutou ticha jsou uctěni říčanští spoluobčané, kteří se stali obětí komunistické perzekuce a této chvíle se nedožili. Po vzrušené diskusi a s přihlédnutím k sedmi celostátně vyhlášeným cílům OF schvaluje shromáždění říčanských příznivců OF „Prohlášení o patnácti bodech“, ve kterém mimo jiné požaduje odstoupení ze všech funkcí těch funkcionářů, již se zkompromitovali v souvislosti s ruskou invazí do republiky v roce 1968. Dne 14. prosince se U Labutě koná veřejné plenární zasedání městského národního výboru. S okamžitou platností odstupují z funkcí členové rady v čele s dosavadním předsedou MěNV Slavotínkem.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Do budovy Národního výboru přicházejí v úterý 12. prosince členové koordinačního výboru OF Říčany, protože ani předseda MěNV Oldřich Slavotínek (důstojník Vězeňské služby) ani místopředseda Josef Hoznour nestojí o dialog. V kanceláři předsedy přijímá delegaci tajemnice MěNV Milada Rabiňáková.

Období: Sametová revoluce

Vyslechla požadavek, aby vrcholní funkcionáři města odstoupili. Debatovalo se o naplnění pátého bodu „Prohlášení o patnácti bodech“ místního OF, podle něhož by v místních orgánech měli mít poloviční zastoupení nestraníci a druhou polovinu by tvořili příslušníci různých politických stran. Dalším požadavkem bylo okamžité zastavení sporné stavby věznice u Kolovratské silnice.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Loket - Naše revoluce
Zobrazit ostatní části příběhu

Zprávy o událostech 17. listopadu se do Lokte dostávaly postupně. O konkrétním dění můžeme hovořit až 19. listopadu, kdy se lidé začali scházet zejména u sloupu Nejsvětější Trojice na tehdejší třídě 25. února (dnešní T. G. Masaryka) a diskutovali o situaci ve státě a jejím dopadu na život ve městě. Dalšími centry se stala veřejná místa jako knihovna, základní škola a kulturní středisko Dvorana.

Období: Sametová revoluce

Iniciátorem dění byl především Jan Hadrava, který situaci popisuje takto: „Podepisovaly se petice, demonstrovalo se, křičelo se – všechno to, co nekrvavá revoluce má mít.“ Dle pamětníků byly následující měsíce silně emotivní. Lidé prožívali společné nadšení: „... měli se radši, nebyli na sebe tak zlí, byli jako v tranzu.“ Účastníci často označují emoce, které prožívali, za nepopsatelné a pro naši generaci ne zcela pochopitelné.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Dne 27. listopadu přijel do města tehdy zakázaný spisovatel a signatář Charty 77 Ivan Klíma, který měl na náměstí besedovat s občany města. Místní kronikář události zaznamenal následujícím způsobem:

Období: Sametová revoluce

„Atmosféra byla vzrušená, někteří občané byli však podnapilí a neurvale pokřikovali na předsedu MNV Karla Johánka, člena KSČ. Moderátor akce, činovník rodící se politické síly – Občanského fóra – Jan Hadrava se snažil vést opilce k pořádku a slušnému dialogu, což se ne zcela dařilo.“ Spisovatel Klíma nakonec na náměstí nevystoupil a besedu uskutečnil v největší třídě budovy školy. Posluchačům popsal situaci v Praze, zprostředkoval nejnovější zprávy z centra OF a četl ukázky ze své tvorby.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Dne 7. prosince se v tzv. kreslírně konalo ustavující shromáždění Občanského fóra, kterému předsedal Jan Hadrava. U této příležitosti byl za účasti tří pražských studentů promítán videozáznam zásahu pořádkových sil v Praze ze dne 17. 11. Účastníci schválili program činnosti a byly přijaty požadavky na rezignaci předsedy MNV Karla Johánka.

Období: Sametová revoluce
Shromáždění vyslovilo jednoznačnou podporu kandidatury Václava Havla na funkci prezidenta republiky a zároveň odsoudilo brutální zásah pořádkových sil v Praze. Jan Hadrava na tuto dobu vzpomíná takto: „Bolševici si oddechli, že už nemusejí hrát tu hru. Probíhalo mnoho dialogů, diskusí a slovních potyček […].“

Období: Sametová revoluce

Fotogalerie k příběhu
- Odsouzení policejního zásahu na Národní třídě 1/3
ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Manušice - Naše okupace
Zobrazit ostatní části příběhu

„V té době mi bylo šestnáct let. Studoval jsem na učňáku prodavače průmyslového zboží v Terezíně. Zrovna jsem byl na prázdninách v Manušicích. Když vtom pro mě 21. srpna přijeli rodiče, že tam jsou Rusáci, ať jedu s nimi domů. Po cestě domů byla po stranách odstavená auta a všiml jsem si, že jsou přehozený ukazatele.“ (neznámý)

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Boskovice - Naše revoluce
Zobrazit ostatní části příběhu

Dne 24. listopadu je v Boskovicích na ZŠ Sušilova založeno OF, které se významně podílí na organizaci generální stávky. Boskovickou manifestaci vede Antonín Maliňák, vystupují zde studenti brněnských a boskovických škol a mnoho dalších osobností, jako například A. Oujezdský, A. Krajíček, F. Michálek.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
V boskovické sokolovně je 29. listopadu založen koordinační výbor OF. Schůzky probíhají téměř denně a jsou zde evidována všechna fóra na území města. Toho dne je zvolen výbor řídící činnost městského OF. Za správnost dokumentů zodpovídali A. Čada, A. Maliňák a J. Zelinka.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Dne 6. prosince probíhá v zámeckém skleníku setkání občanů města se signatáři Charty 77. Brněnští herci se v tento den potkávají se studenty boskovického gymnázia, aby je informovali o převratu.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Profesorka boskovického gymnázia Mgr. Jiřina Bártová na události z roku 1989 vzpomíná takto: „V roce 1989 jsem studovala poslední rok pedagogické fakulty v Brně a měla jsem povinnou praxi na Gymnáziu Boskovice. Během jednoho vyučovacího dne mi volala spolužačka, která mi vylíčila začínající procesy revoluce v Brně. V Boskovicích se ale stále nic nedělo.

Období: Sametová revoluce

O několik dní později sem přijeli studenti z Prahy, jejichž snahou bylo pravdivě informovat obyvatele o událostech demonstrace na Národní třídě. V televizních zprávách bylo vysíláno, že demonstrace proběhla a demonstranti byli rozehnáni vodními děly. Jak jsme se ale dozvěděli od studentů, povstání bylo násilně potlačeno Veřejnou bezpečností. Demonstranti byli surově biti pendreky, mnoho z nich bylo zraněno, prý snad i někdo na následky zranění zemřel. Nově nabyté informace se velmi rychle šířily po celém městě. Později jsme se dozvěděli, že Lidové milice […] byly sváženy do Prahy a připraveny zasáhnout při dalších demonstracích. V důsledku těchto událostí jsem nemohla dokončit svoji praxi a vrátila jsem se do Brna, kde jsem se, stejně jako moji spolužáci, zapojila do rozdávání letáků. […] Zrovna tou dobou byl v armádě i můj manžel, který sloužil v Jihlavě svoji vojenskou službu. Byl na velice utajovaném místě, kde byly údajně jaderné raketové hlavice. Jak mi později vyprávěl, vojáci byli připraveni zasáhnout a střílet do studentů […]. Komunikace s ním mi tehdy byla umožněna pouze pomocí dopisů, které byly pravděpodobně cenzurovány. […] Ještě v březnu 1990 byli vojáci na politickém školení nabádáni, že mají zachovat věrnost Varšavské smlouvě a komunistické straně."

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Ústí nad Labem - Naše revoluce
Zobrazit ostatní části příběhu

Dne 20. listopadu zahájila pedagogická fakulta protestní stávku proti brutálnímu potlačení demonstrace v Praze. Stávkový výbor složený z třiceti tří členů podpořil stanovisko ÚV SSM Vasila Mohority, který vyslovil nesouhlas se zákrokem na Národní třídě. Vedení fakulty studentskou demonstraci ostře odsoudilo. Protestní stávku spolu se studenty zahájili herci a zaměstnanci Činoherního studia, které vedl Petr Poledňák.

Období: Sametová revoluce

Dne 22. listopadu se na studentských kolejích konalo veřejné promítání videozáznamu ze zásahu na Národní třídě. Kolem čtvrté hodiny odpolední se shromáždilo přibližně 6000 studentů a obyvatel Ústí. Zprvu měla demonstrace ekologický charakter, skandovala se například hesla „Chceme čistý vzduch”, „Krušné hory žalují”. Později však zazněly i politické požadavky. Ve večerních hodinách bylo ustaveno OF. Vznik fóra podpořili zejména studenti pedagogické fakulty, herci a zaměstnanci Činoherního studia. Od 23. listopadu začali studenti společně s herci navštěvovat dělníky ze závodů a přesvědčovat je o nutnosti jejich účasti na generální stávce, která byla svolána na pondělí 27. listopadu.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Činnost OF byla koordinována nejen z kolejí pedagogické fakulty, ale i z Činoherního studia. Součástí OF se stalo i Ústecké kulturní fórum, které vzniklo na popud ředitele Archivu města Ústí nad Labem. Odpůrci revoluce se snažili strhávat nově vylepené plakáty. Okresní výbor KSČ začal vylepovat vlastní letáky s texty „Studenti do lavic, herci do divadla“, „Čím delší stávka, tím dražší chleba“ apod. Letáky KSČ byly na první pohled nápadné a vzbuzovaly úsměšky obyvatel.

Období: Sametová revoluce
Období: Sametová revoluce

Fotogalerie k příběhu
- Činoherní studio 1/2
ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
V sobotu 25. listopadu proběhla na Mírovém náměstí demonstrace OF. Řečníci pronášeli své projevy z ochozu spořitelny bez mikrofonů. Jeden z demonstrantů se rozhodl požádat krajský výbor KSČ o ozvučení náměstí, a tak dav demonstrantů s transparenty a vlajkami oblehl budovu krajského výboru a skandoval: „Nebojte se nás.“ V budově právě probíhalo mimořádné zasedání okresního výboru KSČ, jehož účastníci sledovali videozáznam z masakru na Národní třídě.

Období: Sametová revoluce
Když viděli několikatisícový dav, zachvátila je panika a začali bezhlavě pobíhat po budově. Tajemník KSČ přislíbil na neděli ozvučení, a tak se demonstranti vrátili v klidu na náměstí. V pondělí 27. listopadu během generální stávky podpořilo požadavky OF asi 40 tisíc lidí. Přišli pracující ústeckých závodů, kde se komunistickým funkcionářům nepodařilo odradit pracovníky od účasti na stávce. Promluvili zástupci některých ústeckých podniků, studenti vysokých škol, zástupci Československé strany lidové a socialistické, zástupci ústeckých Romů a další. K mikrofonu se dostali i Emil Zátopek, Jiří Bartoška a Michal Tučný. Demonstrace skončila ve 14 hodin zpěvem hymny. U příležitosti oslav Nového roku se pak na Mírovém náměstí po půlnoci shromáždilo kolem pěti tisíc občanů, kteří mohutně oslavovali pád komunismu. Tancující lidé po chvíli vytvořili průvod, který při melodii Pochodu padlých revolucionářů obcházel budovu KV KSČ.

Období: Sametová revoluce

Fotogalerie k příběhu
- Generální stávka na Mírovém náměstí 1/2
ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
V den generální stávky, 27. listopadu, se vedoucí tajemník Václav Šípek pokusil pod vlivem událostí využít své mocenské prostředky a povolal jednotku Lidových milic v plné zbroji k ochraně budovy krajského výboru KSČ před účastníky demonstrace. Až dosud probíhaly protesty v pokojném duchu, jakýkoliv ozbrojený zásah by jistě vyvolal paniku a možná i ztráty na životech.

Období: Sametová revoluce

Zlomovým moment nastal, když jednotka Lidových milic neuposlechla rozkaz a navíc poslala stížnost generálnímu tajemníkovi na Ústřední výbor kvůli postupu krajského výboru KSČ s žádostí o okamžité odvolání. Na demonstraci OF následující den byl okresní tajemník KSČ při projevu vypískán a stejně neúspěšně skončil projev i primátora města. Demonstrace vyvrcholila vystoupením Petra Poledňáka, který veřejnost seznámil s dopisem Ústřednímu výboru KSČ. Dopis byl večer zveřejněn v televizních novinách a urychlil tak rozpouštění Lidových milic i konec politické kariéry vedoucího tajemníka KSČ.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Důležitým mezníkem v činnosti KSČ byla okresní konference v budově krajského výboru KSČ, která se konala 10. prosince. Konference měla chaotický průběh, na začátku funkcionáři stranického aparátu ukradli a zničili balík programových tezí Demokratického fóra komunistů s alternativním programem obnovy KSČ. Do nového okresního vedení byli zvoleni staří osvědčení pracovníci stranického aparátu. Řadoví členové KSČ, kteří očekávali její obnovu, pak po neúspěšném jednání sjezdu se znechucením hromadně odevzdávali své stranické legitimace.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Louny - Naše revoluce
Zobrazit ostatní části příběhu

Tehdejší ředitelka lounské Galerie Benedikta Rejta A. Štefančíková přijíždí z Prahy do Loun dne 18. listopadu. Vše, co se podle jejích slov v centru Loun dělo, bylo jen několik zapálených svíček u sochy Panny Marie: „Ulice jsou prázdný, tma a ticho, nikde nikdo, akorát všude bolševický plakáty: říkal jsem si, jak je to možný? Když už to vypuklo i v Ústí?“

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
A. Štefančíková se jako první odhodlává k jasnému a odvážnému kroku: do výlohy Malé výstavní síně vylepuje plakát, který podporuje revoluční změny. Zároveň odmítá uposlechnout depeši od Rady obrany okresu i příslušníka StB: „Byl to takový mladý policista s pistolí, ani nevím, jestli byl více vystrašený on, nebo já,“ popisuje. Malá výstavní síň sehrála i dále užitečnou roli jakožto „informační centrum“, kde byly k dostání všelijaké materiály a promítal se zde záznam z průvodu studentů na Národní třídě. Dokonce zde probíhala i první neformální setkání právě vznikajícího OF.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Dne 23. listopadu přijíždějí do Loun tři studenti z hlavního města, aby na Mírovém náměstí promluvili k davu přibližně sto padesáti lidí. Většina z nich však sleduje toto dění s nedůvěrou a zpovzdálí. Podle B. Roedla, který v té době působil jako ředitel okresního archivu, nastal obrat v myslích jeho spoluobčanů až následující víkend, kdy byla Československou televizí přenášena živě z Prahy manifestace na Letné, kde mohli poprvé pořádně vidět a slyšet Václava Havla a další.

Období: Sametová revoluce

Toto vysílání dodalo podle B. Roedla lidem z venkova a malých měst, kteří se přirozeně báli, dílem taky kvůli nedostatku a zkreslování dostupných informací, jistotu a odvahu, že zúčastní-li se probouzení v jejich obci, nehrozí jim žádný postih a rozhodně se tím nebudou pohybovat na poli ilegální činnosti. V den generální stávky 27. listopadu, které se odmítly zúčastnit orgány státní správy a většiny vedení továren, se v poledne na náměstí shromažďuje několik stovek občanů. A. Štefančíková vzpomíná, že mnoho zájemců o přednesení projevu nebylo. Navíc byly všechny akce hlídané policisty, kteří v mezičase, podle výpovědi V. Drápala, pálili archivy a ničili důkazní materiály, aby zametli stopy.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
V místním kulturním domě probíhá dne 26. listopadu první oficiální schůze OF Louny, kam ji svolali manželé Hájkovi. Dle prezenční listiny byli přítomni: Jiří Chrostek, Antonín Hájek, Irena Hájková, Josef Kopic, který se stal prvním mluvčím OF Louny, Ladislav Vondráček, Milena Vondráčková, Alexandra Suková, Ludvík Suk, Karel Bureš, Josef Zika, Štěpánka Burešová, Jan Kerner, Petr Minařík, Erika Minaříková,

Období: Sametová revoluce

Vladislav Řehák, Jitka Marková, Radka Marešová, Stanislav Bureš, Jaroslav Čása, Ladislav Lála, Pavel Planička, Jolana Planičková, Alois Nedvěd, Vladimír Nedvěd a Vladimír Drápal, který sice není zapsaný, ale dle svědectví ostatních se akce zúčastnil. V úterý 28. listopadu se schází OF a řeší otázky organizace. Je založeno jedenáct sekcí podle problémových okruhů: vzniká tak zemědělská komise, tisková komise, školská komise atd. J. Chrostek byl jedním z těch, kdo se účastnil jednání s představiteli tehdejší moci: „Začala se pod nima klepat židle, tak se báli, ptali se nás, co vůbec chceme, když jsme odpověděli, že svobodu, namítli, že tu už přece máme, ti funkcionáři to vůbec nemohli pochopit, bylo to jako jednat s hluchým.“

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Během tzv. „spanilých jízd“ přijíždí do Loun 29. listopadu i K. Vrána, bývalý student místního gymnázia, na které vzpomíná jako na velice liberální instituci ve srovnání s jinými středními školami té doby.

Období: Sametová revoluce
Kupříkladu do lounské Obchodní akademie nebyl vůbec vpuštěn. Záběry ze 17. listopadu promítá pouze na gymnáziu, kde po dohodě s vedením probíhají v rámci výuky besedy s vysokoškolskými studenty. Studenti z Prahy dávají gymnazistům k dispozici materiály, aby se informovali a utvořili si na věc svůj názor, případně se i zapojili. Dokonce se vedení OV KSČ pokouší o jakýsi dialog a zve zástupce školy a studentů na besedy, které ovšem podle názoru J. Chrostka neměly žádný efekt.

Období: Sametová revoluce

Fotogalerie k příběhu
- Leták pro žáky a studenty proti Občanskému fóru 1/1
ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
V pondělí 20. listopadu projednává předsednictvo OV KSČ na mimořádné schůzi vývoj politické situace. Příslušníci StB preventivně zatýkají nynějšího ředitele Vrchlického divadla a významnou osobnost českého undergroundu Vladimíra Drápala.

Období: Sametová revoluce

Dne 4. prosince probíhá v lounském divadle setkání OF, zástupců městského národního výboru, okresního národního výboru, okresního výboru KSČ a vojenského útvaru. Čtyři dny na to žádá OF v novinách Hlas o zrušení Lidových milic, závodních organizací KSČ, omezení vlivu KSČ na národní výbory a změny v podnicích.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Zcela odlišně prožívala listopadové události Mgr. Lenka Sýkorová, editorka a výtvarnice, manželka a spolupracovnice lounského malíře Zdeňka Sýkory (1920–2011). Jak sama říká, nebyli v 80. letech přímo zapojeni do lounského společenského dění, protože Zdeněk Sýkora byl již v důchodu a ona sama byla oficiálně ženou v domácnosti. S lounskými intelektuály se vídali jen zřídka, protože neměli žádné společné zájmy.

Období: Sametová revoluce

Oba se intenzivně věnovali umělecké činnosti a v té době se pohybovali spíše v pražských uměleckých kruzích, také se setkávali s mnoha cizinci, kteří je často v Lounech navštěvovali. Diskutovali o politice a informace získávali většinou od těchto svých přátel či z rozhlasu – z Hlasu Ameriky či Svobodné Evropy. Jak sama poznamenává, její politické názory velmi ovlivnilo vyprávění dlouholetého přítele jejího muže Otakara Procházky, bývalého vězně z padesátých let, který byl ve svých jednadvaceti odsouzen v lounské sokolovně na doživotí. Sametovou revoluci samozřejmě s manželem uvítali, byla pro ně určitým završením procesu postupného uvolňování od poloviny 80. let, které sami ve své činnosti mohli pociťovat a zažívat. Lenka Sýkorová zdůrazňuje, že listopadové události viděla především očima svého manžela, který prožil již několik proměn ve společnosti a dobře si pamatoval, jak se lidé chovali předtím a potom, byl tedy velmi skeptický, neboť nevěřil, že se mohou změnit jejich charakterové vlastnosti.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Žďár nad Sázavou - Naše revoluce
Zobrazit ostatní části příběhu

Oficiální informace byly pochopitelně zkreslené, a tak se lidé zpočátku chovali opatrně, báli se. Na vývoj ve městě mělo zásadní vliv chování Žďasu jako největšího průmyslového podniku v širokém okolí. Komunisté zde měli stále významné slovo. Jednotka Lidových milicí ze Žďasu byla vyslána, stejně jako z dalších částí státu, do Prahy, aby zde „udělala pořádek“, tedy aby pomohla potlačit probíhající studentské protesty.

Období: Sametová revoluce

Na některých pracovištích mistři dělníky vyzývali, aby se nezapojovali do žádných protistátně zaměřených akcí. V regionálním týdeníku Vysočina, vydávaném místní organizací KSČ, se ještě 27. listopadu psalo, že v pondělí a úterý minulý týden na všech středních školách a učilištích probíhala normální výuka, že učitelé a mistři diskutují se svými žáky o událostech, že si mladí lidé plně uvědomují svoji povinnost, kterou od nich společnost a rodiče požadují – učit se, vzdělávat a tak se připravovat na své budoucí povolání.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
O založení Občanského fóra se ve Žďáře zasloužilo asi dvacet odvážných lidí, kteří se sešli v restauraci Astra v městské části neoficiálně nazývané Stalingrad. Jako mluvčí byli zvoleni Jaromír Černý, Jan Svoboda a Ivan Chalupa.

Období: Sametová revoluce

Později, 30. listopadu, bylo založeno OF i přímo na Žďase, a to z iniciativy inženýrů Jana Kasala a Jiřího Šenkýře, členů lidové strany. Dne 12. prosince bylo OF založeno i pracovníky Okresního národního výboru. Důvodem byla jejich nespokojenost s činností ONV, kde stále převládal duch starého režimu. „Až do této doby jsme očekávali, že vedení ONV zaujme k těmto událostem odpovídající, zásadní a rozhodný postoj. Musíme však s politováním konstatovat, že představitelé ONV dostatečně nepochopili současnou situaci a přiměřeně na ni nezareagovali,“ uvádí se v programovém prohlášení Občanského fóra ONV.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
První demonstrace ve Žďáře byly neorganizované, spontánní. Uskutečnil se například pochod Leninovou ulicí (dnes Nádražní ulice), při kterém lidé procházeli kolem budovy policie a hvízdali policistům pod okny. Pochod dále zamířil k nedalekému parku, kde se nachází pomníky padlým z obou světových válek, a odtud na Stalingrad.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Lidé se začali pravidelně scházet na žďárském náměstí. Atmosféra byla podle vzpomínek některých účastníků emotivní, zpívalo se, občas se i tančilo. Toho roku bylo velmi chladné počasí, lidé se domů vraceli promrzlí, ale neodrazovalo je to a druhý den přišli znovu.

Období: Sametová revoluce

Regionální týdeník Vysočina o tom ke dni 27. listopadu napsal komentář, ve kterém se uvádí: „Je však skutečností, že se našemu okresu v úterních odpoledních hodinách už nevyhnuly celospolečenské a celostátní události. Odpoledne – stejně jako na dalších místech naší republiky, o nichž informovala Československá televize – se sešli mladí lidé na náměstí Klementa Gottwalda v okresním městě. Od středy tomu bylo každý den.“ Redaktoři Vysočiny se v textu netají svým kritickým postojem k demonstracím, který je pochopitelný, protože tyto noviny vydávala KSČ. V den generální stávky, dne 27. listopadu se na náměstí sešlo na šest tisíc lidí. Z továrny se vydal průvod asi patnácti set žďasáků s prapory a transparenty směrem na náměstí, kde se přidal k protikomunistické manifestaci občanů. Jedním z hlavních organizátorů stávky byl Ivan Chalupa, který shromážděným lidem přečetl prohlášení OF. Později vzpomínal: „Tajemník OV KSČ mě zval na radnici, kde mi byl přislíben projev k občanům společně s ním. To jsem samozřejmě odmítl, tak vystoupil sám. Byl vypískán a při odjezdu mu málem převrátili auto.“ Dne 4. prosince zde OF uspořádalo další shromáždění, na kterém vyjádřilo nesouhlas s nově navrženou vládou, ve které si komunisté udržovali rozhodující pozici. Následně požadovalo OF odstoupení nejvíce zkompromitovaných komunistických funkcionářů Okresního národního výboru Picky a Koska.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Zástupci OF vytvářeli takzvané agitační trojky, skupiny, které jezdily po vsích a podnicích a šířily informace o aktuálních událostech. Do Žďáru, stejně jako do jiných měst, zajížděli pražští studenti a informovali místní občany o dění v Praze. Dne 29. listopadu proběhla v sále domu kultury beseda občanů s herci a studenty, kteří se zúčastnili událostí 17. listopadu, a s pracovníky Československé televize. Dne 7. prosince se uskutečnilo velké shromáždění občanů v kulturním domě na diskusním večeru o situaci v zemi i ve městě.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Velmi významně rozvířila hladinu atmosféry ve městě informace, že ředitelka Okresní knihovny, významná funkcionářka KSČ, přikázala zničit několik tisíc zakázaných knih, které byly deponovány mimo hlavní objekt knihovny. OF jmenovalo komisi, která věc vyšetřila a výsledky publikovala v tisku.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Josef Odehnal - Budislavský Jánošík
Zobrazit ostatní části příběhu

Svým postojem k režimu se Josef Odehnal nikdy netajil. Už na Velikonoce roku 1948 se dostal do prvních problémů, když se veřejně vysmíval členství v komunistické straně a kritizoval Sovětský svaz. „[…] V žalobě byl potom ještě ten Honza Masaryk, kdy jsem říkal: ,Mě by zajímalo, proč ten Masaryk za sebou zavíral okno, když z něj skákal.‘ Takže žaloba zněla: ‚Pobuřování, šíření nepravdivých zpráv ohledně smrti Jana Masaryka, ač věděl, že jsou nepravdivé (to vím doslovně!), a hanobení Sovětskýho svazu.‘“

Období: Únor 1948 a 50. léta

U soudu dostal jako mladistvý čtrnáct dnů podmíněně na dva roky. Po návratu z kriminálu se zapojil do skupiny, v níž byli také jeho kamarádi Jaroslav Tmej a Miroslav Paťava. Společně se dohodli, že komunistům vyšlou jasný signál, že si nenechají všechno líbit. Tímto signálem byla akce na zastrašení místopředsedy místní komunistické strany Matěje Čoudka, při které došlo ke střelbě do oken jeho bytu. Sám Odehnal se akce nezúčastnil, protože mu bylo jasné, že by přišli nejdříve právě pro něj. Další podobnou akcí byla střelba do vzduchu při návštěvě Zdeňka Nejedlého v Budislavi „[…] Kluci si řekli, že ho vystraší – střílením. Tak se schovali, aby je neviděl, vystřelili do vzduchu a Zdeněk se toho strašně lekl a už nevylejzal […].“ Pak ho StB pustila a nechala půl roku na svobodě. Až v březnu 1950 byl zatčen a zařazen do procesu s tzv. budislavskými Jánošíky. Miroslav Paťava a Jaroslav Tmej už dávno předtím utekli přes Německo do Kanady. Soud proběhl ve dnech 5. až 7. října 1950 ve Smetanově domě v Litomyšli. Josef Odehnal byl odsouzen k 15 letům odnětí svobody. Součástí trestu byla konfiskace celého majetku, pokuta 20 000,- Kčs a ztráta občanských práv na dobu 10 let.

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Na táboře Rovnost se Josef Odehnal setkal i s obávaným sadistickým velitelem Albínem Dvořákem, řečeným Paleček. „Byl tam nějakej Paleček, to byl vrah. Ten zastřelil kluka odněkud z Moravy. Od tábora přes les (asi tak 1 km) byl dříve klášter nějakejch řádovejch sester. Ty bolševici samozřejmě vyhnali a z kláštera udělali ubytovnu pro bachaře.

Období: Únor 1948 a 50. léta

[…] Paleček jednou řekl jednomu klukovi, ať jde uklízet – tam vždycky musel jít z tábora někdo uklízet. […] V lese mu Paleček sebral z hlavy čepici, odhodil ji z cesty na stranu a řekl: ‚Sebrat!‘ Tak ten kluk šel, sehnul se a Paleček ho zezadu střelil do zad…“ Na Rovnosti existovala podle Odehnala v jednom z baráků cimra, které se říkalo „katolická falanga“, protože ji obývali převážně katolíci nebo jinak věřící lidé. „Tam se zpovídalo, civilové nosili hostie … Dávaly se dohromady kavalce, kde se sedlo a kde Franta Michálků předčítal modlitby a tak dál. Naproti nám, na druhém čtyráku zase byli národní socialisté a vzájemně jsme se respektovali. Někdo chodil vždycky po chodbě a hlídal, kdyby bylo nebezpečí, tak abysme se mohli rozprchnout. Zpovídalo se tím způsobem, že farář korzoval s tím člověkem po chodbě, bavili se, smáli se… Nebo po nástupišti venku – chodili, bavili se, smáli se, rozhazovali rukama, aby si nikdo nevšiml, že probíhá nějaká intimní debata.“

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
V roce 1956 byl Josef Odehnal po pěti a půl letech strávených v uranových dolech amnestován a propuštěn. Po návratu domů však nemohl najít práci. Nakonec byl i přes špatný zdravotní stav díky svému bratrovi zaměstnán v kamenolomu ve Skutči, kde dělal mazače bagrů. Po čtyřech letech pak našel práci místním dřevařském družstvu.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Opravoval střechy domů, ale také kostelů, kde přišel do kontaktu s kněžími a byl většinou ubytováván na farách. StB si myslela, že obrací faráře proti státu, a proto dostal z družstva výpověď. Po roce 1990 začal Josef Odehnal provozovat firmu na střešní šindele, ve které dnes pokračuje jeho syn.

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Jablůnka - Naše okupace
Zobrazit ostatní části příběhu

O situaci, která se udála, se místní dozvěděli přes rozhlas a noviny, každou chvíli netrpělivě očekávali nové informace. Mysleli si, že je to válka bez boje z naší strany, doufali, že si to Rusové nakonec rozmyslí. Několik věcí se změnilo, přibyly některé, dnes už směšné a nesmyslné normy. Například muži nemohli nosit dlouhé vlasy, když dlouhé vlasy měli, tak nesměli na veřejné akce.

Období: 60. léta a pražské jaro

Byl „zakázán“ rock’n’roll. Jiné věci, které by mohly připomínat západ či západní styl života, byly zakázány nebo potlačeny. Někteří členové tehdejší KSČ začali na protest vystupovat ze strany, z toho ale měli někdy dost velké problémy, bylo to i „přisuzováno“ jejich dětem, které to pak měly složitější v budoucí práci. Mezi Čechy a Slováky se začaly šířit různé fráze, posměšky k vládě a okupujícím, nebo různá „hesla“, zakódované fráze například na zdech. Lidé si dávali pozor, snažili se být obyčejní, nijak nevyčnívat, jít normálně dál s režimem. Báli se o své zdraví, když viděli střelbu na civilisty. Lidé pořád doufali, že nakonec okupanti pochopí, že my Češi nepotřebujeme hlídání, a naši zemi opustí. Nestalo se tak, vojska tu zůstala až do sametové revoluce. Někteří ale zase byli spíš nakloněni k Sovětům, nabízeli jim pomoc, ubytování, jídlo, materiál, a dokonce udávali své sousedy, příbuzné, a známé.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Hradec Králové - Naše okupace
Zobrazit ostatní části příběhu

Kolem dnešních Šimkových sadů a na krajích města stály vozy a tanky. Spousty lidí se schovávalo, brečelo. Mladí, hlavně studenti běhali po ulicích a demonstrovali. Pořádaly se shromažďovací akce a sepisovaly petice. Nikdo nic takového nečekal, vzpomíná Jiřina Burešová.

Období: 60. léta a pražské jaro

V noci na 21. srpna kolem půl jedné ráno ji vzbudil velký rachot a dunění letadel. Vojáci, obrněné vozy a tanky vojsk Varšavské smlouvy jezdili po celém městě. „Vypadalo to, jako by začala válka,“ říká. V rozhlase pořád opakovali, že nás obsazují cizí vojska. „Tu noc už jsme nešli spát a poslouchali Svobodnou Evropu. Neubránili jsme se slzám, bylo nám v tu chvíli jasné, že od této chvíle už nejsme svobodní. Nikdo netušil, že to bude trvat tak dlouho. Ve dne po městě jezdily tanky s děly namířenými do oken. Táta mi zakázal vycházet z domu a v některých večerních hodinách ven nemohl nikdo. Pořád jsme sledovali televizi. Všichni z toho byli v šoku. Lidé přehazovali názvy ulic a vojáci hledali rozhlasy, aby je zabarikádovali a přerušili vysílání. V Československém rozhlase vysílal můj kamarád, který poté utekl a pracoval pro Svobodnou Evropu. Dokud vojáci rozhlas neobjevili, pořád dokola vysílali: ‚Nebojte se.‘ Utěšovali jsme se, že je to jen dočasné, že se to změní, bohužel jsme se mýlili.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Mgr. Jana Pražáková, tehdejší žačka, vzpomíná na události okolo srpna 1968 následujícím způsobem: „Očima osmiletého dítěte jsem viděla příjezd okupačních vojsk a nechápala jsem zoufalství dospělých ve svém okolí, vzrušené debaty i neustálé sledování zpráv ve sdělovacích prostředcích.

Období: 60. léta a pražské jaro

Nerozuměla jsem příliš pocitu ohrožení, kvůli kterému si pro mne maminka okamžitě přijela k příbuzným na venkov, ani jednání mé babičky, která už zažila dvě války, a proto okamžitě vyrazila do obchodu zásobit rodinu potravinami. Daleko více se mne dotkla ztráta jedné z nejbližších kamarádek, která po prázdninách již nenastoupila do školy, protože její rodina emigrovala do Izraele, nebo náhlé napětí v doposud bezproblémových vztazích mezi spolužáky, které byly náhle zasaženy odlišnými politickými názory rodičů… Pro žáky i učitele školy Zálabí byla příležitostí projevit odpor k nastupujícím změnám účast na pohřbu ředitele školy. Pan ředitel Dittrich byl významnou hradeckou osobností, která se hlásila k demokratickým ideálům, byl také organizátorem petice projevující nesouhlas s okupací země vojsky Varšavské smlouvy. Nově nastupujícímu režimu byl samozřejmě nepohodlný a z toho důvodu jeho pohřeb měl být neveřejný, aby ho „protistátní živly“ nemohly zneužít. Dittrichovi kolegové a spolupracovníci z vedení školky však tuto možnost odmítli a zorganizovali rozloučení v prostorách školy, které se zúčastnili nejen žáci a učitelé, ale i široká hradecká veřejnost. V následujících letech a s příchodem dalších ředitelů Zeydlara a Macka se škole nevyhnula „normalizace“.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Učitelka tehdejší základní školy v Šimkově ulici, paní Kuldová, na dny okupace 1968 a následující události vzpomíná takto: „Před rokem 1968 nás nejvíce obtěžovalo takzvané politické školení, které bylo povinné. To jsme však ještě nevěděli, že nastanou daleko horší časy. Dříve jsme psali referáty tak, že stačilo opsat z Rudého práva úvodník, a prošlo to.

Období: 60. léta a pražské jaro

Po okupaci v srpnu 1968 bylo každé politické školení postrachem, protože nestačilo přečíst něco z novin, ale doslova nás zkoušeli. Dokonce jsme to zkoušení zaháněli tím, že před vstupem do učebny se ‚hladila‘ busta Lenina stojící na chodbě. Sice jsme si z toho dělali legraci, ale ona nás pak brzy přešla. Tak zvané Pražské jaro 1968 bylo pro nás něco neuvěřitelného. Fandili jsme Dubčekovi a nejen mezi kolegyněmi byla dobrá nálada. Mám na mysli i rodiče žáků. Politické uvolnění jsme probírali i na třídních schůzkách rodičů a děti (tehdy jsem učila pátou třídu) mi často o přestávkách vyprávěly vtipy, které doma zaslechly. Když jsme pak v září 1968 přišli do školy… byl jmenován nový ředitel a začaly takzvané čistky. Každý se stáhl do svého krunýře a raději mlčel. My, co jsme nemlčely a podepsaly protest proti okupaci (bylo nás pět učitelek), jsme musely ze školy odejít. Byla to hektická doba a nikdy na ni nezapomenu. Byla jsem mladá, plná ideálů, a tehdy jsem věřila, že i ostatní kolegyně to cítí jako já. Tenkrát jsem cítila velkou lítost, že se většina stáhla do své ulity a nepřidala se k nám, rebelkám. Už jsem jim ale dávno odpustila.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Jana a Vladimír Burgetovi žili tehdy v Křenově u Jevíčka. O tom, že je naše republika okupovaná, se dozvěděli z rozhlasu. Vzpomínají, že na vesnici pár jedinců popsalo vrata stodol, občas projela kolona vojáků, ale jinak se nic zásadního nedělo.

Období: 60. léta a pražské jaro

Na významnějších křižovatkách stáli regulovčíci (někdy i několik dní), lidi jim nosili jídlo a pití, aby přežili. Tato služba byla důležitá pro cizí armády, protože obyvatelé měst a vesnic obraceli směrovky a vojáci nevěděli, kudy jet. Později se začala zpívat písnička Běž domů, Ivane, ale vojáci u nás zůstali stejně několik desetiletí.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Pardubice - Naše revoluce
Zobrazit ostatní části příběhu

Sametová revoluce dorazila do Pardubic v pondělí 20. listopadu. V ten den se diváci, kteří večer dorazili do Východočeského divadla na představení, dozvěděli, že herci i personál vstupují do stávky. Po skončení mítinku v divadle vyrazil průvod přes třídu Míru ke kolejím FChT. Ještě téhož večera dorazily mezi studenty FChT videokazety s nahrávkami zásahu na Národní třídě v Praze.

Období: Sametová revoluce

Také pardubičtí vysokoškolští studenti vstoupili do stávky. Tyto videokazety byly v následujících dnech promítány ve výlohách Supraphonu na třídě Míru a Československé strany lidové ve Smilově ulici. Ve středu 22. listopadu k účastníkům demonstrace před divadlem promluvili kromě členů uměleckého souboru VČD pražský herec František Švihlík a zástupci pardubických podniků. V pondělí 27. listopadu ve 12 hodin se v Pardubicích za zvuku sirén a zvonů konala za hojné účasti veřejnosti dvouhodinová generální stávka spojená s mítinkem před divadlem. V prohlášení herců VČD z 20. listopadu stojí: „My, pracovníci Východočeského divadla, jsme byli vždy přesvědčeni, že náš příspěvek k celospolečenskému dialogu probíhá prostřednictvím uměleckého díla. V tom je také smysl naší práce. Vážnost společenské situace, která vznikla na základě událostí 17. listopadu 1989, nás nutí připojit se k prohlášení českých divadelníků. V brutálním zásahu Veřejné bezpečnosti a vojsk Ministerstva vnitra proti klidné demonstraci studentů v Praze spatřujeme neschopnost vedoucích představitelů řešit situaci dialogem, vyslovujeme jim nedůvěru a navrhujeme jejich odstoupení. Svědomí herců nás nutí dnes na jevišti hrát, svědomí občanů nikoliv.“

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
V úterý 21. listopadu se v dopoledních hodinách uskutečnil průvod studentů pardubického gymnázia centrem města k budově FChT. Tento průvod sledovalo na třídě Míru několik tmavě oděných mužů, kteří stáli v pravidelných rozestupech. Večer už před divadlo přišlo snad pět tisíc demonstrantů.

Období: Sametová revoluce

Večerní mítink poprvé moderoval tehdejší herec VČD pan Vladimír Čech. Od tohoto večera se veřejnost scházela před divadlem každý den. Všechny výlohy ve městě byly polepeny nejrůznějšími prohlášeními, sbíraly se podpisy na vytvoření nezávislé vyšetřovací komise.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Občanské fórum vzniklo v Pardubicích 21. listopadu. U zrodu stáli mimo jiné i signatářka Charty 77 Jarmila Stibicová, Pavel Šmíd, divadelní výtvarník Jaromír Vosecký nebo restaurátor František Vít, v jehož bytě se zhruba týden scházeli zakládající členové OF.

Období: Sametová revoluce

Mezi dalšími osobnostmi, které se do OF připojily, byli ing. Vlastimil Doubrava, Bohuslav Loun, Libor Kudláček, Jarmila Kudláčková, sociolog Michal Vajrauch, Jiří Razskazov nebo ing. arch. Miroslav Petráň. Druhou větev OF pak tvořili lidé sdružení okolo někdejších členů Klubu angažovaných nestraníků a sdružení Obroda reprezentované Bohdanem Dvořákem.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Ve čtvrtek 23 listopadu se konalo společné jednání mezi OF a představiteli pardubické radnice. Zde byla domluvena možnost prezentace názorů OF v městském rozhlase. Ještě před generální stávkou 27. listopadu získalo OF svou vývěsku v podchodu před Zelenou bránou. Významnou roli hrálo OF také v otázce výměny poslanců Federálního shromáždění za Pardubice.

Období: Sametová revoluce

Podpisová akce požadovala okamžité odstoupení poslanců Kempného a Rabase. Zatímco prvně jmenovaný odstoupil téměř okamžitě, národní umělec a varhaník Václav Rabas opustil svůj post poslance až 8. prosince. Na jejich posty byli těsně před koncem roku kooptováni JUDr. Zdeněk Jičínský a RNDr. Libor Kudláček.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
V pátek 24. listopadu se sešla rada MěstNV Pardubice, která vydala prohlášení, ve kterém se mimo jiné psalo: „Nesouhlasíme s připravovanou generální stávkou dne 27. listopadu 1989, která by mohla život ve městě narušit. Za cíl v této době považujeme konstruktivní dialog k posílení a urychlení demokratizace a přestavby naší socialistické společnosti. Vyzýváme občany ke klidu a rozvaze.“

Období: Sametová revoluce

Toto stanovisko se však nesetkalo s přílišným souhlasem. Spíše naopak. Celá řada pardubických podniků se ke stávce připojila, i když některé jen symbolicky. Tento den se také konalo diskusní fórum v prostorách kulturního domu na Dukle. To bylo určeno studentům a zaměstnancům pardubického Parama. Podle tehdejších novin Zář ze dne 28. 11. 1989 se fóra účastnilo na 150 lidí. Hostem byla i členka Městských divadel pražských paní Věra Galatíková. Ta také tento den oznámila z balkonu VČD demisi Miloše Jakeše.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
V neděli 3. prosince spojil šestnáctikilometrový řetěz lidských rukou – asi deset tisíc lidí – dvě největší východočeská města a odvěké rivaly Pardubice a Hradec Králové. Tento nápad vznikl v pardubickém OF.
ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Symbolickým završením revoluce v Pardubicích byla návštěva prezidenta Václava Havla s jeho ženou Olgou a poradkyní Věrou Čáslavskou, která se uskutečnila 29. prosince. Pan prezident přijel do Pardubic krátce po patnácté hodině a dorazil na zcela zaplněné náměstí. Z balkonu divadla promluvil k několikatisícovému davu na náměstí, v divadle pak diskutoval se členy pardubického OF. V budově divadla se sešel se členy OF a FChT Pardubice.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Prohlášení pracovníků České státní pojišťovny podepsalo padesát osm zaměstnanců: „Nesouhlasíme s brutálním zákonem bezpečnostních orgánů proti pokojné demonstraci studentů dne 17. 11. 1989 v Praze u příležitosti Mezinárodního dne studenstva a uctění památky Jana Opletala zavražděného fašisty. Jsme znepokojeni postojem všech tří vlád ČSSR, které na svém společném zasedání v podstatě postup bezpečnostních orgánů a příslušníků pohotovostní jednoty schválili.

Období: Sametová revoluce

Žádáme o vyšetření represivních akcí proti účastníkům manifestace, potrestání viníků a zveřejnění jejich jmen a funkcí. Dále žádáme, aby tisk, rozhlas a televize byly vráceny svému poslání, aby informovaly veřejnost pravdivě a nezkráceně a nebyly za to postihovány. Na podporu mladé generace, která vkládá naději do naší ústavy a věří v oživení a realizování jejího základního principu, že jediným a suverénním vládcem země je její lid, podpoříme uspořádat dvouhodinovou manifestační stávku dne 27. 11. 1989 od 12 do 14 hodin, abychom dokázali, že nelze položit přehradu mezi mládež a nás pracující. Jsme odhodláni předejít pokusům manévrovat hnutí mládeže do bezvýchodné situace.“

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Dne 24. listopadu se v kulturním domě na Dukle uskutečnilo diskusní fórum pro studenty a zaměstnance Parama. Hostem byla herečka Věra Galatíková, která vystoupila také na večerní manifestaci před divadlem.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

České Budějovice - Naše revoluce
Zobrazit ostatní části příběhu

Stávkový výbor, který vznikl na pražské DAMU již 18. listopadu, podpořili v Budějovicích studenti z Vysoké školy zemědělské a Pedagogické fakulty. Setkali se v pondělí 20. listopadu večer v menze společně s některými pedagogy. V týdnu od 21. listopadu pak studenti vstoupili do okupační stávky a založili vysokoškolský stávkový výbor. Ještě týž den se v devět hodin ráno v areálu kolejí a menz VŠZ shromáždilo více než 1500 studentů, pedagogů a zástupců středních škol.

Období: Sametová revoluce

„Členové stávkového výboru seznámili ostatní s prohlášením pražských vysokoškoláků i s celkovou současnou situací. Pak předali mikrofon děkanům obou fakult, doc. ing. Vladimíru Krupauerovi, CSc. a prof. PhDr. Miroslavu Somrovi, DrSc., kteří stávkujícím studentům dali k dispozici prostory škol, kolejí a menzy a projevili ochotu a zájem s nimi zde společně s dalšími pedagogy diskutovat o problémech, které se mladých lidí dotýkají nejcitlivěji. V podvečerních hodinách se uskutečnilo pokojné shromáždění studentů na Žižkově náměstí.“

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Také Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích a kolektiv loutkové scény Malé divadlo podpořilo stávkový výbor studentů většinou hlasů a prohlášením divadelní obce. Na scéně Malého divadla vzniklo Občanské fórum, které svoji činnost zahájilo 22. listopadu. Hlavním představitelem tohoto hnutí se stal RNDr. Mojmír Prokop.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Na Žižkově náměstí se konaly všechny hlavní demonstrace. Lidé se zde scházeli od 21. prosince (4000 lidí) na pokojných manifestacích, kterých se účastnil stále větší počet demonstrantů. Ve čtvrtek 23. prosince přišlo na 15 000 demonstrantů, o den později protestovalo již asi 30 000 lidí. V den celorepublikové generální stávky (27. listopadu) přišlo na Žižkovo náměstí podpořit požadavky OF a studentů bezmála 50 000 lidí.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Dne 23. listopadu poprvé jednali studenti s představiteli KSČ a státních orgánů na Krajském výboru Národní fronty. Od 16.00 se opět konala demonstrace na Žižkově náměstí.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Dne 23. listopadu se po jedné z demonstrací na Žižkově náměstí konalo ve Všesportovní hale první veřejné setkání studentů a občanů s vedoucími představiteli města a kraje. Ve středu 29. listopadu se zde pak sešli zástupci ZO KSČ podniků, závodů, organizací a institucí na stranickém aktivu.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Představitelé českobudějovického OF se scházejí s občany večer dne 24. listopadu v Domě kultury a diskutují o vývoji událostí. Za OF se zde představili například Mojmír Prokop, Vladimír Špidla, Jiří Vlach, Jiří Pospíšil nebo Svatopluk Mlčoch.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Moravská Třebová - Naše revoluce
Zobrazit ostatní části příběhu

V den generální stávky dne 27. listopadu se na moravskotřebovském náměstí sešla asi tisícovka obyvatel. Promluvili k nim zástupci Městského výboru KSČ, Městského národního výboru, Okresního národního výboru, Okresního výboru KSČ, ale také zástupci Československé strany socialistické. V podvečer bylo na náměstí svoláno shromáždění Občanského fóra. Byl zvolen koordinační výbor pro Moravskou Třebovou.

Období: Sametová revoluce
Jeho jménem vystupovali Karel Tomášek, Eda Bösser, Ing. Marcela Kaňáková, Roman Novotný, Ing. Karel Metyš a Pavel Sikora. Nejbližším cílem moravskotřebovského OF bylo zřízení diskusního klubu s cílem diskutovat o nejnaléhavějších problémech např. z oblasti ekologie, sociálních jistot pracujících, kultury, výstavby. Velká pozornost byla věnována historii města, jeho památkám a kulturním institucím. V prosinci se diskutovalo na téma historie Moravské Třebové, počátkem ledna na téma dalších osudů budov muzea a zámku.

Období: Sametová revoluce

Fotogalerie k příběhu
- Karel Metyš 1/1
ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Zástupci OF se s představiteli MěstNV sešli poprvé 29. listopadu. Na veřejném plenárním zasedání dne 13. prosince požádali o podání informace o plnění, resp. neplnění volebního programu Národní fronty včetně uvedení osobní zodpovědnosti funkcionářů. Dále byl vznesen požadavek zajištění provozuschopnosti divadla. OF rovněž požadovalo, aby funkcionáři a rada MěstNV zaujali stanovisko k událostem 17. listopadu a k následně vzniklému procesu.

Období: Sametová revoluce

MěstNV odmítl finanční podporu činnosti OF. Moravskotřebovské OF ujišťovalo, že neusiluje o likvidaci socialismu a odmítá propagaci antikomunismu, jak je uvedeno v zápisu z jednání: „OF prohlašuje, že je pro správnou a takovou formu socialismu, který směřuje k všeobecnému povznesení všech základních lidských hodnot a blahobytu všeho lidu.“ V úvodu jednání rezignoval předseda MěstNV Miroslav Horák. Místopředsedovi Ivanu Viktoříkovi byla vyslovena důvěra, slib složili dva noví poslanci za OF: Gita Horčíková a MUDr. Petr Niessner. Na zasedání proběhla diskuse o obsahu Moravskotřebovského zpravodaje, činnosti OF, podávání demisí poslanců, ale také o situaci zvláštní školy, potřebě opravy budov lázní a muzea, stavu vozovek ve městě, problémech Stavebního bytového družstva, budování čističky odpadních vod, ochraně životního prostředí a dalších problémech, které občany města trápily a které měly být v následujících letech řešeny již ve změněných podmínkách.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Polešovice - Naše revoluce
Zobrazit ostatní části příběhu

V Tučapech dne 17. listopadu vůbec nevěděli o tom, že vypukla vzpoura a že se pomalu, ale jistě hroutí komunisticky režim. Lidé se to dozvěděli až na začátku prosince, protože noviny a televize byly cenzurované a mohlo se vysílat jen to, co režim nakázal. Postupně bylo založeno Občanské fórum, které se dostalo také na Moravu, ale bohužel ne do Tučap.

Období: Sametová revoluce

Na konci listopadu probíhala schůze, na které zástupci Občanského výboru vysvětlili současné dění, rozhodně odsoudili zákrok proti studentům, podpořili společnost v duchu demokracie a přáli si změnu dosavadního direktivního a administrativního řízení společnosti. Mladší občané vyjadřovali svoje názory na dosavadní dění. V podmínkách obce jde o společný postup všech občanů se zájmem o další rozkvět obce včetně všech mladých občanů.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Dne 17. listopadu se v Uherském Hradišti ani jeho okolí nekonala žádná demonstrace. Až 20. listopadu se sešlo asi dvacet studentů v Uherském Hradišti u Morového sloupu, aby zapálili svíčku. Následující úterý 28. listopadu se zde studenti opět sešli. Jelikož v blízkém okolí není žádná vysoká škola, demonstrující byli převážně středoškoláci a informace se do Hradiště dostávaly jen velmi pomalu, a to zejména díky rádiu Svobodná Evropa a studentům, kteří odešli z Hradiště studovat do Prahy.

Období: Sametová revoluce

Na základě vzniku Občanského fóra v Praze se ustanovil v Uherském Hradišti Přípravný výbor Občanského fóra. Ten pak přijal pozvání MěstNV Ing. M. Ptáčka, další manifestace se udála v sobotu před MěstNV a sešlo se na ní přes třicet pět tisíc lidí.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Znojmo - Naše revoluce
Zobrazit ostatní části příběhu

Dne 27. listopadu zde zahájilo činnost Občanské fórum. Téhož dne proběhla generální stávka s hesly Svobodné volby, Konec lžím… Mezi řečníky byli i studenti střední pedagogické školy, kteří podporovali stávkující a požadovali politickou změnu. Účastníkem znojemské stávky byl i brněnský herec Josef Karlík a mluvčí Charty 77. Manifestace znojemských studentů pokračovala tentýž den od 16. hodiny. Celou situací se zabývali znojemští komunisté následující den.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Podle městské kroniky se 22. listopadu 1989 předseda ONV Ing. Jaroslav Poláček obrátil k lidem s výzvou, aby zachovali rozvahu a občanskou odpovědnost. Připomenul nastoupenou cestu přestavby a demokratizace s cílem lépe uspokojovat potřeby občanů. V této době například chyběl toaletní papír a stály se na něj fronty.

Období: Sametová revoluce

První zmínka k událostem v Praze se objevuje v místním tisku 23. listopadu, kde zástupci ONV vyzývají občany, aby nedemonstrovali a dále chodili do práce, aby neklesala ekonomika. ONV se zastal Komunistické strany Československa a nepřál si žádné demonstrace ani stávky. Konkrétně vyzval znojemské studenty, aby si nebrali příklad ze svých pražských vrstevníků a zůstali v klidu. Ještě 29. listopadu se podle dobových záznamů sešla Okresní odborová rada a nedokázala přijmout jednoznačné stanovisko k dosavadním událostem v Československu. Pouze konstatovala, že bude vycházet z principu nezávislosti všech politických stran. Příští den byla doplněna Rada o další dva členy, a to o zástupce z Československé strany lidové a zástupce Občanského fóra. Začala fungovat politická pluralita, o které před 17. listopadem nemohla být řeč.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Velké Meziříčí - Naše okupace
Zobrazit ostatní části příběhu

Patrně první informace o příchodu okupačních vojsk byly ve Velkém Meziříčí zachyceny na poště, odkud spojovatelka krátce po jedné hodině po půlnoci uvědomila náčelníka bezpečnosti Vladimíra Makovského. Asi od třetí hodiny ranní pak přibližně tři až čtyři hodiny poměrně nízko nad městem přelétávala sovětská letadla.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Kolona třiasedmdesáti tanků a dalších doprovodných vozidel projela Velkým Meziříčím od východu k západu dne 22. srpna kolem desáté hodiny dopolední. Na náměstí před spořitelnou zůstaly snad pro poruchu stát dva objemné transportéry, z nichž jeden se dvěma vojáky zde zůstal několik dní. Občané byli místním rozhlasem vyzváni, aby nevycházeli do ulic a zachovali klid.

Období: 60. léta a pražské jaro

Přesto byly vojákům rozdány – i v ruském jazyce – výzvy k návratu domů. Různé protiokupační letáky a hesla, které zaplavily město, byly zhotoveny zejména v JKP, ve Svitu a v Kablu. A to zejména zásluhou Stanislava Vodičky, který dokonce vydával časopis Svobodný Kablovák. Od ochozů na věž až na vchod do kostela visel bílý pás plátna s povzbuzujícím heslem „ V jednotě je síla“, rovněž na Hornoměstské si mohli projíždějící sovětští vojáci přečíst azbukou psanou výzvu „Ivan, chodi domoj“ a na Sokolovské ulici byla pak případným východoněmeckým internacionalistům určena obdobná výzva „Die Deutschen Okupanten, gehen sie nach Hause!!!“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Rapotín - Naše okupace
Zobrazit ostatní části příběhu

Mému dědovi bylo čtrnáct let a žil v Rapotíně. Na začátku roku tu prý panovala uvolněná atmosféra. Ale to se ale nelíbilo Sovětskému svazu, a tak v noci z 20. na 21. srpna obsadil Československo. Československá armáda, která bránila hranice, nepodnikla skoro žádné kroky k obraně. Ve Vikýřovicích a v Rapotíně byli vojáci z Polska. Přespávali v areálu bývalého výzkumáku. Jelikož byla vojna povinná, bylo zde mnoho mladých vojáků, kteří i pomáhali lidem na poli.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Železný brod - Naše okupace
Zobrazit ostatní části příběhu

Mojí babičce bylo tehdy čtrnáct let: „Tohoto roku si Rusové mysleli, že máme moc uvolněnou atmosféru a proto v noci z 20. na 21. srpna 1968 vtrhli k nám do Československa s tanky, obrněnými vozy a s vojáky. Druhý den se nešlo do práce, do školy a všechno se zavřelo. Lidé se začali obávat války. Příjem informací dostávali jen přes okupanty, kteří jim nepodávali zprávy z okolního světa. Demonstrace se konaly především v Praze, kam přijížděli vojáci s tanky a zabili spoustu lidí. Po určité době lidé už začínali mít čím dál větší strach se shromažďovat. Začali se navzájem udávat a nikam nechodili. Podařilo se v lidech probudit strach cokoliv udělat, cokoliv říct, kamkoliv jít. Opravdu přišli o veškerou svobodu.“ Jediným pozitivem té doby podle mé babičky bylo, že lidé začali být více ostražití a méně důvěřiví.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Šumperk - Naše okupace
Zobrazit ostatní části příběhu

Josef Plášek, kterému v srpnu 1968 bylo 24 let, vzpomíná na okupaci jako na šok, který však trval jen krátce: „Byli jsme velmi nešťastní. Ale po uklidnění této situace, kdy na našem okrese byla vojska v kasárnách v Šumperku, jsme s vojáky nepřišli vůbec do kontaktu. Život se vrátil do normálních kolejí. Chodili jsme do práce, bavili se na zábavách, jezdili jsme na dovolené (Maďarsko, Bulharsko), ženy jezdily do lázní. V této době jsme chodili na brigády na tzv. akce Z, vybourávali jsme školku, stavěli zdravotní středisko a koupaliště. Velkým koníčkem v naší rodině byla myslivost.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
„V průjezdu do šumperských kasáren zabránilo auto s cisternou. Odpoledne přijely ruské tanky. Po hlavní třídě se dostaly do kasáren. Všude bylo plno cizích vojáků. Ten den jsem byl u své babičky, jelikož školka byla zavřená. Všude byli lidé, kteří protestovali proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy. Nevěděl jsem, co bude dál. Měl jsem strach.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Ostrava - Naše okupace
Zobrazit ostatní části příběhu

Alice Smolíková, která tehdy v Ostravě studovala na zahradnické škole, vzpomíná, že ráno, dne 21. srpna, je místo běžného budíčku vzbudil zvuk létajících letadel a přijíždějících tanků. Pak se dozvěděli díky rozhlasu po drátě o okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Ten den měla zrovna studentskou prázdninovou praxi na školním statku, k práci se však nedostali a místo toho se šli podívat, jak to vypadá v ulicích.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Žatec - Naše okupace
Zobrazit ostatní části příběhu

Milan Smolík byl v roce 1968 zrovna na vojně u školního tankového útvaru ŠDZ (škola důstojníků v záloze) v Žatci. Dne 21. srpna byli všichni svoláni do jídelny a tam jim rozhlasem bylo oznámeno, že Československé hranice v noci přejely vojska spřátelených armád Varšavské smlouvy a že obsazují jejich města a vesnice, aby je bránili před kontrarevolucí. V podstatě nemohli nic dělat, protože do jejich okopů pro tanky na cvičišti byly najeté těžké ruské tanky.

Období: 60. léta a pražské jaro

Letadla, která vzlétla, již nepřistála a musela žádat o přistání na jiném letišti, protože na přistávací ploše byly tanky. Později česali chmel, který jim vozili na seřadiště a skoro celou dobu jim promítali denně filmy v kinosále, aby je zabavili. Ze začátku je několikrát navštívili důstojníci z ruské armády a požadovali, aby jim dali nějakou vodu a jídlo pro vojáky. Velitel útvaru je vždy vykázal, a tak odešli s nepořízenou.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Hranice na Moravě - Naše okupace
Zobrazit ostatní části příběhu

Tento rok si zapsal do paměti i dvacetiletý mladík na vojně v Hranicích na Moravě. Tyto vojenské kasárny byly v tehdejším Československu jedny z nejdůležitějších, jelikož zde sídlilo raketové vojsko. V nedaleké Libivé měli svůj cvičný tábor sovětští vojáci. Ti si jezdili do kasáren v Hranicích pro vodu a už tehdy si dělali nenápadné „průzkumy“. Sovětský svaz se připravoval nejen v Libivé, ale měl prozkoumané i okolí. Těsně před 21. srpnem roku 1968 nastal klid a odmlčení.

Období: 60. léta a pražské jaro

Sovětští vojáci nejezdili do Hranic tak často a dělali jakoby nic. Ráno 21. srpna 1968 čekalo na vojáky v Hranicích něco zdaleka nečekaného. Obvykle mívali budíček v 6 hodin ráno, ale ten den byl najednou už v pět. Když vykoukli z okna, nestačili se divit. Přímo tam jim mířily obrovské kanony čtyř sovětských tanků. Jako první jim sovětská armáda nařídila vyklidit prostory a to auty do pěti minut. K tomu nesměli svítit, aby nepřipoutávali pozornost

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Hodkovice nad Mohelkou - Naše okupace
Zobrazit ostatní části příběhu

Dědovi bylo sedmnáct let, když se večer 20. srpna dívali na televizi a poslouchali rádio. Vtom začala létat letadla. … Studoval zemědělskou školu v Turnově… Když jsem se ho ptala, řekl mi, že se jel podívat a málem ho zastřelili, dozvěděla jsem se, že když někoho zastřelili, tak ho přikryli větvemi.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Trávníček - Naše okupace
Zobrazit ostatní části příběhu

Psal se rok 1968. V Trávníčku u Českého Dubu bylo ráno skoro jako každé jiné. Už po čtvrté hodině ranní byla vzhůru moje babička. Bylo jí necelých devatenáct let, chvíli po maturitě. Popadla tašku a malé rádio na baterky, které si vždycky nosila s sebou, a vyklouzla ze dveří. Jak vyšla ven, všimla si, že není ráno jako každý den, hned jak otevřela dveře, možná i dřív, si všimla, že ticho, ve kterém chodívala na autobus, je pryč.

Slyšela hlučné motory letadel, které létaly nad ní. Chvíli si s tím lámala hlavu, ale pak si vzpomněla, že probíhá cvičení armád Varšavské smlouvy. Jenže to nebyla jediná věc, s kterou si toho rána lámala hlavu. Už před nějakou dobou mělo začít vysílat rádio, ale místo toho slyšela jen šumění, které zanikalo v hlučení letadel nad její hlavou. Po chvíli se z rádia ozvalo, i když se musela hodně soustředit: „Dnes v noci jsme byli obsazeni Sovětskou armádou.“ Potom hlas zmlkl a bylo slyšet opět pouze šumění. Babička nevěděla, co dělat, zůstala stát jak přimražená a ta věta se jí zaryla do paměti. Potom, co se rozešla, uviděla, jak jí jde naproti pán, co s ním jezdila autobusem. Řekl jí, ať se ničeho nebojí, že už volali, jestli autobus pojede, a jel.

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Věšín - Naše okupace
Zobrazit ostatní části příběhu

Dne 21. srpna 1968 byla Marie Sýkorová ve vesnici Věšín u Rožmitálu pod Třemšínem. V tomto roce pracovala jako skladnice v KOVU Věšín a hlásila se ke komunistické straně. Ne že by byla pro komunismus, ale ani proti. Komunismus ji moc nijak neovlivnil, proto nebyla proti se přidat. Spousta lidí, jak vypraví, byla v těchto letech proti tomuto režimu. …

Období: 60. léta a pražské jaro

„Nesmělo se v podstatě nic jako v dnešní době. Člověk nemohl cestovat jen tak na dovolenou nebo se školou do zahraničí, nemohl podnikat jako dnes každý desátý člověk. Spoustě lidí bylo sebráno veškeré zemědělství, pole a statky, ze kterých byl udělaný jeden velký celek, a to JZD – to byly nevýhody komunismu. A tak na žádost Komunistické strany Československa přijela ruská vojska, aby pohlídala bezpečnost Prahy a jiných větších tehdejších měst.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Praha - Naše okupace
Zobrazit ostatní části příběhu

Paní Jiřina na srpnové události vzpomíná takto: „Bylo mi 24 let, bydlela jsem se svým mužem v pronájmu u Karlova náměstí. Ráno 21. srpna, jsme se dozvěděli z rozhlasu něco neuvěřitelného – obsadila nás ruská vojska. Mysleli jsme si, že snad začala válka. Teprve na cestě do zaměstnání jsme zjišťovali, co se děje, a hlavně jsme tu hrůzu viděli. Všude byl zmatek a poprvé jsme uviděli v ulicích ruské tanky a vojáky.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Paní Jiřina vzpomíná: „Na Jungmannově náměstí stály tanky, hlavně měly namířené do lidí, kteří tam v hojném počtu byli a snažili se zjistit, co se děje. Posádka tanků byla z ruskoasijských republik, takže asi nevěděli, kde jsou, a tvářili se výhrůžně. Padly také nějaké výstřely od vojáků okolo. … Doprava prakticky nefungovala, lidé všude chodili pěšky. V ulicích byly převrácené tramvaje, v horní části Václavského náměstí se stavěla barikáda. Tanky a ruští vojáci byli v ulicích několik dní a obsadili všechna důležitá místa – rozhlas, televizi, poštu, letiště, nádraží, mosty.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
„V ulicích a hlavně na Václavském náměstí byly davy lidí – hlavně mladých, lezli na tanky a snažili se komunikovat s vojáky. Potkali jsme pana Zátopka, který se také snažil jako významná osobnost podpořit lidi na náměstí a také promluvit s vojáky. Dostali jsme se do spodní části Václavského náměstí, kde byli všude lidé a někteří už i zranění, protože nahoře u sochy sv. Václava se střílelo, a také začalo v rohu náměstí hořet.

Období: 60. léta a pražské jaro

Dobrovolní zdravotníci se snažili pomáhat, kde se dalo. Hasiči, sanitky, zmatek a všude ruští vojáci – nerozuměli jsme tomu a průběžně jsme se dozvídali, že nás obsadila nejen ruská armáda, ale i vojska spřátelených armád NDR, Bulhaři... Lidé v okolí přinášeli zprávy o tom, co se děje. Například že u rozhlasu na Vinohradské třídě je několik tanků, Rusové se ho snaží obsadit, což se jim v krátké době podařilo. V okolních domech vznikaly požáry. Také na Klárově se střílelo – padli první mrtví. Mohu přiznat, že jsem se opravdu bála,“ vzpomíná po letech na dramatické události paní Jiřina.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Příbram - Naše okupace
Zobrazit ostatní části příběhu

Jana Kadlecová jela 21. srpna 1968 v půl páté ráno do práce do Příbrami a po cestě potkávala živě diskutující lidi, což běžně nebývalo. Nevěděla, co se děje. Při příchodu do práce zapnula rádio, ale to nevysílalo. Proto čekala, až přijdou kolegyně, a ty ji informovaly, že došlo k obsazení Československé republiky cizími vojsky. V průběhu několika dnů obsadila některá místa na Příbramsku.

Období: 60. léta a pražské jaro

Na návrší, přibližně 200 metrů od domu, kde Jana Kadlecová bydlela, si několik vojáků Varšavské smlouvy vybudovalo stanoviště, z kterého byl dobrý výhled do krajiny směrem na Sedlčansko. Cesta do práce vedla přes lesy, kde měla stanoviště okupační vojska. Pokaždé při projíždění autobusu tímto úsekem nastoupil voják se samopalem a na konci lesa vystoupil. Autobus nesměl zastavit, nikdo nesměl nastoupit ani vystoupit. Vždy to bylo velmi nepříjemné.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
V důsledku okupace lidé měli obavu o živobytí, a proto skupovali zásoby. Z tohoto důvodu vázlo zásobování potravinami. Jana Kadlecová v tu dobu pracovala v podniku Pramen, který zásoboval prodejny zbožím. Vzpomíná, že například sůl se stala velmi rychle nedostatkovým zbožím a podnik musel rychle vypravit auto až na Slovensko. Pramen dále vydal nařízení, že se nebudou prodávat potraviny okupačním vojákům. V jednom obchodě byl například vyvěšen plakát, kde byla zobrazená oběšená slepice s nápisem ,,Než bych Rusům vejce dala, radši bych si život vzala.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Josef Kadlec v tu dobu pracoval v zemědělském družstvu, kde probíhaly žně, a hlavní starostí byla sklizeň obilovin. Na pracovišti ani v bezprostřední blízkosti se žádná okupační vojska nepohybovala, lidé však živě diskutovali a nadávali. Lidé sledovali informace o jednání představitelů KSČ v Moskvě, které probíhalo bezprostředně po okupaci.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
„Tyhle křižníky letí na vás,“ uslyšela tehdy dvanáctiletá Hana Pešková, když byla s rodiči a sestrou na dovolené v Německu. Společně sledovali, jak letadla pomalu mizí za horizontem
a přemýšleli o tom, co s nimi bude, až se vrátí zpátky domů. Rodačka z Příbrami, pocházející z hornické rodiny, vzpomíná na své dětství velmi nerada:

Období: 60. léta a pražské jaro

„Byla to hrůza. Na všech bylo vidět, že se bojí, ale mně nikdy neřekli proč. Všichni mlčeli a až po letech jsem pochopila, že kdyby někdo něco řekl, mohl za to ošklivě pykat. Pamatuji si, jak nad Novákem stál samostatný dům a tam byl umístěný tank, který svou hlavní mířil na kulturní dům, před kterým jsme se museli shromažďovat. Ten pocit, že na mě a moji rodinu míří tank, který může kdykoliv vystřelit, byl hrozný. Cítila jsem se jako chycená v pasti a naprosto bezmocná.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Paní Pešková vzpomíná: „Když jsme šli kolem Sevastopolu za Novou hospodou, na ulicích se projížděli Rusáci s tanky. Smáli se na celé kolo, na nás se koukali skoro jako na póvl a dávali najevo, že si moc dobře uvědomují tu moc, kterou nad námi mají.“ … Na školu nevzpomíná paní Pešková v dobrém:

Období: 60. léta a pražské jaro

„Ve škole? To byl hnus. Soudruzi ani kantoři nám nic neřekli, skoro neučili. O některých literárních autorech jsme nesměli vědět nic. Já nebo ostatní, kteří se chtěli něco naučit a dozvědět se víc o některých tématech, jsme měli prostě smůlu, že jsme se narodili v tuhle dobu. Všechny chytré hlavy totiž odešly, když měli příležitost.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Moje babička si pamatuje na několik událostí. Nejdříve na vzpouru potrestaných z vězeňského zařízení Bytíz, kteří chtěli využít situace vpádu vojsk a uniknout z tábora, což se jim ale nepodařilo, a tak aspoň zapálili prý celý areál, ale naštěstí díky rychlému zásahu VB a dalších se podařilo požár včas uhasit. Nikomu z trestaných se nepodařilo uniknout. Další nevšední událostí prý byla stávka pracovníků ČSUP – zastavili dodávky uranových rud a koncentrátu do SSSR z důvodu obsazení.

Období: 60. léta a pražské jaro

Další nevšední událostí prý byla stávka pracovníků ČSUP – zastavili dodávky uranových rud a koncentrátu do SSSR z důvodu obsazení. Dále mi pověděla, že zde byla takzvaná Lidová milice, ve které působil také můj děda. Jednalo se prakticky o „Dobrovolnou ochranu lidu“, která měla dokonce i zbraně. Milice byla prý každý den v pohotovosti, i když se třeba nic nedělo. LM byla v Příbrami dokonce dalších dvacet let po okupaci a každý rok v srpnu hlásili pohotovost, jako vzpomínku na okupaci roku 1968. Jak by shrnula celkové hodnocení dění okupace přímo v Příbrami a okolí? Jako celkem v pořádku a bez nějakých neustálých řešení problémů. V Příbrami to zkrátka a dobře probíhalo docela v pohodě.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Dobříš - Naše okupace
Zobrazit ostatní části příběhu

Panu Jaromíru Žákovi bylo v roce 1968 třicet let, měl manželku a dvě malé dcery. Na jednadvacátý srpen vzpomíná takto: „Pamatuju si, jak den předem jsme s manželkou měli sbaleno na chmel se školou, kam jsme měli druhý den jet. Učili jsme na střední všeobecně vzdělávací škole, což byl předchůdce gymnázia. Každý rok se v srpnu jezdilo na chmelovou brigádu česat chmel. Takže jsme měli sbalené věci a najednou v noci přiběhla babička, která žila o kousek dál, a volala:

Období: 60. léta a pražské jaro

Děti, napadli nás.‘ V životě bychom si nepomysleli, že nás napadnou spřátelená vojska. Oni tomu říkali, že přijeli zachránit socialismus, že my Češi jsme to zničili. A tak kvůli našim dcerám jsme teda odmítli jet na chmelovou brigádu, kam jsme jeli jako dozor. A studenti dostali na výběr, jestli teda chtějí, nebo ne.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Konkrétně tady u nás na Dobříši se jedna jednotka usídlila hned za Starou Hutí, když se jede na Knín, tam napravo v lese, vzpomíná Jaromír Žák: „Tam měli zákop a kulomety z toho. Okolo jsem jezdil do Knína. Hlavní místo tady bylo u Dlouhé Lhoty u letiště. Tam teda neměli nic, neměli záchody, neměli jídlo, pití. Nálada Čechů byla taková: ani kapku vody, ani kousek chleba jim nedávejte, protože nenávist byla veliká. Celá naše republika se změnila v chaotické silnice, protože všude sundali dopravní značky, nebo je otočili jinam. Teď přijela vojska s vojenskými mapami a všechno bylo jinak.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Ústí nad Labem - Naše okupace
Zobrazit ostatní části příběhu

Někteří obyvatelé Ústí nad Labem a přilehlých vesnic byli tak šokováni, že jim na povyk a řev nejspíš nezbyly síly. Zato však „bojovali“ proti okupantům jinak. „Jeli k nám od Petrovic a stavěli, kde mohli, utekli jim tři vojáci. A tak zastavovali i kolemjdoucí a volali na lidi. Většina jich utekla, nebo se prostě otočili. To já šel přímo k nim. Jeden z nich na mě spustil o tom, že se jim jako ztratili tři a jestli o nich nevím.

Období: 60. léta a pražské jaro

A tak jsem ukázal směrem z Mnichova a povídám, že vím, že tím směrem jsou tři – Malé, Velké a Luční Chvojno. Rusák nerozuměl, poděkoval a s deseti dalšími odjeli tím směrem,“ pobaveně vypráví pan Bílek. „Docházelo ale i k jiným naschválům, lidé otáčeli cedule, aby zmátli vojáky, skládali vtipné verše mířené proti Rusům, popisovali domy a mnohem víc! Autobusy ten den nejezdily a absence v práci vlastně nikoho nezajímala ještě tak další týden. Tak jsem šel pro babičku do práce, aby se mnou šla demonstrovat na náměstí. Ale když nad námi prolétlo letadlo, radši jsme šli domů.“ A doopravdy, Mírové náměstí se od rána 21. srpna 1968 naplňovalo lidmi, zaznívaly improvizované projevy, uklidňování veřejnosti. Objevily se československé vlajky, trikolóry, odpoledne někdo zapálil sovětskou vlajku. Několik lidí začalo na protest držet hladovku. Druhý den se začaly ve městě objevovat zátarasy a nápisy v ruštině, na kterých obyvatelé Ústí žádali sovětská vojska o návrat domů.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Paní Dulíková vzpomíná, že dvacátý srpen roku 1968 byl jako každý jiný den. „Večer jsme s manželem uložili naše dvě děti ke spánku a i já s mým mužem jsme se rozhodli jít spát. Nikdo tehdy netušil, co se odehraje za pár hodin. Spali jsme a najednou mě probudil veliký rachot. Probudilo mě to a já se podívala na hodiny. Dodnes mám pocit, že ukazovaly chvilku po půl třetí. Podívala jsem se na svého manžela, který už stál u okna. Vstala jsem také, abych se podívala, co se venku pod okny děje.

Období: 60. léta a pražské jaro

Viděla jsem něco, co jsem opravdu nečekala. Okolo našeho domu projížděly tanky s rudou hvězdou. Můj muž tehdy pronesl jen to, že přijeli Rusové. Byli jsme v šoku, vůbec jsme nevěděli, co se děje. Samozřejmě to probudilo i děti, které jsem se snažila utěšit. Nechápaly tenkrát, proč jsou u nás tanky. Jen byly vyděšené. Uspala jsem je, ale já už neusnula. Ráno toho byly plné noviny, nikde se o ničem jiném nemluvilo. Poslouchali jsme tehdy často rádio a celý den jsme jen říkali, že jsou všude vojáci, tanky, a že se lidé bouří. Mám pocit, že se někde i střílelo, ale to už si přesně nepamatuji. Snažila jsem se před dětmi tvářit klidně, aby neviděly, že i já mám strach. Vzpomínám si, že jsem se bála vyjít z domu, a tak šel nakoupit můj muž.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Jedna z prvních významných událostí roku 1968 v Ústí nad Labem bylo zasedání městského národního výboru, které se konalo v dubnu. Na tomto zasedání se poslanci plně přihlásili k demokratizačnímu procesu, ve kterém spatřovali volný prostor, který umožní zlepšení ekonomické situace, a tím i následné zlepšení společenské funkce našeho státu. Přivítali hlavně novou hospodářskou organizaci podniků, jejich odtržení od řízení městského národního výboru a ustanovení svazku několika měst.

Období: 60. léta a pražské jaro

V březnu se konala okresní konference KSČ. V přípravách na konferenci se pozice reformních komunistů ještě více upevnila, reformisté z celozávodních výborů KSČ na podnicích zajistili výběr svých zástupců na jednání. Již ve čtyři hodiny ráno se dne 21. srpna 1968 sešla rada MěNV a všichni vedoucí odborů, aby zaujali stanovisko k mimořádným událostem, které nastaly, a schválila svolání mimořádného plenárního zasedání MěNV na třináctou hodinu odpolední. Na všech jednáních městských, okresních a krajských národních výborů i stranických orgánů všech stupňů v prvních dnech po okupaci byly vydány rezoluce, které požadovaly okamžitý odchod okupačních jednotek a rozhodně vyjadřovaly plnou podporu našim ústavním činitelům. Mírové náměstí se od rána 21. srpna 1968 naplňovalo lidmi, zaznívaly improvizované projevy, uklidňování veřejnosti. Objevily se československé vlajky, trikolóry, odpoledne někdo zapálil sovětskou vlajku. Druhý den se na některých místech města začaly objevovat první zátarasy, které byly ale záhy odstraněny po odvysílání výzvy městského rozhlasu. Město povstalo na protest proti okupaci v generální stávce, zmizely směrovky, lidé psali azbukou i latinkou jednoznačná, srozumitelná hesla.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Na ústecký okres vnikla okupační vojska Varšavské smlouvy na hraničním přechodu v Petrovicích dne 20. srpna 1968 okolo desáté hodiny večerní. První tanky projely Ústím od Božtěšic okolo třiadvacáté hodiny téhož dne. Přesuny pokračovaly téměř celou noc. Zásobovací a cisternové vozy sovětské armády projížděly Ústím téměř celé dopoledne 21. srpna.

Období: 60. léta a pražské jaro

Přes Petrovice pokračoval přesun tankových a jiných vojenských součástí ještě následujícího dne 22. srpna až do 15 hodin. Tyto jednotky se však městu vyhnuly. Sovětské velitelství města se zdržovalo zpočátku na poli za Habrovicemi směrem k obci Chabařovice. Později se jednotka přesunula na Červený vrch k vojenským kasárnám, do jejichž částí se přes zimu uchýlila.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Podle svědectví Jaroslavy Ježkové, které v té době bylo devatenáct let a žila v městské části Předlice, nikdo z obyvatel města Ústí nad Labem netušil, že hranici naší země překročí sovětské okupační jednotky. Byl to šok. Řada lidí si myslela, že vypukla další válka, říká paní Ježková. Nerada vzpomíná na to, jak na úplně každém rohu stáli vojáci. Dokonce si na Skřivánku založili tábor a ve Vaníčkově ulici si založili komandaturu.

Období: 60. léta a pražské jaro

Jeden z vojáků rodinu paní Ježkové požádal o ubytování a jídlo, ale bez úspěchu, protože rodina je za tuhle zradu nenáviděla. Paní Ježková se zúčastnila manifestace na Mírovém náměstí namířené proti okupaci. „Vzala jsem na sebe svetr s obrázkem trikolóry a vypravila se na demonstraci. Bylo to jedno z mých nejlepších rozhodnutí v životě, nikdy na to nezapomenu.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Tehdy čtyřiadvacetiletá Libuše čekala své prvorozené dítě. Očekávaný termín byl tehdy na konec srpna 1968. Kvůli mateřské dovolené musela tedy na určitou dobu opustit zaměstnání. Její kamarádky, se kterými tehdy pracovala v Jednotě v Předlicích, musely vyplňovat dotazníky a chodit na pohovory přímo mířené na jejich postoj k tehdejší situaci, socialistickým státům a také později i k okupaci.

Období: 60. léta a pražské jaro

Otázky byly postavené záměrně tak, aby si zaměstnanci mysleli, že při případném nesouhlasu se socialistickými stranami nebudou nijak postiženi. Při příjezdu tanků žil každý z členů rodiny ve strachu a děti se ptaly, jestli nebude válka. Lidé byli naprosto bezmocní a hluk z letadel, která jim létala přímo nad střechami domů, jejich bezmoc ještě více umocňoval. Vojáka jste potkávali naprosto na každém rohu. Spoustu z nich žádali obyvatele Ústí o jídlo nebo ubytování. To jim ale skoro nikdo neposkytl, kvůli pocitu zrady, říká Libuše.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Často docházelo k pokusům založit nové politické strany. Ve spolku pro chemickou a hutní výrobu byla založena základní organizace České socialistické strany, v Severočeských tukových závodech se objevil pokus o založení sociálně demokratické strany. Noví funkcionáři se objevili v okresní odborové radě, J. Dvořák, M. Mašková, C. Dubský a řada dalších, kteří prosazovali odbory bez vedoucího postavení KSČ.

Období: 60. léta a pražské jaro

Na jednotlivých závodech vznikaly rady pracujících, které se snažily přenést rozhodování o politických i hospodářských otázkách samy na sebe a do podnikových výborů ROH. V Ústí nad Labem v tomto směru byly nejagilnější zejména velké závody, Spolek pro chemickou a hutní výrobu, Důl A. Zápotockého a ČSAD. V ČSD se vytvořila Federace lokomotivních čet, v Ústí nad Labem stáli v jejím čele Jaroslav Plocek a Jaroslav Dobiáš. Rozpadla se ČSM a vytvořila se Federace mládeže. Pozdější normalizátoři ostře vytýkali všem reformě orientovaným jedincům, kteří tehdy působili mezi mládeží, jejich snahy nevtahovat politiku mezi mládež.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Dne 28. srpna 1968 zde neznámý pachatel poškodil pomocí plastické trhaviny sochu Rudoarmějce. Již v nočních hodinách se pracovalo na odklizení úlomků pomníku. Druhý den městský rozhlas dementoval zprávu, že by se na tomto činu měl podílet MěNV a oficiálně vyhlásil, že poškození pomníku provedl jednotlivec nebo malá skupinka osob, poměrně dobře vybavená technickými prostředky.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Tatobity - Naše okupace
Zobrazit ostatní části příběhu

Babička nastoupila do prvního autobusu do Turnova a musela koupit sunar pro syna a také udělat zásobu jídla na pár dní. Na turnovském náměstí bylo hodně lidí a sepisovali petici proti vstupu vojsk. Když se vrátila babička z Turnova, zavolala do Tábora, kde byl její desetiletý syn. Z tábora v Trutnově ho přivezli ten den. Na mojí babičku to působilo jako v roce 1945 po válce. V následujících dnech vyzývala vláda všechny ke klidu.

Období: 60. léta a pražské jaro

Ve státě byla nejistota. Postupně si lidé zvykali na ruské vojáky. O rok později se babiččina rodina přestěhovala do Turnova do bytového domu. Přes noc se jim klepal dům, protože jezdily ruské tanky a vozily na Vesecko rakety. Tam měly také svoji základu.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Děčín - Naše okupace
Zobrazit ostatní části příběhu

Zvrat nastal až ke konci dekády, kdy napětí i určitá zoufalost byly cítit ve vzduchu, vzpomíná Věra Hospůdková, která jakožto učitelka českého jazyka odebírala Literární listy a společně s dalšími kantory objednávala pro školu knihy, jež si žáci mohli bezplatně vzít. Vzdělanost tedy prý tolik netrpěla, pokud samozřejmě pomineme všudypřítomnou cenzuru. Informace získávala z doslechu či z médií.

Období: 60. léta a pražské jaro

„Ve škole panoval zmatek. Všichni byli zděšeni z toho, že Rusové překročili naše hranice. Nikdo nedokázal odhadnout, co bude následovat. Někdo tvrdil, že vše dobře dopadne, někdo zase celou situaci viděl bledě. Ve sborovně kolovaly různé zvěsti a názory kantorů se lišily.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Turnov - Naše okupace
Zobrazit ostatní části příběhu

„Po příjezdu do Turnova ze Starých Splavů jsme se rozhodli s kamarádem, který vlastnil jednoduchou osmimilimetrovou kameru, že tuto událost zdokumentujeme. Na motocyklu pionýr jsme dojeli na pole nad křižovatku Pyrám, já si stoupl, roztáhl nohy a kamarád si lehl na zem a mezi mýma nohama natáčel průjezd kolony tanků. Až po letech nám došlo, co se mohlo stát

Období: 60. léta a pražské jaro

Na tancích seděli vojáci v plné zbroji se samopaly, které mohli při nějakém podezřelém pohybu použít. Pak jsme se vrátili domů a účastnili se v rámci našich možností společně většinou národa všeobecného odporu k této okupaci. Roznášeli jsme letáky, noviny apod.“ (neznámý)

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
„Bydleli jsme v Mašově a ráno mě moje maminka vedla do školky a kolem nás jezdila vojenská auta a obrněné transportéry. Já jsem na vojáky mával a oni na mě. Když jsme přišli k obchodu, zarazilo mě, že ženy stály venku a plakaly. Já jsem nechápal proč. Maminka se jich ptala, co má dělat, a ony říkaly, aby mne dala do školky, protože nikdo nevěděl, co se bude dít dál.

Období: 60. léta a pražské jaro

Byl jsem ve školce a večer jsem s očima navrch hlavy vykládal svému tatínkovi, že paní učitelka říkala, že nás Sovětský svaz přijel zachránit. Dal mi pohlavek a řekl mi, abych tohle doma už nikdy neříkal. Protože nás přijeli Rusáci okupovat a že nám paní učitelka lhala.“ (neznámý)

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Byl hezký prázdninový den 21. srpna 1968, vzpomíná na osudové dny Jaroslava Janoušková. „Měla jsem puštěné rádio a vysílaná relace mi připomínala květnovou revoluci 1945. Náhle jsem zaslechla střelbu u Československého rozhlasu. Zůstala jsem zděšena a po chvíli pochopila, že jde o skutečnost.

Období: 60. léta a pražské jaro

Ruské tanky obsadily Prahu. Tehdy ještě nebyla dálnice a ruské tanky auta jezdily přes Pyrám na Prahu. Jeli jsme se tam podívat. Profesor Šípka, ruštinář, usiloval o to, vysvětlit ruským tankům, že u nás nic nenajdou, že tanky jsou tedy zcela zbytečné, ale oni nadále plnili rozkaz.“ (neznámý)

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
„21. 8. 1968 mě v pět hodin ráno vzbudila mamka a s hrůzou mi oznámila, že vojska v čele s ruskými vojáky vstoupila s tanky na naše území. Rádio hlásilo zákaz vycházení. Mamka mi oznámila, že musím zůstat doma. Já jsem ji přemluvil, aby mě pustila do Turnova, protože v tento den jsme měli odjíždět se třídou na chmel. Se spolužáky jsme vyrazili do školy a snažili jsme se přesvědčit ředitele školy, aby nám umožnil na chmel vyrazit.

Období: 60. léta a pražské jaro

Tento den nebyl náš odjezd možný, atmosféra ve společnosti byla velmi nejistá. Nikdo nevěděl, co bude. Ředitel nám navrhl možnost odjet na chmel za podmínky, že s tím naši rodiče budou souhlasit. Několik spolužáků souhlas rodičů nepřineslo a na chmel jsme nakonec po několika dnech odjeli. Ne však všichni. Když se naši politici vrátili zpátky do Československa, dostal zbytek třídy souhlas od rodičů a přijeli za námi na chmel. Cestou potkali několikrát ruské vojáky, kteří se samopaly procházeli autobus, z polí kolem silnic koukaly hlavně tanků.“ (neznámý)

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Staré Splavy - Naše okupace
Zobrazit ostatní části příběhu

„V létě roku 1968 jsem si s kamarády užíval prázdniny a 20. srpna jsme odjeli na pár dnů do chatového městečka ve Starých Splavech. Těšili jsme se, že si to hezky užijeme. Večer jsme hráli na kytaru, zpívali a proběhla i první zkušenost s levným červeným vínem, tzv. třešňákem. Kolem páté hodiny mě vzbudil hlas místního veřejného rozhlasu, který vzrušeným hlasem provolával něco ve smyslu ‚v této vážné chvíli …‘ […] Rychle jsme se oblékli a nasedli do autobusu, který už byl připraven, aby veškerou mládež a děti rozvezl do svých domovů. Po cestě jsme již viděli kolonu tanků, která se valila směrem na Prahu. Nebyl to příjemný pohled.“ (neznámý)

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Čibúz - Naše okupace
Zobrazit ostatní části příběhu

Asi ve dvě hodiny ráno na nás začal někdo zvonit a bouchat. Vůbec jsme nevěděli, co se děje. Děda šel otevřít, na chodbě stáli vojáci, kteří přišli pro dědu, který byl voják z povolání. Řekli mu, že musí jít s nimi do kasáren, protože nás Rusové obsadili a bude válka. Děda jí řekl, že musí jít s nimi a tak odešel. Babička měla strašný strach a chtěla se něco dozvědět víc, co se děje, proto si zapnula televizi a čekala, jestli něco neřeknou.

Období: 60. léta a pražské jaro

Až v půl páté se na obrazovce objevila hlasatelka Kamila Moučková a řekla, že nás obsadili Rusové. Moje babička ve strachu o dědu běžela z Čibúze až do Jaroměře, kde měl děda posádku. […] (neznámý)

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Hradec Králové - Naše okupace
Zobrazit ostatní části příběhu

Paní Chytilová vzpomíná: „Pamatuji si, že byly v obchodech fronty, ale v té frontě stáli všichni naprosto ukázněně, chovali se k sobě velmi civilizovaně, nikdo nechtěl vybrat všechno, chtěl, aby zbylo i na ostatní. Aspoň tam, kde jsem byla já, byli lidé úplně normální. Chovali se k sobě velmi slušně. To ukazuje, že lidé se v této době velmi semkli a podporovali se. Nic jiného jim vlastně nezbývalo.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Na tehdejší SVVŠ J. K. Tyla panovala začátkem školního roku 1968/69 víceméně svoboda a volnost. Studenti dávali najevo svůj nesouhlas s okupací, sami se k ní vyjadřovali. Dokonce se jednoho dne uspořádal ve škole mítink, na kterém učitelé o okupaci svobodně promluvili. Podle paní Chytilové někteří učitelé s žáky velmi sympatizovali a otevřeně se s žáky o situaci v zemi bavili. Na druhou stranu někteří kantoři byli velice opatrní a o tomto tématu se bavit nechtěli, měli strach o sebe, své rodiny i své žáky.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Dolní Bousov - Naše revoluce
Zobrazit ostatní části příběhu

Nebylo jednoduché vyjít do ulic. Pro nikoho, obzvlášť pro učitele. Společně s lidmi v podobné situaci jsme začali projednávat, jaké změny proběhnou u nás v Bousově. Iniciovali jsme různá setkání, před školou se promítaly i záběry z lednového zásahu v Praze a brzy se ustavilo Občanské fórum. Mezi prvními členy Občanského fóra byli Tomáš Grindl, František Koníček (oba učitelé ZŠ), Josef Vynikal (pozdější starosta). Ze starší generace těch, kteří ještě pamatovali demokracii první republiky, to byl pan Oldřich Holý a další.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
První setkání se uskutečnilo na náměstí před radnicí. Lidé přitlačili vlečku od traktoru, aby bylo řečníky vidět, dokonce bylo připraveno jakési primitivní ozvučení. Před občany Dolního Bousova předstoupili mnozí se svými návrhy a myšlenkami, za studenty promluvila Gabriela Vynikalová, bousovská rodačka. Jedna slečna vyrobila červená srdíčka s písmeny OF – Občanské fórum a připnula nám je na klopu. Teprve později se začaly vyrábět placky s tímto nápisem. Domluvilo se, jak budou probíhat změny v Dolním Bousově. Změna šla z více stran. Komunisté si už netroufli použít silnější prostředky. Bylo nutné postupně se vyrovnat s komunistickou minulostí.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Setkání občanů v místním kině se zúčastnila i herečka Sylva Daníčková, bousovská rodačka, která sem přinesla první důležité informace. V následujícím roce se konaly první svobodné volby. Bylo jasné, že komunismus neobstál. Byl symbolem toho, co lidé nechtěli.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Ztráta pozic komunistického režimu byla obrovská. První polistopadové zastupitelstvo města bylo úplně změněné. Starostou se stal pan Josef Vynikal, v radě byli i Tomáš Grindl a František Koníček. Vše bylo v režii Občanského Fóra. OF nebyla politická strana a později bylo rozhodnuto, že se budou muset oživit politické strany, vznikla ODS, kam přešla většina lidí z OF. Změny nastávaly ve společenských organizacích, nastaly i ve školách: pan František Koníček přešel do funkce ředitele, zástupce ředitele Karel Lenc nebyl komunista, a tak ve funkci zůstal.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Pan Tomáš Grindl, jeden ze zakládajících členů OF v Bousově, vzpomíná, že na místním oddělení VB, kde sloužil jen jeden příslušník, měla StB zvláštní místnost pro své vlastní potřeby. Podle slov některých pamětníků tu byl kdysi vyslýchán i Václav Havel. Po výslechu byl odvezen za město a pěšky se dostal na nádraží do Bousova a odtud do Prahy.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Bechyně - Naše okupace
Zobrazit ostatní části příběhu

V této době byl děda na vojně v Bechyni a tu noc v srpnu, co se vše odehrávalo, byl zrovna na stráži: „Byli jsme na strážnici, mohlo být něco kolem půlnoci, poslouchali jsme rádio – tak jsem vše věděl jako jeden z prvních. V rádiu hlásili, že nás napadla ruská vojska. Během několika minut nám pro jistotu sebrali ostré náboje do zbraní, které jsme jako strážní měli, abychom nemohli střílet. V průběhu tří dnů se ruská vojska dostala i na letiště do Bechyně, kde jsem právě byl. Pro nás, co jsme byli na vojně, to bylo dobré.

Období: 60. léta a pražské jaro

Nic se nemuselo dělat, nemuseli jsme ráno brzy vstávat, akorát jsme každý den docházeli na letiště, kde jsme pracovali. … S ruskými vojáky jsme do kontaktu vůbec nepřišli, jen jednou, když jsme šli z hospody a byli jsme trochu hluční, tak začali střílet ze samopalů, abychom se uklidnili. Ale nikomu se nic nestalo. Po nějakém čase, myslím, že to mohlo trvat tak měsíc, okupace malinko povolila, okupační vojska našim pilotům dovolila létat s letadly, aby piloti nepřišli o kvalifikaci, ale pořád byli s námi na letišti. Poté už jsme šli do civilu.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Antonín Hurych - Syn utrápeného sedláka
Zobrazit ostatní části příběhu

V dětství se o Antonína Hurycha a jeho sourozence hodně staral dědeček, školky tehdy ještě nebyly. Učil je zpívat, malovat a vyřezával jim píšťalky. S těmi pak na návsi pořádali koncerty. Rád vyprávěl, často o první světové válce, kde byl raněn. „Dědeček také včelařil. Po svém tatínkovi podědil nádherný včelín. V celém kraji se nikde takový nenacházel.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Velmi dobře jsem ho znal už od útlých let. Dědečkovi jsem totiž pomáhal. Včel jsem se nebál. Když otevřel úl, zakouřil kuřákem a včely se uklidnily. Kuřák jsem pak v jedné ruce držel, v druhé plást, když bylo potřeba. Dědeček voněl medem, voněl včelami, voskem. Tato jeho záliba mě později přivedla ke včelaření.“

Když byl větší, pomáhal Antonín tatínkovi na poli: „Jednou se stalo, že jsme měli připravený obsekaný lán pšenice. Byla to ,paličatka‘ – krásný stojící porost. Dosud ji vidím, její stejnoměrné klasy udivovaly. Jako pomocník na obsluhu vazače měl přijít kmotříček Václav. Jenže nepřišel. Jak jsme se později dozvěděli, jeho kobyla Blanka dostala koliku a aby se zachránila, muselo se s ní chodit stále do kolečka. Co teď? Byl nádherný zářivý čas, pozdě odpoledne, jedinečný pro sečení. A traktor se zapřaženým vazačem stál na okraji pole – a kmotříčka jsme se nemohli dočkat. Najednou tatínek říká: ,Hochu,‘ to mi bylo šest let, ,budeš muset sednout za volant traktoru a já budu obsluhovat vazač. Budeš jezdit půl metru od porostu.‘ Odpřáhli jsme vazač a se samotným traktorem jezdili kolem porostu pšenice tak dlouho, až jsem se naučil dodržovat správnou vzdálenost traktoru od porostu. Zvláště bylo potřebné se soustředit na otáčení na rozích pole, protože se seklo ze všech stran. Lán pšenice byl spíš čtvercový. A zahájili jsme sečení. Do jedenácti hodin v noci byl lán pšenice posečený. Dodnes vzpomínám, jak jsem od tatínka dostal velkou pusu jako odměnu a pochvalu.“

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Přímo v Makově se družstvo zakládalo v roce 1957. Bylo to prý jedno z posledně založených družstev v okrese Litomyšl. V té době byl tatínek pana Hurycha, Antonín Hurych, ve vsi jakousi autoritou. Sedláci do družstva odmítali vstoupit. Říkali: „Až půjde Hurych, půjdeme taky!“ – „Jenže můj tatínek nechtěl, v žádném případě nechtěl. A tak ho chtěli nějak zlomit.

Období: Únor 1948 a 50. léta

My jsme byli tak úspěšní hospodáři, že jsme měli jako jedni z prvních všechno sklizeno a tatínek na podzim chodíval pracovat do cukrovaru.“ Jeden večer se ale nevrátil. Přišel až k ránu. Rodině řekl, že ho odvezli na StB do Pardubic, kde ho bez jídla a pití a pod světly reflektorů vyslýchali. Nikdo o tom ale nesměl vědět, všichni z rodiny museli mlčet. Totéž se opakovalo ještě několikrát. Jediné, co rodina věděla, bylo, že trpí. Pan Hurych vzpomíná: „Pamatuji si, že tatínek šel například po dvoře, najednou se zastavil a zůstal stát třeba půl hodiny. Jenom stál a přemýšlel. Možná si v duchu přemítal, jak měl reagovat, co všechno měl či neměl říct…“ Ať tak či onak, odneslo to jeho zdraví. Antonín Hurych zemřel v 58 letech na infarkt.

Rodina se nikdy nedozvěděla, co s ním v Pardubicích dělali. Pan Hurych ale vzpomíná na to, jak silná byla v této těžké době jeho maminka. „Maminka – protože my jsme věřící rodina a ona byla obzvlášť hluboce věřící – všechny ty těžkosti vždycky převedla na jinou vlnu. Víra jí nesmírně pomáhala, takže ona to všechno nesla statečně – i pak, když tatínek odešel. Nesla to statečně a dokázala se s tím nějak vyrovnávat, protože věděla, že se s ním jednou zase sejde.“

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
V roce 1957 Antonín Hurych nastoupil na gymnázium v Litomyšli. „Netrvalo dlouho a rodiče byli pozváni na první rodičovské sdružení, kde byli uvítáni i samotným panem ředitelem. Vedl dlouhou řeč o výchově, až se dostal k náboženství, a začal líčit, jak je škodlivé. Když dokončil svůj výklad, tatínek zvedl ruku a řekl: ,Když je to tak, tak zítra můj syn již nepřijde, stahuji ho ze studia domů.‘ Když se pak rozcházeli, na chodbě někdo zatahal tatínka za rukáv. Pan ředitel ho zastavuje, dívá se mu zhluboka do očí a říká: ,Tatíku, ono to není tak zlé, syna pošlete znovu do školy, my to musíme říct.‘“

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Po gymnáziu odešel Antonín Hurych studovat na Agronomickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Praze. „V pětašedesátem roce byl v Praze první majáles. V šestašedesátem jsem byl na vojně a dosáhl toho, že jsem dostal propustku. Řekl jsem, že potřebuju jet domů k rodičům, ale jel jsem na ten majáles… Víte, na vojně se potřebujete nějak vnitřně obohatit. A tam byla velká knihovna, kde jsem se spřátelil s knihovnicí.

Období: 60. léta a pražské jaro

Poznal jsem na ní, že jí je socialismus velmi vzdálený. Řekl jsem jí, že jedu na majáles. A ona řekla, že by jela s námi, ale že nemůže, ale že bychom jí mohli napsat hesla, která budou mít studenti na transparentech. A tak já jsem psal hesla: ,Se Sovětským svazem na věčné časy, ale ani o hodinu déle!‘, ,Doktoři mají platy jako metaři!‘ A mnoho dalších. Přivezl jsem jí to a ona byla nadšená. Těmi hesly studenti reagovali na tehdejší dobu, tehdejší situaci ve společnosti.“

Pan Hurych dále vzpomíná na studentská léta: „Ať jsem byl na vysoké škole nebo na vojně, nikdy jsem nezradil svoji víru. Bylo zajímavé – já jsem bydlel v Suchdole a poslední rok jsme bydleli na kolejích na Letné. Tam byly ty různé vojenské přehlídky – na prvního května, devátého května. Tam jezdily tanky, pochodovala armáda a podobně. A já jsem na tý Letný jezdil do kostela sv. Antonína, později ke sv. Jiljí na ranní mši svatou. Nikdo se o tom nikdy nedozvěděl. Když jsem se vrátil zpátky, kolegové teprve vstávali. Takže já jsem přišel a oni nevěděli, kde jsem byl. Řekl jsem třeba, že jsem byl na vycházce…“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Vojnu prožil Antonín Hurych v Litoměřicích. „Zodpovídal jsem tam za rotu. Měl jsem ve vycházkové knize ,volno‘, takže jsem mohl kdykoliv do města… Ale jednou jsme něco vyvedli a velitel nám vycházky zakázal. Byla zrovna neděle. Řekl jsem si, že v kasárnách nebudu, že to není důstojné místo pro můj život. Tak jsem vylezl po záložní bráně nahoru, rozhlížel jsem se. Když jsem byl nahoře, tak se brána začala kácet. Rána po celých kasárnách. Říkám si, co teď. A vojáci se musí rychle rozhodnout, jestli utéct, nebo bojovat. Já jsem utekl.

Období: 60. léta a pražské jaro

Utíkal jsem a schoval se za první keř. A teď jsem sledoval… Vyrojila se parta vojáků a ohromně se bavili, to bylo divný, podezřelý. No, ale já jsem moc času neměl, chtěl jsem stihnout mši svatou, tak jsem utíkal až na náměstí. A když jsem vkročil na náměstí, tak můj velitel, který mi zakázal vycházky, se tam procházel se svým kloučkem.“

Naštěstí se nic vážného nestalo. Velitel byl totiž zrovna dobře naladěný, a tak spolu několikrát obešli náměstí v Litoměřicích. Jenže pan Hurych spěchal na mši. Hledal nějakou záminku, aby od nich mohl odejít, protože v době komunismu nemohl veliteli říct, že utekl na bohoslužbu. Naštěstí velitel řekl, že mají před sebou ještě dlouhou cestu domů, pan Hurych se tedy rychle rozloučil a utíkal ke katedrále. Stálo tam spoustu aut, zrovna totiž probíhalo svěcení kněží arcibiskupem pražským, Františkem Tomáškem. „Po mši svaté byl pan arcibiskup s velikou kyticí růží ve své náruči před litoměřickou katedrálou obklopen velikým počtem věřících. Zpívala se vatikánská hymna. Zpěvu jsem se nadšeně zúčastnil. Hymnu jsem totiž znal z Vatikánského rozhlasu, který jsme hojně doma poslouchali, ač byl stále rušen.“ Když se vrátil do kasáren, dozvěděl se, proč brána spadla. Vojáci se nudili, tak místo kovových čepů dali do rámu dřevěné kolíky nebo měkké dřevo z černého bezu…

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Bohdan Metyš - Pět let v jáchymovském gulagu
Zobrazit ostatní části příběhu

Bohdan Metyš vzpomíná, jak si ve čtyřicátých letech dělal řidičák: „Po dovršení šestnácti let jsem požádal o vystavení řidičského průkazu. Myslím, že to bylo někdy začátkem dubna 1946, ale to už si přesně nepamatuju… Jednoho dne přišel na mé jméno dopis, ve kterém stálo: Dostavte se, prosím, i se svým autem v sobotu v 10 hodin před hotel Hvězda.“ Pan Metyš dodává:

Období: Únor 1948 a 50. léta

„Vzal jsem naši Tatru a v danou hodinu jsem se dostavil na dané místo. Tam už stálo několik osobních aut, dokonce i náklaďák. Když na mě přišla řada, přisedli si do auta četník a komisař z Pardubic. Položili mi několik otázek z teorie a předpisů. Četník mě vyzkoušel ze znalosti silničních značek. Potom mne zkušební komisař vyzval: ,Tak teď ukaž, co umíš.‘ Objel jsem dvakrát Litomyšl, ukázal couvání a bylo – bez autoškol, jízd a hlavně tisíců za ně. Všechno spravil kolek v hodnotě asi sto korun. Pravdou je, že tenkrát nebylo tolik aut jako dnes. V Litomyšli a okolí jich bylo těsně před druhou světovou válkou něco kolem stovky.“

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Proč byl Bohdan Metyš vůbec zatčen? Jak říká, byl v nesprávnou dobu na nesprávném místě. V Litomyšli vzniklo po roce 1948 několik převážně studentských skupin. V únoru 1948 založili septimán místního gymnázia Miloslav Kohout, Václav Novotný a studentka zdravotní školy Blanka Zachová skupinu Hvězda. „Miloslav Kohout jako vedoucí celé skupiny sepsal spolu s Václavem Novotným prohlášení Kolegové a kolegyně, které vysvětlovalo důvody její existence a obsahovalo výzvu k přihlášení se k této skupině.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Prohlášení bylo podepsáno ATA (tj. turecky otec), což bylo Kohoutovo krycí jméno. Podle tohoto jména byla později nazývána celá organizace, což se stalo osudným rektoru Stříteskému. Státní bezpečnost vysvětlila výraz ATA jako označení pro otce celé organizace, za něhož byl rektor prohlášen… Provolání obsahovalo výzvu, aby si ti, kdo souhlasí s jeho obsahem, připnuli 14. a 15. května 1949 do klopy svého kabátu špendlík s bílou hlavičkou. Protože tak učinili jen nemnozí z oslovených, obešel je Kohout osobně a pozval je na první schůzku konanou 19. května v klubovně Junáka na výstavišti. Vedle Kohouta, Novotného a Zachové se dostavili Horák, Matějka, Zedník, Rolečková a Holomková. Z těch, co sice neobdrželi prohlášení, ale byli osobně pozváni Kohoutem, přišel Jan Pech, který přivedl Bohdana Metyše. Na schůzce bylo podrobněji prodiskutováno další působení shromážděných; jejich úkolem mělo být vyhledávání podobně smýšlejících mladých lidí, kteří by napomáhali mařit úsilí ČSM. Tato činnost měla být jakýmsi morálním apelem směřujícím k probuzení ostatních a pochopení vážnosti situace, v níž se Československo nachází.“ Pro Bohdana Metyše to však touto schůzkou skončilo, žádných akcí skupiny se neúčastnil. Přesto jej později rovněž zatkli.

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
„Do roku 1948 panovala ještě jakási svoboda, ale potom se to zvrátilo. Byla to hrůza, to si ani nemůžete představit…“ vzpomíná Bohdan Metyš. „Když jsem jednou přijel z Mladé Boleslavi domů, tak zatímco jsem se vítal s manželkou, dole v přízemí zatkli tátu. A odvezli ho na stanici. Potom se ale táta vrátil a povídal: ,To byl omyl, týká se to tebe. Co jsi zase provedl?‘ Vzal jsem motorku a jel na stanici. Už tam na mě čekali. Četník dole zavolal: ,Máte tady pana Metyše!‘ Vyšel jsem schody nahoru, řekl jsem ,Dobrý den‘, a už jsem ji měl.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Dostal jsem takovou přes hlavu, že jsem se otočil. Nebyl jsem tam sám, bylo tam víc chlapů, většina podobného věku co já. Někdo na nás zařval, ať se postavíme ke zdi. Poslušně jsme se seřadili a opřeli o zeď. Vedle mě stál Honza Pech. Chtěl jsem mu něco říct, ale nestihl jsem to – ti estébáci na nás začali řvát a mlátit nás přes hlavy – každého několikrát, takhle to šlo pořád dokola.“

Pan Metyš netušil, že svou rodinu dlouho neuvidí. Ještě ten den jej odvezli do Chrudimi do vazební věznice. Tam na něj čekal největší šok. „Zavřeli mě do cely. Ta cela byla maximálně pro tři lidi, namačkali nás tam pět. Nejhůř proběhlo přivítání. Všichni ti lidi se na mě sesypali a ptali se: ,Kde jsou Američani? A kdy to praskne?‘ Dlouho trvalo, než jsem pochopil tu jejich naivitu… Všichni byli mnohem starší než já – měli asi 40 nebo 50 let.“ V Chrudimi probíhaly asi tři týdny nejrůznější výslechy. „Výhodou bylo, že jsme mezi sebou mohli v různých celách komunikovat – a to tak, že se pomocí podlahové hadry vyšplouchala voda ven ze záchodu, a když jste do té trubky mluvili, slyšeli to i v cele o patro výš. Tak jsme se domlouvali co a jak a zjišťovali jsme, jestli někdo z nás neví něco nového ohledně soudů, a tak dál. Za pár dní jsem na tom byl stejně a každým dnem očekával, kdy to praskne – jako ti ostatní.“

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Na Jáchymovsku vězni zažívali krušné zimy, jak vzpomíná i Bohdan Metyš: „V zimě jsme z odpolední směny nosili pod fáračkama dřevo na zátop. Mrzlo a uhlím nešlo zatopit. Přišli jsme před lágrovou bránu, prohlídka. Když objevili dřevo, museli jste ho odložit. Někdy jsme zkrátka přinesli dřevo bachařům.“ „Ale to nebylo to nejhorší,“ pokračuje pan Metyš.

Období: Únor 1948 a 50. léta

„Ještě tam byla jedna věc. Přišli jste po šichtě, spali a najednou strašné bouchání na kolejnici. ,Nástup celý lágr!‘ Všichni jsme museli nastoupit do pětistupů na apelplac a začalo počítání. Každý měl v lágru své číslo. Já jsem byl číslo 1059… A někdy počty nesouhlasily. Tak znova. A teď si představte, že tam takhle na Štědrý den stojíte tři hodiny… Horší druh nástupu než počítací byl nástup ,všechno s sebou‘. To znamenalo totální přeházení vězňů. Na světnicích opět nikdo neznal nikoho.“

„Nebo… nechali nás takhle nastoupit, přijelo auto. A z toho auta shodili tři mrtvý. Mukly, kteří se pokusili utéct. Všichni jsme tam tak stáli a pak jsme museli kolem nich projít. ,A takhle dopadnete všichni, když se pokusíte o útěk!‘ Stačilo smeknout klobouk a hned jste dostali ránu, že se z toho otřásla hlava. A to se dělo celkem často.“

„Důležité v lágru bylo se co nejvíc vyhejbat zfanatizovanejm parchantům v uniformách. On totiž červený kříž, který měli političtí vězni namalovaný na zádech, na ně působil jako červený hadr na býka. Zloději, podvodníci apod. měli kolečka. Ti nebyli tak nenávidění jako ,nepřátelé lidu‘.“

„Jednou jsme se chtěli s kamarády pomstít jednomu z esenbáků. No, prostě jsme snědli jeho psa. Samozřejmě trochu vylepšeného – upekli jsme si ho. Bylo to vítané zpestření stravy. V Jáchymově jsem byl i v roce 1953, když zemřel Stalin. Byl jsem poslán vyvěsit na vrchol těžní věže černý prapor. S chutí jsem nahoru šplhal…“

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Jarmil Hauptfleisch - Vyhnaný syn odbojáře
Zobrazit ostatní části příběhu

Na podzim roku 1938 vznikla odbojová skupina Obrana Slezska. Mezi jejími členy byl i otec Jarmila Hauptfleische Jan. V srpnu roku 1940 však byli členové skupiny odhaleni a většina z nich obviněna z velezrady. V té době už měl Jeník Hauptfleisch tři děti. Rodinný statek byl po těchto událostech Hauptfleischům zabaven a rodina byla nucena přestěhovat se do výměnku k sousedům Matějkům, kde za velmi špatných podmínek a bez základního vybavení žila až do konce války. Jan Hauptfleisch byl odsouzen na tři a půl roku odnětí svobody nepodmíněně.

Období: 2. světová válka a holocaust

Odsouzení byli převezeni do německého koncentračního tábora Griebo bei Coswig, kde pracovali na regulaci toku Labe. Tam při špatných podmínkách Jeník onemocněl těžkým zápalem plic. Byl transportován na hrad Mírov do vězeňské nemocnice, kde se k zápalu plic přidala ještě tuberkulóza. V nemocnici o něj sice pečovali němečtí lékaři, většina z nich však neměla v úmyslu zajatcům pomoci k uzdravení. Na to byly léky moc drahé.

Na Mírově to bylo pro nemocné opravdové peklo. Když už to s Jeníkem vypadalo hodně zle, dali ho na noc do místnosti mezi mrtvé. Počítali s tím, že do rána zemře. To by byl i pro zdravého člověka velký psychický šok, natož pro pacienty vyčerpané bojem s těžkou nemocí. Přesto Jan Hauptfleisch noc přežil. Ráno ho dali zpět mezi živé nemocné, jeho stav se po následném vydatném spánku začal pomalu zlepšovat. To ovšem ještě neznamenalo výhru. Navzdor předchozímu zlepšení se jeho zdraví za několik dní opět prudce zhoršilo. Proto ho znovu převezli do komory mrtvých. A i podruhé tuto hrůzostrašnou noc přežil. Bylo to pro něj hodně vyčerpávající. Bojoval urputně, ale nad tuberkulózou nemohl zvítězit. Proto, když ho v noci 8. 8. 1944 do komory mrtvých převezli potřetí, do rána nepřežil. Byl pochován na mírovském vězeňském hřbitově.

Období: 2. světová válka a holocaust

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
V Hlavnici bylo založeno jednotné zemědělské družstvo jako první v kraji, v roce 1949. Na zemědělce začal být vyvíjen nátlak. Při socializaci vesnice došlo k zabavení zemědělských strojů ve prospěch strojní traktorové stanice. Tím pádem už zemědělci nemohli stíhat plnění povinných dodávek. Jarmil Hauptfleisch vypráví:

Období: Únor 1948 a 50. léta

„Za hektar jsme museli odvést určitou dodávku. Bylo to nespravedlivé, protože sedláci měli ty dodávky mnohem vyšší než JZD. Prostě byl úkol sedláky, soukromé zemědělce, zlikvidovat. Dodávky se zvyšovaly a ubíraly se pracovní síly. Pracující z venkova byli nahnáni do měst do fabrik, nebo do JZD. Došlo k velkému náboru. Naši odmítli. Nestihli dodat nějaké obilí, ačkoli bylo sklizeno ve stodole, ještě nevymlácené. Ale protože se včas neodevzdalo, byli odsouzeni za neplnění povinných dodávek. Byl soud…“ Jarmilova matka Marta Haasová a její tchán, Jindřich Haas starší, byli obviněni z nedbalosti a ohrožení jednotného hospodářského plánu. M. Haasové byla udělena pokuta 2000 Kč a jeden měsíc vězení v Jičíně. Její tchán musel zaplatit 5000 Kč a odsedět si tři měsíce ve Vlčicích na Trutnovsku, přičemž všechen jejich majetek (statky, pole, zvířata…) propadl státu.

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Jarmil Hauptfleisch vzpomíná: „Potom z ničeho nic, na Štědrý den roku 1952, když tenkrát napadlo hodně sněhu a mrzlo, když jsem byl dopoledne s kamarády bruslit na rybníce, jsem přišel domů před jedenáctou a všichni brečeli. Šel jsem do výměnku k babičce, kde jsem bydlel ještě s tetou. Rozhlížel jsem se. Seděli tam dva pánové a naši říkali: ,Jarku, musíme se vystěhovat.‘ Já jsem to nechápal – proč, jak?“

Období: Únor 1948 a 50. léta

Jeden z mužů byl tajemník obce, který přišel rodině oznámit zákaz pobytu v opavském okrese. Měli se vystěhovat do tří dnů. Místo jejich budoucího bydlení bylo již určeno – státní statek Královec, okres Trutnov. Byl to šok nejen pro celou rodinu, ale i pro všechny z vesnice.

„Pak jsme šli na půlnoční a pan farář to tam veřejně pronesl. Během tří dnů přijela tři nákladní auta, všechno se muselo zabalit, ale zdaleka se to nevešlo. O dobytek už se začali starat z JZD, my jsme si stačili jen zabalit a alou do Královce na Trutnovsku. Pro mě neměli vůbec místo, tak mě naložili do auta cizí chlapi, jel jsem s estébáky. Mámě se třemi nejmladšími dětmi, když navíc Aleš byl nemocný, řekli, že má jet vlakem. To nešlo. Jeden řidič sanitky se proto nabídl, že je tam odveze. Potom z toho měl průšvih… Byl sníh, tenkrát nebyly sněhové řetězy, takže jsme měli problém se dostat přes kopce. Cesta byla hrozná, trvala strašně dlouho. Vyjeli jsme ve tři hodiny odpoledne a přijeli jsme kolem půl desáté dopoledne dalšího dne. Byly to malé náklaďáčky, ne stěhovací vozy jako dnes. Stavovali jsme se v Šumperku na náměstí a estébáci, s kterými jsem jel, se šli navečeřet. Mě nechali v autě. Poté jsme vyrazili dál. Za nějakou dobu jsme odpočívali u Dvora Králové, byla krásná měsíční noc. Pak jsme přijeli do hor v Podkrkonoší a já jsem si říkal, hurá, budu v horách! Nechápal jsem, co bude následovat.“

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Začátky v novém prostředí byly hodně těžké. Rodina si těžko zvykala na nové podmínky. Dvanáctiletý Jarmil Hauptfleisch brečel. Prudká změna na něj rozhodně dobře nepůsobila. Ztratil kamarády a kontakt s rodným krajem. Ve škole v Bernarticích, kam hned po skončení vánočních prázdnin musel nastoupit, se mu děti posmívaly kvůli jeho přízvuku. Výrazně se mu zhoršil prospěch. Nikdo na jeho rodinnou situaci nebral ohled.

Období: Únor 1948 a 50. léta

„Na druhé straně statku bydlela rodina Horných. Měli čtyři děti – Hanu, Janka, Pavla a Milana. Takže nás tam bylo plno. Tahle rodina se přistěhovala ze Slovenska do pohraničí. Takhle to dělalo víc lidí. Přišli bez ničeho a nakradli si po Němcích. Ale tohle byla slušná rodina. Někteří si jen nabrali a odešli, oni zůstali a pracovali. Na statku bydlelo i mnoho dalších lidí – asi třicet a ještě další ve výměnku. V té budově bylo ředitelství státního statku Královec, měl padesát hektarů. Byl po Němci, který měl české jméno Tichaczek. Státní statek dobře hospodařil. Jeden z obyvatel statku, Kolář, tenkrát dostal řád práce za vypěstování zelí… Krávy měly dobrou dojivost, v tom se soutěžilo.“

Jarmil Hauptfleisch dále vypravuje: „S dětmi od Horných jsme se brzy skamarádili, bydleli jsme prakticky na jedné chodbě. Začali jsme společně lyžovat a plno dalších věcí. Ale začátek pro mě byl šok, když jsem po Novém roce musel do školy. Vstávali jsme v půl šesté ráno, od šesti jsme šli pěšky dva kilometry na dráhu. To nebylo pěkné. Do Bernartic jsme přijeli v půl sedmé, škola byla další kilometr daleko. Když jsem přišel do školy, byl jsem vždycky ospalý, ale dalo se udělat si úkoly, protože jsme ve škole byli hodinu a půl před vyučováním. Pozdější vlak nejel.“

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Jarmil Hauptfleisch vzpomíná na dětství, kdy byl i se zbytkem rodiny vystěhován ze Slezska do Podkrkonoší: „Vystěhování mělo jedinou výhodu. Doma jsem předtím musel pořád makat. Házet hnůj koním, vybírat brambory a stavět panáky o žních. To byla běžná praxe, pomoc dětí na poli. V Královci tohle odpadlo, měl jsem čas na sport, takže jsme s kamarády pořád čutali do balónu. Hráli jsme za hospodou na louce, kde je teď zbořeniště.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Dřív v té hospodě bylo živo, jezdilo sem putovní kino, hrálo se amatérské divadlo, konaly se tancovačky, cvičil Sokol. V hospodě se vyvařovalo, byla plná. Taky tam dělali geologický průzkum na uhlí a uran. A ti chlapi, co chodili vrtat, s námi pak hráli fotbal. Na léto, když jsme si potřebovali vydělat nějaké peníze, jsme už jako třinácti nebo čtrnáctiletí chodili na sena, obraceli jsme, hrabali, dávali ho do kup, všechno ručně. Za výdělek jsem si koupil balón a pak za dva roky kolo. Červenou Sportku, na které jezdím doteď, mám ji tady v garáži. Co se týče perzekucí, bratr nesměl studovat. Já jsem tyhle problémy neměl, sám ředitel školy Rájek mě doporučil, tak jsem šel na průmyslovku v Jičíně, obor zemědělské stroje. Začal jsem se věnovat sportu.“

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Přeštický případ - Přeštický případ
Zobrazit ostatní části příběhu

Undergroundu se dařilo především v Praze a v severních Čechách, na západě Čech tou dobou zatím žádná větší akce nezávislé kultury neproběhla. I z toho důvodu se Kocour s Magorem rozhodli zorganizovat v létě 1975 nedaleko Přeštic velký koncert undergroundových kapel. Kocour vzpomíná: „V létě 1975 jsem se seznámil s Ivanem Jirousem – Magorem a začali jsme plánovat velkou akci, která měla být na Ostrově v Příchovicích u Přeštic.

Období: Normalizace

Přišli jsme na geniální nápad udělat tam koncert všech undergroundových kapel, to už bylo v době, kdy byly tyhle kapely zakazovaný, hrálo se hlavně na soukromých akcích a možnosti byly strašně omezený. Kluk, kterej to tam měl na starosti, mi řekl: ,Kocoure, když na tom vyděláme, tak je mi úplně jedno, kdo tam bude hrát.‘ Aby se to úplně neprofláklo, protože napsat na plakáty, že budou hrát Plastic People, DG 307, Karásek, Umělá hmota, to nebyl dobrej nápad, tak jsem vymyslel, že budou hrát dvě tři kapely z Plzeňska a pak se tam napíše ,… a hosté‘. Dokud jsem ty ,hosty‘ nezačal jmenovat, byly ty kapely pro, ale pak řekly, že v žádným případě. Neodmítla jen jedna cikánská skupina z Rokycan, těm to bylo jedno. Pak jsme se dozvěděli, že se o to zajímá StB a že mají přijet dva autobusy policajtů, Jirous mi napsal dopis, že festival se ruší, protože má hlášky, že z toho bude megaprůser. Tak jsme zamázli slzu v oku a přemýšleli, co dál.“ Náhradou se stal prosincový Večer poezie a hudby.

Období: Normalizace

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Nakonec se rozhodli uspořádat Večer poezie a hudby. Skalák vymyslel a vyrobil pozvánky a spolu s Čuňasem a Kocourem je rozdal známým a kamarádům. Do Přeštic přijelo asi sto lidí ze severních a západních Čech, z Prahy, Olomouce, dokonce i z Košic. Na programu bylo promítání amatérských filmů, Magor měl číst svou Zprávu a zazpívat měli Sváťa Karásek a Charlie Soukup. Akce proběhla bez problémů až na očekávanou a tehdy obvyklou návštěvu příslušníků VB, kteří zkontrolovali občanské průkazy, zapsali si jména všech účastníků a organizátory odvedli ke krátkému výslechu. Po skončení programu se všichni v klidu rozešli. Nikdo v tu chvíli netušil, jakou bude mít tahle nevinná akce dohru.

Období: Normalizace

Kocour vypráví: „Jirous v té době napsal Zprávu o třetím hudebním obrození, tak jsme se dohodli, že ji v Přešticích přečte, budou k tomu diapozitivy, mělo to bejt pro lidi, kteří mají nějakou tendenci se o to zajímat, ale ještě nejsou úplně v tom. Já znal ty kluky a holky ze SSM, takže jsem jim řekl, že přijede Jirous, bude číst, oni ho naštěstí neznali a ptali se, jestli na to vůbec někdo přijde. Tak jsem je ujistil, že spousta lidí. Byl jsem z toho večera strašně nadšenej. Znal jsem Magorovy názory, ale jeho Zprávu jsem slyšel poprvé a tam byly přesně ty věci – jak se má člověk ke světu kolem postavit, kdy udělat ústupek, kdy ho nedělat, proč… Asi v polovině čtení toho textu přišli policajti se dvěma třema estébákama, že musí udělat perlustraci, všechny zkontrolovali, mě odvezli na místní oddělení, snažil jsem se je oblbovat nějakýma nesmyslama, jako že underground je hnutí americký mládeže proti kapitalismu, pak mě pustili a já si říkal, jak jsem skvělej, jak jsem s nima vydupal. No, a za tři měsíce si pro mě přišli.“

Období: Normalizace

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
21. února 1976 proběhl v Bojanovicích u příležitosti svatby Martina Jirouse tzv. Druhý festival druhé kultury. Velká přehlídka undergroundových kapel se obešla bez nezvaných hostů v blejzrech a šedých volhách, protože StB se nepodařilo získat informace o místě konání. 17. března však události nabraly dramatický spád. Domovní prohlídky, výslechy, zatýkání. Více než dvacet lidí spojených s undergroundem bylo vzato do vazby.

Období: Normalizace

Záminkou pro obvinění Kocoura, Skaláka a Čuňase se stalo uspořádání Večera poezie a hudby v Přešticích. Všichni tři byli zatčeni, vyslechnuti a umístěni do vazby v plzeňské věznici na Borech.

11. června vznesl okresní prokurátor žalobu, v níž obvinil všechny tři organizátory z výtržnictví, protože některé z písní, jež zazněly v Přešticích, obsahovaly „vulgární a oplzlé“ výrazy. Navíc, jelikož šlo o kulturní akci pořádanou SSM, měly být údajně nejen zpochybněny komunistické hodnoty a ohrožena veřejná mravnost, ale také ovlivňováni mladí lidé.

Rozhodnutím okresního soudu Plzeň-jih byli Kocour, Skalák a Čuňas odsouzeni k nepodmíněným trestům na třicet, osmnáct a osm měsíců nepodmíněně. Tvrdost rozsudku zaskočila dokonce i dozorce ve věznici a pochopitelně také další stíhané, kteří na svůj soud teprve čekali. Absurditu rozsudku však nepřímo uznal i odvolací soud, který proběhl 3. září 1976 – odsouzené sice neosvobodil, ale zkrátil jim výši trestu na polovinu.

Období: Normalizace

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Pobyt ve vězení Kocoura, Skaláka a Čuňase nezlomil, naopak je posílil v jejich odmítavých postojích k režimu. Po propuštění z vězení spolu s dalšími lidmi koupili venkovský dům v osadě Nová Víska u Chomutova, který se na čas stal centrem života českého undergroundu, a začali vydávat undergroundový časopis VOKNO. Po vydání Charty 77 se pronásledování nezávislých aktivit v komunistickém Československu ještě zintenzivnilo: sledování, odposlechy, výhrůžky a výslechy se staly běžnou součástí každodenního života každého, kdo se režimu pokoušel vzdorovat.

Období: Normalizace

Tlak vyvrcholil akcí ASANACE, jejímž cílem bylo vypudit z republiky co nejvíce aktivních nepřátel režimu. Kocour a Skalák v roce 1980 odešli do exilu a ve Vídni dál pokračovali v podpoře domácí opozice. Čuňas dál vydával VOKNO a v komunistických kriminálech si v 80. letech odseděl další dva tresty.

Přeštický případ zůstává dodnes ve stínu tzv. procesu s The Plastic People of the Universe, přestože právě Kocour, Skalák a Čuňas byli prvními oběťmi otevřeného útoku komunistické moci proti nezávislé kultuře.

Období: Normalizace

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Přerov - Naše okupace
Zobrazit ostatní části příběhu

„Měli jsme to štěstí, že v Přerově byla situace relativně klidná. Normálně jsme chodili do práce, já byla v té době na mateřské, jezdili jsme i za tchýní do Olomouce. Život se nezastavil, museli jsme si zvyknout na přítomnost vojáků. Pokud je nikdo neprovokoval, nebyl problém, uzavírá moje babička.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Dolní Bousov - Naše okupace
Zobrazit ostatní části příběhu

„Dne 21. srpna ve čtyři hodiny ráno bylo slyšet velký hukot na náměstí, přes které začaly jezdit tanky a auta, na obloze létala letadla směrem na Milovice. Scházeli se lidé a domnívali se, že začíná válka, a proto se začali zásobovat potravinami. Na plotech a na značkách se objevovaly protiruské nápisy, např. ‚Ivane, jdi domů‘, na dopravních značkách stálo ‚směr Moskva‘. Ten den nevyšly noviny. Lidé byli velmi naštvaní kvůli vpádu ruských okupantů,“ vzpomíná učitel Jaroslava Bernart, který dění v srpnových dnech v Dolním Bousově dokumentoval na svůj fotoaparát a kameru. Některé fotografie byly pořízeny z oken bytu pana Bernarta, jehož dům stojí na náměstí, další pak přímo v centru dění.

Období: 60. léta a pražské jaro
Období: 60. léta a pražské jaro

Fotogalerie k příběhu
- Srpen 1968 v Dolním Bousově 1/2
ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Praha - Naše okupace
Zobrazit ostatní části příběhu

Pohřeb Jana Palacha proběhl 25. ledna 1969 a zároveň se stal velkým protestem proti pokračující okupaci. Smutečního průvodu se účastnily desítky tisíc lidí, kteří šli z Václavského náměstí na tehdejší náměstí Krasnoarmějců (dnešní nám. Jana Palacha). Palach byl posléze pohřben na Olšanských hřbitovech. Roku 1973 byly jeho ostatky, bez souhlasu pozůstalých, zpopelněny a uloženy v rodných Všetatech.

Období: 60. léta a pražské jaro

Převoz proběhl tajně a narychlo. Hrob na Olšanech tak zůstal sice prázdný, ale i přesto byl hojně navštěvován dál. V roce 1990 se urna s popelem vrátila na Olšanské hřbitovy. Během průvodu lidé plakali a bědovali společně s Palachovou rodinou, o to větší odhodlání v nich však jako v národě rostlo. Studenti nosili transparenty s fotkou zesnulého mladíka a sochu Svatého Václava zaplavovaly svíčky, smuteční věnce, květiny, letáky, Palachovy portréty a stála u ní čestná stráž s vlajkou. Třebaže zůstal veškerý další československý odpor vůči sovětské okupaci marný, Palachův čin se nesmazatelně zapsal do historie.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Již večer 16. ledna vysílal rozhlas zprávu o sebeupálení Jana Palacha, studenta filosofické fakulty. Následovaly stovky zpráv, reportáží a komentářů v domácích i zahraničních médiích. Veřejnost byla jeho radikálním protestem šokována a otřesena. Jednou z prvních akcí na podporu Palachových požadavků byla hladovka, kterou 18. ledna zahájila skupina mladých lidí pod rampou Národního muzea.

Období: 60. léta a pražské jaro

Hladovkáři zůstali v mrazu pod stany čtyři dny, poté byla akce ukončena. 20. ledna, den po smrti Palacha, prošel Prahou pietní průvod, jehož se zúčastnilo několik desítek tisíc lidí. Začal na Václavském náměstí a končil před budovou Filosofické fakulty UK. Z jejího ochozu promluvilo několik řečníků. Podobné tryzny se uskutečnily také v dalších městech Československa. Stejně jako v srpnu 1968 se hlavním shromaždištěm veřejnosti stalo Václavské náměstí. Na kašně před Národním muzeem byla vystavena posmrtná maska Jana Palacha, kterou studentům věnoval sochař Olbram Zoubek. Již v lednu 1969 reagovali na událost také básníci. V básních, vycházející v novinách a časopisech, působivě zachytili tehdejší atmosféru.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
„Maminka nás vzbudila časně ráno, mohlo být něco kolem šesté hodiny,“ vybavuje si paní Buršíková. „Z ulice byl slyšet jen hluk z letadel, která nám prolétávala nad střechami. Do naší ulice přijely tanky. Předtím to bývala klidná ulice, ale najednou tam stály řady vojáků a tanků. Moje maminka nabyla dojmu, že začíná válka, což v té doby si zprvu mysleli všichni. Pustila rádio a slyšeli jsme, že nás obsazuje sovětská armáda,“ vzpomíná paní Buršíková.

Období: 60. léta a pražské jaro

"Ráno musel Tomek, můj starší bratr, do školy. To léto chodil na „učňák“. Doprava v Praze přestávala jezdit, a proto dorazil pozdě do školy. Věděl ale, že nepřijde pozdě sám, protože ostatní děti se tam také nemohly dostat. Spolu s kamarády zašli někam k maringotce, kde dělníci koukali na televizi a oni se koukali spolu s nimi oknem, kde v tu chvíli běžely zprávy. Během vysílání se stočila kamera a po chvilce vypadlo celé vysílání. Vojáci v té době přebrali ‚Cukrák‘, vysílací stanici v Brdech. Znemožnili tak podávání informací vystrašeným obyvatelům. Poté obsadili i rozhlas, čímž skončilo úplně vysílání českých moderátorů.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
„Obsadili celou ulici. Poblíž našeho bytu byla věznice. Přímo před vchodem stáli vojáci, vězňové se tam bouřili, také protestovali. Z věznice se ozýval strašný hluk. Jeden z tanků vjel až přímo do věznice, aby se tam uklidili. V ulici stály tanky a vojáci nám všem mířili zbraněmi do oken. Další dva až tři měsíce to probíhalo skoro pořád stejně.

Období: 60. léta a pražské jaro

Po chvilce tanky odjely a na jejich místa přijela nějaká jiná auta. Naší ulici celou uzavřeli,“ vzpomíná paní Buršíková. „Na začátku, první nebo druhý den, se ti kluci zdáli přátelští. Oni nevěděli, kam přijeli, ani vůbec netušili, proč sem přijeli. Mysleli si, že nám vážně přijeli pomáhat, podobně jak tomu bylo po druhé světové. Pak se to najednou změnilo. Vojáci na nás mířili zbraněmi, i když jsme jen chtěli projít. Můj bratr mi tenkrát říkal, že seděl na společných balkonech v baráku v prvním patře, nohy měl zavěšené na zábradlí. Na projíždějící tank prý pohrozil pěstí a najednou se na něj otočilo dělo tanku. Ihned z toho spadl ze židle na zem a celý vyděšený se schoval.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Paní Buršíková vzpomíná, jak si jako děti často hráli na poli za školou, kterému se říkalo „Reitkchnetka“. „Po druhé světové tam prý byly objeveny zakopané mrtvoly. O několik let později se z toho stalo místo, kde se scházely děti z okolí. A po příjezdu Rusů se z toho stalo jedno z hlavních stanovišť pro vojáky a tanky.

Období: 60. léta a pražské jaro

Zakopali si tam tanky do země s výhledem na Vršovice a jejich děla mířila tím směrem. Jednou jsem šla s maminkou na nákup. Nemohli jsme skoro ani nakoupit jídlo kvůli dlouhým frontám, které sahaly až na ulici. Asi vázlo zásobování. Při čekání ve frontě jsme zdáli slyšeli střelbu.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
„Většinou jsem viděla protestující lidi. Jednou můj bratr mluvil o nějakém klukovi, co šel protestovat k rozhlasu, přimotal se do jedné přestřelky a byl postřelen,“ vzpomíná paní Buršíková. „Hodně lidí psalo nápisy na zdi nebo na převrácené tramvaje. Nešlo udělat ani krok, aby si člověk nevšiml nějaké manifestace…“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Paní Fraňkové bylo v roce 1968 dvacet dva let. Do června pracovala jako provozní ekonomka v RaJ Praha 1 – závod Pelikán. V červenci téhož roku nastoupila na mateřskou dovolenou. Se synem se z porodnice vrátila 21. srpna, a tak se žádné demonstrace nezúčastnila. Veletržní ulice, kde tehdy bydleli, byla plná tanků. „Po smlouvě s vedením jsem po roce mateřské dovolené nastoupila zpět do zaměstnání.

Období: 60. léta a pražské jaro

Byla jsem předvolána před komisi CZV KSČ (celozávodní výbor), že má vedoucí funkce vyžaduje vstup do strany. Na radu tchána jsem komisi upozornila, že kvůli výchově syna se nemohu aktivně angažovat a papírové členství neuznávám. Tyto argumenty stačily, do strany jsem nenastoupila.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Loučany - Naše okupace
Zobrazit ostatní části příběhu

„Rodině mojí manželky Marie zabavili komunisti všechen majetek. Ze dne na den se museli vystěhovat z domu a jediné, co si mohli vzít, byl jejich pes,“ pokračuje pan Konečný. „Mého otce zavřeli na tři roky do vězení, nejdříve do Olomouce, pak do Jáchymova a poté na Slovensko, do Leopoldova.

Období: 60. léta a pražské jaro

Otec mojí manželky byl též zavřený, nejdříve v Jáchymově a pak v Leopoldově, bohužel za to zaplatil životem. Byl vězněn pět let. Jednoho dne přišel dopis, že ho převezli do jedné pražské nemocnice, kde jsme si ho měli vyzvednout. Když jsme čekali v nemocnici, rozhodně by nás ani ve snu nenapadlo, že nám donesou polomrtvolu.“ Marie vzpomíná, že když přišli, vypadal jako z Osvětimi. „Ani gram tuku na sobě neměl. A ty kolena. Ve vězení mu mlácením holí rozdrtili obě kolena, nemohl ani chodit. V tehdejší době nám jeden doktor zařídil, že ho letecky převezou do Přerova a poté sanitou do Olomouce, kde o tři dny později zemřel. Bylo mu padesát let. Já a můj bratr jsme se díky tomu, že otce zavřeli, nedostali na školy a museli jsme jít ihned pracovat.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Marie říká, že při okupaci Rusy celý národ nenáviděl. Nejbližší demonstrace se prý pořádaly v Prostějově a pak hlavně v Praze. „Když jsme o rok později vyhráli MS v hokeji ve finále právě proti SSSR, bylo to takové obrovské nadšení. Všude byly davy lidí a jásaly nejméně tři dny. Já tehdá byla v Mariánských Lázních na pobytu. Když jsem se to dozvěděla, řvaly jsme s děvčaty celú noc na sousední ruské apartmány různé pokřiky, jako například: ,Váňo, utíkej domů, čeká tě Nataša!‘ Tehdá nenávist byla velká.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Podle Jaromíra Konečného to bylo před okupací strašné. „Režim byl přísný a kdokoliv se nějak provinil, byl za to hned odsouzen. Kradl se majetek, hlavně velkým zemědělcům, jako jsme byli my, a přisuzoval se státním kolchozům. Velkostatkáře dokonce i zabíjeli, aby si stát mohl vzít jejich půdu a domy. Já vlastnil několik starokladrubských koní a další dobytek. Úrodu z mých polí si kolchozy rozkradly.

Období: 60. léta a pražské jaro

Jednodušeji řečeno, nesměli jsme doma ani rozbít vejce, aniž bychom se o něj nepodělili s nadřízenými a komunisty. Když člověk veřejně protestoval, byl to jeho konec, ale to v podstatě i po okupaci. Mého bratra zavřeli na několik let do uranových dolů. Mě později také, jelikož jsem byl právě statkář. Po okupaci to bylo trošku volnější, i když ne tak, jak bychom si to představovali.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Milovice - Naše okupace
Zobrazit ostatní části příběhu

Miroslav Frehar, tehdejší podplukovník ve výslužbě, který si těsně před svým nástupem vybíral dovolenou, vzpomíná na povolání do armády, v roce 1968, takto: „Jako čerstvý absolvent Vysoké vojenské školy pozemního vojska trojnásobného hrdiny ČSSR a hrdiny Sovětského svazu armádního generála Ludvíka Svobody jsem byl povolán do Milovic, nástup jsem měl 23. srpna 1968.“

Období: 60. léta a pražské jaro

Okupace ho zastihla v jeho rodišti ve Dvorcích na Bruntálsku. „Najednou se objevily polské tanky, tak jsme rychle vyběhli na náměstí a ptali se, co se děje. Řekli nám, že jsou tu na cvičení.“ Jako voják uposlechl rozkaz a o dva dny později se dostavil do Milovic, aniž by tušil, co ho čeká. Když dorazil do Milovic, byly všude kolem sovětské tanky. „Nechápal jsem, co se děje.“ V Milovicích došlo ke zvláštní situaci. Ocitly se tu vedle sebe dvě armády. Vojenský prostor byl československý, v kasárnách byli českoslovenští vojáci, ale všude okolo byli Sověti. Ti si terén prohlédli už na jaře 1968, kdy se zde konalo vojenské cvičení. Sovětská vojska byla řádně připravena vzdorovat případnému odporu, ale toho se nedočkali, československá armáda zcela vyklidila pole. Na tuto situaci vzpomíná podplukovník Ferhar takto: „Jen jsme hlídali kasárny, udržovali techniku a jezdili na brigády po okolí, žádná vojenská cvičení se nekonala.“ Celkový odchod československé armády trval zhruba půl roku. Přestože Sověti byli všude okolo, naše armáda se s nimi skoro nepotkávala. Naši vojáci bydleli v kasárnách a Sověti ve stanech v okolních lesích. Většina vojáků byla nakonec převelena na Slovensko.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Roztoky u Prahy - Naše okupace
Zobrazit ostatní části příběhu

Kdybych tehdy prohlásil, že se vstupem vojsk souhlasím, vzpomíná pan Maršík, dostal bych post náměstka pro investiční činnost ve VÚAB. „Tím, že jsem souhlas neprojevil, se můj profesní růst zastavil na postu vedoucího investiční výstavby, a to jen díky řediteli, který se svých stranických kolegů nebál tak, jak ostatní. Mnozí kolegové, ať již byli, či nebyli straníky, byli v té době podrobeni prověrkám a pohovorům. Mnozí z nich přišli o místo. Prověrky probíhaly ve všech podnicích, školách, bankách, no všude.

Období: 60. léta a pražské jaro

Nemělo to konce a vlastně to trvalo dlouhá léta. Soused se bál souseda. Do pracovních posudků se psaly i takové nesmysly, jako u mne, že propaguji svým oblečením západní módu. Brojilo se například proti rozšiřování amerického brouka, mandelinky bramborové, kterou nám sem imperialisté nasadili a za její likvidaci se dostávaly pochvaly a ocenění, atd. Úplně nesmyslná prohlášení a akce komunistů nás provázely den co den. „Mrzelo mne, že se na okupaci podílely ‚spřátelené‘ země, naši sousedi, kteří na tom vlastně byli podobně jako my. Poláci, Maďaři, východní Němci. Že se přidali k Sovětům a obsadili nás jak po zemi, tak i ze vzduchu. Jejich „internacionální“ pomoc byla velkou většinou našich občanů považována za zradu.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Mladá Boleslav - Naše okupace
Zobrazit ostatní části příběhu

„Přímo před domem byla vojenská kasárna, kterou obsadili Sověti. Dvacet let dělali rámus bez ohledů na klid lidí z okolí, pochodovali a zpívali. Předtím to byla kasárna československé armády, ti takový bordel nedělali a na rozdíl od Sovětů nebyli neustále v uniformách. Po opuštění kasáren jsem měla velikou radost,“ vzpomíná paní Vondráčková. „V roce 1969 jsme porazili SSSR v hokeji a následoval pochod ke kasárnám a demonstrace. Tu Sověti rozehnali střelbou, při které bylo zraněno několik nevinných lidí.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Brumovice u Krnova - Naše okupace
Zobrazit ostatní části příběhu

Podle vzpomínek mé babičky začalo všechno už v noci. „Spala jsem ve svém pokoji a probudil mě příšerný hluk. Napřed jsem nevěděla, co se děje, ale jelikož jsem zaslechla kroky z vedlejšího pokoje, kde spali mí rodiče, tak jsem vstala a běžela za nimi. Stáli u okna a koukali z něho, tak jsem se hned ptala co se děje a přiběhla k oknu taky. Viděla jsem několik tanků, které projížděly naší vesnicí.

Období: 60. léta a pražské jaro

Bála jsem se, nevěděla jsem, co se bude dít, co s námi bude. Ale moje maminka mě uklidila, že bude vše v pořádku a že mám jít spát. Tak jsem tedy šla, i když jsem po tomhle ani usnout nemohla. Většinu času měli výcvik v lese, jinak pomáhali jako zemědělci. Občas když jsem šla z práce, tak jsem je třeba potkala u obchodu nebo na procházce. Většina vojáků byla v pohodě a dalo se s nimi bavit. Samozřejmě také tam byli i kluci, kteří byli špetku arogantní a povyšovali se nad našimi kluky z vesnice. Ale jednou, stalo se to o pár let později, jsme koukali v hospodě na MS v hokeji a vyhráli jsme, což ruské vojáky asi naštvalo a vyběhli před hospodu a začali střílet do vzduchu.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Bruntál - Naše okupace
Zobrazit ostatní části příběhu

„Hned jsme utíkali na náměstí podívat se, co se děje. A byla to pravda, opravdu se tam shromažďovali Rusové,“ vzpomíná moje babička. „Náměstí bylo plné tanků, vojáků i lidí, kteří se tak jako my přišli podívat, co se vlastně děje. Chodníky byly rozježděné od tanků, které takto celé město ničily. Nejspíš nevěděli, kam přesně jet. Lidi se báli, měli strach. Všichni jsme si mysleli, že bude válka, a nevěděli jsme, co s námi bude. V práci lidé dostávali výplaty dopředu a nakupovali si co největší zásoby jídla a tak dále."

Období: 60. léta a pražské jaro, Normalizace

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
„Vojáci měli hlad, nikdo jim nechtěl nic dát a sami nic neměli. Chtěli se vydat směrem na Olomouc. Tanky stály kolem cest a směrovky u cest byly pootáčené,“ říká moje babička. „Vojáci byli rozdělováni. Některé poslali do Olomouce a někteří zůstali v Bruntále. Obsadili kasárna a zabrali vojenské byty. Rusové skupovali zboží ve velkém – pro sebe a své rodiny, které je sem následovali. Pamatuji si, že se v té době v obchodě nedaly sehnat ani punčocháče pro dítě. Všechno skupovali Rusové.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Valašské Meziříčí - Naše okupace
Zobrazit ostatní části příběhu

Ludmila Reková byla v době okupace zaměstnaná na ústředí Severomoravské energetické ve Valašském Meziříčí. Vstávala v pět ráno, aby mohla na šestou do práce, vzpomíná. „Pustila jsem si rádio, kde již hlásili, že tehdejší Československo obsazují vojska Sovětského svazu, Polska a dalších států Varšavské smlouvy. Moje první pomyšlení bylo, že je zase válka. Měla jsem strašný strach.

Období: 60. léta a pražské jaro

Nevěděla jsem, co bude dál. Šla jsem do práce a vzala si volno. Potom jsem nabalila nejnutnější věci pro děti, tak jako jsem si to pamatovala z 2. světové války při náletech. Protože nejel žádný vlak ani autobus, šli jsme z Valmezu do Brňova za rodiči mého manžela pěšky. Když jsme se blížili k vesnici, viděla jsem na polích spousty tanků, hlavně měly namířeny na město. V práci byly strašné zmatky. Všechny telefony byly vypnuté. Vybavuji si našeho bezpečnostního technika, který schovával všechny mapy celého okresu Vsetín,“ říká paní Reková. „Nemohli jsme vědět, jestli někdo z vojáků nepřijde a nebude chtít tuto důležitou dokumentaci vidět.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Krnov - Naše okupace
Zobrazit ostatní části příběhu

„Dvacátého srpna večer jsme šli, nic netušíce, spát. V republice však byli lidé, kteří měli své přesné instrukce. Občané bydlící v Krnově kolem Petrovické ulice uslyšeli kolem jedenácté hodiny večerní silný hukot těžkých strojů. Domnívali se, že jde o přesun tanků naší armády, který býval v Krnově dost obvyklý. Poté vyšli ven a s obrovským překvapením zjistili, že to jsou polské jednotky… Proud vozidel nepřestával.

Období: 60. léta a pražské jaro

Z Petrovické ulice jezdila cizí vozidla na Albrechtickou ulici, Kostelec a dále. Hraniční závoru na československé straně státních hranic na Petrovické ulici polští vojáci vůbec nezvedli, přejeli ji tankovými pásy, takže zůstala zkroucená vzhůru k nebi, než ji někdo odhodil k okraji cesty. Žili jsme ve strachu, co bude dál. Tajně jsme poslouchali Svobodnou Evropu. Vojáci jezdili s rušičkami, ale přišli jsme na to, že pokud se z rádia vytáhne anténa a celé rádio se dá do trouby, rušičky jej neovlivní.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Většina lidí v Krnově ovšem stále nevěděla, co se děje. Rozhlas vysílal zprávu, že ČSSR je obsazováno bezprávně a bez souhlasu legálních orgánů státu a strany. Ilegální rádiová stanice invazních vojsk Vltava sdělovala posluchačům, že vláda SSSR požádala o vojenskou pomoc pět států. Pravda to ovšem nebyla. Lidé na vojska volali:

Období: 60. léta a pražské jaro

„Běžte domů, tady vás není třeba!“ Polští vojáci měli rozpačité obličeje a říkali, že jsou zde jen na cvičení a domů se vrátit nemohou. Pouze prý plní rozkaz. V noci přijeli polští vojáci ke stanici VB na Albrechtické ulici a podvodem si vynutili vstup do budovy, tam odzbrojili příslušníky VB. Sebrali jim peníze a dopustili se na nich i fyzického násilí. V pozdějších dnech se polská strana písemně omluvila.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
V sobotu 24. srpna chtěli polští vojáci vstoupit do krnovských kasáren, byli však odmítnuti. Před branou nastoupili vojáci základní služby a svými těly, beze zbraně, chránili vstup do kasáren. Výsledkem byla dohoda, že většina polských vojáků odjede z Krnova. Polský důstojník se vyjádřil, že to stojí „za guvno“. Postupně byli tedy odvezeni do polských kasáren.

Období: 60. léta a pražské jaro

Na Bezručově vrchu však musela zůstat hlídka polských vojáků s vysílací stanicí, aby „dohlíželi na pořádek“ v Krnově. „Poláci a Maďaři se stáhli po čase domů a zůstali zde pouze Sověti, kteří obsadili naše kasárny. Byli to takoví chudáci,“ vzpomíná smutně paní Božena. „Když jdu kolem těchto kasáren, tak vždycky vidím ty vyděšené oči, hledící v oknech. Nevěděli chudáci, co se tady děje. Nikdo zde proti nim nestřílel, v Krnově se žilo normálně dál. Každý chodil do práce, každý se staral sám o sebe. Zůstali tady, domnívám se, jednadvacet let. Byli zde i Němci, pouze však jako pozorovatelé. Vše řídili Rusáci,“ říká pan Josef. „Obyčejní vojáci často plenili zahrádky, jelikož neměli dostatek jídla, moje kamarádka po celou dobu okupace neviděla úrodu. Později nám bylo vojáků líto, ani nevěděli, proč tady jsou, nebo že nás okupují. Byli jsme plni rozporuplných pocitů, na jednu stranu nám jich bylo líto, na druhou stranu jsme je nenáviděli.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Dne 10. října 1968 jezdilo po Hlavním náměstí československé vojenské auto s nápisy: „Jsme smutni“, „Vrátíme se zpět!“, „Poslední hodina našeho pobytu v Krnově odbila“. Auto několikrát objelo dokola Hlavní náměstí, vojáci zamávali na rozloučenou lidem a pak odjeli směrem k Opavě. Sovětští důstojníci se již pohybovali po městě a od 12. října 1968 se do krnovských kasáren stěhovala jejich posádka.

Období: 60. léta a pražské jaro

V měsících listopadu a prosinci 1968 docházelo ke střetnutím krnovských občanů se sovětskými vojáky z povolání. K očekávané družbě se závody a školami nedošlo. Zato docházelo často k výměně názorů na ulicích a v restauracích. „Jednou nás sebrali policisté a můj přítel za mnou přišel, řekli mu ale, že dokud se neostříhá, nepustí ho za mnou, měl totiž delší vlasy. Křičela jsem na něj, ať to nedělá.“ V roce 69 se konalo první MS v hokeji po okupaci. Vyhráli jsme nad Rusy 4:3 a tenkrát celý Krnov seděl u televize, a když jsme dali gól, tak všichni vyběhli na balkóny nebo do oken a řvali: „Gól!“ Když jsme vyhráli, celý Krnov šel na náměstí před velitelství, připíjeli si a řvali: „Mozgali, mozgali, to jste to dostali. Čtyři tři cha cha cha, prasata strakatá.“ Tak jsme tam skandovali, dokud na nás neposlali policisty, kteří se tedy moc neangažovali, takže jsme se v klidu rozešli.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
„Neměli jsme žádné zprávy předem nebo varování. Bydleli jsme tehdy u divadla, u evangelického kostela v pátém patře, odkud jsme viděli na Petrovickou ulici. V noci vojska překročila hranice, jela do kasáren a na policii, aby proti nim nikdo nemohl zasáhnout se zbraněmi. Jeli nám přímo pod okny. Jelikož kolem nás předtím často jezdili čeští tankisté směrem na Horní Benešov, tak mi hluk tanků nepřišel zvláštní nebo neobvyklý.

Období: 60. léta a pražské jaro

Až strejda nám v půl páté ráno volal, abychom si pustili rádio a podívali se z okna, že nás obsadili Němci,“ říká paní Božena. „Viděl tanky a nenapadlo ho, že by nás mohl obsadit někdo ze socialistických států. Vyběhli jsme na balkon a viděli jsme tanky jet z Polska do Krnova. Dlouho jsme nevěděli, co se děje, v rádiu říkali, že na Ruzyni přistála letadla a začala obsazovat Prahu. Naštěstí nouzově vysílali, jinak bychom nevěděli vůbec nic. Okamžitě vznikla panika, lidé začali skupovat potraviny, mysleli si, že začala válka. V obchodě jsme nemohli nic sehnat, zásobování vázlo, nebylo možné doplnit zboží. Dlouho se nedaly koupit ručníky nebo jiný domácí textil a základní potraviny. Že bychom hladověli, se říct nedá, ale lidé začali křečkovat. Vojáci byli v podstatě chudáci, ani nevěděli, proč tady jsou. Někteří lidé byli okupací zhnusení a vojáky ignorovali, odmítali jim dát třeba vodu. Jiní se jim snažili vysvětlit, že tady žádná kontrarevoluce není a že mají jet domů. Byla zrušena česká posádka v Krnově, nastěhovala se sem ruská posádka. Velitelství měli na náměstí za pivnicí.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
„Prvně v Krnově žádné oběti nebyly, ale později, když u nás ruští vojáci zůstali, způsobili mnoho havárek na cestách mezi Krnovem a Bruntálem. Například jednou jela kolona tanků. Měli velmi špatné osvětlení a nic neviděli, jakmile zastavili, zmáčkli mezi dva tanky džíp s důstojníky. Neměli ale čas, a tak ho jenom překlopili do příkopu a nechali tam. Také dost bloudili, jelikož jim lidé přetáčeli ukazatele směru,“ vzpomíná pan Josef.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Ve městech se shromažďovali lidé a odsuzovali, co se stalo. „Vojáci si nás prohlíželi, a dokonce se nebáli na nás mířit samopaly. To nás nejvíce děsilo,“ vypověděla paní Božena. V obchodech se vytvořily velké fronty, zboží mizelo z regálů. Lidé nevěděli, co bude dál. „Normálně jsme v obchodě mívali tržbu kolem 20 000 Kčs. 21. srpna jsme měli tržbu 81 000 Kčs. Braly se celé balíky mouky, cukru. Lidé byli zmatení a měli strach z války. V paměti ještě stále měli hrůzy z první i druhé světové války,“ vzpomíná pan Josef.

Období: 60. léta a pražské jaro

„Špatné zásobování obchodů trvalo několik let. Bylo zde hodně vojáků a jejich velitelé měli hodně peněz, a tak skupovali zboží a posílali ho domů. Později měli svoji vlastní prodejnu pro rodiny důstojníků. Do jejich obchodů jsme mohli jít i my, ale byl tam hrozný smrad, nevím, co tam prodávali, jestli sušené ryby, na které jsme nebyli zvyklí… Někteří lidé Rusy ignorovali, někteří se s nimi bratříčkovali pro zisk. Prodávali totiž levně benzín, naftu a další.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
V roce 1969, když bylo první výročí okupace, někdo v noci popsal asfaltky bílou barvou nápisy „Rusáci běžte domů“ nebo „Ať žije Dubček“, vzpomíná pan Josef. „Na komín na Karnole vyvěsili i nějaký transparent. Tenkrát z toho bylo velké pozdvižení. Z Prahy přišlo nařízení, že se to musí potrestat. Ředitel Karnoly byl zrovna na dovolené v zahraničí. Jeho zástupce také nebyl v Krnově.

Období: 60. léta a pražské jaro

Přesto byli oba potrestáni. Ředitel byl tehdy i předseda městského výboru KSČ. Byl to fanatický komunista, který zdravil ‚Čest práci‘ i v divadle. Jakmile začaly změny v Pražském jaru, nebyl z toho nadšený. Na schůzích se vyjadřoval dost pobouřeně, ale jakmile nás obsadili, tak byl strašně zklamaný a naštvaný, že se to stalo. Věřil, že jsme si v tom mohli udělat jasno sami. Když se objevil transparent na komíně, což byla nejvyšší stavba v Krnově, tak ho vyhodili z práce a nikde práci už nedostal. Kam přišel, tam ho nevzali, a to měl dvě děcka školou povinné. Nakonec jedinou prací, kterou mohl dělat, bylo kopat příkopy na kanalizaci, jelikož jinde práci nedostal. Nakonec se musel odstěhovat do Brna. Potrestali i jeho zástupce, který byl přeřazený na horší práci. Později dostali údržbáři za úkol nápis na asfaltu odstranit, byla to ale olejová, trvalá barva. Nešla smýt a tak vzali autogen a ten nápis vypálili. Nápis tam pak zůstal, akorát byl černý, všichni z toho měli legraci. Ale nápis odstraněný byl, takže tam pár let ještě zůstal. Nový asfalt jsme si nemohli dovolit, peníze byly jenom na schůze KSČ.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Paní Božena vzpomíná, jak její dcera zrovna končila základní školu. A protože byla vyloučená ze strany, normálně by ji nepřijali na střední školu, muselo se o přijetí na střední žádat přes všemožné odbory. „Měli jsme ale štěstí. Tehdy si vymysleli, že se místo z deváté třídy bude vycházet z třídy osmé, byl to zkušební rok, například na gymplu otevřeli jednu třídu pro osmáky a dvě třídy pro deváťáky.

Období: 60. léta a pražské jaro

Moc dětí se jim tam nehlásilo, jelikož jim chyběla 9. třída a potom by jim na střední chyběl rok matematiky, chemie nebo jiného předmětu. Na střední pokračovali normálně, jako by to všichni znali, jen první půlrok na ně byli mírnější, ale potom je už známkovali normálně. Má dcera se tam díky malému zájmu naštěstí dostala.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Před okupací byl v Krnově Svaz československo-sovětského přátelství, kterému, jak říká pan Josef, nikdo nedával moc velkou váhu, ale všichni museli být jeho členy, jinak by nedostali práci a jejich děti by nemohly do školy. „Jakmile nás v srpnu obsadili, tak vtipálkové ihned dali na vrátnici odpadkový koš s cedulí ‚Jsi členem SČSP? Legitimaci odevzdej zde.‘ A všichni jsme ji tam házeli. Byly to takové akty zoufalství, protože víc jsme nemohli dělat.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Opava - Naše okupace
Zobrazit ostatní části příběhu

Dne 20. srpna 1968 v pozdních nočních hodinách překročila vojska Varšavské smlouvy hranice Československé republiky bez vědomí našich státních orgánů. Krajské a okresní orgány vyzvaly obyvatelstvo, aby zachovalo klid a rozvahu, jakýkoliv odpor k vojskům by byl nesmyslný a tragický.

Období: 60. léta a pražské jaro

Na základě této zprávy se sešli 21. srpna členové předsednictva OV KSČ v Opavě se zástupci Národní fronty a shodli se na podpoře stanoviska předsednictva ÚV KSČ a naší legální vlády. Vyzvali obyvatele, aby plnili své občanské a pracovní povinnosti. Předseda ONV v Opavě Zdeněk Kuboň vyzývá funkcionáře a orgány národních výborů, aby zajistili ve svých městech klid a normální život, zejména zásobování, dopravu a nástup pracujících do zaměstnání.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
První dny vpádu cizích vojsk na naše území byly poznamenány nákupními horečkami, jen od 21. do 24. srpna nakoupili občané opavského okresu zboží za 6 618 000 Kčs. Potěšitelné je, že i přes mimořádnou situaci byly všechny prodejny dobře a pravidelně zásobovány. Pravděpodobně v každém podniku v naší vlasti se projevilo obsazení cizími vojsky poklesem produktivity, v Ostroji, největším podniku opavského okresu, představuje pokles asi 5 250 000 Kčs, dočteme se v dobovém tisku.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
„Na tento den si živě vzpomínám,“ říká Karel. „Bylo to 21. srpna, kdy jsem v pět hodin ráno odjížděl na motorce z Milotic. Jel jsem do práce do Štítiny, ale po cestě jsem se ještě stavoval v Opavě, kde jsem bydlel. Při příjezdu do Opavy jsem viděl obrněné transportéry, které měly na sobě bílý pruh. Hned jsem doma pustil rozhlas po drátě a sousedé, co bydleli v našem domě, mi už říkali, že jsme okupovaní.

Období: 60. léta a pražské jaro

… Měl jsem vojenskou službu na dva roky. Byl jsem řidičem obrněného transportéru. Pamatuji se, že jsme právě s vojáky, převážně tedy ruskými, jezdívali na cvičení do Doupova. Nezažil jsem žádný velký konflikt. Učili jsme se ruštinu už ve škole, takže i komunikace s nimi nebyla problémem. Během těch dvou let si pamatuju akorát výhru ČSSR na mistrovství světa v ledním hokeji v roce 1969. Za dob komunistů se nestalo, že by byl někdo nezaměstnaný, a to dle mého názoru je klíčové pro společnost a ekonomiku,“ říká Karel. „Měli jsme své vlastní firmy a bylo jich spousty, i školy byly někdy lepší než jinde v Evropě. Je pravda, že je teď možnost cestování libovolná, ale to jsme si v té době ani tak nebrali. Rádi jsme jezdívali po Slovensku a byli jsme i v Bulharsku.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
„Jak můj muž odjel, tak zhruba v poledne přiběhla má matka domů, ať s ní rychle jdeme nakoupit, že bude válka. Když jsme šli k obchodu, tak jsme už na křižovatkách viděli stát vojáky,“ vzpomíná Hana. „Lidé v Miloticích se snažili vše skoupit. Autobusy ale jely normálně, jelikož jsem poté jela také na odpolední směnu do Horního Benešova. Večer mě a mou sestru na zastávce čekala matka, protože o nás měla strach.“

Období: 60. léta a pražské jaro

Výrazný rozdíl mezi tehdejší dobou a dneškem vidí paní Hana ve zboží. „Za komunistů byly akorát Tuzexy a tam teda člověk něco koupil. Zase bylo vše z našich polí a zahrad. Také jsme měli rozdílný způsob trávení času, ale to až s příchodem technologie, kdy jsou teď všichni jen na telefonech a jiné elektronice. Celkově ale dobu za komunistů nehodnotím negativně, myslím si, že je srovnatelná s dnešní dobou.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Brantice - Naše okupace
Zobrazit ostatní části příběhu

„Tady jsme to zjistili, až když jsme ráno vstali. Slyšeli jsme hluk, tak jsme zjišťovali, odkud jde. Já jsem si zkraje myslel, že to byly kombajny, protože to bylo po žních. Sousedka, která nám chodila dojit krávy, ráno přišla a říkala, že něco někde hučí a ona neví co,“ vzpomíná pan Čepara na první okamžiky okupace.

Období: 60. léta a pražské jaro

„Zvědavost jim nedala, a proto šli hledat zdroj onoho zvuku. Ke svému překvapení našli na hlavní cestě stát kolonu. Stáli na Bruntálské, ani se nepohybovali. Nevím proč, jestli hledali cestu nebo že tak měli rozkazy. Takhle tam stáli celý den, odpoledne popojeli, někteří tam zůstali, třeba ty porouchané vozy. Jeli z Krnova do Bruntálu, na tu stranu. Většinou tam byla nákladní auta.“ Dále pan Čepara dodává, že většina vojáků ani netušila, že už jsou v Československu. Zjistili to až po rozednění, jakmile uviděli značky.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Paní Jordana Řeháková z Brantic má na noc z 20. na 21. srpna trochu odlišné vzpomínky: „My jsme tenkrát bydleli u našich v jednopokojovém bytě a taťka byl jakýsi nemocný, tak celou noc poslouchal rádio. Pak najednou v půl páté vletěl k nám a říkal: ‚Děcka, vstávejte! Válka! Rusi jsou tady!‘ Protože tak to hlásili v tom rádiu.“ Průjezd tanků Brantice úplně neminul. „Tanky jely od Šveců (motorest) sem a do Zátoru. Ale jinak přes Brantice nejely. Hlavně byly na Bruntálské, to jsme viděli – celá Bruntálská, z Bruntálu do Krnova, strašně moc aut,“ konstatuje pan Čepara.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Po tomto nepříjemném ránu se však věci musely vrátit do starých kolejí – práce bylo přece jen víc než dost. Panu Čeparovi to neusnadňovala ani nepřítomnost rodičů. Situaci bezprostředně před a po vpádu vojsk popisuje následovně: „Naši byli na Zakarpatsku, ještě před tím odjeli. My jsme tu se ségrou hospodařili sami. Byli jsme z toho nervózní.

Období: 60. léta a pražské jaro

Navíc naši chtěli okamžitě ze Zakarpatska, ale oni zavřeli hranice a nikoho nepouštěli ani do Ruska, ani domů, takže nepustili ani je. Byli z toho víc nervní než my, protože na hospodářství jsme tu byli sami. Potom je pustili, asi za dva týdny. Ale nás se to nějak nedotklo, protože oni asi potřebovali obsadit kasárna vojáky, přestěhovat sem techniku. Ti Poláci ne, ale časem sem přišli Rusi. Později někde hlásili, že i mrtví byli, že se válčilo. Ale to tady ne. Vím, že v Heřminovech přejely tanky auto. Nehody určitě byly, ale to, co ukazují v Praze, jak tam tanky přejížděly autobusy, to jsem tady kolem nikde neslyšel. Nebyl důvod, tady lidi nekladli takový odpor jako v Praze.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Situaci v následujících letech pak hodnotí pan Čepara takto: „Jak lidi říkají, že v práci byly problémy, že třeba komunisti měli funkce lepší, nekomunisti se nedostali do lepších prací, to bylo i předtím, to bylo i potom, to se nic nezměnilo. Jak si někteří stěžují, že nemohli na školu, protože táta soukromničil, to já bych si mohl nejvíc stěžovat.

Období: 60. léta a pražské jaro

Mně vrátili přihlášku z průmyslovky z Bruntálu, někde ji mám schovanou, je tam červená čára a napsané: ‚Nevyřešená otázka práce v zemědělství‘ nebo něco takového. A můžu říct, že protekčně (i když táta nebyl komunista) jsem se dostal na učiliště ze známosti. Jinak bych se nevyučil – protože oni tenkrát říkali ‚Do dolů, nebo do zemědělství.‘ Brácha i ségra potom měli školy v pohodě, protože se na to už tolik nehledělo. A to otec soukromničil! Ta doba se pak změnila.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Kladno - Naše okupace
Zobrazit ostatní části příběhu

„21. srpna mě v šest hodin ráno probudila maminka s tím, že v rádiu hlásí, že nastala okupace,“ vzpomíná Karla Rohmová. „Odešla jsem tedy do práce na odpolední směnu a tam si nás pan vedoucí zavolal s tím, že směna nebude a do práce se máme dostavit druhý den.

Období: 60. léta a pražské jaro

Druhý den ráno jsme s maminkou odjely do Kladna a tam byly na několika místech stoly s podpisovými archy proti vstupu ruských vojsk na naše území. Obě jsme to podepsaly. Několik týdnu na to nám v práci pan vedoucí oznámil, že varšavská vojska byla pozvána našimi vládními představiteli. Tak jsem se zeptala, proč my, obyčejní lidé, jsme o tom nebyli informováni předem. Bylo mi hrubě řečeno, že my, obyčejní lidé tomu nerozumíme. Díky této otázce mi nebyla umožněna další práce v odborové organizaci.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
V srpnu 1968 bylo Elišce Králové sedmnáct let a pracovala v Netovicích u Slaného v drůbežárně. „Každé ráno jsme zapínaly rádio, abychom se dobře nastartovaly do práce. Toho rána bohužel žádné písně jako jindy nevysílali. Pouze jsme zaslechly, že je okupace. Napadlo mě, že to nemyslí vážně, že se jedná jen o ranní vtípek, ani v nejhorším snu mě nenapadlo, že by to mohla být pravda.

Období: 60. léta a pražské jaro

Rádio jsem vypnula a šla do práce. Bylo potřeba dojít pro zelené krmení na pole pro kuřata. Až při trhání chrástu jsem si uvědomila, že je to skutečnost. Na poli stály dva sovětské tanky. Vojáci si nás nevšímali, přesto to však nebyl pěkný pocit. Další dny jsme viděly létat helikoptéry na vojenské letiště ve Slaném. Všechny roky ve škole nás učili, že Sovět je náš bratr. Každý dobrý žák si dopisoval s ruským žákem. Moje kamarádka na dopisování byla z Tbilisi, jmenovala se Galina. Stále jsem nemohla pochopit, že by nám hrozilo nějaké nebezpečí. Sice jsem nevěděla, co bude dál, ale nijak zvlášť jsem okupaci nepocítila.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
„Maminka mě ráno vzbudila a řekla mi: ‚Vstávej, obsadili nás Rusové!‘ A já na to jen, že to nebude tak zlé, a spala jsem ještě chvíli. V tu chvíli mi to nepřišlo jako něco strašného, protože nám ve škole vždy říkali, že Rusové jsou naši přátelé,“ říká paní Jitka Kučerová.

Období: 60. léta a pražské jaro

„Později jsem šla s kamarádkami na autobus, měly jsme jet na chmelovou brigádu, ale nic nejezdilo, kromě tanků. Vojáků jsme se zkoušely ptát, co se děje, ale nic nám neřekli. Jen na nás koukali. Vrátily jsme se tedy zpět domů. Nejprve jsem cítila nejistotu, ale později jsem se uklidnila, nic se nedělo, i potravin bylo dostatek. Nezaznamenala jsem žádné změny.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
„Protože jsme bydleli vedle silnice, tak mě probudil zvuk tanků. Myslel jsem si, že probíhá nějaké vojenské cvičení. Až sousedka na nás přes ulici křičela, ať si zapneme televizi.“ Z té se Vladimír Kučera dozvěděl, že probíhá obsazení ČSSR.

Období: 60. léta a pražské jaro

„Ráno jsem se umyl a oblékl a šel jsem na autobus do práce. Po příjezdu do zaměstnání na letiště Praha, kde jsem pracoval jako mechanik, zjistil jsem, že letiště je obsazeno ruskými vojáky. Na pracoviště nás ani nepustili. Stranou jsme čekali, co se bude dít. Po několika hodinách nám řekli, ať jdeme domů. Ale bohužel, kvůli okupaci žádná doprava nejezdila. Šli jsme proto domů s kolegy pěšky. Po pár dnech jsem se do zaměstnání opět vrátil. Zásobování probíhalo bez problémů, žádné obchody nebyly zavřené, žádné změny jsem nepocítil. Tehdy jsem si myslel, že je to dobře, že nás Rusové obsadili, ale s odstupem času už si to nemyslím.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
"21. srpna se v městském centru Hotel Grand sešli čelní představitelé slánské nemocnice, zdravotníci a téměř všichni zaměstnanci. Tam se také domluvili na dalším postupu. Spolu se studenty a bývalými skauty po celém městě aktivně zabraňovali v orientaci vojsk, například sundáváním a přetíráním názvů ulic, čísel domů, upravováním silničního značení a podobně,“ vzpomíná na tehdejší dny moje babička.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Podle pamětníků sehrálo město Slaný v okupaci významnou roli, bylo strategicky významné, protože se nachází v blízkosti Prahy a Kladna. Kvůli početné vojenské posádce ČSLA a sídlu divize bylo ve městě neobvyklé množství okupačních jednotek. Kasárny byly obklíčené tanky, stejně tak na náměstí a v centru. Na území města bylo kromě obsazení vojenských kasáren a letiště vybudováno několik vojenských táborů. Při výjezdu města směrem na Louny byly dva tábory, obsazen byl také lesopark Háje, náměstí a ulice Pražská.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Lubenec - Naše revoluce
Zobrazit ostatní části příběhu

V listopadu roku 1989 sem do Lubence přišli pražští studenti. V obchodním domě se sešlo na 300 lidí. Studenti informovali občany, co se v Praze děje, že dochází k tomu, že se komunistická strana hroutí a že moc přebírá Občanské fórum.

Období: Sametová revoluce

V Občanském fóru byli lidé, kteří chtěli změnu a abychom byli demokratickou zemí. Situace se vyvíjela dál, a vytvářela se nová politická vláda. Postupně docházelo k tomu, že se stal prezidentem Václav Havel. Došlo k vývoji, který dnes pokračuje. Největším zážitkem pro pana Ptáčka bylo to, jak se někteří lidé měnili, že byli nejdříve velkými komunisty a po revoluci se z nich stali velcí demokraté.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
No všechno se vždycky semlelo hlavně v Praze, říká Josef Nejedlý, který v té době pracoval jako technolog v porcelánce. „Probíhalo to tak, že studenti stávkovali, pak se k nim přidali herci, a my na vesnicích jenom koukali na televizi. Všichni jsme byli rozechvělí a plní očekávání a poslouchali, co se stane dál. Až později začali jezdit vysokoškoláci k nám do vsi a přiváželi informace, mobily ani internet nebyly. Přišli za námi do porcelánky.

Období: Sametová revoluce

Moje dcera nás informovala z Ústí, napsala nám, že buď se něco stane, nebo revoluce spadne do propadlin dějin. No a očekávání, které jsme měli, se nám zhroutilo, protože když se Porcelánka zrekonstruovala, tak ji novodobí kapitalisti nechali zchátrat a moje celoživotní práce byla vniveč. Dneska je prostě zavřená.“

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Paní učitelce Janě Michalcové (roz. Nejedlá), bylo 17. listopadu osmnáct let a chodila již jeden měsíc na vysokou školu – Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem. Jako vždy odjížděla v neděli večer z naší obce Lubenec do Ústí nad Labem do školy. O tom, co se stalo v pátek 17. 11. na Národní třídě, nevěděla nic. Při cestě už začínala slyšet v autobuse v rádiu o Praze, a že prý nějací maďarští výtržníci něco vyváděli.

Období: Sametová revoluce

Přijela na kolej večer, ale nic zvláštního se nedělo. Dalšího dne ráno šla i s ostatními normálně do školy, začala první hodina. Její spolužák David pod lavicí posílal letáky od své přítelkyně z pražské DAMU. Potom přiběhli starší spolužáci, kteří jim říkali, že je stávka vysokých škol. Vylezli ven před fakultu, kde již čekali učitelé a chtěli, aby se vrátili do školy. Ani oni šli na kolej… a čekali. Tím začalo roznášení letáků, lepení politických plakátů, ve dne v noci aktivní činnost. Při lepení plakátů na autobusovém nádraží v Žatci ji viděla policie, ta ji však pustila zpět na svobodu. Další víkend přijela zpět domů do Lubence, kde řekla vše své rodině, co se děje v Ústí a o demonstraci. Když jela zase do školy, šla už rovnou i na demonstraci. Stála pod tribunou a vtom přiběhl pán, že potřebuje, aby někdo zazpíval českou hymnu. Nikdo nechtěl, tak naše paní učitelka řekla, že půjde a šla zazpívat na tribunu před hromady lidí a všichni zpívali s ní a ukazovali véčko, tedy victoria.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Pan Jiří Jirásek pracoval v roce 1989 jako řidič autobusu. Vzpomíná, jak podpořili generální stávku troubením klaksonu na nákladním autě, za soustavného cinkání klíčů odpůrcům komunistického režimu. „Šli do toho ale jen ti, co se komunistického režimu nebáli,“ říká a pokračuje: „V Praze byly zaznamenány první demonstrace odpůrců socialismu, převážně z řad studentů. Nepokoje a protesty sílily a rozšiřovaly se do dalších měst jako Plzeň, Brno a další. Načež to vyvrcholilo v listopadu 1989,“ vyprávěl pan Jirásek.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Žďár nad Sázavou - Naše okupace
Zobrazit ostatní části příběhu

Žďárští obyvatelé se podle slov Jaroslava Švomy začali 21. srpna shromažďovat na náměstí, kde se již hromadně podepisovaly petice proti okupaci. Uplynulo však dalších pár dnů, a Žďár nespatřil jediného vojáka. „Pro to však existuje jednoduché vysvětlení. V momentě, kdy se lidé dozvěděli o okupaci, začali okamžitě otáčet směrové ukazatele, značky, zmizelo i pouliční značení. Jakmile přišel kdokoliv cizí, nevěděl, kde je. Až po pár dnech sem dorazili Poláci.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
„V našich ulicích se objevila polská vojska až 24. srpna,“ říká pan Švoma. „V sokolovně si Poláci zřídili velitelství a v nedaleké obci Račíně se usadila jednotka o počtu asi 300 mužů s 60 tanky. Ze Žďáru odešli Poláci v říjnu 1968. První ruští vojáci přišli do města teprve kolem 28. srpna. Byly s nimi projednávány otázky návštěvy závodů, možnosti ubytování, umístění v nemocnicích, společná setkání, besedy aj. Vzájemná jednání proběhla rezervovaně. Na zdech, chodnících a plotech se objevila různá hesla jako ,Jděte domů! Moskva 2000km!‘“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
„Nikdo 21. srpna 1968 nechápal, proč je republika obsazená a proč by nám měl kdokoli něco diktovat. Ruštináři tak na začátku roku odmítali učit ruštinu,“ připomíná osudné dny našich dějin Marie Líšková.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Horní Benešov - Naše okupace
Zobrazit ostatní části příběhu

„Pamatuji si, jak se na náměstí objevily nějaké tanky,“ říká pan Rudolf. „Příliš jsem nechápal, co se děje. Myslel jsem si, že začala válka. Všude bylo hodně lidí, kteří se pozastavovali nad touto situací. Můj otec mě tehdy poslal s fotografií Alexandra Dubčeka na náměstí, kde jsem ji měl vylepit jako důkaz toho, že s příjezdem vojsk nesouhlasíme.

Období: 60. léta a pražské jaro

Dodnes jsem si uchoval listy Rudého práva, které o této situaci informují. Zpětně musím říct, že jsem se necítil vůbec dobře. Nikdo z naší rodiny ani netušil, jak to s nimi bude vypadat. Část rodiny se rozhodla emigrovat do sousedního Slovenska a Německa.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Mnoho vojáků bylo zmatených a kroužilo po Bruntálu, protože vůbec nevěděli, kam mají jet. Hlavním rozkazem bylo střežit danou situaci, protože nikdo nevěděl, co se děje. Dalším rozkazem bylo řídit dopravu, aby se nikomu nic nestalo. Každý z lidí se chtěl bránit, ale našim úkolem bylo hlídat, aby právě ke střetům nedocházelo.

Období: 60. léta a pražské jaro

Ulicemi projížděly tanky T-54 a motorová vozidla, která vezla mladé kluky a vojenské zálohy. Na několika místech ve městě byly rozležené stoly, kde lidé podepisovali petice proti vpádu. Ve městě vyrostlo hned několik hesel: „Lenine, vzbuď se! Brežněv se zbláznil!, Ruské tanky ruské zbraně – český národ kašle na ně, Ludvíku, Ludvíku, braň tu naši republiku.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Bobrová - Naše okupace
Zobrazit ostatní části příběhu

Eva Samková z Líšně dne 21. srpna vstávala jako obvykle v šest hodin ráno. „Vypila jsem čaj, oblékla se a šla na autobusovou zastávku, kterou jsem měla jen několik kroků od domu. Už když jsem vyšla z domu, něco mi tu nehrálo. Bylo to venku takové divné. Čekala jsem na zastávce a vtom najednou jsem uslyšela hřmění a hlasité zvuky.

Období: 60. léta a pražské jaro

Ty zvuky byly čím dál níž a níž!! Moc jsem se bála. Poznala jsem, že to byly zvuky letadel, jak nad námi letí ve velmi nízké výšce!! V tu chvíli jsme si pomyslela, že to je snad další válka. Po chvíli přijel autobus do Nového Jimramova, kde jsem tehdy pracovala v JZD. Nastoupila jsem a ve strachu se ptala řidiče, co se děje. Ten jen odpověděl, že neví, ale že to brzy zjistíme. Letadla už nebyla tolik slyšet, ale stále jsem z toho neměla dobrý pocit.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
„Když jsme měli jednou tělocvik a stříleli z malorážky, tak jeden Vietnamec vzal tu malorážku, běžel na náměstí a křičel: ‚Pomoct Rusům! Pomoct Rusům!‘ Oni je totiž Rusové podporovali ve Vietnamu. Křičeli jsme na něj, proč by jim pomáhal, vždyť tu chodí do školy a jí tady. Ale on jenom běžel dál a křičel to,“ vzpomíná na svá školní léta Květoslava Topolovská.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
„Ráno jsme slyšeli, jak soused volá na mého tatínka: ‚Jaromíre! Vstávejte! Jsme v okupaci! Jsme okupovaní ruskými a polskými vojáky!‘ Ten den jsme sledovali televizi a poslouchali rozhlas, kde lid žádali o pomoc. Se svojí rodinou jsem žila na malé vesnici, žádné demonstrace se nebylo kde účastnit. Zkrátka – nic se nedalo dělat. …

Období: 60. léta a pražské jaro

Přes naši vesnici projížděla řada tanků. … Můj manžel byl voják. Ten den, kdy Československo obsadili okupanti, tak měl službu na letišti. Najednou z ničeho nic začala přistávat ruská letadla. On a jeho jednotka si to nechtěli nechat líbit a měli v plánu zaútočit, když vtom zazvonil telefon a kapitán vydal rozkaz, že se mají vzdát a ať se neopovažují zakročovat. Nechápali, co se děje. Nikdo jim předem nic neřekl, ba ani nenaznačil. Ruská letadla mohla na letišti přistávat hladce a nikdo jim v tom nemohl zabránit. Ještě ten den jim obsadili celé letiště a zabrali kasárny.“ Vzpomíná Miroslava Havlíková.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Svatobořice - Mistřín - Naše revoluce
Zobrazit ostatní části příběhu

„Ohlasy v obci na dění v Praze, Brně a ve velkých městech Slovácka byly, ale v podstatě se téměř nic veřejně nedělo. Žádná výraznější aktivita ani odezva nebyla. Teprve opravdu až po měsíci, v polovině prosince, se sešla určitá skupina občanů (Ing. Jaroslav Macek, Luděk Šebesta, Zdeněk Přibaň, MUDr. Jan Felsinger, Božena Kundratová, Oldřich Slezáček, PhDr. František Synek a postupně další bezpartijní a členové ČSL) a s podporou a pomocí z Kyjova bylo založeno místní Občanské fórum.

Období: Sametová revoluce

Registrováno bylo na ústředí v Brně, odkud byly také přiváženy plakáty, zprávy, podněty a informace. Po vzoru veřejných schůzí ve městech byly v mezivánočním období svolány i u nás. První dvě v sále kulturního domu jsem řídil. Na schůzích vystupovali hosté (často lékaři) z Kyjova a Brna, přinášeli zprávy, osobní zkušenosti, představovali další cíle a postup hnutí se značkou OF. Na schůzích byl dán také prostor občanům. Diskuze se měnila v hádky a překřikování. Další schůze vedl pan Zdeněk Přibaň,“ popisuje události okolo 17. listopadu František Synek.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Po Vánocích a počátkem ledna došlo k jednání s představiteli obce, pod vlivem dalších událostí (změny ve vysoké politice, prezident, vládní kruhy, strany) byla uspořádána jednání na úrovni tehdejšího pléna a rady místního národního výboru. Bylo tzv. rekonstruováno MNV, místo odstoupivších představitelů KSČ v radě a plénu byli delegováni zástupci OF, předseda MNV Miroslav Šnajdr a tajemník Stanislav Pospíšil však zůstali. Při plnění cílů a úkolů budování obce přijatých ještě před revolucí byl překlenut rok 1990 až do podzimních voleb.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Zakladatelé OF v Agropodniku (J. Michna, R. Marada) podpořili výzvy z Prahy. Na výroční členskou schůzi ROH v Agropodniku pozvali herce z Brna, kteří šířili myšlenky hnutí OF. Vedení Agropodniku si nepřálo tuto návštěvu, proto byla iniciována valná hromada ROH, kdy zaměstnanci přehlasovali vedení podniku a představitelé OF byli na shromáždění zaměstnanců (probíhalo na KD) pozváni.

Období: Sametová revoluce

Přijeli také představitelé OF z Kyjova (Josef Řihák, …) a seznámili nás se situací ve velkých městech, např. Praze. Obyčejní zaměstnanci hnutí podporovali, vedení podniku vyčkávalo, milice a četníci odjížděli do Prahy na potlačení generální stávky. Po vyhlášení celorepublikové stávky v Agropodniku cca ve 12.00 hod. odjeli zástupci do Hodonína na velkou manifestaci. Uřezali násady od smetáků, na které připevnili vlajku ČR, prapory drželi v otevřených oknech aut.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Na naší škole vyjádřili učitelé svou podporu vyvěšením vlajky na budovu školy. Pan učitel Bohumil Hojač, paní učitelka Jarmila Maradová a další založili buňku Občanského fóra na škole. Ta informovala ostatní o událostech, pořádala zájezdy na mítinky, např. v Hodoníně.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

České Budějovice - Naše revoluce
Zobrazit ostatní části příběhu

Martin Štěpánek – tehdejší student stavební průmyslovky v Českých Budějovicích – chodil na náměstí demonstrovat se svými spolužáky. Vzpomíná: „Tady ty protesty začaly o něco později než v Praze. Ale já si vzpomínám na jednu takovou příhodu, v podstatě po jedné z těch demonstrací se objevila moje fotka v novinách, pak si mě nechala zavolat třídní učitelka a řekla mi, abych v podobných akcích dál nepokračoval, protože by to mohlo znamenat moje vyloučení ze školy.

Období: Sametová revoluce

Na naší škole vznikl stávkový výbor. My jsme ale v protestech dál pokračovali a připojili jsme se ke generální stávce. Na těch demonstracích jsme se potkali a poznali s tvojí mamkou, která chodila do třídy o rok níž. My jsme se tady dali dohromady, začali jsme spolu chodit, ale každý den jsme hlavně společně chodili na demonstraci, i když mrzlo, tak jsme zvonili klíči a doufali jsme, že se něco změní. Nejenom tady ve státě, ale i mezi námi. Díky té revoluci jsme spolu už dvacet pět let. Je to sice strašně dlouhá doba, takže si úplně na všechno nevzpomenu, ale ta revoluce nás svedla dohromady. Taky díky tomu máme šestnáctiletou dceru. Takže na revoluci v roce 1989 rozhodně nikdy nezapomeneme.“

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Horažďovice - Naše okupace
Zobrazit ostatní části příběhu

Odpor občanů byl velký. Lidé odmítali vojáky zásobovat, dokonce i vodou. Ve městě se objevily proti okupantské nápisy, směrovníky byly zabarveny, zničeny nebo obráceny jiným směrem, často zpřeházeny tak, že řidiči okupantů byli zmateni. Přišly i první neklidné zprávy. Lidé hovořili o tom, že s vojsky přichází i obávaná tajná policie KGB.

Období: 60. léta a pražské jaro

Dojde k zatýkání a věznění těch, kteří protestují. Snad z toho důvodu se objevili první lidé, kteří nepřátelským vojákům pomáhali. Jeden muž stál na křižovatce na Sušici u Nového Dvora, kde chyběly směrové tabule, a ukazoval vojákům směr na Sušici a Klatovy rudým praporkem. Druhý den chodil se zraněním oka, údajně nahazoval zeď a vápno mu padlo do oka. Večer se ve městě objevila i těžká vojenská technika. Teprve teď lidé viděli, jak vypadají zbraně, se kterými se nedá vést diskuse.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Postupně přicházely nepříznivé zprávy z okolí. Horažďovice nebyly v přílišném zájmu okupantů, ale Strakonice jako okresní město již významné byly. Hlavní sovětské velitelství bylo umístěno v Podskalí. Vojáci zajistili hlavně letiště, obsadili všechny přístupové komunikace. I tady si někteří lidé brzy našli cestu k okupantům, za jídlo jim vojáci hráli na harmoniky.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Vzhledem k tomu, že hodně lidí pracovalo ve Strakonicích, přinášeli odtud dramatické zprávy. Jeden muž z Horažďovic seděl v restauraci U Bílého vlka a popíjel pivo. Najednou zastavil u hotelu tank, vjel na chodník, otočil se, hlaveň děla rozbila okno a objevila se uprostřed místnosti. Opravdová válečná scéna. Lidé seděli u stolů jako přikováni. Rozpačití vojáci po několika minutách uvedli tank do zpětného pohybu a odjeli. Zřejmě se seznamovali až teď s jeho řízením. Lidé večer 21. 8. uléhali do doby temna. Ta skončila 17. 11. 1989.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Trutnov - Naše revoluce
Zobrazit ostatní části příběhu

Tehdejší student Střední průmyslové školy, kterému bylo v době Sametové revoluce 16 let, vzpomíná na fantastickou revoluční atmosféru, která v Jičíně panovala. „Lidé byli pozitivně nabití a hltali jsme každou informaci z médií. V těchto dnech jsem také navštívil revoluční demonstraci v Jičíně na náměstí, kde vystoupil herec Vladimír Brabec a omluvil se za natočení seriálu majora Zemana, obzvlášť ty díly s příchutí StB. Na náměstí byla nepopsatelná atmosféra, lidé byli tak nějak neviditelně propojení, že se to nedá vyjádřit slovy. Tam jsem si také společně s revolučním davem zazvonil s klíči, což mělo znamenat poslední zvonění pro současný komunistický režim.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
„Na naší střední škole začala revoluční atmosféru likvidovat jedna soudružka paní učitelka, která sundávala revoluční informace, které byly nově nainstalovány na školní nástěnku. Neměla však šanci, protože se proti ní postavili ostatní členové učitelského sboru, a tak revoluční dění na naší škole proběhlo fantasticky. Asi do měsíce jsme sepsali petici, což byl pro nás první nástroj demokracie, který jsme doposud neznaly, a milá soudružka paní učitelka podepsala dohodou výpověď z pracovního poměru.“

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Děda byl řidič autobusu v Žacléři. Vozil trestance a policajty z vězení na šachtu a z šachty zpět do vězení. V té době byl rád za svou práci, protože živil tři děti. Doteď si pamatuje tu větu: „Jestli chceš zůstat řidičem, musíš do KSČ!“ Děda si nemohl dovolit ztratit práci, a tak neměl na výběr. Stal se z donucení komunistou. Když se změnil režim, tak se babičce a dědovi ulevilo, byli šťastní a nadšení. Nemuseli chodit už na žádné schůze, kde byli nuceni se vším souhlasit, a když ne, tak bylo zle…

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Vsetín - Naše revoluce
Zobrazit ostatní části příběhu

To přece nemůžou! To přece nejde! Zaznívalo podle pana L., tehdejšího studenta VUT v Brně v rozhovorech nejčastěji. „Brzy na to někdo na monitory před přednáškovou aulou pustil sestřih záběrů, na nichž policisté v bílých přilbách mlátili studenty obušky a vytahovali je z davu… Studenti zorganizovali shromáždění na schodech před vchodem do školy, na kterém byly čteny požadavky studentů zaměřené především na vyšetření incidentu na Národní třídě.

Období: Sametová revoluce

Byly tam ale jiné, které byly mnohem závažnější, například odstranění vlády komunistické strany. Vzpomínám si, že se někdo ozval, že to je už jednoznačně politický boj. Odpovědí mu bylo: ‚A co čekáš. No, konečně.‘ Atmosféra byla plná vzrušeného očekávání věcí budoucích, ale též obav, jak to všechno dopadne. Když komunisté revoluci udolají, bude zle. Všechny nás sice vyhodit nemohou, ale některé určitě.“

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Při demonstraci na náměstí Svobody v Brně lidé cinkali klíči, skandovali hesla, vzpomínám si na „Už je to tady!“ Říká tehdejší student VUT pan L.: „Policisté nezasahovali, pouze přihlíželi. Mě trochu zamrazilo v zádech, když jsem si všiml obrněných transportérů s velkými nápisy VB, které byly umístěny v postranních uličkách. Pocity z té doby jsou neopakovatelné a dost těžko se budou vysvětlovat někomu, kdo nežil v nedemokratickém politickém systému. Převažoval pocit svobody, sounáležitosti s ostatními „slušnými lidmi, které se míchaly s nadějí, že bude líp.

Období: Sametová revoluce

Také se někde vzadu krčil strach. Z toho, co se může stát, když ti pokojně přihlížející policisté dostanou rozkaz zasáhnout. Budovy byly polepeny ručně malovanými plakáty a letáky. Jedním z nejvýraznějších prvků byl ale obrovský nápis na zdi domu na spojnici se zastávkou Česká a náměstím Svobody. Byl na něm text písně Modlitba pro Martu. Já jsem tehdy tu píseň neznal, ale ta slova ke mně mluvila. Nebyl to programově politický text. Připadal mi nezvyklý, jakoby cizí, ale především sousloví: ‚Tehdy tvá ztracená vláda věcí tvých se k tobě navrátí, lide, navrátí…‘ skvěle zapadalo do revoluční atmosféry.“

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
„V listopadu byla opravdu zima, zrovna v těch dnech syn ležel doma s horečkou,“ vzpomíná učitelka paní V. „Ve škole jsme měli po událostech 17. listopadu hned další týden tzv. IPV (ideově politické vzdělávání). Výjimečně jsme se sešli všichni ve sborovně. Tehdy nás na Sychrově bylo asi kolem čtyřiceti, a bouřlivě se diskutovalo o událostech v Praze.

Období: Sametová revoluce

Dívala jsem se na fotky z té doby a hned na té první jsem poznala Frantu Segrada, dnes uznávaného umělce. Manžel, který byl na té demonstraci, vzpomíná, že Franta zpíval píseň Náměšť (‚Krásný je svět, krásnější je…‘), poprvé ji slyšel právě tam. Tuto píseň jsem pak roky učila v hudební výchově.“

"Pamatuji si, že jsem nadšeně a plný nadějí sledoval události v Praze. Věděl jsem od tatínka, co je to demokracie, a doufal jsem, že po r. 1989 k nám přijde znovu. Doufal jsem, že se najde druhý Masaryk, a našel se! Jen se jmenoval Václav Havel – maják a ukazatel demokracie pro náš národ. Myslím, že pražské Občanské fórum bylo založeno už devatenáctého listopadu a mám pocit, že hned na to bylo založeno to vsetínské. Také jsem si jist, že první svíčka „pro revoluci“ byla na Vsetíně zapálena už 19. 11. 1989 a mám pocit, že ji zapálila paní Jaroslava Kudlíková (manželka porevolučního starosty). Musím se přiznat, že jsem brečel jako malý, když se na Vsetíně povedlo zorganizovat 27. listopadu stávku a demonstraci na náměstí Svobody. Už ten průvod, co šel městem z velkých podniků, od Zbrojovky, od Mezu, od nemocnice… bylo to jako lidské moře a my všichni doufali, že nám nese „čerstvý vítr“ a naději. Věřil jsem a pořád věřím. Byly to nejkrásnější chvíle mého života."

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Žďár nad Sázavou - Naše okupace
Zobrazit ostatní části příběhu

Manželé Holoubkovi, kteří pracovali v rozhlase, vzpomínají na osudné ráno takto: „Po čtvrté ráno nás volal soused, ať si pustíme rádio. Praha vysílala, že už od nočních hodin do naší republiky vstupuje armáda. Načež jsem se manželky zeptal, jestli půjde také do rozhlasu. Rozumějte, měli jsme doma tři školáky a nebylo jednoduché se vydat z bytu.“

Období: 60. léta a pražské jaro

Žďárští rozhlasáci tedy ještě zkusili zavolat vojákům do Prahy, zda by sem neposlali mobilní vysílačku. A spíš počítali s neúspěchem. „Na ministerstvu národní obrany zasedal vojenský štáb a telefon mi vzal mladší důstojník. Prý ať chvilku počkám, že to přednese kolegiu. Během čtyř minut se vrátil zpět, a že zrovna řeší, kde jsou ještě hluchá místa, kam se nemohl pražský rozhlas dostat s vysíláním. Slíbili, že během čtyř hodin nejpozději do Žďáru přijede vojenské auto s vysílačem. Měli mě vyhledat tři důstojníci v civilu, kterým jsem měl říci heslo, co mi sdělili na vojenském štábu. To heslo si již dnes nepamatuji, ale byla to dvě slova,“ vzpomíná pan Holoubek. Se silným vojenským vysílačem byla již žďárská redakce schopna obsáhnout velké území republiky. Postupující okupační vojska však všechny vysílače likvidovala. Najednou mám na drátě kolegy z Ostravy, a prý tohle nám rychle odvysílají. Takže náš žďárský vysílač informoval posluchače z Ostravska o pohybu vojsk. Když to slyšeli další umlčené redakce, obracely se nás i se svými informacemi.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Sokolov - Naše okupace
Zobrazit ostatní části příběhu

„Jednoho dne (21. srpna 1968) v Březové u Sokolova před pátou ráno na nás zvonili naši kamarádi, že nás obsadili Rusové“, říká paní Jiřina Číhalová. „Nechtěli jsme tomu věřit, tak jsme si šli pustit hned rádio. Bohužel to byla pravda. Hlásili, že nás obsadila vojska Varšavské smlouvy pod vedením Sovětského svazu. Všichni jsme byli smutní a měli strach, že bude válka. Kolem sedmé jsme šli do práce a cestou jsme viděli tanky, vojáky.

Období: 60. léta a pražské jaro

Měli jsme strach o naše děti, protože byly na prázdninách u mé mamky na Moravě. Nemohli jsme se jim dovolat, protože nešly telefony. Všude byly popsaný baráky. Heslovitě např. ‚IVANE, JDI DOMŮ, ČEKÁ TĚ NATAŠA!‘ Lidé otáčeli dopravní značky, aby se vojáci nedostali do měst. Tak jsme dne 26. srpna jeli pro naše děti a cestou nás v lese zastavili Rusové, ať si vystoupíme. Prohlíželi celé auto i nás. Po celou dobu na nás mířili pistolemi. Donutili nás, abychom si vzali nějaké letáčky. Kdybychom neposlechli, je možné, že by nás odstřelili.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
„V roce 1968 to každý prožíval úplně jinak. Když jsem si v půl páté ráno pustila rádio, tak se z něj ozvalo, že jsme okupováni spojeneckými vojsky,“ říká paní Anna Jirátová. „V prvním momentě to byl pro všechny šok, protože nikdo nevěděl, co tu dělají. Na ulicích se začaly tvořit hloučky lidí, a když se přišlo do práce, tak se o tom diskutovalo místo toho, aby se něco dělalo, protože se každý bál a nikdo o tom nic netušil. Byli jsme všichni vyplašení a vyjevení.

Období: 60. léta a pražské jaro

Nikdo tohle nečekal. Potom jsme zjistili, že kus ruské armády je na Čisté, a tak jsme nemeškali a kluci vzali motorky, my jsme teda jely s holkama na kolech, a jeli se tam podívat. Chtěli jsme si totiž od té armády zjistit, co tu dělají a proč tu jsou. Když jsme tam dojeli, tak jsme zjistili, že to jsou mladí kluci mezi 17–19 roky a jsou to žáci vojenských středních škol, kteří se učili v Rusku a všechny je vyhnali na cvičení a ze cvičení sem. Jelikož jsme v té době ovládali ruský jazyk, tak jsme se dozvěděli, že nevědí, co tady mají dělat, a navíc měli žízeň, měli hlad a byli špinaví a byli z toho celí nešťastní. Tak jsme jim vysvětlili, že se tu vlastně nic neděje, nikdo tu nechtěl připravit převrat ani revoluci, aby sem mohla nastoupit americká nebo německá vojska, a oni sem přišli na něčí příkaz nebo na něčí pozvání. Nakonec jsme jim donesli nějaký chleba a buřty, vodu si vzali z potoka, protože v té době byla čistá. Byli tam asi dva dny, a pak je stáhli pryč. Vesničky i města už byly tak narušené, že začaly stávky a že ruská vojska tu nemají co dělat. Ve větších městech, jako jsou Karlovy Vary, už to ale bylo horší, protože tam byly tanky, a ty tam vůbec neměly být, protože tuto část osvobodili Američani.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
„Ležela jsem v posteli a babička vtrhla do pokoje a říkala: ‚Ančo, vstávej, obklíčili nás!! Tank stojí před mlíkárnou!‘“ vzpomíná paní Anna Fialová. „Myslela jsem si, že se babička zbláznila. Když jsem ale šla na brigádu do mlíkárny, tak jsem si tanku opravdu všimla. Pamatuji si, že přišel jeden voják a říkal, že chce konvici mlíka.

Období: 60. léta a pražské jaro

Náš šéf byl úplně na nervy a panikařil. Naštěstí odešli v klidu i s konvicí mlíka. Jinak jsem je vůbec nevnímala. Bylo mi jich líto. Podle mě to byli chudáci. Neměli ani co jíst. Jedli syrové houby, někteří se kvůli tomu i otrávili a umřeli. Velká většina z nich ani nevěděla, kde jsou.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
V průběhu prázdnin se množila hlášení o větším počtu vojenských jednotek na území socialistických zemí v blízkosti státních hranic ČSSR. Těmto zprávám nebyl přikládán větší význam. Překvapení místních občanů bylo dokonalé. Většina důležitých strategických bodů Sokolovska byla obsazena, došlo k prvnímu kontaktu mezi okupanty a občany, kteří v obavách skupovali zásoby potravin.

Období: 60. léta a pražské jaro

Objevily se známky odporu ve formě ničení směrových tabulí, malování nápisů proti okupaci, vydávaní letáků a tiskovin. Již okolo 4. hodiny byla obsazena kasárna Pohraniční stráže na Mýtině a kasárna 38. dělostřeleckého pluku v Sokolově ve Vítězné ulici. Přestože byl vydán rozkaz nezasahovat a podřídit se rozkazům sovětského velení, někteří vojáci sokolovského posádky hodlali s okupanty bojovat a probít se do Slavkovského lesa. Brzy se před kasárnami shromáždilo několik desítek dobrovolníků, kteří požadovali vydání zbraní k obraně státu. Během vzrušeného jednání došlo poté ke stažení sovětských jednotek z kasáren, jejich rozmístění do okolních obcí Vítkov, Dolní Nivy a Lomnice, a tím i k uklidnění celé situace.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Večer 21. srpna se ozvala náhlá střelba v Kraslické ulici, naštěstí bez tragických následků. V dalších dnech se protesty dále rozšířily. Ze sokolovské polikliniky (tehdejší OÚNZ) je stržena velká rudá hvězda, na Hornickém domě se objevuje československá vlajka a černý prapor, rozčílený dav strhává sochu bojovníka od Sokolova. Okupačními vojsky rozšiřovaný list Zprávy pak občané naopak veřejně pálí.

Období: 60. léta a pražské jaro

Po podepsání tzv. moskevského protokolu našimi představiteli v Moskvě se situace postupně uklidnila a v říjnu se okupační vojska z celého okresu stáhla. Většina občanů to přijímala jako malé vítězství a náplast na srpnové okupační trauma. V souvislosti s těmito událostmi zvolily tisíce občanů republiky raději emigraci, což se nevyhnulo ani Sokolovsku. Podle hlášení karlovarského Státní bezpečnosti emigrovalo od srpna do prosince 1968 z okresu Sokolov 228 osob.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Vojáci se usídlili nad Březovou v lesích, měli zde tábor. Kanony byly namířeny na Sokolov, ještě štěstí, že je nepoužili. Pavel Szabo si ale vybavuje plno vtipných věcí. Nikdy prý nezapomene na ten pohled na lidi, kteří urychleně otáčeli všechny dopravní značky, jen aby ty Rusáky spletli. Nebo když na zeď čmárali vápnem různé nápisy azbukou, jako třeba: Okupanti, idíte domoj.

Období: 60. léta a pražské jaro

Ale také nezapomene na pohled, jak jeden „Rus“ vedle druhého stojí, vedle nich ten tank. Byla to obrovská kolona, která se táhla od koupaliště až někam k Rychnovu. Proč jsem dala slovo Rus do uvozovek? To je z toho důvodu, že ti, co byli v Sokolově, ani většinou Rusové nebyli. Už na první pohled vypadali jinak a spousta z nich ani nevěděla, že jsou v Československu a v životě asi nikdy neviděli vlak.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Václav Dvořák - Podivná sebevražda vzpurného zemědělce
Zobrazit ostatní části příběhu

Pan Ferdinand Falta, žijící synovec Václava Dvořáka, vzpomíná: „Strýc Václav převzal hospodářství v Říkově č. p. 26 po svých rodičích, stvrzeno toto převzetí bylo po svatbě s Annou Havlasovou, 3. 7. 1937. Strýc Václav hospodařil s třemi koňmi, obdělával 13 hektarů polí – pěstoval obilí, brambory, cukrovku, řepu krmnou, zeleninu, okurky, mrkev, zelí.

Období: 2. světová válka a holocaust

Se zeleninou jezdili do trhu v České Skalici, kde také zásobovali obchod Příbrzký, ale bylo hodně zákazníků, kteří si ovoce a zeleninu objednávali a jezdili přímo na hospodářství. V živočišné výrobě chovali hovězí dobytek, měli sedm dojnic, mladý chovný skot, telata, plemenného býka, plemenné prasnice a selata. Strýc se zúčastňoval aukcí s plemennými býky. Vybaveností patřil mezi špičkové zemědělce, byl pokrokovým hospodářem, v rostlinné výrobě měl vysokou vybavenost technikou – traktor Svoboda 15, lišta, vazač, samovaz. Na hospodářství pracovaly dvě služky a čeledín Rudolf Bílený.“

Kromě hospodářství, které vlastnili manželé Dvořákovi napůl, dostal Václav od svého tchána Jaroslava Havlase auto Praga Baby. Dále vlastnil dvouruční frézu a motocykl 500 Norton. Jako jediný ve vesnici měl strojní dojení. Kromě postupného nákupu vlastní zemědělské půdy měl část zemědělských polí pronajatou od lidí ze sousedství, kteří si byli jisti, že dostanou vždy a včas zaplaceno. Díky tomu se rozloha obhospodařované půdy poměrně zvětšila, dosahovala téměř 20 ha.

Období: 2. světová válka a holocaust

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Na ty, kteří odmítli po únoru 1948 vstoupit do zemědělských družstev, byl vyvíjen stále větší nátlak. Neustálé zvyšování dávek a odvodů bylo na denním pořádku. Přestože Václav Dvořák všechny povinné dodávky plnil, i tak se ho komunističtí přisluhovači snažili nejrůznějšími způsoby zastrašovat – zabavili z jeho hospodářství traktor, samovaz a další stroje.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Dochoval se výměr z roku 1949, kde Okresní národní výbor v Jaroměři na základě vyhlášky ministerstva zemědělství rozhodl o povinnosti Václava Dvořáka „prodat“ stroje Strojní traktorové stanici (STS) v Jaroměři. Jak se ve výměru uvádí, traktor a jeho příslušenství se používá, ale na druhé straně není zcela využit a je nutně zapotřebí pro STS.

V roce 1951 byl Říkov jedinou vesnicí v okolí, kde nebylo založeno družstvo. A tak byl Říkov trnem v oku místním předákům komunistické strany. Václav Dvořák se netajil negativním postojem vůči zakládání družstev na základě nedobrovolného vstupu, už před válkou byl členem Rolnického družstva, kde se svobodně sdružovali soukromě hospodařící rolníci za účelem lepšího zpeněžení svých hospodářských produktů. Po válce byl dokonce i nadšeným zastáncem jakéhosi mlékařského družstva, kde by prosazovali své zájmy chovatelé dojnic, opět na základě svobodného rozhodnutí. Tato dobrá myšlenka nenašla však u komunistů pochopení.

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Státní bezpečnost si pro Václava Dvořáka přijela 8. března 1951, kdy byl převezen k výslechu do věznice v Hradci Králové. Záminkou pro zatčení se stala křivá výpověď bývalého kočího ze sousední vsi Vlčkovice, Karla Štrofa, který v té době pracoval jako řidič StB a byl již velmi zdatný straník. Dvořák byl zatčen mj. pro podezření, že měl spoluúčast na vraždě příslušníka SNB. To se vysvětlilo až několik měsíců poté, kdy byl jako vrah odhalen manžel nevěrnice, za kterou příslušník SNB docházel.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Vyšetřovatel StB o Václavu Dvořákovi dne 9. března 1951 napsal: „Při akci nechanické jízdy byl organizátorem účasti na této manifestaci v místní obci a po příjezdu do Nechanic, když byla Selská jízda zakázána, nadával na stranu KSČ. V únoru i po únoru se snažil působit rozvratně na malé rolníky, stále jim něco našeptává, ale sám stojí opatrně v pozadí a za něho mluví druzí. Při výkupu strojů, který byl u něho prováděn, se rozčílil a řekl, že by bylo potřeba všechno vyfotografovat a poslat na Západ, aby viděli, jak se v ČSR krade. Je zapřisáhlým nepřítelem socializace vesnice a ještě s ostatními 12 velkými sedláky v obci udržuje spolek a působí rozvratně proti ustavení JZD v obci. Když je nějaká schůze, tak říká, že by rád mluvil, ale že by jej zavřeli. Své dodávkové povinnosti, ač byl v obci proveden třídní rozpis, se snaží plnit nad 100 %, v tomto není na něho v obci žádných stížností. Stýká se samými velkými sedláky, ponejvíce však se svým příbuzným Havlasem. V obci není JZD právě pro odpor tamních 13 velkých sedláků vedených Dvořákem. Jeho zatčení ze strany soudruhů velmi vítáno, říkají, že tam měl být již dávno. Po rozhovoru s několika soudruhy vedoucími funkcionáři nám bylo sděleno, že po jeho případném odsouzení by bylo jeho statku požito jako základu k ustavení JZD. Po celou dobu, než se toto urovná, bude se o jeho statek starati MNV. Na žádost funkcionářů MNV jest však třeba se spojiti s pracovním úřadem v Jaroměři, který odvolává čeledína slovenské národnosti, který na statku pracuje, a zaříditi, aby byl MNV na statku ponechán, neboť jest odborníkem v zemědělství, a tím by byla údržba statku i včasné provedení jarních prací uzavřeno.“

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Den po zatčení Václava Dvořáka, 9. března 1951, se byla jeho matka přimluvit na Krajském velitelství StB v Hradci Králové, aby ho propustili, kvůli dvěma malým dětem a velkému hospodářství. Bylo jí odpovězeno, ať se o syna nebojí, že se co nejdříve vrátí.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Dne 14. března 1951 večer však byla Dvořákova manželka Anna osobně vyrozuměna, že její muž spáchal sebevraždu oběšením. Nikdo z rodiny však této verzi nevěřil, zvláště tomu, že podle StB si vzal život ve smyčce dvou kapesníků na trubkách ústředního topení. Anna Dvořáková uvedla ve vzpomínkách: „Dle pitevního rozboru, který byl předložen bratrovi Václava Dvořáka Jaroslavovi, jenž jako jediný byl hoden tento dokument vidět, mu z pitevního nálezu v hlavě utkvěly dva body: zčernání ledvin a jater a krvavá podlitina na zátylku. Manžel byl zatvrzelý abstinent, takže zčernání jater a ledvin nebylo důsledek nadměrného pití, ale byl to důkaz brutálního násilí, které bylo prováděno na mém manželovi. Je velmi nepravděpodobné, že manžel, který byl morálně velmi silný jedinec, že by spáchal sebevraždu.‘‘

Na pohřeb Václava Dvořáka vzpomínal jeho bratr Jaroslav: „Pohřeb zesnulého Václava Dvořáka se konal 16. března 1951 po přímém a bezprostředním převozu rakve z Hradce Králové do třebešovského kostelíka bez úmrtního oznámení, které bylo ústně orgány bezpečnosti zakázáno dát vytisknout. Pohřeb se konal za velké účasti občanů, pozorně střežených početnou skupinou StB. Jakýkoli proslov a projev vděčnosti k zesnulému byl tím předem znemožněn.“

Na tento den také vzpomíná Dvořákova neteř paní Antošová: „Parte bylo natisknuté, ale všechno se muselo spálit. Pohřeb byla vlastně manifestace, lidi si to řekli mezi sebou, bylo tolik lidí, že průvod byl od kostela až na hřbitov.“

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Po úmrtí Václava Dvořáka zůstala jeho manželka se dvěma dětmi, osmiletou Helenou a čtyřletým Václavem, na statku sama. Na tuto dobu vzpomíná: „I po smrti manžela jsem na statku hospodařila dále, ale tehdejší mocipáni, funkcionáři národního výboru a komunistické strany se snažili práci co nejvíce ztížit, např. v době největší sklizně sena přišli s doporučením tehdejšího předsedy Národního výboru J. Lemberka, sebrali výfuk na seno s tím, že u nás není využit. Nikdy mi také nebyl přiznán nárok na vdovský či sirotčí důchod.“

Období: Únor 1948 a 50. léta

V roce 1968 podal Václav Dvořák ml. návrh na rehabilitaci svého tatínka, ta však byla v plném rozsahu zamítnuta. O tom, jak sháněl pro rehabilitaci podklady, vypráví: „Po roce 1968 jsem byl na pohřební službě v České Skalici u pana Hanuše, ten zařizoval pohřeb tatínkovi a potvrdil, že na levém spánku měl ránu nápadně velkou, musel ho uložit do rakve tak, aby bylo vše zaretušované květinou, i když otevření rakve bylo zakázané podle nařízení StB.“

Až po roce 1989 se rehabilitací začal na návrh Anny Dvořákové zabývat Krajský soud v Hradci Králové. Ten v únoru 1992 Václava Dvořáka rehabilitoval, „neboť byl zbaven osobní svobody v rozporu se zákonem, a to v době od 8. března 1951 do 14. března 1951, kdy ve vyšetřovací vazbě státní bezpečnosti spáchal sebevraždu, aniž by došlo k uvalení vazby státním prokurátorem“.

Jako jistá forma satisfakce by se pak dalo chápat udělení pamětní medaile za účast v protikomunistickém odboji, která byla Václavu Dvořákovi udělena Konfederací politických vězňů ČR in memoriam v září roku 1998.

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Zdeněk a Marta Jindrovi - Nelehký život věřících manželů
Zobrazit ostatní části příběhu

Marta Pánková vystudovala střední zdravotní školu, specializaci dětská sestra. Po dokončení studií pracovala v jeslích v Kolíně. A právě tam pocítila prvotní komunistický tlak. „V jeslích byly děti do tří let. Byla tam se mnou jedna věřící dívka. Bydlela v bytě při jeslích. Já jsem u ní někdy přespávala, abych nemusela dojíždět. Někdy jsme si spolu četly z Bible nebo zpívaly. Byl tam ale domovník, kterému to vadilo, tak nás udal.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Ze dne na den jsme se pak dozvěděly, že už nemůžeme v jeslích pracovat, neboť bychom měly neblahý vliv na děti. Že je prý nábožensky ohrožujeme. Ale my jsme je ve víře nevyučovaly. Byly jsme nežádoucí jenom proto, že jsme byly věřící. Jesle tenkrát spadaly pod národní výbor, jehož předseda nás vyhodil. Ale naštěstí nám hned zajistili místo jinde,“ říká dnes paní Jindrová a pokračuje: „Odchod z práce jsem obrečela, protože jsem pro tu práci opravdu žila. Snažila jsem se dělat různé novoty, kupovala výzdobu, květiny a najednou jsem musela pryč. Začala jsem pracovat jako zdravotní sestra. Platově jsem šla ale dolů, neboť v jeslích jsem dělala vedoucí.“ V nové práci již paní Jindrová nepociťovala takové opovrhování kvůli svému náboženskému přesvědčení. „Jen jednou se mě primář zeptal, jestli jsem slyšela o novém ustanovení, podle kterého se mají věřící vyřazovat z provozu. Já jsem mu na to řekla: ‚To spíš platí pro vás, abyste věděl, co se mnou máte dělat.‘ Ale nevyhodil mě, ani nešikanoval. To už bylo velké oddělení, tak se tam takové věci tolik neřešily.“ Později se s manželem přestěhovali do Litomyšle, kde pracovala jako zdravotní sestra v místní nemocnici.

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Po gymnáziu chtěl jít Zdeněk Jindra původně studovat teologii. „Ale to jsem věděl, že je neprůstřelný, tak jsem si dal přihlášku na radiotechniku, která mě od dětství zajímala. Jenže jsem nedostal doporučení… Tenkrát se říkalo: ‚Půjdeš do fabriky, tam to z tebe vyklepou.‘ Tak se mnou klepali, ale nevyklepali. Měli jsme tam kurz pro takový ztroskotance, jako jsem byl já, kteří měli maturitu.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Byl to roční kurz radiotechniky, po jehož absolvování jsem od svého zaměstnavatele dostal doporučení ke studiu na vysoké škole a odešel studovat techniku. Tam už byla řada rozumných lidí a mělo to vysokou úroveň. Nemohl jsem si stěžovat. Jedenáct semestrů jsem pak strávil na studiích v Poděbradech a potom jsem dostal umístěnku na vysílač v Pohodlí u Litomyšle.“ Zde pak pracoval po celý svůj život. „Úkolem bylo vyslat ven vše, co si vláda nebo novináři vymysleli. Zahraniční vysílání bylo o tom, jak ,skvěle‘ se v Československu žije. Vysílalo se v pěti jazycích – ruštině, němčině, angličtině, češtině a francouzštině. Tady na Pohodlí bylo jedno z největších vysílacích středisek. Samozřejmě se tenkrát všechno vychválilo, všechno bylo zaměřený na to, jak jsme podobní Sovětskému svazu, což mě dost štvalo.“

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
V roce 1968 přišlo pražské jaro – doba politického uvolnění, kdy se československá společnost mohla po dvaceti letech svobodněji nadechnout. Také manželé Jindrovi tuto změnu přivítali s radostí a očekáváním, co přinese. Jejich naděje však vzaly za své již po několika měsících – v srpnu 1968, kdy bylo Československo přepadeno pěti státy Varšavské smlouvy. Jindrovi právě trávili léto na své chalupě. „Tu noc z 20. na 21. srpna 1968 jsme strávili u rádia. Byli jsme vyděšení, bylo to pro nás zdrcující,“ doplňuje pan Jindra.

Období: 60. léta a pražské jaro

Na příkaz ředitele Československých spojů Karla Hoffmanna došlo krátce po okupaci k vypnutí vysílačů, aby nebylo možné předávat pravdivé informace o vpádu „spřátelených“ armád. Většina pracovníků spojů však s nastalou situací nesouhlasila a usilovala proto o obnovení vysílání. Zdeněk Jindra vzpomíná: „No a pro mě přijeli, že potřebují dát urychleně do provozu vysílač v Litovli, že jej potřebují k vysílání do celé střední Evropy. Tak jsem jel. A pak to začalo…“

Později byl Zdeněk Jindra předvolán na StB do Ostravy, aby se zde zpovídal z toho, co v této době dělal. Během cesty do Ostravy a během výslechu samotného prý prožíval velmi krušné chvíle. „To jsem se skutečně upjal k Bohu a modlil se, abych věděl, co mám říkat. Poprvé jsem měl možnost setkat se s estébákama tváří v tvář se vším, co s tím souviselo. Řvali na mě jako na pohůnka, jestli jsem věděl, co dělám apod. No… ne že bych byl hrdina, to jsem nebyl. Říkal jsem jim: ‚Já jsem dostal rozkaz od nadřízených, co mám dělat, a to jsem dělal – stejně jako dříve. Tady to mám černé na bílém. Co se tam vysílalo, za to já nemůžu.‘“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Zdeněk Jindra vypravuje: „Potom tady v Pardubicích zatkli několik lidí z naší církve a zavřeli je do vězení. A přišli i za mnou. Vyslýchali mě tady v Litomyšli. Byli dva. Jeden větší gauner než druhej. Řvali jak paviáni: ‚Proč jste jim tam vyžvanil, že jsou na vysílači radiolokátory!?‘ Já říkám: Komu? On zařval: ‚No, těm vašim!‘ Já jsem vyprskl smíchy, už jsem to nemohl vydržet a říkám: ‚Radiolokátory? Vždyť tam v životě žádný nebyly.‘ Načež oni teda viděli, že tomu nerozumí, byli strašně ponížení a už začali vytahovat něco jinýho. To byl tvrdej výslech. Sedm hodin v kuse.“

Období: Normalizace

Tuto událost prožívala těžce i paní Jindrová. Během výslechu stála spolu se svým malým synkem na mostě přes Loučnou a modlila se. „No, to byly také zázraky, víte… Já jsem tam stála, modlila se a propadala se do beznaděje – co budu dělat? Zůstanu s dětmi sama? S jedním tříletým synem, druhého jsem tenkrát čekala… A najednou někdo přišel a vzal mě kolem ramen. A on to byl manžel. Tak to byla taková bezprostřední odpověď na moje modlitby. Na to nikdy nezapomenu. Tak jsme to nakonec nějak přečkali. Mnozí jiní na tom byli o hodně hůř.“

Zdeněk Jindra si po tom všem samozřejmě finančně pohoršil. A nárok na nějaké zvýšení platu neexistoval. „Vždycky byl ale nějaký dobrák, který přišel a řekl, co se kolem nás děje. Ať si dám na něco pozor atd. To byli dobrý lidi. Viděli jsme v tom všem zvláštní Boží ochranu… Jednou taky přišel nějaký estébák k nám, přišel mě vyšetřovat a manželka mu nabídla svačinu. A malý synek, byly mu asi dva roky, se začal před jídlem modlit. Ten koukal jak vejr, když mu to malé dítě řeklo: ‚A ještě se spolu pomodlíme.‘“

Období: Normalizace

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Na otázku, zda doma poslouchali Rádio Svobodná Evropa, Zdeněk Jindra odpovídá: „Dokonce jsem pro ně pracoval, to bylo supr tajný… A nejen pro Svobodnou Evropu, ale i pro náboženské vysílání – konkrétně pro Rádio Monte Carlo. To si pronajala církevní společnost a odtamtud se do Evropy vysílalo náboženské zpravodajství.

Období: Normalizace

A oni chtěli, jako každá organizace, která pro někoho vysílá, vědět, jestli to je na našem území dobře slyšitelné. Sílu signálu jsem tedy odborně měřil někde na poli přístrojem k tomu určeným. Pro výsledky si někoho poslali a my mu to tajně na různých místech předávali, to bylo skutečné dobrodružství.“

Období: Normalizace

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Také potomci manželů Jindrových byli komunistickým režimem určitým způsobem postiženi – zejména v oblasti vzdělání. „Děti nemohly studovat, vždycky se jim to snažili nějak překazit,“ říká pan Jindra. A jeho paní pokračuje: „Jednou přišel pouliční důvěrník a zeptal se, jak vychováváme děti. Na to jsem mu řekla: ‚Tím nejlepším způsobem, jaký znám.‘ Odešel. Ani nevím, co o nás napsal.“ Nakonec staršího syna vzali na průmyslovku (paní Jindrová hlídala dítě mamince, která mohla přijetí ovlivnit, a dodnes si myslí, že tento fakt na to měl vliv). Mladší syn se nakonec dostal na vysokou školu, když se jeden z příbuzných přimluvil.

Období: Normalizace

A ještě jednu oběť Jindrovi komunistickému režimu přinesli. Dle svých slov oběť nejvyšší. V době jednoho z velkých psychických vypětí, která rodina prožívala, čekala paní Jindrová dítě. Bohužel o něj přišla. „Myslím, že to bylo z těch úzkostí a depresí, protože po zdravotní stránce jsem byla úplně v pořádku,“ doplňuje.

Jindrovi měli po roce 1989 možnost dozvědět se, kdo na ně za komunismu donášel. Nechtěli však. „Člověk by měl zbytečně mrzutosti. Měli jsme možnost se to dozvědět, to ano. Jednou mi jeden z těch, kteří byli ve straně, povídal: ‚Podám ti informace o tom, jak to všechno kolem tebe probíhalo.‘ Ale já mu řekl: ‚Víš co, já nechci.‘ Co bylo, bylo, zbytečně bych ty lidi tady potkával a myslel si o nich, kdo ví co. To přece není můj problém, já se tím trápit nebudu. To je jejich věc. Já se na nikoho nezlobím, já jsem jim odpustil. Za svědomí si zodpovídá každý sám. Byla to doba temna, která pokřivila mnohé charaktery. Řada lidí se přetvářela a dělala to, co by normálně nedělala.“

Období: Normalizace

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Marie Pavlíková - Otce jí napadali v novinách
Zobrazit ostatní části příběhu

Tatínek Marie Pavlíkové, Jaromír Velechovský, převzal zemědělskou usedlost se sedmnácti hektary polností po své babičce, i když původně pracoval v automobilce. V roce 1941 se oženil a pomocí velkého věna vyplatil další čtyři sourozence. Zároveň hospodářství vybavil potřebnými stroji a užitkovými zvířaty. Na tehdejší dobu měl jako jediný z vesnice traktor a vše, co se za něj dalo zapřáhnout – vleky, pluhy, samovaz atd. Hospodařil náramně, i když to byla jen samá dřina.

Období: 2. světová válka a holocaust
Přestože musela doma už odmala dosti pomáhat, vzpomíná Marie Pavlíková na dětství velice ráda – na to, jak její otec oral s voly pole, jak si se sestrami hrály s dobytkem, ale i na to, jak se později maminka s babičkou modlily, aby jim komunisté nesebrali dům.

Zlom v hospodaření nastal po roce 1948. Tehdy se dostali k moci komunisté a také v Rokytňanech nastalo perzekvování všech „vykořisťovatelů“ – tedy bohatších lidí. Čeledín i služka, kteří v hospodářství pomáhali, museli odejít. Komise složená z lidí, kteří hospodářství nerozuměli, přišla na dvůr a bez jakéhokoli soudního procesu nařídila zabavení všech hospodářských strojů a užitkových zvířat. Ale tou úplně největší hrozbou bylo vystěhování, což by znamenalo, že by museli svou rodnou vísku opustit – a s ní i dům s celým hospodářstvím.

Období: 2. světová válka a holocaust

Fotogalerie k příběhu
- Úklid sena 1/3
ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Dne 22. června 1951 vyšel v novinách Jičínský kombajn článek, který otevřeně napadal tatínka Marie Velechovské. Měl nadpis „To je on!“ a dočteme se v něm: „V Dolních Rokytňanech si spokojeně žije pan Jar. Velechovský, který má přes 15 hektarů zemědělské půdy! Je tomu asi dva roky, kdy dostal dobrou pracovní sílu, a to pana Er. Rychnu, něm. národnosti, který před časem získal československé státní občanství. Pan Jaromír Velechovský k tomu měl pěkný traktor a samovaz, který koupil záhadným způsobem, protože ani v letech války a okupace nadřízené úřady na takovou výměru polí, jako má on, koupi traktoru nepovolily. Při tom všem si žil statkářsky.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Pan Rychna s traktorem pomáhal u několika drobných rolníků, kteří panu Velechovskému byli zárukou, že bude míti dostatek pracovních sil „na zavolání“. Přes všechna chytračení nebyl traktor, a zvláště pak o žních samovaz zdaleka využit, neboť kapacita obou strojů byla mnohokrát vyšší, nehledě k tomu, že dost zemědělců muselo k tahu použít krav – na druhé straně byl nevyužitý traktor pana Velechovského. ONV si všiml jeho nehospodárného využívání strojů atd. a provedl jejich výkup a udělal panu Velechovskému čáru přes rozpočet a chytračení. Ale chyba lávky, pan Velechovský je nepřekonatelný taktik, vždyť má jistě chasu – pana Ericha Rychnu a ve chlévě pěkný volský potah, ty mu nahradí vykoupené výrobní prostředky.

Na jaře si pan Velechovský nechal obdělati pozemky od STS a svého zaměstnance s potahem posílal po drobných rolnících pomáhati, aby si zajistil jejich práci na svém hospodářství. Pro pana Velechovského je lepší zaměstnávat člověka a vykořisťovat ho, jako tomu bylo v letech kapitalistické republiky. […] Co se týče peněz, o ty nemá pan Velechovský bídu, dnešní lidově demokratický řád dává každému záruku k odběru produktů za pevné ceny, a tak pan Velechovský se může mimo jiné věnovati ještě chovu kontrolovaných prasat, ze kterých jde pěkná řádka peněz, pak si může chasu držet, on na to má…“ Následujícího roku vstoupil pan Velechovský do JZD.

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Marii Velechovskou si jednou zavolal ředitel školy a ukázal jí noviny, kde byla fotografie jejich domu s titulkem „Takhle si žijí vykořisťovatelé“. Marie se přesto v roce 1956 rozhodla, že půjde studovat na pedagogickou školu do Hradce Králové. Ovšem o tom, zda půjde či nepůjde, nerozhodovala ona nebo její rodiče, nýbrž funkcionáři z JZD a MNV. Nejradši by ji poslali pracovat do kravína, ale její výborný prospěch i úspěšně složené přijímací zkoušky je od tohoto úmyslu nakonec odradily.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Ale opět nastal problém – kde vzít na studium? Nakonec se pro Marii stalo záchranou sociální stipendium, které dostala a které jí zajistilo alespoň bydlení. To jí umožnilo stát se učitelkou a pracovat ve školství, což se jí přes všechny těžkosti dalších čtyřicet let dařilo. Celý život zůstala vděčná svým rodičům, kteří jí i jejím sestrám i v takto těžké době zajistili vzdělání a věnovali svoji péči.

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Bohumil Rejman - Odmítl vstoupit do KSČ
Zobrazit ostatní části příběhu

V roce 1951 byla vyhlášena tzv. Akce 77, v rámci níž mělo být přesunuto 77 000 úředníků do výroby. Komunistický režim tím chtěl nejen získat nové pracovní síly pro průmysl, ale také se zbavit politicky nespolehlivých jedinců z řad inteligence. Bohumil Rejman dostal na výběr – buď vstoupit do KSČ, nebo odejít z ONV. Stát se komunistou pro něho bylo naprosto nepřijatelné – i proto, že byl vychováván v rodině, která byla katolická, a otec byl členem Československé strany lidové.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Protože do KSČ nevstoupil, byl nucen odejít z úřadu a zároveň ukončit právnická studia. Našel si místo skladníka v autoopravně. Jenže tady znovu narazil – skladník prý není pravý příslušník dělnické třídy. A tak skončil jako dělník na dráze – házel na nákladní vagóny to, co bylo právě potřeba, například uhlí nebo řepu. Později „povýšil“ na závozníka u Pozemních staveb, a když se ještě později zjistilo, že vlastní řidičský průkaz, stal se řidičem malého náklaďáku. Bylo jasné, že se pan Rejman i celá jeho rodina museli vyrovnat s úplnou změnou způsobu života. Také po finanční stránce to bylo mnohem horší.

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Aby lidé těžké časy nesvobody přežili bez úhony, bylo nutno si najít nějakou povolenou zálibu, koníčka, kterému by se věnovali ve volném čase. Tak se Bohumil Rejman začal věnovat pozorování ptáků a nakonec se stal uznávaným ornitologem. Byl odborníkem na výzkum čápa bílého. Stal se dokonce prezidentem společnosti pro výzkum tohoto ptáka pro celé někdejší Československo. Uznávaný byl též v zahraničí.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Ještě za komunismu směl být dokonce účastníkem mezinárodních ornitologických sjezdů konaných např. v německém Hamburku, francouzském Štrasburku či v Maďarsku, díky čemuž získal i spoustu nových přátel, kteří pak za ním do Litomyšle přijížděli. Těchto akcí se pan Rejman zúčastňoval sám – bez rodiny, takže komunisté věděli, že pravděpodobně emigrovat nebude a vždy se vrátí. Kromě toho vedl při Domě pionýrů a mládeže v Litomyšli ornitologický kroužek, díky kterému vychoval řadu mladých ornitologů.

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Nakonec se rodina Bohumila Rejmana ve zdraví dočkala pádu totality a obnovení demokracie v našem státě po roce 1989. Ptali jsme se, jestli by Rejmanovi našli na době komunismu také něco pozitivního. Paní Olga Rejmanová nám odpověděla, že pár pozitivních věcí by se našlo – například prakticky neexistovala nezaměstnanost (kdo nepracoval, byl příživník a hrozil mu kriminál). Dále také zmiňuje minimální sociální rozdíly, proto mezi lidmi nebylo tolik závisti jako dnes.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Na závěr našeho vyprávění jsme se našich pamětníků ptali, co by vzkázali mladým lidem, kteří dobu komunismu nezažili. Paní Rejmanová odpověděla: „Hlavně, ať se nenechají obalamutit bolševickou propagandou, protože komunismus prostě nelze realizovat – je to proti lidské přirozenosti. A socialismus s ,lidskou tváří‘ je holý nesmysl.“

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

František Karlík - Přivedl poslance do úzkých
Zobrazit ostatní části příběhu

Poprvé byl František Karlík zavřený kvůli „pobuřování proti republice“ a hlásání svého názoru proti lidově demokratickému systému už roku 1948. Tehdy měl strávit dva měsíce ve věznici v Prachovicích na Chrudimsku. Později mu byl ale trest prodloužen na měsíce tři.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Pár let po propuštění nastal další problém. Bylo to ve chvíli, kdy byla ve velkém sále hospody agitační schůze do JZD. Komunistický poslanec Kubánek vysvětloval lidem, jaké by měli výhody, pokud by do JZD vstoupili. Říkal třeba, že nebudou muset tolik pracovat a platit daně. Pan Karlík jim zrovna nesl čtyři půllitry s pivem, a tak se zeptal: „Hm, pane poslanče, a z čeho bude stát žít?“ Jenže pan poslanec v tu chvíli nevěděl, jak odpovědět. Nakonec se zamyslel a řekl: „Bude platit ten, kdo má republiku rád.“ Všichni se prý začali smát. Jenže druhý den nechali komunisté pana Karlíka zavřít. Souzen byl 31. srpna 1953 v Litomyšli, kde ho lidový soud pro trestný čin pobuřování proti republice odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku.

František Karlík byl však potrestán ještě v jedné věci – nesměl se vrátit domů. Byl totiž vyhoštěn ze své obce – navždy. Občané Pazuchy prý žádali prominutí tohoto vedlejšího trestu (jehož součástí bylo i propadnutí veškerého majetku), nebylo jim však vyhověno. Až 10. září 1957 byl trest doživotního vyhoštění zrušen a změněn na deset let.

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Po vynesení rozsudku v roce 1953 skončil František Karlík v Jáchymově v uranových dolech. Po půl roce zažádal o podmínečné propuštění nebo alespoň o zkrácení trestu. Soud konaný v Karlových Varech však panu Karlíkovi nevyhověl.

Období: Únor 1948 a 50. léta

V odůvodnění rozsudku se píše: „… pracuje jako pomocný dělník s výkonem na 142 %. Pracuje však jen proto, aby takto kryl svůj záporný postoj k lidově demokratickému zřízení a aby měl veškeré výhody plynoucí z dobrého pracovního výkonu. O jeho záporném postoji k lidově demokratickému zřízení svědčí to, že se stýká jen s osobami, které jsou známy jako nepřátelé lidově demokratického zřízení."

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Po svém propuštění z vězení bydlel František Karlík nejprve v maringotce u České Třebové. Tam také pracoval u Pozemních staveb. Poté bydlel krátkou dobu u bratra Josefa v Němčicích, načež se přestěhoval do jedné místnosti hřebčína na Suché, v němž později pracoval. Odtud tajně chodil přes les a louky domů. Lidé z Pazuchy o tom věděli, neudali ho však.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Ani tak ale nebylo všemu konec. Právě v této době se dostala do určitých problémů i jeho nejmladší dcera Věra. Bylo jí totiž nařízeno, aby pracovala v JZD. Přišlo jí ale nespravedlivé, že ona pracovat musí a dcera předsedy JZD, jistého pana Kabrhela, nikoliv. Proto napsala dopis nadřízeným orgánům, v němž uvedla, že pracuje v zemědělství ráda a že se ráda zapojí do práce, ale když tam s ní nastoupí alespoň jedna z dcer předsedy, neb měl také tři dcery stejně jako pan Karlík. Jenže tento dopis byl použit proti jejímu otci (tvrdilo se, že jí ho nadiktoval, nebyla to však pravda). Protože se vědělo, že František Karlík nesmí domů (vyhoštěn z obce navždy), a přesto chodil, použily komunistické orgány tento dopis proti němu. Pana Karlíka zatkli a odvezli do Valdic, kde strávil půl roku. Z Valdic ho přivezli již o dvou francouzských holích rovnou domů, kde hrdě prohlásil: „Soudruzi, poslužte si!“ Krátce nato byl zákaz pobytu v obci zrušen.

Zatímco byl pan Karlík uvězněný, jeho rodina zažívala velmi těžké chvíle. Jednou v noci k nim přišli příslušníci StB a žádali paní Karlíkovou, aby podepsala darování poloviny svého majetku republice. Když odmítala, tehdejší učitel Kalina jí řekl: „Kmotro, podepište to, nebo vás ráno vystěhují.“ Buď ona, nebo jedna z jejích dcer musela být také stále doma, když ostatní pracovali na poli, neboť v hospodě byla telefonní hovorna.

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Ondřej Karel Frgal - Kapucín vězněm dvou totalit
Zobrazit ostatní části příběhu

Kromě představeného Karla Ondřeje Frgala žilo v kapucínském klášteře v Sokolově přibližně patnáct dalších mnichů. Ti byli stejně jako ostatní řeholníci v ČSR v dubnu 1950 násilně vystěhováni a internováni. Klášter byl následně předán do správy československé armádě, jak vzpomíná pamětnice Jiřina Soukupová:

Období: Únor 1948 a 50. léta

„Poté začali vojáci v klášteře ničit, co se dalo, kácely se stromy, zbořily se skleníky a místo toho vyrostly plechové garáže na smradlavé vojenské náklaďáky. Branka v klášterní zdi u nás před domem byla vojáky hlídána a už se tam nemohlo. Vojáci byli v Sokolově na každém kroku, klášter byl také jejich. Po letech mi vyprávěla mamka, jak se s bankou, kde pracovala, dostala na prohlídku kláštera, ještě s pár zaměstnanci banky. Zdevastovaná kaple a podzemní hrobky s kněžími v rakvích byly zotvírány a ostatky rozházeny po sklepeních. Nemohla z toho ani spát, to asi nebyl pěkný zážitek.“ Od roku 1961 je vlastníkem kláštera město Sokolov, kostel je upraven na obřadní a koncertní síň.

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Lidé, kteří pátera Ondřeje Frgala znali, na něj vzpomínají jako na vášnivého fotoamatéra. Zachovalo se po něm album, avšak nelze už přesně určit, kde byly snímky pořízeny a kdo jsou osoby na nich. Podle vzpomínek pamětníků byl páter Ondřej skutečně velká osobnost města. Měl charisma a lidé ho měli rádi. S dětmi to prý uměl filosoficky i pedagogicky velmi dobře.

Období: Únor 1948 a 50. léta

„Byl to hlubokej věřící, měl to srovnaný v hlavě. A jak říkám, uměl to dobře předat,“ říká Anna Reinecková a dodává: „V tom klášteře byli ti mniši a vévodili tam dvě persony, páter Ondřej a páter Josef. A tenhle páter Ondřej to byla persona grata v Sokolově. Toho znal každej, jako by byl starosta, tak byl věhlasnej. A on na těch školách, centrálce a na těch druhých, ty na ovčárně ještě nebyly, učil náboženství a mě přivedl k prvnímu svatému přijímání. (…) No a ještě se to dělávalo v tom klášteře. (…) Já tam běžně fungovala, já tam prostě běžně praktikovala víru. Prostě ten sokolovskej kostel, ten jako by nebyl. Ta mládež, to se právě odehrávalo s těma mnichama, a ne s farářema v tady tom kostele. (…) No, to všechno na sebe strhnul ten Ondřej a já jsem tam měla, to se opakuju, to první svatý přijímání a i nedělní mše.“

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Kapucín Ondřej Frgal byl po odsouzení umístěn ve věznici v Plzni na Borech, kde se s ním setkal také Luboš Hruška. Ten na něj vzpomínal s láskou:

Období: Únor 1948 a 50. léta

„Bachař otevřel celu a odtud ze skupiny již odsouzených vězňů vycupital človíček v hnědém hábitu s bílou řízou (cingulem): ,No tak pojď, chlapče, mezi nás.‘ A s takovou nádhernou radostí mě přivítal.“ Také páter Optát Basler, který Ondřeje Frgala ve vězení v dubnu 1950 navštívil, potvrdil, že „otec Ondřej nevypadal zlomený a měl svůj obvyklý humor.“

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Dne 8. září 1949 byl uvězněn komunistickým režimem páter Ondřej Frgal a dne 14. prosince téhož roku byl Státním soudem v Praze odsouzen na dvanáct let odnětí svobody za velezradu. V publikaci Falknov 1908 – Sokolov 2008 se o tom píše:

Období: Únor 1948 a 50. léta

„Zločin, za který byl v roce 1949 odsouzen, spočíval v tom, že v květnu 1949 ukrýval v klášteře pronásledovaného kněze Marka z Litomyšle a na přelomu srpna a září nechal v klášteře přenocovat dva studenty, kteří chtěli přejít hranice. Muž, který je měl převést, je ale prozradil Bezpečnosti a studenti i páter Frgal a další ze sokolovských kapucínů páter Konečný byli 8. září zatčeni.“

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Václav Simon - Změnil si jméno
Zobrazit ostatní části příběhu

Václav Simon musel už od dětství pomáhat rodičům s jejich malým hospodářstvím. Vlastnili jednu nebo dvě krávy a za Primátorskou hrází asi dva hektary polí. Takovým jako oni se prý říkalo „kravičkáři“.

Období: První republika, 2. světová válka a holocaust

Pan Simon vzpomíná, že Litomyšl v době jeho dětství vypadala jako „spící panenka“. Žádné novinky, nikde se nic moc nedělo a vše bylo pořád stejné. Na Toulovcově náměstí byla spousta obchodů s masem, na Smetanově náměstí bychom našli pekaře, holiče, klempíře a spoustu dalších obchodníků a řemeslníků. Řada obchodů patřila Židům, jejichž komunita ve městě čítala tehdy více než sto lidí. Většina z nich během druhé světové války zahynula v nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborech. Pan Simon měl mezi Židy kamaráda – jmenoval se Robert Löwinger. Od roku 1934 s ním chodil do první třídy tehdejší chlapecké školy. Robert Löwinger žil na Fügnerově ulici (ta už nestojí, celá čtvrť byla později zbourána). Byl ze smíšeného manželství, matka byla Češka, otec vlastnil továrnu na boty. Václav Simon vzpomíná, že byť tehdy byla škola i v sobotu, Robert v sobotu do školy nechodil (Židé totiž slaví šábes). Po deportaci do Terezína se již do Litomyšle nevrátil.

Pan Simon znal i řadu dalších Židů, kteří v předválečném období v Litomyšli žili. Většina z nich byla zručnými obchodníky, po městě měli své továrny či továrničky, na náměstí pak zmiňované obchody.

Období: První republika, 2. světová válka a holocaust

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
I když byl Václav Simon ještě chlapec, velmi dobře si pamatuje na atmosféru, která panovala v roce 1938, když Hitler a sudetští Němci tlačili na Československo, aby odstoupilo své pohraniční území Německu. „Když byla v roce 1938 vyhlášena mobilizace, v Litomyšli vypuklo obrovské nadšení, které ale brzy vystřídalo zklamání. Přišli Němci a naše armáda musela opustit kasárna, a přitom byla vyzbrojená pěkně,“ říká.

Období: 2. světová válka a holocaust

Obyvatelé Litomyšle zažili šok, když 19. března 1939, byl to prý deštivý den, přijeli od Svitav němečtí vojáci. Ubytovali se ve školách po celém městě. Nějakou dobu byli ubytováni také v chlapecké škole. Kvůli tomu se děti nemohly učit v obvyklých prostorách a byly nuceny navštěvovat výuku ráno i odpoledne v budovách, které nebyly pro běžné vyučování zcela vhodné (například v kostele Československé církve).

Když 1. září 1939 přepadlo nacistické Německo Polsko a začala druhá světová válka, Václav Simon i jeho rodina se především snažili přežít. Do žádné odbojové činnosti se nezapojili. Řada dalších lidí se však odboje aktivně účastnila – například trafikant Eduard Král (měl zřejmě napojení na odbojovou organizaci ÚVOD), Vavřínovi z Bezručovy ulice, řezník Klemt z náměstí či otec a syn Mlejnkovi z ulice Terezy Novákové. Všichni byli v průběhu války gestapem odhaleni, odvlečeni do Pardubic a v tamějším zámku popraveni.

Období: 2. světová válka a holocaust

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Na konci války projížděla městem ustupující Schörnerova armáda. Dne 9. května 1945 pak do Litomyšle dorazila armáda sovětská. Mezi lidmi kolovaly zprávy o tom, že Rusové kradou kola a hodinky. I Václav Simon viděl, že někteří z vojáků měli na ruce hodinky třeba i čtvery. Také prý panoval strach, že Sověti znásilňují dívky a ženy, někteří otcové proto své dcery raději schovávali.

Období: 2. světová válka a holocaust

Pan Simon však dodává, že Rusové, kteří přijeli do Litomyšle, se chovali celkem slušně. Měli prý evropské rysy, jen někteří z nich měli šikmé oči. Doplňuje však tuto příhodu s rudoarmějci: „Přivedli krávu, na ulici ji zabili a hned ji začali porcovat a vařit v plechovém kbelíku – přímo na ohni a na ulici. V armádě byly i ženy, pár jsem jich viděl.“ Rusové prý v Litomyšli pobyli asi týden, pak přišla československá armáda.

Období: 2. světová válka a holocaust

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Ve dnech 9.–11. října 1950 v Litomyšli zasednul Státní soud k projednávání případu skupiny „Stříteský a spol.“ Na jeho počátku stálo zneuctění Stalinova obrazu a nalezení protistátních letáků, ve výsledku bylo souzeno celkem 24 osob – vesměs studentů – v čele s rektorem zdejší piaristické kolejep. Františkem Ambrožem Stříteským.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Obvinění byli 9. října ráno převezeni z vazební věznice v Chrudimi do litomyšlské věznice a odtud do Smetanova domu, kde celý proces probíhal. Václav Simon měl mezi souzenými přátele a známé. Byli to například Karel Šplíchal – absolvent vojenské školy, Miloslav Kohout – skautský vedoucí, Dana Rolečková – studentka zdravotnické školy či Bohdan Metyš. Nejhorší prý pro pana Simona bylo to, že i on musel proces povinně navštívit (účast se kontrolovala). Tvrdí, že nemohl ani nic namítat, protože by okamžitě spadl do problémů. Smetanův dům, v němž proces probíhal, byl zcela zaplněn, lidé seděli na balkonech, stáli i venku (soudní líčení bylo tlampači přenášeno před Smetanův dům). Komunisté měli vše pečlivě zorganizované a proces využili ve své propagandě.

Prokurátor chtěl pro každého z účastníků co nejvyšší trest – nejlépe pak trest smrti. Václav Simon říkal, že pochybuje o tom, že ten muž měl vůbec nějaké svědomí. Při jednání byly přítomny také ženy – bolševičky v rudých šátcích, které rovněž požadovaly smrt pro každého ze souzených a během soudního líčení na obžalované pokřikovaly.

Odsouzení následně strávili mnoho let v nejrůznějších komunistických věznicích a lágrech. Pan Václav Simon tvrdí, že se v Litomyšli o procesu a uvězněných po jeho skončení mezi lidmi vůbec nemluvilo – hovořit o podobných věcech se tehdy moc nevyplácelo.

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Milan Sehnal - Vzpurný vězeň komunistického režimu
Zobrazit ostatní části příběhu

Milan Sehnal byl ve skautu od roku 1937, kdy mu bylo 7 let, až do roku 1939, než byla organizace z rozkazu nacistů rozehnána. Byl to jeho první styk s totalitou. Milan Sehnal s bratrem dále nosili skautské opasky, které byly zakázány.

Období: 2. světová válka a holocaust

Jednou když hráli fotbal, chytil Milana a jeho bratra gestapák a uřízl jim skautské opasky, potom je zavedl do kanceláře Gestapa. Tam si pro ně musela přijít jejich maminka, které řekli: „Pokud se to okamžitě nezmění, čeká vás koncentrační tábor!“ Naštěstí uměla dobře německy, tak se s nimi domluvila a poté odešli domů i se svými opasky.

Období: 2. světová válka a holocaust

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Kamarád Milana Sehnala byl na podzim 1948 vzat do vazby, po propuštění se pak oba rozhodli, že odejdou za hranice. Asi měsíc se připravovali a na konci února 1949 se přesunuli do Znojma. Začátkem března v prostoru Šatova překročili československé hranice a dostali se do ruské okupační zóny Rakouska. Kousek cesty pokračovali vlakem, ale když na jedné stanici přišla kontrola, z vlaku vyskočili každý na jinou stranu, rozešli se a od té doby už se nikdy neviděli.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Milan Sehnal pokračoval směrem do Německa, kde měl sestru. Zastavil mu vozka s koňmi a vzal ho k sobě na kozlík, aby ho nesebrala ruská hlídka. Skutečně několikrát kolem nich kontroly v autě projely. Zavezl ho až k jedné hospodě na hranici s americkou zónou, v další cestě mu pomohla servírka z této hospody. Nakonec se přes Linec a Salzburg dostal až do německého lázeňského města Bad Reichenhall, kde byl zastaven příslušníkem hraniční policie, který jej předal americké okupační správě.

Poté Milan Sehnal prošel v Mnichově sérií výslechů (tzv. screeningem) CIC a IRO (což byla Mezinárodní uprchlická organizace). Měsíc čekal na rozhodnutí komise a potom dostal kartu, na kterou mohl dostat zdarma oblečení, a tři dolary na den a mohl požádat o azyl konzuláty zemí, které si vybral. Milan Sehnal požádal o azyl v USA, ale na ten se čekalo 9–11 měsíců. Mezitím byl znovu vyslýchán na CIC, kde uvedl, že jako skauti měli klubovnu na Hrubé Vodě a měli tam sruby. Požádali ho o spolupráci a on přijal, protože chtěl pomoci.

Asi třikrát podnikl cestu do Československa, kde měl opatřit mapy, informace o kontrolách a další podobné záležitosti. Asi po třetím přechodu byl zkontrolován ve vlaku, hlídce se nějak nelíbily jeho doklady, někde v okolí Zábřehu ho zatkli a se zavázanýma očima odvezli na Ruzyni.

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Hned po přijetí na lágr v roce 1950 musel Milan Sehnal odevzdat všechny civilní svršky. Vzhledem k tomu, že měl vyšší trest než deset let, dostal ústavní oděv. Počasí tam bylo velice chladné, zima trvala i osm měsíců a sníh dosahoval výšky dvou metrů.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Jednou na šachtě došlo k závalu. Milan Sehnal byl sražen do komína, utrhlo mu to prsty na nohou. Odvezli ho v nákladním autě na malou ošetřovnu, kde ho ošetřil jeden student. Nakonec ho odvezli do Karlových Varů, kde byl operován jakýmsi plukovníkem. Amputovali mu prsty na nohou a asi po měsíci musel zpátky fárat do dolů.

Po návratu z nemocnice se zkontaktoval s Václavem Řehákem a Oliverem Staňkovským. Rozhodli se, že utečou. Vymysleli plán, který uskutečnili, ale utéct se jim nepodařilo. Po tomto pokusu je odvezli na vyšetřovnu Mariánská. Tam je vyšetřovali tím způsobem, že je přivazovali k mřížím a nechali je tam třeba dva dny. Nedostávali jídlo ani pití. Odtud je vzali na tři měsíce do korekce. Když uplynuly tři měsíce, byl převezen zpátky na Bory.

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Jaroslav Náplava - Těžká cesta soukromého zemědělce
Zobrazit ostatní části příběhu

Jak říká Jaroslav Náplava, od roku 1951 se začala všechna soukromá hospodářství „dávat do klidu“. Ve většině případů to znamenalo absolutní konec živnostníků. Začaly velké nátlaky na lidi, aby vstoupili do JZD, probíhala kolektivizace a znárodňování majetku. Toto si mnozí hospodáři nenechali líbit, proto se začali společně scházet. Když měl pan Náplava asi 27 let, začal se angažovat mezi již ostřílenými sedláky, se kterými si slibovali, že nikdo z nich dohodu o JZD nepodepíše.

Období: Únor 1948 a 50. léta

„V 50. roku přijeli rozorávat meze s autem plným milice,“ říká pan Náplava. „Ale my jsme se nedali! Postavili jsme se proti, mnozí si lehali pod traktory, ženy měly s sebou i vidle.“

Když byl Jaroslav Náplava na ustanovující schůzi JZD, kde byl opět s ostatními hospodáři přesvědčován, aby vstoupil do družstva, nastala osudná chvíle, která změnila mnohým z nich život. Na schůzi seděli mezi obyčejnými statkáři i milicionáři. Zemědělský spolek, který byl proti režimu, očekával, že na schůzi budou přítomni milicionáři v civilu, připravili si tedy plán, že zhasnou světla v místnosti. Díky tomuto zákroku šlo jen těžce rozpoznat lidi, kteří se vzbouří proti tehdejšímu režimu. Předseda okresu Jančík bohužel Jaroslava Náplavu poznal, což pro něj, jeho manželku a dceru znamenalo začátek těžkého období.

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Jednoho dne šel Jaroslav Náplava orat na pole mezi lesy. Přišli k němu dva muži, každý z jedné strany pole. „Zapřáhni a jedem dom, máme s tebou ňáké vyřizování na obci,“ rozkázali mu. Po příjezdu na obec čekal na stole na pana Náplavu nabitý revolver. Tehdy Jaroslav zjistil, že už mu jde i o život. Řekli mu:

Období: Únor 1948 a 50. léta

„To kdybys chtěl náhodou utéct, rovnou tě odstřelíme!“ Pak následoval transport do uherskohradišťské věznice. Tam byl po dobu jednoho měsíce, kdy zažil mnoho pověstných Grebeníčkových výslechů. První týden byly výslechy tak časté, že ho vzbudili i několikrát za noc. Důvodem byla snaha získat více informací o jeho kamarádech z vesnice. Ale za žádnou cenu jim nechtěl nic říct. Proto následovaly kruté tresty – přesto pak musel vězeň podepsat prohlášení o tom, že s ním bylo jednáno slušně. Ve vězení dostávali jen malé množství jídla a vody. Pro pana Náplavu to bylo jen 15 dkg chleba, protože nechtěl vykonávat zadanou práci, která mu přišla ponižující – pletení vložek do bot z křehkého lýka. Po příjezdu z věznice byl tak vyčerpaný, že nedokázal přejít dvůr.

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Jaroslav Náplava stále čelil nátlaku, aby vstoupil do JZD. Proto byl dne 4. července 1958 rozhodnutím Lidového soudu v Uherském Hradišti v senátě předsedy Dr. Jaroslava Ocelíka a soudců z lidu Antonína Zvonka a Antonína Dřinky uznán vinným, že v Nedakonicích jako soukromě hospodařící zemědělec na výměře 7,34 ha zemědělské půdy nesplnil povinné dodávky mléka a neodevzdal tento dluh ani v prodloužené lhůtě do 31. března 1958. Tedy jako soukromý podnikatel řádně nesplnil povinnost, která mu připadala k splnění tzv. jednotného hospodářského plánu, čímž spáchal přestupek a byl odsouzen k pokutě 2000 Kčs.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Jako odůvodnění soud uvedl: „Obžalovaný již delší dobu nedodržoval plánovanou zástavu hovězího dobytka. V roce 1958 měl plánováno sedm kusů, z toho tři dojnice. Choval však jen šest kusů, z toho dvě dojnice. V důsledku takového stavu neplnil po dobu několika let dodávku mléka. Tímto zůstal dlužen 4815 litrů mléka.“

Jaroslav Náplava se hájil tím, že tento dluh se táhl od roku 1954, kdy mu uhynuly dvě krávy a neměl peníze na opatření nových. Soud však tuto obhajobu nepřijal. Tím, že hospodařil samostatně, na sebe podle soudu Jaroslav Náplava přejal ručení za splnění všech výrobních předpokladů, které byly nutné k plnění povinnosti. U mléka bylo nejdůležitější dodržet zástavu hovězího dobytka a dojnic, což nedodržel. Za takových okolností měl podle soudu pomýšlet na možnost vstupu do JZD. Při pohovorech prý na to byl vícekrát upozorňován.

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Po odsouzení Jaroslava Náplavy k vysoké pokutě za neplnění dodávek trpěl on, jeho manželka i tři děti velkým hladem a chudobou. Jaroslav nemohl najít práci, a přestože se mu mnozí přátelé snažili pomoci, vždycky to dopadlo stejně. Po pár dnech byl bez předložení vysvětlení propuštěn a takto se to opakovalo mnohokrát. Jednou se mu podařilo sehnat práci lesníka kdesi daleko od míst, kde ho znali. Vydržela mu měsíc, pak na něj stejně přišli a byl z práce vyhozen.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Jednou se jeho přátelům z Nedakonic povedlo sehnat mu práci v kanalizacích staroměstského cukrovaru, což bylo velice náročné. Celá rodina žila z nízkého platu a jednoho důchodového příspěvku jejich babičky, který činil 130 korun. Po nějakém čase, který Jaroslav Náplava strávil těžkou a špatně placenou prací, za ním přišel ředitel cukrovaru a nabídl mu práci skladníka. Toto Jaroslav nejdříve odmítl s tím, že ani práci v kanalizaci nemá legálně, tak jakpak by mohl dělat cokoli jiného, ale ředitel se nedal. Tak se stalo, že pan Náplava odjel na školení na Slovensko, kde se spolu s dalšími asi devíti lidmi z celého Československa učil zacházet s nejnovějším strojem na zvedání nákladu. Pak odjel do Prahy a jeden tento stroj pro staroměstský cukrovar tam „vyfasoval“. Tato práce mu už naštěstí vydržela, a tak pracoval jako skladník v cukrovaru až do důchodu.

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Odsun Němců z Krnova - Horst Kaller
Zobrazit ostatní části příběhu

Když 6. května 1945 obsadila Krnov sovětská armáda, začalo všeobecné drancování, s ženami a dívkami se zacházelo jako se zvířaty. „Rudá armáda měla tak špatnou pověst, že se před jejími vojáky skrývaly i židovské ženy osvobozené z koncentračních táborů. V největší míře však byly poníženy Němky,“ tvrdí krnovský historik Vladimír Blucha. „Nejhorší bylo neustálé znásilňování našich žen a dívek ruskými vojáky. A když v šestnácti letech vidíte, že se taková věc přihodí vaší spolužačce, je to opravdu strašné,“ souhlasí krnovský rodák Kurt Schmidt, který zažil závěrečné boje u Krnova a první odsuny.

Období: 2. světová válka a holocaust

„Jednou jsme šli po chodníku na náměstí s mými kamarády, když v tom nás zastavila skupina vojáků a řekli nám, že jako Němci musíme jít po cestě. Když jsme se postavili na cestu, vojáci nám řekli, abychom si stoupli do čtyřstupu a pochodovali před nimi. Přitom jsme museli skandovat ‚Hitler je v prdeli‘. Bylo nám asi jen 5 let…“ vzpomíná další z pamětníků, Horst Kaller – sudetský Němec, který musel z Československa v roce 1946 odejít, ale v devadesátých letech se do Krnova vrátil.

Podle vzpomínek českého krnovského obyvatelstva se Rusové chovali hrůzně nejen k Němcům, ale i ke všem ostatním obyvatelům tohoto města. Rozkrádali majetek, přepadávali, trýznili. „Byli jsme evakuováni u Šumperku. 8. května tam přišli Rusové a 10. května jsme se vydali domů. Měli jsme pouze kola a na nich zavěšené tašky se všemi našimi věcmi. U Červeného Dvora nám jedno kolo vzali, v Krnově na Opavské ulici ho vzali také mně. Neměli jsme nic. Myslela jsem tenkrát, že se naše máma zblázní. Našlo se i pár takových, kteří za války potřebovali očistit své jméno ‚spravedlivou‘ pomstou na Němcích,“ vzpomíná na tyto chvíle krnovská rodačka Frida Macháčková.

Období: 2. světová válka a holocaust

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
V Krnově byly v roce 1945 založeny tři internační tábory, sloužící pro německé obyvatelstvo čekající na odsun – na Hlubčické a Opavské ulici a na svahu Cvilína. Tábory se začaly zaplňovat až měsíc po obsazení Krnova sovětskou armádou, 14. června, kdy byly osoby německé či židovské národnosti za pomoci vojáků a „partyzánů“ často surově vyhnány ze svých domovů. Zaplňovaly se systematicky, vždy jednou za týden (ke konci týdne) byli do táborů přivezeni lidé sesbíraní z Krnova a okolních vesnic.

Období: 2. světová válka a holocaust

V táborech velmi často docházelo k surovému zacházení s ženami a dívkami. Němečtí občané byli dokonce nápadně odlišováni od českých stejně jako za války Židé. Až do roku 1947 byli nuceni nosit velké „N“. Nejmírnější tábor se nacházel na Hlubčické ulici, zde byli drženi němečtí antifašisté. Internační tábor na Opavské byl místními nazýván spíše koncentračním táborem. Zde žily zejména ženy s dětmi, trpěly nedostatkem jídla a docházelo prý dokonce k vraždám. Tábory měli na starosti tzv. partyzáni (nazývaní tak podle prý očividné nešikovnosti při zacházení se zbraněmi a vojenské nezkušenosti, jak vzpomíná Horst Kaller), kteří byli hlavním důvodem hrozného života v táborech. Stav se změnil, když partyzány vystřídalo četnictvo, které zde ale bohužel dlouho nevydrželo a bylo vystřídáno dalším krutým vedením. Poslední tábor, tábor na Cvilíně, byl velmi podobný táboru na Opavské ulici. „Říkalo se, že tam docházelo k znásilňování a vraždám mladých Němek. Pak je prý házeli do žump tady v okolí,“ vzpomíná Horst Kaller. Život v táborech byl velmi stísněný a lidé byli obvykle ubytovávaní v třípokojových prostorách spolu s dalšími patnácti až dvaceti osobami.

Období: 2. světová válka a holocaust

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
K prvním tzv. divokým odsunům z Krnova došlo na konci června 1945. Ženy, děti a starci (muži byli drženi v zajetí) byli nuceni vydat se na pochod z Krnova do Králíků. Tento odsun trval od 22. června do 4. července. Na ulicích je Češi bili, ponižovali a plivali na ně. V Králíkách konečně nastoupili do vlaku – do otevřených dobytčáků, v nichž se dříve přepravovalo dřevo a uhlí. Po dvou dnech jízdy (5. července) dorazil vlak s třemi tisíci lidí do Teplic.

Období: 2. světová válka a holocaust

Odtud je velitelé transportu hnali asi 10 km do kopce na hřebeny Krušných hor, na Cínovec a přes česko-německé hranice do ruské okupační zóny. Během této cesty zemřelo mnoho dětí i starých lidí, podléhali nemocem a vyčerpání. Lidé neschopní jít dál byli střeleni do týlu, což mělo za následek na tři sta mrtvých. Tyto hrůzy se však netýkaly pouze krnovské oblasti. Nejznámějším „pochodem smrti“ byla bezesporu cesta asi 25 tisíc Němců z Brna do Pohořelic a přes hranice Rakouska. Při této cestě zemřelo na následky úrazů, nemocí či vyčerpání 408 jmenovitě doložených osob.

Období: 2. světová válka a holocaust

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
V roce 1946 započala druhá, „lidštější“ část odsunu. Z Krnova odjel první transport 26. ledna v 12.50. Odsun byl proveden ze sběrného střediska Krnov-Cvilín a ocitlo se v něm téměř 1200 Němců. Poslední transport se uskutečnil 27. listopadu 1946. „Jednoho dne jsme se vraceli domů, když jsme však došli, dveře od bytu měly vyměněný zámek a na dveřích bylo napsáno ‚Němcům vstup zakázán‘. Naštěstí jsme hned nemuseli do internačního tábora, vzala si nás k sobě jedna hodná Češka, dokonce jsme u ní strávili Vánoce a všechny nás obdarovala. Do internačního tábora jsme se dostali až po pár měsících a hned po pěti dnech v něm jsme byli odsunuti do Německa. K transportu došlo v březnu 1946 a spolu s námi jelo v jednom dobytčáku dalších čtyřicet lidí. Snažili jsme se myslet pozitivně, a proto jsme všichni zpívali lidové písně. Naštěstí jsme nebyli součástí divokého odsunu, ale až jeho lidštější části,“ vzpomíná na své dětství Horst Kaller.

Období: 2. světová válka a holocaust

Z okresu Krnov bylo celkem odsunuto přes 37 tisíc českých Němců v 34 transportech. V každém odjelo průměrně 1200 osob, které s sebou vezly zavazadla pouze o hmotnosti 30–50 kg. Tyto transporty směřovaly do Bavorska, Württemberska, Bádenska a Hesenska. Němečtí antifašisté na tom byli výrazně lépe, směli si vzít více zavazadel a cestovali v transportech o 300–600 lidech. Celkový počet Němců odsunutých z Krnova a okolí se odhaduje na 60 tisíc. Celkem v Krnově po odsunu zbylo podle informací z archivu 1411 Němců.

Období: 2. světová válka a holocaust

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Po příjezdu do Německa to uprchlíci neměli jednoduché. Německo bylo ze 70 % rozbité a zdevastované. Každý měl své problémy, lidé přijímali jakoukoli práci, jen aby přežili. Dělníci a úředníci se mohli uplatnit trochu lépe. Mladým lidem často nebylo umožněno pokračovat v přerušeném vzdělání, a proto nemohli dosáhnout cílů, které si vysnili. Odsunutí Němci bydleli v Německu dlouho v uprchlických táborech. I když byli „doma“, neměli kam jít. „Ale přece jen to bylo lidštější, mohli jsme mluvit německy – to jsme v ČSR nesměli s nikým. Přesto jsme toho moc neměli. Ty první byty, co jsme dostali, kuchyně a pokoje, nebo pouze pokoj… neměli jsme do nich co dát. Chyběly nám i tkaničky do bot a vůbec všechno,“ popisuje Horst Kaller.

Období: 2. světová válka a holocaust

Někteří Němci však do Německa neodešli. Po smrti Klementa Gottwalda roku 1953 a s nástupem Antonína Zápotockého dostal každý Němec, který tu zůstal, automaticky české občanství. „Nechtěli jsme ho ani přijmout, ale nic nám nepomohlo. Předtím jsme byli bez občanství. Německé občanství nám neuznali. Z práce mě taktéž nevyhodili, jelikož sem byla označená za specialistku. Tak jsem tam prostě zůstala…“ vzpomíná krnovská rodačka Gerta Greipelová.

Období: 2. světová válka a holocaust

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Bohumil Černý st. - Ze zemědělce dělníkem
Zobrazit ostatní části příběhu

Po skončení studia měl Bohumil Černý nastoupit do Kávoprůmyslu v Hradci Králové na pozici úředníka. Jeho bratr Václav měl jakožto nejstarší syn převzít statek v Bříšťanech, ale jelikož cestoval a posléze se usadil ve Francii, kde hospodařil, byl statek svěřen mladšímu synu Bohumilovi. K tomu došlo roku 1935, ve stejném roce se Bohumil oženil s Marií Hruškovou, se kterou měl později, v letech 1936 a 1938, dvě děti, Bohumila a Marii. Společně hospodařili, avšak roku 1942 postihla Bohumila obrna a hospodářství musel zhruba rok řídit najatý zaměstnanec. Po částečném uzdravení se Bohumil vrátil k původní činnosti a hospodařil tedy dále s pomocí členů rodiny a brigádníků.

Období: První republika, 2. světová válka a holocaust

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
V roce 1956 vzniklo v Bříšťanech menšinové družstvo, ve kterém hlavní podíl tvořili malozemědělci a bezzemci. Bohumilu Černému byl odebrán jeho nejrozsáhlejší pozemek s rozlohou 5,5 hektaru. Za něj mu byla nabídnuta náhrada v podobě šesti částí zemědělské půdy, které dohromady tvořily 5,36 hektaru a nebyly ve stejné kvalitě jako pozemek původní. Jelikož Bohumil Černý nebyl v dobrém zdravotním stavu a jeho syn Bohumil nastoupil vojenskou základní službu, sepsal dopis adresovaný JZD, ve kterém se vzdal svých pozemků, i těch, které měl obdržet náhradou.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Roku 1957 přijel JUDr. Kropáček z Hradce Králové, který prohlásil, že usedlost přebírá JZD a Bohumil Černý je zatčen pro sabotáž. Při hlavním líčení nebylo o dříve psaném dopisu, ve kterém Bohumil Černý odevzdal pozemky, ani zmínky, a tak byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, k zákazu pobytu v okresu Hořice a okolí po návratu z vazby a k odevzdání veškerého movitého i nemovitého majetku. Část občanů z Bříšťan sepsala petici na jeho podporu, ve které uváděli, že je odsouzený neprávem, soud však petici považoval za ovlivňování svědků a trest byl navýšen o jeden rok.

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Po zatčení Bohumila Černého žily jeho žena a dcera ještě měsíc na statku a staraly se o hospodářská zvířata. Pak však byla Marie Černá st. povolána na obecní úřad v Bříšťanech, kde na ni byl učiněn nátlak, aby odevzdala dobrovolně svoji část majetku, jinak že si půjde sednout do vězení za manželem. Marie Černá tomuto nátlaku podlehla a majetek odevzdala. Když byla s dcerou vystěhovávána, prohlásila:

Období: Únor 1948 a 50. léta, 60. léta a pražské jaro, Normalizace

„Jste horší než Němci, bratra zatkli a během tří měsíců v Mauthausenu umučili, a švagrové na majetek nikdo nesáhl!“ Po tomto výroku jí byl ponechán výměnek na usedlosti č. 28, kde pak s dcerou obě žily. Samu usedlost JZD využilo ke kancelářským účelům a zemědělské budovy sloužily k chovu užitkových zvířat a k dalším zemědělským účelům. Roku 1961 se Bohumil Černý vrátil z vězení a bylo mu povoleno vrátit se k manželce a dětem zpět do Bříšťan (zrušena část rozsudku). Začal pracovat jako mazač stavů v národním podniku Mileta v Hořicích, kde pracoval až do svých 65 let, jelikož mu nebylo uznáno důchodové pojištění, které si platil jakožto soukromý zemědělec. Totéž se týkalo i jeho ženy Marie, která byla zaměstnána ve stejném podniku. Roku 1971 proběhla částečná rehabilitace a manželům byla vrácena nemovitost č. 28. Byla však ve velice špatném stavu a musela být zbourána. V roce 1987 odkoupil Bohumil Černý ml. hospodářské budovy zpět, po sametové revoluci v roce 1989 byla částka zaplacená za nemovitosti proplacena a také byla provedena finanční kompenzace za zabavený majetek – živý a mrtvý inventář, vyplacená částka však rozhodně nebyla v odpovídající výši.

Období: Únor 1948 a 50. léta, 60. léta a pražské jaro, Normalizace

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Bohumil Černý ml. - Kulakův vnuk uprchl do USA
Zobrazit ostatní části příběhu

Bohumil Černý vypráví: „Prvním impulsem k emigraci byla letní cesta do Rakouska, na kterou jsme se vydali se spolužákem na devizový příslib. Během této cesty jsem poznal svět, který na mě působil perspektivněji a optimističtěji než tehdejší především politické klima v tehdejším Československu. Souvisejícím důvodem k rozhodnutí emigrovat bylo i to, že v rodině mého otce se komunistický režim zachoval krutě k mému dědovi Bohumilu Černému, který byl zatčen, uvězněn a byl mu zkonfiskován veškerý majetek.

Období: Normalizace

Od zmíněné první cesty do Rakouska jsem se připravoval jeden rok. Během tohoto roku jsem si musel zajistit finanční prostředky, vydělal jsem si prodejem opraveného auta a zakoupil si lyžařský zájezd do Rakouska. Abych se mohl v cizině domluvit, zapracoval jsem před odjezdem na němčině.

Jelikož jsem vycestoval roku 1986 v lednu na lyžařský zájezd, měl jsem s sebou pouze nezbytné osobní věci, lyžařskou výbavu a tuším, že částku okolo 150 marek.

Celý plán o emigraci jsem držel v naprosté tajnosti, ani rodině jsem o ničem neřekl, jelikož jsem si byl vědom toho, že by mě nepustili. Sdílení plánu o emigraci s přáteli by bylo velice riskantní, kvůli vyzrazení a následnému postihu.

Zprávu o mé emigraci sdělil mé rodině osobně spolužák, který se z výletu vrátil zpět do Československa. Telefonické spojení jsem s rodinou navázal po týdenním pobytu v uprchlickém táboře Treiskirchen, který se nacházel jižně od Vídně, kdy jsem po vstupní týdenní lustraci mohl tento tábor opustit a zavolat z veřejného automatu.“

Období: Normalizace

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Na období po útěku z Československa Bohumil Černý vzpomíná: „Prvních osm měsíců jsem žil v již zmíněném táboře pro uprchlíky, celé toto období jsem pracoval a střádal si peníze na budoucí život a na cestu do Ameriky. Byl jsem zaměstnán u prodejce aut Opel v rakouském městě Moedling jako myč aut (auta zákazníků na servis, nová auta na showroomu).

Období: Normalizace

Ze základní školy jsem měl určité základy němčiny, na střední škole jsem získal pokročilejší znalost anglického jazyka. Během pobytu v uprchlickém táboře jsem se věnoval sebevzdělávání, po příletu do Ameriky jsem několik měsíců docházel na kurz anglického jazyka, který byl pořádán místí Immigration Office. Řekl bych, že do jednoho roku po příletu jsem mluvil obstojně anglicky, po dalším roce jsem začal studovat full time na univerzitě ve státě New York, kde mi angličtina nečinila již žádné potíže.

Čekací doba pro občanství v Americe (tzv. Naturalization Process) byla pět let pro nečleny komunistické strany v zemi původu a deset let pro členy. Po pěti letech, někdy v únoru 1992 jsem dostal americký pas. Další podmínkou pro získání pasu bylo absolvování naturalizačního pohovoru s úředníkem Immigration Office, rozhovor se týkal především historie země, znalostech o její samosprávě a dalších praktických oblastech, tento rozhovor trval přibližně 30 minut.

V době mé nepřítomnosti jsem byl v Československu odsouzen ke dvěma letům za mřížemi za nedovolené opuštění republiky. Do Čech jsem začal jezdit za rodinou po sametové revoluci, poprvé roku 1990.“

Období: Normalizace

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Bohumil Černý ml. vypráví o emigraci svého syna: „Jeho odchod pro nás byl velmi nečekaný, jelikož se nám o tom vůbec nezmínil. Kdybychom to s manželkou věděli, snažili bychom se mu emigraci rozmluvit. Když pobýval v Německu, zažádali jsme o cestovní doložku, zaplatili jsme s manželkou poplatky za nás dva a našeho mladšího syna, tehdy to bylo asi 300 Kč na osobu, což byly velké peníze. Odjezd nám však nakonec umožněn nebyl, se synem jsme se setkali později, po sametové revoluci, kdy došlo k pádu komunistického režimu.“

Období: Normalizace

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Paukrtovi a Kubíkovi - Osudy pronásledované rodiny
Zobrazit ostatní části příběhu

Mezi vánočními svátky roku 1949, 26. prosince na Štěpána, Josefu Paukrtovi zabavili komunisté pekárnu. Přijeli nákladními auty a odvezli veškeré zásoby. Byli tak důslední, že mu vzali i obsah peněženky, kterou měl v kapse. Provedli domovní prohlídku a vše, co mělo nějakou hodnotu, sebrali. Josef Paukrt byl zatčen a odvezen do Pardubic, následně byl umístěn v pracovním táboře pod Kunětickou horou.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Měl povoleny návštěvy dvakrát týdně vždy ve středu a v neděli, a to pouze na dvacet minut a za přítomnosti bachařů, kteří jejich rozhovor poslouchali a zapisovali. Manželka se svou matkou za ním jezdily na každou návštěvu, která byla možná. Vždy před návštěvou prošly osobní prohlídkou. Vše, co mu přivezly, bylo důkladně prohledáno a jídlo rozmačkáno, aby se ani touto cestou nemohlo dovnitř nic nežádoucího dostat. Většinou něco z přivezených věcí zabavili a již nevrátili – jednalo se především o knihy.

Josefova manželka Bohumila byla tou dobou těhotná, čekala své třetí dítě, takže jejich ekonomická situace opravdu nebyla záviděníhodná. Jediné, co jim zůstalo, byl dům ve Sloupnici, ve kterém žili. Josefu Paukrtovi údajně hrozil trest 25 roků vězení nebo také provaz. Změna přišla ve chvíli, kdy se v celé věci začal angažovat bratr jeho manželky, Josef Valtr z Hradce Králové, kterému se podařilo Josefa Paukrta po necelém roce vězení dostat ven. Dodnes se neví, jak to vlastně udělal, ale ví se, že měl našetřené velké peníze, takže pravděpodobně svého švagra z vězení „vyplatil“.

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Radost po návratu Josefa Paukrta z vězení byla ohromná, byla to v té době naprosté beznaděje těžko uvěřitelná událost. Bylo mu následně umožněno vyučit se tesařem a po zbytek života se mohl živit jen manuální prací na stavbách. Byl zaměstnán u firmy Konstruktiva v České Třebové.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Ale problémy ho neopustily ani v pozdějších letech. Po celou dobu byl pronásledován a perzekvován jen proto, že byl bývalým živnostníkem. V podniku, kde pracoval, vykonstruovali nesmyslné obvinění, že ukradl pracovní nářadí (lopaty, krumpáče apod.), a pod touto záminkou provedli další domovní prohlídku, při které obrátili dům vzhůru nohama. Došlo také k ponižování celé rodiny mladými estébáky. Ze strany režimu se nyní i později jednalo o permanentní šikanu v podobě výslechů apod. Ve výloze v České Třebové poté visela fotografie Josefa Paukrta se jménem a textem, který ho označoval za rozkradače socialistického majetku. Následně byl postaven před soud, ve kterém ho zastupoval JUDr. Haupt. Tento advokát se jako jeden z mála nebál zastupovat osoby, které tehdejší režim pronásledoval. Jen díky němu vyvázl Paukrt bez trestu odnětí svobody a dostal „jen“ peněžitou pokutu ve výši 2000 Kčs. To však tenkrát byla obrovská suma, na kterou se musela skládat celá rodina.

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Perzekuce se nevyhnula ani Jaroslavě Paukrtové. Když jí bylo jedenáct let, odvedli ji ze třídy k řediteli školy, kde byla vyslýchána Státní bezpečností. Dotazovali se jí na rodiče, co dělají, zda poslouchají nepřátelské rozhlasové stanice atd. Když se rozbrečela, oznámili jí, že vědí, že je těhotná se svým spolužákem – což bylo naprosto smyšlené. Podle Jaroslavy Paukrtové tímto StB vyvíjela nátlak na jejího otce.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Jaroslavě Paukrtové také navrhli na vysvědčení zcela bezdůvodně dvojku z chování. Takovým obviněním musela čelit vícekrát – všechna byla nesmyslná. Malá Jaroslava tím vším logicky velmi trpěla. V osmé třídě dostala na přihlášku na střední školu razítko „nežádoucí“, proto ji žádná střední škola nechtěla přijmout. Nakonec se ji díky známostem podařilo umístit na poštu v Litomyšli, kde pak čtyřicet let pracovala. Začala nejprve pracovat v telefonní ústředně, kterou nakonec musela po roce na hodinu opustit, neboť soudruzi usoudili, že by mohla odposlouchávat telefonní hovory. Naštěstí jí bylo umožněno zůstat na poště, „jen“ byla přesunuta k balíkům.

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Miroslav Kubík se narodil 8. září 1941 v Kornicích u Litomyšle Oldřichu Kubíkovi a Pauli Kubíkové. Oldřich zemřel, když bylo Miroslavovi šestnáct roků. Pauli byla sudetská Němka, celá její rodina byla po válce odsunuta, zůstala pak úplně sama jako vdova se dvěma dětmi. Měla tři bratry, ti všichni museli odejít. Ona mohla zůstat díky tomu, že si vzala Čecha. Pauli byla nemanželské dítě, její maminka jí zanechala jen černobílou fotografii tří německých námořníků z roku 1917 a řekla jí, že jeden z nich je její otec.

Období: 90. léta

Miroslav Kubík pracoval od mládí v podniku Vertex, odkud však byl pro své protisovětské postoje počátkem sedmdesátých let propuštěn. Později byl zaměstnán v plynárnách v Litomyšli, kde se z technika vypracoval až na náměstka ředitele, byl velmi pracovitý. Jeho konflikty s režimem pokračovaly i v dalších letech. V roce 1990 si vyzvedl svůj svazek u Státní bezpečnosti ve Svitavách, který začínal záznamem z roku 1968 tím, že házel dlažební kostky na sovětské tanky, a končil 4. prosince 1989 každodenními záznamy z účastí na litomyšlských demonstracích na náměstí. Byl tam od prvního dne, kdy se jich u sochy Bedřicha Smetany sešlo jen šest, postupně se počet zvyšoval.

Miroslav Kubík začal krátce po roce 1990 podnikat. Založil firmu Kubík, která se věnovala výstavbě plynovodů. V podnikání se mu dařilo, a tak si splnil svůj sen – koupil si vlastní letadlo. Bohužel se mu tento koníček stal osudným… Kvůli technické závadě na letadle se ve svých 57 letech v tomto letadle zřítil a zahynul.

Období: 90. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Věra Čáslavská - Nelehká cesta do exilu
Zobrazit ostatní části příběhu

Někdy na konci roku 1948 vzbudil Jaroslava Čáslavského telefon. Volal jeho učitel a také sokolský bratr, profesor Vlk. Žádal ho, aby přišel okamžitě do školy, že potřebuje nutně jeho pomoc k ofotografování nějakých dokumentů v temné komoře průmyslové školy. Ukázalo se, že profesor Vlk potřeboval udělat mikrofilm z fotografií a dokumentů, které prokazovaly, že jeden z předních komunistů kolaboroval za války s nacisty jako takzvané kápo v době, kdy on sám byl vězněn v koncentračním táboře. Podle těchto dokumentů byl přítomen při výsleších, trýznění a exekucích vězňů. Tím mužem byl Antonín Zápotocký.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Když Jaroslav ty fotografie a dokumenty ofotil, profesor Vlk ho požádal, aby ještě té noci odnesl tento mikrofilm na liberecké náměstí, kde bude zaparkováno osobní auto té a té značky a předal ho osobě, která v tom autě bude čekat. A Jaroslav Čáslavský tak učinil. Tu osobu poznal, byla to dr. Milada Horáková. Nedlouho potom byla uvězněna, obviněna z vlastizrady a popravena. Profesor Vlk byl rovněž uvězněn, souzen a převezen do vězení v uranových dolech v Jáchymově, kde byl po nějakém čase trefen cihlou svrženou ze střechy a zemřel. Jaroslav Čáslavský byl také několikrát vyslýchán. Při jedné takové příležitosti byl úmyslně veden chodbou, kde v otevřených dveřích viděl, jak je vyslýchána a trýzněna nahá žena. Ale díky tomu, že se nepřiznal a profesor Vlk jeho identitu zamlčel a také že na průmyslovce byl chlapec Jardovi hodně podobný, došlo zřejmě i k pochybám na straně policie, takže Jaroslav Čáslavský zatčen nebyl.

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
V roce 1956 byli manželé Čáslavští na výměnném prázdninovém pobytu se studenty z Technické univerzity v Drážďanech. Podnikli cestu autobusem do východního Německa, kde při cestě k moři trávili jeden den a noc v Berlíně. V této době ještě východní a západní zóny nebyly separovány, takže bylo možné všechny navštívit. Věra Čáslavská vzpomíná:

Období: Únor 1948 a 50. léta

„Policista tajné služby, který nás na cestě doprovázel, nás ale varoval, že každý útěk někoho z nás do západního sektoru zaplatí vyhazovem ze školy jeden student z východního Německa z Drážďan. Jarda a já jsme tu možnost útěku z republiky zvažovali. Nakonec jsme se ale rozhodli zůstat. Chyběl nám jeden rok k ukončení studia na magistra chemie a doufali jsme, že utečeme přes Berlín až potom. Jenže později už byla zbudována mezi berlínskými sektory zeď a tři měsíce po naší promoci jsme čekali narození dítěte. Takže náš sen zůstal nesplněn.“

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Věra Čáslavská vzpomíná na kamaráda Frantu, svého spolužáka z chrudimského gymnázia, který byl členem komunistické strany: „Jednou, když k nám přišli na návštěvu, dali jsme se do řeči o politice. Franta byl přítel, před kterým jsme se nebáli mluvit otevřeně. Jeho stanovisko bylo, že pokud ve vládě budou oportunisti, kariéristi nebo pitomci, tak těžko můžeme očekávat, že v republice dojde ke změnám k lepšímu. Námitkou mého manžela Jardy bylo, že chování a ideologie komunistů za totality jsou v mnohém podobné nacismu, tudíž že nějakou změnu k lepšímu čekat nelze.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Já si myslela, že na Frantově argumentu něco bylo. Jeden z vedoucích komunistů v Hutnickém ústavu, kde jsme Jarda i já pracovali, přišel v roce 1959 ke mně s tím, abych mu dala svůj souhlas, že mě chce navrhnout na místo poslance do obvodních voleb v městské části Prahy 9 – Vysočanech. Nejprve jsem váhala, bylo mi totiž jasné, že Jarda bude proti, ale měla jsem za to, že Frantův argument by se měl alespoň ověřit.

Byla jsem zvolena a mým úkolem bylo reprezentovat náš obvod v městských zasedáních a také pracovat ve zdravotnické komisi, kde jsem dostala na starost dětské jesle a mateřské školky ve Vysočanech. Naslouchala jsem pečovatelskému personálu i rodičům a projednávala s nimi návrhy a podněty, jak vylepšit péči o děti. Po několika měsících této činnosti jsem napsala hodnotící zprávu, kterou jsem předala vedení národního výboru ve Vysočanech a byla za ni později i pochválena. Jenže po roce, kdy byly vytištěny i nové předpisy a doporučení k vedení školek a jeslí, v ní ani jeden z mých návrhů uveden nebyl. Zřejmě se centrální moc nesnažila cokoli zlepšit.“

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Věra Čáslavská popisuje, za jakou cenu se jí nakonec s manželem podařilo v roce 1965 z Československa emigrovat: „Jedna naše známá pracovala v cestovní kanceláři Čedok, jež měla monopol na cesty do zahraničí. Ta nám dala vědět, že by nám mohla zajistit dvě místa na třídenní cestu autobusem do Vídně na oslavu Silvestra a Nového roku. Místo na takovém zájezdu bylo jako výhra v loterii. Byl vyprodán ještě dříve, než byl veřejně oznámen.

Období: 60. léta a pražské jaro

Měsíc před odjezdem jsem zjistila, že jsem těhotná. A co teď? Tři dny před Vánoci jsem byla přijata do nemocnice, kde známý lékař, se kterým jsme hrávali bridž, mi provedl potrat. Mezitím Jarda s Veronikou odjeli k babičce do Týniště. Já jsem tam dorazila až na Štědrý den po pětihodinové cestě nevyhřátým rychlíkem, ale včas, abychom všichni společně mohli oslavit Ježíška. Druhý den jsme naši osmiletou Veroniku vzali stranou, aby nás babička nemohla slyšet. Řekli jsme se jí, že bychom rádi našli práci v cizině, ale nevíme, jak dlouho by trvalo, než bychom našli domov a mohli pro ni poslat. ,Myslíš, že do té doby bys mohla zůstat tady u babičky, chodit v Týništi do školy, a hlavně tu byla šťastná a spokojená i bez nás?‘ Ten samý den k večeru si nás Veronika zavolala do ložnice a tam nám řekla: ,Nedělejte si starosti, já to tu mám ráda a ráda budu žít u babičky. Jen kdyby to bylo možné, až pro mne pošlete, kdybyste mohli mít pejska, miminko a domeček.‘ Příští den jsme se Jarda a já vraceli do zaměstnání do Prahy a babička s Veronikou nás provázely k vlaku. Když ten už vyjížděl do stanice, Veronika se rozplakala a my také. Babička zneklidněla, proč pláčeme, ale v tom jí svitlo. ,Můj Bože, děti, snad tam nechcete zůstat? Vrátíte se z té Vídně domů?‘ zašeptala.“

Manželé Čáslavští se ale domů už nevrátili. Po několika měsících v Rakousku se usadili v USA, kam za nimi dcera Veronika mohla přijet až v srpnu 1968.

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Poté, co v roce 1965 zůstali manželé Čáslavští ve Vídni, ocitli se prakticky bez prostředků a bylo třeba obstarat si dokumenty a najít nějaké zaměstnání. Věra se stala pomocnicí v domácnosti, Jaroslavovi bylo nabídnuto místo ve firmě, která vyráběla přístroje pro různá průmyslová odvětví.

Období: 60. léta a pražské jaro

Věra vypravuje: „Později jsem i já byla zaměstnána v tomto podniku v analytické laboratoři. Jednou mě nadřízený požádal, abych zjistila, proč mají ve výrobě problémy s udržením tloušťky povlaků při použití galvanizačních procesů. Po několika dnech strávených v provozu jsem zjistila, že problém spočívá v nerovnosti galvanizačních hodnot. Můj plat mi byl okamžitě zdvojnásoben, ale tou dobou jsme už byli s Jardou rozhodnuti emigrovat do Spojených států, a tak jsem s určitým zadostiučiněním mohla říci: ,Děkuji vám, ale bohužel odcházím‘.

Zatím jsme však zůstávali v Rakousku. Hlavním důvodem bylo to, že jsme doufali v příjezd dcery Veroniky. Nejdříve jsem hledala pomoc u Mezinárodního červeného kříže. Napsala jsem dopis na ústředí této organizace k rukám prezidentky, kterou byla monacká panovnice Grace Kelly, žena prince Rainiera. Snažila jsem se jí vysvětlit naši situaci a prosila o pomoc. Jeden chicagský právník českého původu mi později řekl, že jsem se nemusela namáhat a opravdu na tenhle dopis nikdy odpověď nepřišla.

V té době jsme se seznámili s Američanem, jenž ve Vídni pracoval pro organizaci utečenců z Československa. Ten nám poradil, abychom emigrovali do USA, neboť od americké vlády lze očekávat pomoc účinnější. A tak jsme se po třech měsících pobytu v Rakousku rozhodli požádat o víza na velvyslanectví Spojených států. Naše žádost byla za šest týdnů kladně vyřízena, a tak jsme si počátkem června zarezervovali dvě místa na cestu v letadle, které financoval fond Spojených států pro utečence.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Dcera Věry Čáslavské Veronika zůstala po emigraci rodičů u babičky v Týništi nad Orlicí. Na začátku to pro ni bylo těžké, protože babičku téměř neznala a babička si o ní myslela, že je rozmazlená. Byla zvyklá se volně pohybovat a říct vše, co si myslela. Nejtěžší však pro ni bylo, že nebyla s rodiči a velice se jí stýskalo. Avšak po nějaké době si zvykly a babička pro ni byla jako druhá matka. Věra popisuje, jak se Veronice doma dařilo: „Ve škole to i po naší emigraci bylo úplně v pohodě a nikdo o nás (jejích rodičích) nemluvil. Doma jim nejspíše rodiče řekli, jak se co má a ať to nerozebírají. Jen někteří učitelé prý měli občas narážky, ale bylo to opravdu ojedinělé a stejně jim ještě ani pořádně nerozuměla. Do české školy chodila pouze čtyři roky.“

Období: 60. léta a pražské jaro

V březnu 1968 nakonec Veronika dostala povolení vycestovat, kvůli byrokratickým průtahům ale odletěla až 13. srpna toho roku. Její cesta byla náročná, desetiletá Veronika letěla sama a než přistáli, tak několik hodin kroužili nad letištěm, protože bylo moc letadel. Po jejím příletu si šťastní rodiče vzali několik dní dovolené a jeli společně k moři na mys Hatteras. Věra Čáslavská vzpomíná: „Veronika první týden nechtěla téměř nic jíst, vše pro ni bylo buď moc sladké, nebo moc slané. Jela s námi i dcerka našich přátel Gini, která byla stejně stará jako Veronika. I přes jazykovou bariéru si obě děti docela dobře rozuměly. Na začátku ji také udivilo obrovské hračkářství v New Yorku, kam jsme ji vzali. Chodila chodbami s hračkami, až jí z toho přecházely oči.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

práce studentů gymnázia Nová Paka - Naše revoluce
Zobrazit ostatní části příběhu

kazatel Jan Valeš a manželka Milada Valešová

Milada: „Bydleli jsme v Českých Budějovicích. Naše nejstarší dcera byla na vysoké. Se svými spolužáky u nás na stroji přes kopírák rozmnožovali dokumenty jako oznámení o generální stávce a podobně. Měli také studentský klub Na louce, který pořádal různé besedy. Hodně jsme poslouchali Svobodnou Evropu. Komunisté a StB občas šířili falešné zprávy, aby lidem nahnali strach. Ze začátku jsem nic netušila, 17. listopadu jsem byla doma a o žádné revoluci jsem nevěděla. Díky studentům jsme u nás pak tušili aspoň něco. Děkovali jsme Bohu za ten den.
Vše pak šlo velmi rychle, 1. ledna už vládl Havel. Celá komunistická vláda byla prohnilá zevnitř. V Rumunsku proběhla revoluce daleko krvavěji – veřejně tam zastřelili prezidenta i jeho manželku. Velkou změnou byla Havlova amnestie v lednu 1990. Chtěli propustit politické vězně, ale pustili i spoustu lumpů. Ty jsme pak potkávali osobně, když chodili po farách a hledali pomoc. Nechávali jsme je přespat u nás v modlitebně. Jenda (manžel) je celou noc hlídal.“

Jan: „Já jsem byl 17. na zasedání církevní rady v Praze na Žižkově a o tom, že se v Praze něco stalo, jsem se dozvěděl taky až večer. To se totiž studenti rozjeli po republice a všude o tom dávali vědět. Pak se také v Budějovicích na náměstí konaly další demonstrace. Na jedné jsem četl z Bible a pak jsem se modlil. Církevní tajemníci (státní dozor nad církví) přišli se svou poslední aktivitou před svým zrušením a zavedli u nás akci Betlémské světlo. Najednou jsme měli víc volnosti. Často jsme pak pořádali církevní setkání. V prosinci jsme se na setkání v Písku dozvěděli o předání vlády. Představitelé křesťanů v Budějovicích se také domluvili, že budou o křesťanství mluvit ve školách. Na Letné se konala další demonstrace, na které vystoupil i Václav Havel. Jeden policista se zde veřejně omluvil za 17. listopad a prosil o odpuštění. V reakci na to vyzval přítomný katolický kněz k modlení modlitby Otčenáš. V lednu 1990 jsem šel do věznice žádat o to, abych mohl mluvit s vězni o Bohu. Od té doby chodím do věznice každý týden.“

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Děda
„No to si piš, že jsem se účastnil. Z náklaďáku jsem odmontoval takovou tu hlásnou věc a vzal ji s sebou na náměstí. Taky vím, že jsme s klukama (kolegy z práce) po městě sháněli trikolory a vlajky. Byl to zvláštní den.“ Víc si ale nepamatuje.

Z rozhovorů studentů gymnázia v Nové Pace s pamětníky

Období: Sametová revoluce

Mamka
„V den sametové revoluce jsem v Nové Pace nebyla, protože jsem jela za kamarádkou. Vše, co se stalo, jsem sledovala pouze večer ve zprávách v televizi. Chodila jsem teprve první rok na novopacké gymnázium. V následujícím týdnu pořádali naši starší spolužáci diskuse, které se konaly v aule místo vyučování. Jelikož jsme byli nejmladší, moc jsme do diskusí nevstupovali a spíše jsme poslouchali a pozorovali. Aula byla úplně plná a studenti diskutovali mezi sebou i s učiteli. Nebáli se říct svůj vlastní názor, který předtím říct nemohli nebo se ho říct báli. Báli se především snížené známky z chování, vyloučení ze školy a dalších postihů.
Na bundách jsme nosili stužky symbolizující naši trikoloru. Během následujících dnů jsme chodili s přítelem na různé manifestace na náměstí, kde se symbolicky cinkalo klíči. Dalších akcí jsem se neúčastnila, protože v Nové Pace nic dalšího velkého nebylo. Na nějaké akce do větších měst jsem také nejela.“

Z rozhovorů studentů gymnázia v Nové Pace s pamětníky

Sametová revoluce se dostala do Nové Paky o pár dní později, pomocí tehdejší rozhlasové stanice Svobodná Evropa a díky šíření informací mezi lidmi. Dne 22. listopadu proběhla první manifestace na náměstí. Lidé se scházeli na náměstí každý den v šest hodin, pět dní za sebou, tedy od středy do neděle. Každý měl možnost vyjádřit svůj vlastní názor, jednotlivé projevy probíhaly u mariánského sloupu, kromě toho se konaly besedy v kině a v MKS. Materiály, které se dostávaly mezi lidi, se posílaly po hercích a studentech, kteří Novou Paku navštívili. Své vlastní projevy zde pronesli Jan Kačer, Petr Čepek, Jana Boušková, zazpívali písničkáři Karel Kryl a Jaroslav Hutka. Několik dní potom, 25. listopadu, byla svolána stávka a z fabrik šly pochody lidí na náměstí, které se úplně zaplnilo. Po sametové revoluci bylo v Nové Pace zřízeno Občanské fórum, proběhly personální změny a výměna zastupitelů. Panovaly zde pocity radosti, štěstí a úžasu.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Strejda
„Osobně jsem se neúčastnil, takže si to zase až tolik nepamatuju. Jo, ale na jeden den si teda rozhodně pamatuju. Na generální stávku. Byl jsem zrovna jako dozor na jedné stavbě, kde jsme betonovali. A jeden z dělníků se rozhodl, že bude taky stávkovat. Jenže to nepřicházelo v úvahu. Co by se s tím betonem asi tak stalo?! Ztvrdnul by. Prostě jsme to museli dodělat. Takového betonu. Do stávky se zapojil hned potom.“
Z rozhovorů studentů gymnázia v Nové Pace s pamětníky

Období: Sametová revoluce

Táta Radek, 55 let
Táta mi odpověděl, že každá doba má svá pro i proti, tudíž je má i doba před sametovou revolucí a po ní. Dále se k tomu nechtěl vyjadřovat.

Z rozhovorů studentů gymnázia v Nové Pace s pamětníky

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Taťka
„Jestli si to pamatuju? No to si piš, že si to pamatuju. Byl jsem v Praze a ukradli mi úplně nové boty. Ale jo, účastnil jsem se. Klíče zvonily snad všude. Ale to je asi tak všechno, na co si teď vzpomenu.“

Z rozhovorů studentů gymnázia v Nové Pace s pamětníky

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
„Píše se večer 17. listopadu 1989, kdy došlo k brutálnímu potlačení demonstrace studentů za svobodu. Informace o této události se začaly objevovat velmi pomalu, zpočátku se sdělovací prostředky snažily vše utajit a na venkov se informace dostávaly obtížně. Ze začátku následujícího týdne se v Nové Pace na náměstí u kašny začali shromažďovat lidé na podporu studentů.

Období: Sametová revoluce

Každým dnem se scházelo více a více lidí, z Prahy přijížděli zástupci herců a studentů, kteří nás informovali o pravdivém vývoji situace. V Praze v té době probíhaly okupační stávky na vysokých školách a v divadlech. V polovině následujícího týdne se již sešlo plné náměstí podporovatelů studentů. Do čela se postavil p. Petr Kuřík z Nové Paky, budoucí starosta. Na náměstí jsme si předávali informace o dění v Praze, zpívali revoluční písně a cinkali klíči,“ přibližuje tehdejší události jeden z hlavních aktérů Zdeněk Hrnčíř. „Když jsme ráno 17. listopadu přišli do práce, tak nám říkali, že jestli něco podnikneme, tak budeme potrestáni. Ale odpoledne obrátili a sami šli v čele průvodu. V průvodu šly společně Velveta, Regula a Silnička. Všichni jsme šli na náměstí, kde děti zpívaly Ach synku, synku. Ale kdybyste ráno někomu řekli, že odpoledne půjde v průvodu na náměstí, tak by se vám vysmál,“ vzpomíná Vlastimil Kulhán na události v listopadu 1989.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
„Pamatuji si, že tehdy jsme, jako třída, měli objednané lístky do Divadla na Vinohradech. Přijeli jsme do divadla a paní učitelka nás usadila do křesel. Najednou se opona otevřela a seděli tam herci normálně na židlích a začali vyprávět o tom, co se vlastně 17. listopadu stalo.

Období: Sametová revoluce

Ze začátku jsme byli zaskočeni, nechápali jsme, co se děje, a zároveň jsme byli naštvaní, že jsme se přijeli podívat na divadelní hru, ale místo toho celý divadelní soubor seděl na jevišti a vykládal pro nás nepochopitelné věci. Čím déle jsme je poslouchali, tím více jsme byli šokovaní tím, co slyšíme. Nejsilnější zážitek pro mě byl, když na konci celé jeviště i hlediště povstalo a začalo zpívat hymnu a zvedat ruce se vztyčenými dvěma prsty. Cestou domů jsme diskutovali o nastalé situaci. Dále jsou moje vzpomínky poněkud mlhavé. Jediné, co si dobře pamatuji, že se vedení školy do poslední chvíle snažilo zabránit studentům ve veškerých aktivitách, které souvisely s událostmi 17. listopadu. Dokonce pod pohrůžkou vyloučení ze školy nám zakazovali účastnit se generální stávky 27. listopadu, která měla probíhat na náměstí. Většina z nás na náměstí dorazila a i přes obavy se vyhazov ze školy nekonal.“

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
„Stávku na gymnáziu v Nové Pace zahájili především studenti třetího ročníku, čtvrťáci se báli vyhození od maturit a mladší ročníky si to ještě moc neuvědomovaly,“ říká Zdeněk Hrnčíř. „Bylo nám vyhrožováno, že můžeme být vyhozeni ze školy. Učitelé se nás snažili zviklat z našeho konání, například zorganizovali návštěvu kina místo vyučování, kam jsme také odmítli jít.

Období: Sametová revoluce

Se spolužáky jsme si uvědomovali, že je potřeba mít co nejvíce informací o dění v Praze, a tak jsme se rozhodli přibližně v desetičlenné skupině navštívit generální stávku v Praze. A navštívit vysoké pražské školy, sehnat materiál, který bychom dovezli do Nové Paky. 25. 11. ráno jsme měli nastoupit do rychlíku a odjet do Prahy. Večer před tím odjezdem jsem měl hádku s rodiči, kteří se o mě báli. Nicméně ráno jsem nastoupil do vlaku směr Praha. Ze Staré Paky jsem jel sám, i když jsme měli jet čtyři, a doufal jsem, že v Nové Pace alespoň někdo přistoupí. Na zastávce stál pouze jediný člověk, a to můj spolužák Josef Cogan,“ vzpomíná Zdeněk Hrnčíř na bezprostřední dny po 17. listopadu. „Ve dvou jsme se tedy vydali do Prahy. Obešli jsme vysoké školy, sehnali letáky a informace pro Novou Paku. Zúčastnili jsme se generální stávky na Letenské pláni, kde se nás ten den sešlo více než milion. Od toho dne věci nabraly rychlý spád, jednání Havla s původní vládou, pád vlády atd. Následující týden proběhla v Nové Pace na náměstí velká manifestace za účasti pražských herců (Petr Čepek) a studentů. Po velkých výhradách školy jsme se s některými učiteli zúčastnili i my. Nesli jsme nad hlavami rakev potaženou černým suknem, ve které byly relikvie komunistického režimu, čímž jsme ho v Nové Pace obrazně pohřbili.“

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Práce žáků ZŠ Pardubice - Polabiny - Sametová revoluce
Zobrazit ostatní části příběhu

Práce žáků ZŠ Pardubice- Polabiny
Žáci Natálie Kubátová, Nguyen Trinh Dinhm a Tereza Žižková pod vedením PhDr. Petra Středy, Ph.D. vypracovali projekt o Sametové revoluci 1969 v Pardubicích. Během realizace navštívili místní Státní okresní archiv. Prohlédli si fond pardubického Občanského fóra, kde je zaujaly fotografie, zachycující převratné události roku 1989, ale také sbírka časopisů List, které tamější koordinační centrum OF vydávalo.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Rodina Schückových - Hoteliéři U Zlaté Prahy
Zobrazit ostatní části příběhu

Z archů popisných, které byly určeny ke sčítání lidu a zvířat, vyplývá, že v roce 1857 žila v Bobrové v č. p. 81 rodina Herrmana Löwensteina, obchodníka a palírníka. Kromě zmíněného v domě bydlela jeho žena Antonie a děti Emanuela a Anna. V roce 1880 při dalším sčítání lidu už v domě žije rodina Schückova, konkrétně Alois, hostinský původem z Hlinska, jeho žena Josefa a jejich dvě dcery Emma a Sofie.

Období: První republika

O deset let později Alois Schück (*1822) v čísle 81 stále provozuje obchod se smíšeným zbožím a vyrábí lihoviny. Živnost po něm přebírá Rudolf Schück (*1858), který v domě žije se svou ženou Růženou, rozenou Berišovou, (*1868). Archivní dokumenty uvádějí, že prodávali tabák, vedli obchod a nabízeli hostinské služby. Měli tři syny – nejstarší byl Bedřich (Friedrich), narozený v roce 1891, prostřední byl Karel, narozený 1893, nejmladší se jmenoval Ottokar, ročník 1894. Růžena Schücková zemřela v roce 1929, její manžel Rudolf v roce 1936. Jsou pochováni na dolnobobrovském hřbitově.

V živnostenském rejstříku do roku 1928 je jako majitel živnosti uveden ještě Rudolf, ke dni 14. 2. 1930 je pak jako majitel obchodu se smíšeným zbožím a zbožím koloniálním zapsán Karel Schück. Provozoval také benzinovou čerpací stanici a měl koncesi na výrobu lihovin studenou cestou.

Období: První republika

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
V roce 1939 byly v Protektorátu Čechy a Morava pořizovány seznamy židovských obyvatel a jejich majetku. Ze záznamu ze září 1939 vyplývá, že Karel Schück v domě č. 81 žije se svou ženou Elsou, rozenou Steinovou, narozenou v roce 1906 v Třeboni, a dcerou Martou, narozenou v roce 1930. O Martě jsme také našly zmínku ve školní kronice bobrovské školy: „Jelikož židovské děti nesmějí být přijímány do školy, ubyla v V. tř. Marta Schücková.“ Jedná se o zápis ze školního roku 1940/41. V archivu také byl zápis o tom, že Karlu Schückovi byla v roce 1940 odňata koncese a jeho živnost zanikla. Jak si rodina zajišťovala dále obživu, nevíme.

Období: 2. světová válka a holocaust

Rodina byla v květnu 1942 transportem s označením „Av“ deportována do Terezína. Tímto transportem bylo z Třebíče do terezínského ghetta odvezeno celkem 720 osob. Následoval transport „Az“ z Terezína do Lublinu. Tam stopy rodiny Schückových a jejich příbuzných končí. Záznamy ve žďárském archivu přinášejí informace o úmrtí Karla Schücka i jeho rodiny. Marta zahynula podle úředního záznamu z roku 1947 25. 11. 1942 v Osvětimi. Její otec Karel zahynul v plynové komoře v Osvětimi v noci z 8. na 9. 3. 1944 a matka Elsa 25. 5. 1944.

Karlův bratr, Ing. Bedřich (Friedrich) Schück byl rovněž ženatý, jeho žena se jmenovala Jana a měli dceru Markétu (Margit). Se svou ženou prý se nechal rozloučit a o dceři Markétě prohlásil, že není jeho dítě. Markéta i její matka válku přežily a Markétin poručník po válce vznesl nárok na dědictví po Schückových. Sám Bedřich podle archivních dokumentů zemřel 25. 11. 1942 v Osvětimi.

Markéta Látalová, rozená Schücková, podle odevzdací listiny z roku 1949 zdědila spolu s jiným majetkem dům č. 81. V domě už ale nebydlela ani ona, ani její příbuzní. Národním správcem podniku se stal Ladislav Vranka. V domě pak byl národní výbor, svazácká klubovna, zemědělci ho využívali jako sklad. Dnes zde žije rodina pana Jaroslava Řezníčka, který v bývalém hostinci brousí pily a jiné nářadí.

Období: 2. světová válka a holocaust

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Nejmladší z bratrů Schückových, Otakar, pracoval po studiích medicíny krátce v Brně v Nemocnici u svaté Anny. V roce 1925 přišel do Velkého Meziříčí, kde působil jako lékař. Jako první doktor ve městě vlastnil rentgenový přístroj. Obyvatelé města na něho dlouho vzpomínali jako na dobrodince, který od nemajetných nepožadoval peníze za ošetření.

Období: První republika, 2. světová válka a holocaust

Otakar Schück se také angažoval ve velkomeziříčském sportovním klubu, v letech 1931–35 byl vedoucím fotbalového odboru a sám také fotbal hrál. Hrál také ochotnické divadlo a působil v něm i jako režisér. Otakar Schück i jeho manželka uváděli, že jsou osoby bez vyznání, jejich děti byly pokřtěny, podle norimberských zákonů byli ale považováni za Židy. Když bylo doktoru Schückovi zakázáno vykonávat lékařskou praxi a posléze byl vystěhován ze svého domu, bydlel i s rodinou krátce v prostorách Beckovy továrně ve V. Meziříčí, kde už se Schückovými bydleli i Schnabelovi, rodiče Otakarovy ženy Edity.

Ani MUDr. Otakar Schück a členové jeho rodiny se z koncentračního tábora již nevrátili.

Období: První republika, 2. světová válka a holocaust

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Pan Rudolf Svoboda vzpomíná na rodinu Schückových: „A co jsem je viděl naposledy, tedy já jsem jeden z mála, kdo je viděl naposledy, že je odváželi do shromaždiště Židů, které bylo ve Velkém Meziříčí, a odvážel je tady odtud nějaký pan Pustina, oni tady mají číslo 37… takže jsem je viděl, jak je odvážejí a oni nám teda ti Schückovi mávali a poslední slova, co jsem od nich uslyšel, byla:

Období: 2. světová válka a holocaust

,My se ještě vezeme, ale vy ostatní už půjdete pěšky.‘ To byla poslední slova, co jsem od nich uslyšel. To mně bylo asi pět nebo šest roků.“ Podle pana Svobody dům potom zabavili Němci a dosadili tam své správce: „Já si pamatuji, on se jmenoval Hamřík a on tady potom ten majetek spravoval a tu budovu a on potom tady žil s nějakou paní Holšpicovou, to byla vdova.“

Na otázku, co se stalo s domem po válce, pan Svoboda uvedl: „(…) jí se teda lidově říkalo Maxina, ta jediná se vrátila, nebo jestli nebyla v koncentračním táboře, tak ta jediná to přežila, ona dělala knihovnici v Univerzitní knihovně v Brně, ta k nám chodila potom, sem k nám do hospody často, a tak s ní jsem hodně mluvil a hodně dobře znal, ona měla jednoho kluka a ten v tu dobu, kdy ona ještě žila, byl ve Znojmě. (…) No, ta to všechno zdědila, to byla právě ta Maxina. No ale potom tu hospodu provozoval nějaký Vranka, ti se sem přistěhovali z Brna. (…) Za první republiky, tak to si ty lihoviny dělal každý hospodský sám, protože se kupoval čistý líh, ten se vozil z Nového Města od Bradyho, to byli taky Židi, ten Brady potom asi zavčas opustil republiku a ten žije v Kanadě. A ten Brady, to jsem četl v novinách, že tady byl.“

Období: 2. světová válka a holocaust

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Paní Dagmar Srnová z Mirošova vzpomíná na rodinu Schückových: „(…) nás vystěhovali v roce 1952 a já maturovala v Brně, takže nevím nic, co se vyprávělo po válce. Ale s někým si dopisovali, když je odvedli, s někým z Bobrové. Oto z Meziříčí, ten s námi taky kamarádil. Moji rodiče se stýkali s doktorem Otem z Meziříčí, to byl bratr toho z Bobrové a jeho syn byl taky Oto, ale nevím, jestli měl i jiné děti. Oni byli strašně široká rodina, náš otec se s nimi dobře znal, my i oni měli lihovar, takže s nimi obchodoval a oni si od nás brali krmivo pro domácí zvířata a tak.“

Období: První republika, 2. světová válka a holocaust

Popsala také, jak dům vypadal: „Dole měli restauraci, nahoře k tomu kopci měly holky pokojíček, tam jsme za nimi chodili a nahoře měli byt. Hospodu a obchod se smíšeným zbožím měli přímo v domě a tu palírnu nevím kde, ale možná v tom dvoře, to byl totiž uzavřený dvůr, to nebyl jenom barák, ale to bylo kolem řeky dozadu uzavřený dvůr nebo možná v Radešíně, tam byl kvalitní lihovar, tak možná pálili tam. (…) Lidi jsou zlí, ale nebyl tam nikdo, kdo by jim to přál, ale ani se jich nikdo nezastal…“

V Bobrové se dodnes o rodině Schückových traduje, že patřili k místní smetánce. Na kafíčko, karty a kus řeči k nim chodili jiní podnikatelé a majitelé podniků z Bobrové a okolí, např. Rousovi, kterým v Bobrové patřila tírna lnu. Schückovi byli v Bobrové vážené osoby, ke svým zaměstnancům se chovali dobře. Jejich prosperující hotel využívali i hosté z Brna.

Po Schückových zůstala v Bobrové jména vyrytá do pomníku válečných obětí na Dolní Bobrové, staré fotografie, zarostlý hrob na hřbitově a dům č. p. 81 „Židovna“… a taky spousta nezodpovězených otázek.

Období: První republika, 2. světová válka a holocaust

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Zámek Myštěves - Zámek, nebo vězení?
Zobrazit ostatní části příběhu

Dnešní podobu získal myštěveský zámek v letech 1903–1904, kdy jej z původní podoby malé tvrze či loveckého zámečku, který byl vystavěn v 18. století, nechal pro svou snoubenku
z velkostatku ze Skřivan přestavět rytíř Gaston Ritter von Malmann. Tento muž se zabýval dovozem koření z východu, a to zejména z Číny a Indie. Jednoho dne ovšem jedna z jeho lodí ztroskotala a z toho důvodu odmítl otec jeho snoubenky svou dceru provdat.

Období: První republika

Po těchto událostech Gaston Malmann začal pít, uzavírat sázky a hrát hazardní hry. To se mu stalo osudným, protože téměř všechny peníze prohrál v kartách, a tak byl donucen svůj zámek prodat. Zámek zakoupil v roce 1913 MUDr. Václav Piťha, dědeček nynějšího majitele. Pan Piťha zemřel v roce 1924, poté na zámku žila jeho žena. Tak tomu bylo do roku 1950, kdy se paní Piťhová vydala do Prahy na zdravotní vyšetření. Odjela tehdy pouze v noční košili a pár věcmi ve své tašce. V Praze ovšem obdržela úřední dopis, ve kterém jí bylo sděleno, že se již nikdy nesmí vrátit.

Období: První republika

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
V 50. letech 20. století začal zámek sloužit jako komunistické vězení pro „osoby pro režim nepřátelské“, především církevní hodnostáře. Objekt obsadila Státní bezpečnost a vybudovala v suterénu vězeňské cely. Kolem zámečku byla vystavěna šestimetrová zeď, která bránila komukoli vidět dovnitř či ven. Samotní vězni ani netušili, kde se nacházejí, teprve jednoho dne, kdy byla na zámek dovezena potřebná pitná voda, někteří skulinkou ve zdi zahlédli, že dodávky vody pocházejí z Myštěvsi. Státní bezpečnost zde sídlila až do roku 1960.

Období: Únor 1948 a 50. léta

V zámečku v Myštěvsi byli v 50. letech internováni arcibiskup pražský kardinál Josef Beran, českobudějovický biskup Josef Hlouch, brněnský biskup Karel Skoupý a Róbert Pobožný, biskup rožňavský. Pro jejich obsluhu zde s nimi byly drženy také řeholnice Zdislava (Marie) Benešová, sestra Felicitas (Aloisie) Bařínková, obě z Kongregace sester Nejsvětější svátosti, a Fides (Karolína) Dostálová z Kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka.

Arcibiskup Beran a biskup Hlouch byli do Myštěvsi převezeni 17. dubna 1953 z Růžodolu u Liberce, dva týdny poté sem byl dopraven také biskup Skoupý a o další týden později biskup Pobožný. Vězni v místě trpěli zimou a nedostatkem vody. Měli zakázaný jakýkoli styk s okolím, vyjma kontrolovaných balíků a korespondence. S příbuznými se mohli stýkat na půdě Ministerstva vnitra v Praze po dvou až třech měsících. Biskupu Josefu Hlouchovi se v této době zhoršil zdravotní stav natolik, že musel být v září 1954 odvezen na léčení do Prahy. Biskupové Skoupý a Pobožný byli přemístěni na zámeček v Roželově u Rožmitálu a arcibiskup Beran v prosinci 1957 do Paběnic.

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Muzlov - Pitná voda zpečetila osud vesnice
Zobrazit ostatní části příběhu

Pan Kopecký strávil v blízkosti Muzlova 26 let svého života. Od svého narození v roce 1946 žil až do roku 1972 v sousední obci Dlouhá. Byl svědkem postupného zániku vsi Muzlov a výstavby II. březovského vodovodu do Brna. Dětství trávil spolu s kamarády z Muzlova se kterými chodil do školy a k rybníku za muzlovskou továrnu.

Období: Normalizace

„Vždycky jsme tam chodili na ryby, krást porybnému.“ Vzpomíná na vzájemné spory mezi obyvateli z Muzlova a Dlouhé s obyvateli Březové. „S březovákama jsme nedrželi, oni si mysleli, že jsou měšťáci a my jsme nikdo.“ Z vyprávění si vzpomíná na období přímého zániku obce. Jakmile se obyvatelé odstěhovali, jejich domy byly zbourány. „Pak to zabraly státní lesy, oplotily to a zalesnily. Takže tam v podstatě byly zbytky baráků a zahrady dál rostly. No, až se zlikvidovaly, no. Vodárny vykoupily zbylé baráky a pro jejich obyvatele postavily bytovku v Březové.“ Z vyprávění od svých rodičů vzpomíná i na odsun Němců. „Nucený to bylo. Jednoznačně, jak říkala matka kolikrát o tom, že slíbili, co uvezl vůz, tak si mohli vzít. To víš, že si naložili, mysleli si, že pojedou až do Německa s vozama, jenže pak tam přišli, někam je odvedli, třeba tady do těch Svitav na nádraží, a všechno jim sebrali, nechali jim tam dva kufry.“

Období: Normalizace

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Paní Staňková od mala bydlela ve vsi Dlouhá. Také ona byla svědkem postupného zániku obce Muzlov. Ve svém vyprávění vzpomíná na továrnu, na rybník a pana porybného, dále na lesy, ve kterých si jako malá s dětmi hrála. „Za mě tam to byla krásná panenská příroda, to si pamatuju, jak jsme tam furt prolízali.“ Vybavuje si také hospodu. „V mých očích ta hospoda byla dost velká a mělo to i nahoře nějaký pokoje.“ Dále si pamatuje na prameny a na mlýny na řece Svitavě. „Bylo tam, jak si pamatuju, asi čtyři nebo pět pramenů, byl tam taky velkej mlýn, ale těch mlýnů tam bylo víc.“ Pokud jde o obyvatele, pamatuje si, že když byla ještě dítě, bydlelo v Muzlově asi čtyřicet lidí, kteří postupně odcházeli.

Období: Únor 1948 a 50. léta

„Když já jsem byla děcko, tak v tom Muzlově bydlelo tak třicet nebo čtyřicet lidí, protože opravdu pak to mizelo, oni šli dobrovolně nedobrovolně, no. Tak ono se počítalo s tím, že se tu bude stavět a že se to tam bude rušit. Kdo měl možnost, tak se odstěhoval třeba už předčasně, i když v té době ještě nemusel.“ Paní Staňková vzpomíná, že obyvatelé dostávali finanční náhradu, ale částku si nepamatuje.

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Školní kronika je jedinou kronikou, která po Muzlově zůstala. Bohužel není celá, týká se pouze let 1928–1939, ale i přesto je cenným zdrojem informací. V kronice se uvádějí počty dětí za každý školní rok, datum začátku a konce školního roku, různé besídky, oslavy a události v obci, které nějak souvisí s českou školou. V bývalém Muzlově se nacházela i německá škola s větší kapacitou žáků. Také tato škola měla svou kroniku, ale při bourání byla zničena nebo ukradena.

Období: První republika

V meziválečném období českou školu navštěvovalo kolem dvaceti dětí. Stavy žactva se začínaly snižovat až v roce 1934, kdy na německé obyvatelstvo začínala působit nacistická ideologie a německé rodiny začaly své děti odhlašovat z českých škol. Skok byl obrovský, stavy se snížily pouze na dvanáct dětí.

Každý rok se konaly oslavy 28. října – výročí založení Československa. Žáci recitovali, zpívali a zdobili svoji školu a vesnici. Tyto oslavy si užívalo i německé obyvatelstvo, protože to bylo pěkné rozptýlení. Každoročně se také konaly oslavy narozenin prezidenta T. G. Masaryka. O Vánocích pak byla vánoční besídka a nadílka pro chudé žáky, kteří dostávali nové šaty a boty nebo peníze v hotovosti. Tato besídka se nekonala pouze jednou, v roce 1933, z důvodu úmrtí žáka Miroslava Kreuze.

V kronice se dočteme i další zajímavosti: V zimě v roce 1929/30 byl mráz -37,5 stupně. Byla přerušena na dva týdny výuka na obou školách. Dokonce musely být zřízeny ohřívárny pro chudé lidi, aby neumrzli.

V říjnu 1930 se kvůli silným sněhovým a dešťovým přeháňkám vylila řeka Svitava. Voda zatopila několik domů na začátku Muzlova a na konci Dlouhé.

V témže roce byla opravena a modernizována česká škola. Do školy byla zavedena elektroinstalace a vodovod za neuvěřitelnou částku 200 000 Kčs. Výuka byla přesunuta na nezbytně dlouhou dobu do nedalekého Angrova mlýna.

V roce 1938 byly patníky u silnice a zdi domů, včetně české školy, pomalovány hákovými kříži. Viník se nikdy nenašel a vesnice musela na svoje náklady kříže odstranit.

Období: První republika

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Po roce 1945 došlo v Brně k rychlému rozvoji – nová bytová výstavba, nové průmyslové podniky, rozšiřování vodovodní sítě do okrajových částí města. To všechno zvyšovalo nároky na spotřebu pitné vody. Bylo nutno hledat její nové zdroje. Jako jedno z možných řešení bylo navrženo využít volnou kapacitu prameniště, nacházejícího se na katastrálním území bývalé obce Muzlov. Toto řešení zvítězilo, ale projekt nového vodovodu předpokládal rozsáhlé zásahy jak v oblasti prameniště, tak i v okolí.

Období: Únor 1948 a 50. léta, 60. léta a pražské jaro, Normalizace

V 50. až 60. letech 20. století se v prameništi prováděly rozsáhlé hydrogeologické průzkumy. Bylo zde zřízeno 28 vrtaných studní do hloubky 18–21 metrů a dále sedm jímacích vrtů o hloubce 80–130 metrů se spuštěnými ponornými čerpadly. Podle propočtů měl tento vodovod svou kapacitou výrazně snížit průtok vody v řece Svitavě, a tak bylo rozhodnuto vybudovat jako zásobní ochranu po dobu nízkých průtoků vodní nádrž na řece Křetínce u Letovic. Tím bylo vše schváleno a doporučovaný průměrný odběr byl stanoven na 780 l/s. Slavnostní zahájení stavby proběhlo v červenci 1971. O čtyři roky později byl nový přivaděč zprovozněn a plný provoz byl zahájen v červnu 1976.

Budování II. březovského vodovodu se neblaze zapsalo do osudu krajiny svého prameniště. Definitivně se uzavřela kapitola existence obce Muzlov. V roce 1950 byl její katastr výnosem okresního národního výboru ve Svitavách sloučen se sousední obcí Česká Dlouhá v jeden celek pod názvem Dlouhá. Nakonec je od roku 1960 součástí města Březová nad Svitavou.

Období: Únor 1948 a 50. léta, 60. léta a pražské jaro, Normalizace

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

práce žáků ZŠ Hrabová, Ostrava - Naše revoluce
Zobrazit ostatní části příběhu

Zdeněk Vejmola, ZŠ Ostrava - Hrabová

O tomto projektu jsem se dozvěděl od pana učitele dějepisu. Připadalo mi zajímavé probrat tohle téma se svým tátou. Pomocí projektu bych chtěl ukázat, že dějepis nemusí být jenom sezení u dlouhých textů a studování dat a letopočtů, ale může být zajímavý a sbližovat lidi. Je dobré si uvědomit, že naši předci se dokázali spojit a bojovat za svobodu, kterou v dnešní době považujeme za samozřejmost.

Revoluce v Ostravě
První veřejná demonstrace proti režimu se v Ostravě konala 20. listopadu. Byli na ní stávkující herci a studenti, zpívala se státní hymna a studentské Gaudeamus igitur. O den později se shromáždilo před Vysokou školou báňskou v Porubě dva tisíce studentů, včetně některých profesorů, a požadovali připojení k týdenní stávce. Krátce nato, 25. listopadu, se na hlavním ostravském náměstí pokusil promluvit také Bedřich Lipina, komunistický primátor Ostravy v letech 1986 až 1989, ale lidé pískali a ryčeli tak, že musel vzápětí odejít.

Rozhovor s mým tátou Zdeňkem Vejmolou
Celé mé dětství, základní škola a gymnázium, probíhalo pod pevnou rukou vládnoucí KSČ. V roce 1987 jsem nastoupil na vysokou školu. Kluk z vesnice se dostal do velkého města, kde na něj začaly působit nejrůznější vlivy: studium, noví přátelé… Noví přátelé mají nové a jiné myšlenky, názory a nápady. Bylo toho spousta, na vyhraněné politické názory jsem čas neměl.

Jaké byly pro tebe známky příchodu změny?
To, že se blíží změna, jsme cítili na jaře roku 1989. V Praze probíhaly demonstrace, které byly policií (Veřejnou bezpečností) potlačeny. V televizi se o nich vysílaly ošklivé reportáže, ale přímo z Prahy přijeli lidé, kteří měli úplně jiné zkušenosti. Mezi lidmi začaly kolovat zakázané noviny, chodili jsme do filmového klubu na filmy, které dosud byly zakázané. Zpívali jsme písničky od Karla Kryla. Mezi lidmi koloval slavný projev Miloše Jakeše z Červeného hrádku, kterým se znemožnil před veřejností.

Jak to všechno začalo?
Po létě to šlo ráz naráz. V Polsku se ozývala Solidarita, z NDR začali utíkat lidé do SRN, ze Sovětského svazu byl slyšet pan Gorbačov a jeho glasnosť. Myslím, že kdyby to nebyl 17. listopad, bylo by to zcela jistě jiné datum. Socialistický režim selhal a nebyl schopný se udržet u moci a při životě.

Období: Sametová revoluce

Proč to zrovna začali studenti?
Studenti jsou vždycky silou vyvolávající změny a já jsem rád, že jsem u těchto změn mohl být a trochu pomoct.

Co jsi dělal 17. listopadu?

Já jsem 17. listopad strávil na kolejích, kde jsem se učil na zkoušku z fyzikální chemie, a v neděli večer mi přivezli kamarádi novinky, ze kterých jsem byl hodně vykulený. Byl jsem v Praze na Václaváku někdy na konci listopadu, v davu asi s 200 000 lidmi, a poslouchal jsem projev pana Václava Havla a další projevy plné nadějí a tužeb. Zvonil jsem klíči a zpátky do školy jsem přijel přesvědčený, že změna bude. Byly to nádherné dny.

Jaké změny jsi čekal?

17. listopad dal naději obrovskému množství lidí. Dal naději, že se už nemusíme bát něco říkat, že demokracie je systém, který umožní spokojený život všem obyvatelům Česka. A i když může být někdo nespokojený a říkat, že za socialismu bylo líp, je třeba si uvědomit, že za kus žrádla není možné prodat takové hodnoty, jako je svoboda, čest a spravedlnost. Žijeme ve skvělé zemi a ve skvělé době. Važme si jí!

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Rozhovory s pamětníky studentů gymnázia Přípotoční - Praha - Sametová revoluce
Zobrazit ostatní části příběhu

Moje máma
Máma, studentka druhého ročníku VŠE, se tehdy vracela z návštěvy své matky společně s mým tátou, a tak se pochodu a demonstrace na Národní třídě nemohli zúčastnit, chtěli se připojit až později. Když přijeli do Prahy, vůbec nevěděli, co se děje, protože to nebylo jako dnes, že si člověk zapne televizi a hned všechno ví. Rodiče se divili, že je v Praze takový ruch a všude tolik lidí. Vydali se podívat, co se děje. Na Národní třídě už bylo hrozně policistů a policejních aut, která blikala a houkala. Rodiče se celí vyděšení rozhodli odejít. Viděli,jak se policisté chovají jako smyslů zbavení a vyvádí zakrvácené účastníky pochodu. Viděli, jak je příslušníci StB surově rvou do policejních aut a odvážejí pryč.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Vzpomínka mé mámy
Na podzim začala máma pracovat v nemocnici a každý den cestou domů chodila kolem německého velvyslanectví. Tam po pádu Berlínské zdi lidé čekali na povolení k emigraci do západního Německa. Dokonce přespávali před budovou ve spacácích. Díky pádu komunistického režimu dnes žijeme v demokratickém státě, a to jen díky generaci našich rodičů a prarodičů. Za to by jim měla být naše mladší generace vděčná.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Vzpomínka na 17. listopad mé tety
Demonstrace byla od komunistů povolená, takže jsme neočekávali problémy. Chtěli jsme pak jít do kina, a tak jsem měla lodičky, minisukni a silonky, což se později ukázalo jako velmi nevhodné. Očekávali jsme od této akce, že se lidi konečně proberou a že by to mohlo být dobré, ale rozhodně jsme nepředpokládali, že by režim padl. Když jsme přišli na Albertov, překvapil nás celý průběh demonstrace. Na rozdíl od jiných svazáckých demonstrací se tam vyvolávala protirežimní hesla, třeba: „Jakeše do koše“. Byli jsme překvapeni, nadšeni a začali jsme tleskat. Strhla nás samozřejmě davová atmosféra. Společně s ostatními studenty jsme šli na Vyšehrad, kde jsme se poklonili hrobu Karla Hynka Máchy, básníka, který byl vždy symbolem studentstva díky své básni „Máj“.

Období: Sametová revoluce

U jeho hrobu měl být původní cíl demonstrace. Když jsme ale viděli, že můžeme křičet ona hesla, rozhodli jsme se vydat do centra města. Šli jsme Vyšehradskou ulicí, pak po nábřeží, sem tam nás zastavily kordony příslušníků VB, ale pořád to nevypadalo nijak zle. Nálada byla úžasná a strhující. Když jsme šli po nábřeží kolem bytu, kde jsme věděli, že bydlí Václav Havel, křičeli jsme: „Havel na hrad.“ Havel byl v té chvíli na Hrádečku na své chalupě, protože se v disidentských kruzích vědělo, že to bude průšvih, tak ho tam raději uklidili. Pokračovali jsme kolem Národního divadla, odkud nás začali zdravit herci, kteří přerušili představení a tím vyjádřili podporu nám studentům.

Došli jsme na Národní třídu, já jsem měla v hlavě krásnou sponu s květem, na nohách lodičky, silonky a minisukni. U Mikulandské ulice nás zastavily kordony policistů a bylo jasné, že je zle. V té době neexistovala mobilní technika, takže jsme neměli možnost nikam zavolat. Začali jsme proto křičet: „My nejsme děti, máme holé ruce.“ Aby nás nebili, protože proti nám stáli příslušníci Státní bezpečnosti s obušky a se štíty. Měli jsme velký strach, začali jsme zpívat hymnu a vyvolávali hesla. Ve 20:45 dostali policisté rozkaz nás rozehnat a začali do nás mlátit obušky, já jsem stála zhruba v páté řadě od těch kordonů a všichni jsme se drželi za ruce. Když nás začali mlátit, začaly se ty davy hrnout na výkladní skříně obchodů, které byly po stranách ulice. Mě dav dotlačil k Mikulandské ulici, kde byl takový podchod a u něj obrubník, o který jsem zakopla a upadla. V tu chvíli na mě začali padat další lidé. Začala jsem se modlit Otče náš. Upadla na ruku, která se mi tlačila do břicha pod tíhou několika lidí, kteří na mně leželi. Myslela jsem si, že tam zůstanu a už se nikdy nezvednu. Policisté začali mlátit do těch horních lidí, co spadli na mě, a ti se začali zvedat. Byla jsem v koncích, protože mě bolel žaludek od tlaku ruky. Jakmile se ta hromada lidí zvedla, všichni začali utíkat uličkou, kterou vytvořili estébáci, aby nás mohli mlátit obušky. Za ránu obuškem se totiž dalo dostat ven, resp. do Mikulandské ulice. Já jsem se ale zvedla už pozdě. Ulice Mikulandská, kterou se dalo uprchnout, už v tu chvíli byla přehrazená. Vběhla jsem do domovního průchodu, kam přede mnou vběhlo několik dalších lidí. Běželi jsme nahoru po schodech a zvonili jsme na každý byt. Jediný byt, kde otevírali, byl v úplně nejvyšším patře, ale když jsem tam doběhla, ta paní řekla, že už tam má moc lidí. Nikoho jsem tam neznala, zůstala jsem na tom schodišti, všichni jsme se strašně báli. Všiml si mě nějaký cizí kluk, který pochopil, že s tímhle nemám žádnou zkušenost. Zeptal se mě, co tam dělám. Já jsem mu vysvětlila, že lidé, se kterými jsem tam byla, se mi ztratili. On řekl, ať jdu s ním, protože tušil, že tady nesmíme zůstat. Popadl mě za ruku a vyběhli jsme z toho schodiště, kde bylo na dvoře zaparkovaných pár aut a mezi nimi i dodávka. Řekl mi, ať se schovám pod tu dodávku, tak jsme tam společně vlezli. Já byla už bez bot, bosá, jen v silonkách a sukni. Pak jsme viděli, jak přišli policisté ministerstva vnitra s ovčáckými psy a vybrali celé to schodiště. Teklo tam všude strašně moc krve, zatýkali lidi, některé i psi pokousali. Potom je všechny vlekli do antonů a odvezli je pryč. Ten kluk mi řekl, že musíme rychle jít, protože to tam přijedou „vyčistit“. Proti nám šly kordony policistů, já jsem byla nejen bosá, ale i bez kabelky, neměla jsem doklady. Byla pěkná zima. Ten kluk mi řekl, že budeme předstírat, že spolu chodíme, abychom nevypadali tak nápadně, tak jsme občas zastavili a dělali jsme, že se objímáme. Takhle jsme došli až na Karlovo náměstí. Ptal se mě, kam mě má dovézt, kde mám někoho známého, tak jsem mu řekla, že v baru na Skalce, kde jsem znala obsluhu. Došli jsme tam pěšky, tam už věděli, co se stalo. Zavolali mi taxi, protože bosá jsem nemohla do tramvaje, aby mě nesebrali, navíc jsem měla obrovskou podlitinu po celém stehnu od obušku. Taxikář ani nechtěl peníze, dovezl mě zadarmo domů. Doma jsem dostala vyhubováno, že se z kina vracím o půlnoci.

Tento zážitek mi vyprávěla moje teta, která se aktivně účastnila demonstrace a dnes je investigativní novinářkou. Asi v půlce rozhovoru se rozbrečela tak, že mně došly otázky a slova. Pochopila jsem, jaký to pro ni byl emotivní zážitek, ke kterému se nerada vrací.

Vzpomínka táty
Můj táta v tuto dobu už chodil do práce a s kolegy se vlastně náhodou domluvil, že se 17. listopadu půjdou podívat na demonstraci. Vyprávěl mi, že si řečníci už při projevech na Albertově dovolili kritické myšlenky k režimu, což bylo celkem odvážné. Vím, že se tehdy otevřenost, pravda a kritika docela trestala. Řekl mi, že už při projevech začal pociťovat radost ze svobodných myšlenek a že po příchodu na Vyšehrad, kam se průvod vydal, byl nadšený i z celkové atmosféry – svíčky, návštěva hrobu Karla Hynka Máchy, zpívání písniček režimu nepohodlných písničkářů. Sám také skandoval na nábřeží známá hesla „Svobodu“, „Jakeše do koše“ a další. Vypravoval mi o hercích z Národního divadla, kteří vylezli na střechu a mávali demonstrantům. Dostal se s průvodem až na Národní třídu a tam pak viděl a zažil zásah policejních složek proti studentům a dalším demonstrantům. Sám zraněný nebyl, ale bál se o život, když viděl, jak speciální jednotky brutálně mlátily některé lidi.

I když někdy nechci slyšet, když se táta k těmto vzpomínkám vrací, cítím z jeho zážitků, jak moc pro něho a pro nás všechny tyto události znamenaly a že je šťastný, že se hodně věcí změnilo a že zkrátka u toho mohl být.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Děda
Ještě na podzim 1989 pracoval děda na montáži výrobní linky pro Škodu Favorit v Mladé Boleslavi. Společně s několika kolegy každý den spěchali do Prahy, aby odpoledne byli na Václavském náměstí. Lidé, které potkávali ve Škodovce, se jich ptali, co v té Praze blbnou a co vlastně chtějí. Bylo to až překvapující, jak se tito lidé o nic z toho nezajímali. Děda jim vždy odpověděl, že chtějí pouze svobodné volby, které si každý zaslouží. Ani babička nestála nečinně doma u plotny. Společně s kolegyněmi byly každý den na Václavském náměstí. Babička byla velice radikální a nejraději by stála v prvních řadách, děda vždy ale dbal na to, aby měli v případě potřeby kam utéct. V sobotu 25. a neděli 26. na Letenské pláni už věděli, že jsme vyhráli.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Babička
Třetí nebo čtvrtý den demonstrací, nejsem si teď úplně jistá, jsem se přidala ke svým studentům. Šli jsme na Václavák. Objevili se tam lidé, o kterých jsem věděla, že jsou v exilu, lidé z ciziny, zakázaní písničkáři ze zahraničí. Stála jsem pár metrů od paní Marty Kubišové, která patřila právě mezi tuto skupinu lidí. Zpívala z plných plic před davem lidí a dokázala je úžasně namotivovat. Byl tam také farář Halík nebo herec Pepa Abrhám, se kterým jsem se scházela v divadle.
Z balkónu se diskutovalo o současné situaci, bála jsem se. Všude kolem nás stáli policisti, nikdo nevěděl, jestli náhodou nepřijedou ozbrojenci a nepustí se do nás. Ten, kdo zažil rok 1968, se určitě bál stejně jako já. V roce 68 jsme násilí zažili a každý si to navždy pamatoval. Vtom ale lidé začali cinkat klíči. Byl to snad nejemotivnější moment celé demonstrace. Místo tleskání najednou začaly zvonit klíče. Lidé se nechovali násilně ani nevyhrožovali. Chtěli jen odstoupení vlády, nepožadovali žádné drastické tresty. V momentě, kdy začala vláda s lidmi jednat, se mě zmocnila euforie, nemohla jsem tomu ani uvěřit, bylo to úžasné.

Vláda slibovala, že odstoupí. Připadalo mi, jako kdybych byla celý život zavřená v chlívku a najednou někdo otevřel vrátka, za kterými byl lepší, krásnější svět, naděje. Představa, že mé děti nebudou muset žádat o povolení, aby mohly jednou za deset let na dovolenou do Jugoslávie. Nemohla jsem tomu uvěřit, všechno se to zdálo skoro nemožné.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Práce žáků gymnázia U Balvanu v Jablonci nad Nisou - Sametová revoluce
Zobrazit ostatní části příběhu

Na gymnáziu v Jablonci nad Nisou si připomněli 30. výročí sametové revoluce
V rámci středečního programu jsme zhlédli dva dokumenty: 1989: Z deníku Ivany a Magický hlas rebelky. Po skončení obou filmů jsme si ještě měli možnost povídat o událostech z listopadu 1989 se svými třídními profesory, kteří se často těchto akcí jako studenti zúčastnili. Další den byly do školy pozváni osobnosti, které byly do sametové revoluce zapojeni nebo zkoumají, co přesně se tenkrát dělo.
S tématem projektových dnů ladila i výzdoba školy. Na chodbách jsme si mohli přečíst nejrůznější socialistická hesla, byly zde vylepeny i fotografie z demonstrací a nástěnky pokrývaly nejrůznější plakáty.
„Mám radost, že se škola zapojila a udělala nám takhle zajímavý program. Domnívám se, že studenti by měli vědět, jaký byl život před 30 lety, a měli by být vděční za to, jaký je teď. Za tyto dva dny jsem si leccos uvědomil a spoustu jsem se toho dozvěděl, ať už skrze dokumenty, nebo přímou konfrontací s pamětníky,“ říká k projektu student třetího ročníku Tomáš Hejkal. Myslím, že s jeho názorem souhlasí většina z nás.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Břeclav - rozhovory žáků ZŠ Slovácká - Břeclav s pamětníky
Zobrazit ostatní části příběhu

Anna Černá z 9. B zapsala příběh své maminky MUDr. Renaty Černé
Maminka Renata Černá studovala v době sametové revoluce v 6. ročníku na Lékařské fakultě v Brně. Na školách se přestalo vyučovat. Studenti vytvořili stávkové výbory. Někteří chodili roznášet a rozlepovat letáky do ulic, to dělal i můj taťka Roman Černý. Mamka se svojí babičkou vařila a rozdávala jídlo studentům. Rodiče se zúčastnili i demonstrací studentů v Brně. Bylo tam hodně obyčejných i tajných policistů. Zpočátku lidé chodili na demonstrace s velkým strachem. Demonstrací ale přibývalo, byly skoro každý den. Rodiče pak jeli 17. prosince na demonstraci do Prahy. Pro všechny účastníky byl zdarma vypraven vlak. Václavské náměstí bylo úplně zaplněné lidmi, kteří skandovali protikomunistická hesla, a na všech domech visely plakáty s obrovskými nápisy. Vše nakonec skončilo zvolením nového prezidenta Václava Havla. Ve školách se muselo všechno dohnat, ale učitelé byli o hodně milejší než předtím. Studenti pak už ke své velké radosti nemuseli dělat „zkoušku z politiky“.

Období: Sametová revoluce

Šárka Bartošová z 9. B zapsala vzpomíky svého tatínka Mudr. Jiřího Bartoše
V roce 1989 byl můj táta studentem 3. ročníku Lékařské fakulty UJEP v Brně. O studentských manifestacích v Praze se dozvěděl pouze útržkovitě z rakouské televize a zakázané rozhlasové stanice Hlas Ameriky. 20. listopadu jel do školy a tam zjistil, že v podvečer je svolána studentská demonstrace na Náměstí Svobody. Sešli se předem se svým spolužákem a zjistili, že celé náměstí je obklopeno příslušníky VB a tajnou policií v civilu. Oba dostali velký strach při představě, že je na demonstraci policisté chytí a následně je kvůli tomu vyloučí ze školy. Jejich rodiče nebyli členy KSČ, takže by jim nikdo nepomohl. Rozhodli se jít do studentské restaurace mimo náměstí na kávu a tam vše v klidu probrat. Restaurace byla již zaplněna studenty z různých vysokých škol, většina měla na oblečení trikolóru. Překvapilo je, že většinu tvořily studentky, které byly odhodlány se k demonstraci na náměstí připojit. V tu chvíli se zastyděli a rozhodli se přes veškeré riziko připojit také. Tato první demonstrace proběhla v klidu. Policisté hlídali pořádek a do dění vůbec nezasahovali. V následujících dnech se demonstrace konaly každý den. Ve škole se přestali učit. Na každé fakultě byl vytvořen studentský stávkový výbor. Táta se aktivně zúčastnil vyvěšování revolučních plakátů a spolu s kolegy vyjeli i mimo Brno, aby přesvědčili i další lidi o nutnosti pokojné změny politického režimu naší země.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Martin Matula z 8. A zapsal příběh své maminky Lenky Matulové
Když byla sametová revoluce, bylo mi 14 let a studovala jsem na SEŠ – nyní Obchodní akademii v Břeclavi. O politiku jsem se nezajímala. Věděla jsem o komunistické straně, o tom, že spousta dospělých byla členy, aby mohli třeba k Balatonu. Povinně jsme na 1. máje chodili do průvodu a před tribunou museli volat: „Ať žije KSČ.“ Nebo jsme stáli frontu třeba na toaletní papír a další zboží. O tom, že se něco 17. listopadu děje, jsem se dozvěděla až z večerních zpráv, které mě ten den upoutaly. Vysokoškoláci protestovali proti režimu, vyšli do ulic a policie se je snažila rozehnat obušky. Až další dny jsme se dozvěděli, jak to přesně bylo. To už televize vysílala aktuální záznamy, objevili se chartisté, lidé se shromažďovali v Praze na náměstí. Zpívala Marta Kubišová, mluvil Václav Havel a další. Někteří známí z Břeclavi taky jeli protestovat do Prahy nebo do Brna. I v Břeclavi lidé demonstrovali v podvečer na náměstí a cinkali klíči. Mně se vryl do paměti zážitek z cesty z kina, kde jsem byla s kamarádkou. Kino je vedle náměstí, kde zrovna byla demonstrace, chvilku jsme se tam zastavily, ale musely jsme domů. Cesta vedla kolem policejní budovy a zrovna přijel autobus plný policajtů, měli štíty a obušky. Hrozně jsme se bály, když jsme musely projít kolem nich.

Období: Sametová revoluce

M-klub, Břeclav
Jindřich Kabelka z 8. D zapsal vyprávění svého tatínka Luďka Kabelky
Za komunistů existoval v Břeclavi M-klub, kde se scházeli mladí lidé, většinou středoškoláci, a mezi nimi i můj taťka Luděk. Přestože byl klub nad kancelářemi OV SSM, pořádaly se tam koncerty kapel, které měly tak trochu zakázáno hrát, a dokonce se tam podepisovalo prohlášení Několik vět. Důležitou roli měl M-klub během revoluce, protože tam dorazila z Prahy videokazeta, kde bylo natočeno, co se tam dělo. V televizi se o tom lidé nic nedozvěděli. „Měli jsme kamarády v Praze a snažili jsme se dostat video z událostí do Břeclavi, asi týden po 17. listopadu se nám to podařilo… takže jsme v neděli 26. listopadu 1989 konečně mohli dát do přehrávače v sále kazetu a… přišli i svazáci zespodu… byly to záběry s obušky na náměstí… Bylo to dost deprimující, že někdo bije studenty… No a ti svazáci řekli jen… ,No, nebylo to tak hrozné,‘ a zase šli do svých kanceláří… Byli opravdu divní…“ Poté se v sále M-klubu organizovaly besedy se studenty, kteří přijeli z Prahy, a všichni se dozvídali od samotných účastníků, co se stalo doopravdy.

Nelly Lažová z 8. D zapsala vyprávění své paní učitelky
17. listopadu 1989 jsem byla s dětmi na škole v přírodě v Nekoři. Děti tam jezdily na tři týdny na ozdravný pobyt. Měli jsme pocit, jako když vypukla válka. Byli jsme na odlehlém místě. Zavládl strach, rodiče telefonovali, v tu dobu nebyly mobily. Pevná linka byla pořád obsazená. Nepřipadalo v úvahu, že bychom jeli domů. V televizi běžely zprávy, Lidové milice, policisté útočili, tloukli do demonstrantů, vůbec se nevědělo, co se děje. Byl tam manžel mé kolegyně, měli malé dítě a on je hlídal. Byl policistou od kriminálky a měl zbraň, takže jsme měli jakousi malou pojistku, kdyby na nás někdo zaútočil. Komunistický režim vypadal tak pevný, mysleli jsme, že ho nic nezlomí. Ačkoliv – už předtím určité signály byly. Hlavně v Praze už bylo zřejmé, že se lidem vládnoucí režim nelíbí.
A co se dělo dál?
Když jsme přijeli zpět do školy, vrátili jsme se do starých kolejí. Na základních školách volno nebylo. Studenti středních škol už byli zvaní na různé besedy, chodili i na demonstrace na náměstí. Ti, kteří sympatizovali s novým demokratickým režimem a hrdě se k tomu hlásili, nosili trikolóry. Tady u nás ve škole to taky někdo nosil, většina ale ne, protože někteří učitelé měli strach. Děti občas chyběly ve škole, když jejich rodiče jeli na demonstrace do Prahy nebo do Brna a brali je s sebou. Ve škole se vytvářely skupinky učitelů, které se scházely v jídelně k různým debatám. Byli tam příznivci nového režimu, ale také lidé, kteří ho nenáviděli. Probíhaly tam dost ostré diskuze. I v rodinách se lidi hodně hádali. Na žádné demonstraci jsem nebyla a ani se mi nic zajímavého nestalo. Větší zážitky měli lidé ve větších městech, kde probíhaly velké demonstrace. Většina zodpovědných učitelů opatrně vyčkávala.
Jak velké změny byly ve škole?
Po revoluci se u nás změnili někteří učitelé i ředitel, hlavně ti zarytí komunisté museli odejít. Z velkých škol je třeba poslali na vesnici na malou školu, aby nenapáchali tolik škody novému demokratickému režimu. Říká se: „Když se dělají změny, tak se kácí les,“ a tak to bylo i tady, někdy až nespravedlivé. Bylo zvláštní, že hned po sametové revoluci se ve všech knížkách začalo vyškrtávat všechno socialistické, komunistické. V čítankách jsme měli číst a zároveň škrtat. Nebo když jsme měli ve vlastivědě mapu Československé socialistické republiky, museli jsme přelepit nadpis. Potom chvilku bylo jen Československo, než došlo k rozdělení. Všechno se dělalo s takovým nadšením. Mysleli jsme si, že když to slovo přelepíme nebo dáme pryč, něco se už tím změní. Ale slovem se samozřejmě nezmění nic. Rodiče se na třídních schůzkách ozývali, když ještě někde viselo něco spjaté se socialismem. Na mě stížnosti nebyly.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Tomáš Hyčka z 8. A zapsal vzpomínání svých prarodičů
17. listopad 1989 proběhl ve Valticích nenápadně. Informace se však rozkřikla během následujících dnů díky rádiu a televizi a dostala se až do Valtic. Dědovy pocity byly spíše smíšené, zato babička byla šťastná. Nakonec se děda zúčastnil akce na podporu nových událostí a zakládání Občanského fóra. Postupně se lidé dozvídali podrobnosti o pražských událostech a přidávali se na stranu studentů. V tomto období všichni čekali, že nastane změna k lepšímu, což se postupně naplňovalo.
Babička a děda měli radost, že se otevřely hranice na Západ, ve Valticích zmizely ostnaté a elektrické dráty na hranici s Rakouskem, což byl do té doby nesplnitelný sen. Všichni si mohli svobodně zvolit prezidenta republiky. S velkou radostí a očekáváním šli k prvním volbám.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Aneta Slámová z 8. A zapsala vzpomínku svého dědečka
Můj děda Ladislav Hasík pracoval roce 1989 v JZD Kobylí a s kolegy tam založili Občanské fórum. Scházeli se a přemýšleli, co bude dál, jestli komunisté odstoupí, nebo ne. Jeho bratr v kostele ve Vrbici podepsal u faráře Několik vět, a tak měla rodina obavy, jestli je nebudou komunisté obtěžovat. Stávalo se, že i v noci u nich třeba třikrát zvonili a ptali se: „Co jsi podepsal?“ Pomocníci Veřejné bezpečnosti chtěli dědu vyslýchat. V době událostí 17. listopadu 1989 se děda celé dny díval na televizi a sledoval, co se v Praze děje. Nikdo z rodiny nikdy nebyl na straně komunistů.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Hedvika Psotová - Sametová revoluce
Zobrazit ostatní části příběhu

Na období po sametové revoluci a na vznik Občanského fóra v Tlumačově vzpomíná ing. Hedvika Psotová
Vzpomínat na sametovou revoluci a Občanské fórum v Tlumačově se ukázalo být mnohem těžší, než jsem očekávala. Velice jasné mám vzpomínky na jaro 1968 a následující šok a zklamání z bratrské pomoci. Když jsme se po srpnu sešli jako deváťáci zase ve škole, slibovali jsme si, že nikdy nebudeme jako „oni“. Bohužel, čas nás semlel, někoho víc a někoho míň.

Období: Sametová revoluce

V listopadu 1989 jsme proto sledovali události v Praze s nedůvěrou a obavami. Když se trošku rozjasnilo a doposud vedoucí komunisti se začali chovat obezřetněji, začal blikotat plamínek naděje, že by se snad mohlo něco změnit. Občanské fórum vniklo tak nějak samovolně, vyplynulo z potřeby formovat nějakou opozici do místního zastupitelstva a pokusit se prosadit změny. Jméno Havel pro mě bylo nové, ale i do Tlumačova přijížděli umělci z větších měst a přelévali svou naději do nás. Nejvíce mi utkvěla v paměti beseda o dětech a mládeži. Co dělat, aby učitelé, kteří do té doby poctivě lili do hlaviček našich dětí komunistickou ideologii, změnili nejen slovník, ale hlavně sami sebe a začali budovat ve škole důvěru a otevřenost. Do té doby jsme všichni věděli, že to, co se mluví doma, doma taky zůstane a že ve škole a v práci se lže.
Pracovala jsem v té době ve Státním plemenářském podniku na úseku hospodaření s půdou, a tak jsem byla z pověření OF kooptována do zastupitelstva obce a dostala na starost zemědělskou komisi. Události se vršily jedna za druhou, nový parlament chrlil jeden zákon za druhým a prvotní nadšení pro realizaci společenských změn, majetkových křivd a jejich nápravu velmi rychle vystřídala nutnost prokousat se haldami legislativy a postupovat podle často nedokonalých zákonů. Společně s dalšími kolegy jsme připravili privatizační projekt na projekční sekci státního podniku. Projekt byl sice v Praze schválen, ale hned následujícího dne – v březnu 1991 – jsem dostala výpověď s okamžitou platností a stala jsem se jedním z prvních nezaměstnaných na okrese Zlín. Tehdy mě to dost mrzelo, ale přimělo mě to vyřídit si živnostenský list a začít pracovat na vlastní účet, což dělám s chutí doposud.
Bylo smutné, že bohužel lidé, kteří byli přítomni při násilném združstevňování a následně i při začlenění Tlumačova pod státní statky, se ukázali v mnoha případech jako ti nejaktivnější a nejpotřebnější pro restituce a odškodnění. Některé staré křivdy byly odstraněny, bohužel některé nové zase vznikly.
Postupem času OF vyšumělo, byly založeny nové strany a skřípavě se rozjela parlamentní demokracie.
Protože jsem za totality tvrdě a důsledně odolávala vstupu do KSČ, ani po sametové revoluci jsem už nedokázala do žádné strany vstoupit – už to slovo samotné „strana“ má pro mě velmi hořkou příchuť.
OF zůstává v paměti jako ostrůvek naděje a přátelských vztahů, porozumění a víry v lepší časy.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Práce žáků gymnázia Prachatice - Sametová revoluce
Zobrazit ostatní části příběhu

Fotografie z výstavy Naše revoluce na gymnáziu Prachatice

Výstavu uspořádali žáci gymnázia u příležitosti výročí 17. listopadu.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Česká Lípa, ZŠ Klíč - Sametová revoluce
Zobrazit ostatní části příběhu

Základní školu Klíč navštívil PhDr. Miroslav Hudec, který v České Lípě žije a byl zde během listopadu 1989 aktivní
Co se stalo na Národní třídě jsem se dozvěděl z rádia Svobodná Evropa. Mohli jsme ho poslouchat, protože už asi rok naštěstí nefungovaly rušičky. Na Českolipsku bylo zatím absolutní ticho. Tady byl vojenský prostor a těžila se tu uranová ruda. To byla strategická surovina. Říkalo se tomu „rudý okres“. V ulicích bylo prázdno, šedivo, baráky staré, všude lešení, v České Lípě se ve velkém bouralo, taky v Havlíčkově, v Jiráskově… To bourání pokračovalo až do roku 1989.
V Teplicích se 11. listopadu sešla spousta lidí, nedalo se tam dýchat. Lidi sice dostávali příplatky, ale museli v tom smradu žít. Říkali tomu „smradné“ nebo „pohřebné“. A tak tam došlo k demonstraci. A politici slíbili, že to budou řešit.
Taková předehra listopadových událostí byla ale i v České Lípě, asi měsíc předtím. V osmdesátých letech chtěl Gorbačov reformovat sovětskou ekonomiku i politiku. Chtěl takzvanou perestrojku, jenže na špatných základech i krásný dům spadne. Trochu jsme ale v rámci perestrojky cítili uvolnění, lidé mohli mluvit do chystaných akcí. V České Lípě chtěli přes parčík v Bulharské ulici vést silnici. My jsme si v ochraně přírody ale řekli, že to nechceme. Spojili jsme se se základní školou Pátova a s jejich souhlasem jsme za ně vstoupili do správního řízení. A parčík se podařilo zachránit!

Období: Sametová revoluce

V pondělí 20. listopadu se v České Lípě nedělo ještě absolutně nic. Rudé právo se nás snažilo přesvědčit, že v Praze se shromáždili zlí studenti. Až Mladá Fronta jako první napsala na úvodní stránce úplně něco jiného. Ukazoval jsem ten článek ve městě, když mi argumentovali Rudým Právem.
Nakonec se se mnou radili z odboru školství. Chtěli založit místní OF. Trochu jsme se báli, proslýchalo se, že přijde armáda, byli tu Rusové a Lidové milice. Těch jsme se báli nejvíc. Nakonec už 22. listopadu místní OF zorganizovalo demonstraci na tehdejším Mírovém náměstí v České Lípě. Setkávali jsme se tam i s vysokoškoláky z Prahy. Ti místním lidem, kteří se nebáli, přiváželi letáky a informace.
My z Občanského fóra jsme se scházeli v bývalé manželské poradně na dolním rohu náměstí. Někde jsme se potřebovali radit a tvořit materiály. Zlomový okamžik pro nás nastal 27. listopadu, kdy byla vyhlášena generální stávka. Náměstí bylo od 12 do 14 hodin plné lidí. Sotva se ale rozešli, vystřídala je skupina na podporu komunistů a současného režimu.
Když byla 29. listopadu zrušena Federálním shromážděním vedoucí úloha KSČ, mohli jsme svobodně vydechnout. V městském kině v Bulharské ulici se konalo slavnostní shromáždění Občanského fóra.
Počet lidí, kteří chtěli být členy OF, postupně narůstal. Volali nám ze škol, z podniků, z Uranu, že zakládají místní OF a mají podpisy lidí. Doručovali nám je. To už jsme se scházeli v místnosti v domě číslo 403 v Arbesově ulici. V Koordinačním centru vznikaly pracovní skupiny. Získali jsme dokonce prostor pro vysílání v rozhlase. Měli jsme vždy půlhodinu vysílacího času před programem pro mateřské školky. Naše vysílání bylo zahájeno 14. prosince 1989 a pokračovalo až do května 1990. Tehdy se chystaly první svobodné volby v Československu, a tak jsme naše vysílání ukončili, abychom nebyli v nezasloužené výhodě vůči ostatním vznikajícím stranám.

Podle vyprávění své maminky zapsal Ondřej Šimon Kubíček, 7. A
Gabriela Medwell, moje mamka, se sametové revoluce účastnila sice zpovzdálí, ale (jak sama říká) s velkými emocemi. Tehdy jí bylo čerstvě patnáct let a studovala prvním rokem v Liberci na střední zdravotnické škole. Když v Praze začaly demonstrace, v České Lípě o tom obyvatelé ještě moc nevěděli. Mamka odjela do Liberce do školy a tam to v pondělí začalo žít demonstracemi. Živě si pamatuje, jak se dívali se spolužáky a učiteli z oken jejich školy na demonstranty, studenty liberecké univerzity. Nikdo nevěděl, co se bude dít, a panovala atmosféra strachu. Vedení se rozhodlo školu uzavřít a žáci odjeli domů. Události tohoto významného týdne pak mamka sledovala z bezpečí domova společně s rodiči. Její starší bratr Michal se demonstrací účastnil přímo, protože byl tehdy studentem Vysoké školy ekonomické. Pravidelně telefonoval domů, a tak už koncem týdne mamka i babička s dědou věděli, že doba komunismu, nesvobody a bezpráví končí. Pak se mamka vrátila do Liberce, kde strávila několik zbývajících týdnů do Vánoc s ostatními studenty spíš diskuzemi než výukou. Sledovali televizní přenosy a přemýšleli nad budoucností. Pro moji mamku toto období také znamenalo začátek jejího působení v mezinárodních vodách. Začala se intenzivně věnovat angličtině a okolnímu světu. Nebylo to snadné, protože ještě neexistoval internet a v knihovnách nebyly dostupné anglické knihy ani časopisy. Vše se ale velmi rychle měnilo k lepšímu. Posledních 20 let se mamka věnuje vzdělávání dětí a mládeže, ústředními tématy a hodnotami jejího pedagogického působení jsou demokracie, rovnost, solidarita, tolerance a občanská angažovanost. Hodnoty, které vyzdvihoval i náš prezident Václav Havel a s ním i představitelé současné Evropské unie. Není divu, že mamčin nejoblíbenější citát, který žije každý den, pochází právě od Václava Havla: „Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

svědectví příbuzných a známých žáků ZŠ Suchdol nad Odrou - Sametová revoluce
Zobrazit ostatní části příběhu

„Revoluce změnila můj život docela zásadně. Jsem moc rád, že ke změně režimu došlo, i když to s naší demokracií a svobodou také není ideální, ale podle mého názoru si žijeme velmi dobře, můžeme svobodně konat, cestovat, vyjadřovat se, občansky sdružovat, svobodně volit. Tyto svobody a demokracii je třeba bránit a hlídat. Rozhodně bych nechtěl nikdy vrátit totalitní komunistický režim, který ve své podstatě ničil životy a osudy, lidi zastrašoval, hlídal a omezoval.“

Iveta Janíková, 49 let
17. listopad 1989 byl pátek a já v té době studovala první ročník Vysoké školy veterinární v Brně. A přesně vím, co jsem dělala v pátek večer. Učila se na politický předmět dějiny dělnického hnutí „Třetí internacionálu“ a psala nesmyslný několikastránkový „výcuc“ z knihy na pondělní hodinu. Večer jsme šli koukat na zprávy s tím, že v Praze probíhají první shromáždění. Zprávy v televizi byly dosti nepřehledné…“
„…Založili jsme tiskové centrum ART PRESS, kde jsme starými metodami sítotisku (počítač měl tehdy málokterý student) množili letáky a zprávy, ke kterým jsme se dostali.“
„…Rozděleni do skupin jsme vlaky vyjížděli do okolních měst a vesnic Brněnska šířit informace. Dodnes považuji za nepopsatelný zážitek, když člověk stál na pódiu kulturáku a „per hubam“ předával informace o aktuálním dění. V jednom z prvních dnů, kdy jsem se svou spolužačkou v okolí Brněnského výstaviště vylepovala v noci letáky, k nám dojelo auto, z něj vystoupili studenti z Prahy, kteří dále nad ránem pokračovali do Ostravy na Vysokou školu báňskou, distribuovali noviny, měli s sebou Svobodné slovo a Mladou frontu, které jako jedny z prvních začaly obšírněji a pravdivě informovat o tom, co se děje. Noviny sice šly v Praze do tisku, ale jejich šíření komplikovaly překážky a zákazy jejich distribuce. Studenti proto tisk nad ránem rozváželi, protože se ten den v republice objevil pouze sporadicky.
Při předávání novin nás „odchytila“ Veřejná bezpečnost. Legitimovali nás, pečlivě si nás zapsali a mám za to, že kdyby vše tehdy dopadlo jinak, určitě bych i já už za sebou měla nějakou zkušenost z vězení za šíření nepovolených novin… Uff. Pak už jsem se tedy nebála, zaregistrovaná jako živel jsem už byla…“
„…Každá doba přináší své, ani teď nemusíme být se vším spokojení, ale musím říci, že změny, které 17. listopad nastartoval, byly velké, a taková ta zvláštní euforie a radost byla cítit na každém kroku. Jsem ráda, že jsem v té době byla zrovna studentkou, zažila strach, euforii, chaos i úlevu, to vše dohromady, a že to vše nyní můžu s komentářem u televize říci i svému synovi.“

Období: Sametová revoluce

Luděk Nebl, 44 let
Byl jsem vychován podle tehdejších idejí, proto jsem si zpočátku myslel: „Co to vlastně ti studenti chtějí?“ Postupem času jsem se dozvěděl pravdu, a proto si myslím, že je vše v pořádku, a jsem spokojen. I přes jisté problémy jsem přesvědčen, že se máme lépe, a přál bych si, abychom si všeho více vážili.

Babička
Babička převratu moc nerozuměla, nestarala se o politiku. Byla zvědavá, co ta změna přinese. Nijak se jí ale nepřevrátil život, stále pokračovala ve své práci a starala se o domácnost.

Mgr. Pavel Vala, DiS., učitel, kosmopolita, humanista a zdravý blázen, 39 let
„V době revoluce mi bylo 9 let. Byl jsem třídním předsedou Pionýra, sestra pionýrskou předsedkyní všech tříd. Mamka byla vedoucí Pionýra, taťka vedoucím školních kroužků „bikros“ a „střelecký kroužek“, do kterých jsem chodil hlavně proto, abych mu udělal radost, i když mě to asi i bavilo a dodnes baví (kolo a „nezabíjecí“ střílení). Děda byl stíhacím pilotem Československé lidové armády, babička ženou v domácnosti po krátké kariéře pilotky. Řekl bych, že jsem díky tomu všemu měl perfektní kádrový profil a čekala mě zářná budoucnost, někdy ze srandy říkám, že mi revoluce zničila kariéru, třeba bych byl dneska velké zvíře…“
„Studentské demonstrace jsem viděl jen v televizi a chápal je tak, jak nám to podávala televize, možná i rodiče (?): nějací problémoví (zlí) lidé dělají v Praze nepořádek a (dobrá) policie se snaží jim v tom zabránit. Nechápal jsem, proč proti nim nasazují i vodní děla, když voda člověku přece nic neudělá. Ten obraz mi možná trochu nabourali spolužáci druhý den ve škole, protože jsme o tom nějak diskutovali, ale jediné, co si z té diskuse pamatuju, je, že jsme se nakonec shodli především na tom, že nejvíc debilní je, že kdo nebyl včera ve škole, byl omluven, aniž bychom to mohli využít i my (což ani nešlo, protože nikdo nemohl dopředu vědět, že absence ze 17. 11. bude automaticky omluvena, pokud to vůbec byla pravda, možná šlo o nějaký tehdejší školácký hoax). Každopádně si ještě pamatuju, že jsme tehdy brali zrovna druhou světovou válku a že nám učitel jeden týden vykládal, že nás osvobodili Rusové, a druhý už nám vysvětloval, že nás vlastně osvobodili i Američani, že nás to ale nesměl učit.“
„Jsem nesmírně rád, že máme demokracii, a to i za cenu všech jejích negativních aspektů. Přijde mi celkem výstižné přirovnávat tehdejší komunismus k dětství, případně k najedenému ptáčkovi v kleci. Raději budu ptáčkem v lese, ohroženým dravci a nuceným opatřit si sám potravu, leč svobodným. Stejně tak budu raději dospělý, už nezávislý na péči maminky a tatínka (tj. vše kontrolujícího státu), zodpovědný sám za sebe.“
„…Chci si číst, co budu chtít, svobodně říkat svůj názor, aniž by mě za to zavřeli, studovat a pracovat, kde chci, chci jezdit, kam budu chtít, chci mít dlouhé vlasy a libovolný zjev, aniž bych za to dostal nakládačku od policie nebo vyhazov z práce či školy, a další spoustu „samozřejmých“ věcí, které tehdy nebyly ,normální‘.“

děda Mirek, 67 let
„Na vesnici se pád socialismu tolik neřešil a neprožíval. Za každé doby je potřeba nakrmit obyvatelstvo: to byl prvořadý úkol zemědělců. Byla to doba napětí a očekávání. Mohli jsme začít cestovat a svobodně rozhodovat, co budeme dělat.“

rotný v záloze
„17. listopadu 1989 jsem trávil v základní vojenské službě u letectva a strážní ochrany Mošnov. Od prvního dne sametové revoluce jsme byli nadřízenými dezinformováni o dění za branami kasáren (nevěděli jsme, co se děje). Strážním jednotkám byla odebrána ostrá munice, do služeb se chodilo se slepou municí. Tento stav trval cca tři dny, než velitelství začalo uvolňovat informace o probíhající sametové revoluci. Po dnech nejistoty si mnoho vojáků základní vojenské služby oddychlo od napětí posledních dnů, i když chování mnoha nadřízených neodpovídalo probíhajícímu dění v civilním sektoru. Po týdenní euforii se život v kasárnách vrátil do běžného života a k povinnostem vojáků základní vojenské služby.“

K. Zajoncová
„Bylo mi patnáct. Nastoupila jsem na střední školu a prožívala období plné zásadních změn. V tom věku jsem si ještě moc neuvědomovala, jaký vliv na můj život to bude mít, protože jsem ještě nedokázala tak přemýšlet. S přibývajícím věkem jsem zjistila, že můj život je svobodnější a mám více možností než mí rodiče. Jen mám pocit, že svoboda lidí je vykoupena určitou nesvobodou státu. Nastavení sociálního systému a neochota lidí převzít zodpovědnost za svou svobodu stojí stát nemálo na sociálních dávkách. Nemyslím staré či nemocné, myslím tím ty, kteří mohou pracovat a nechtějí. Dnes, o 30 let starší, si myslím, že svoboda je úžasná věc pro každého, kdo je ochotný žít jako slušný člověk, zodpovídající za svůj život.“

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

ZŠ Karlovy Vary, Konečná - Sebrané vzpomínky žáků 9. A s pamětníky, ZŠ Konečná - Karlovy Vary
Zobrazit ostatní části příběhu

Můj táta Martin Uxa
Máma byla mladá. Táta se zúčastnil všech demonstrací v roce 1989. Při největší demonstraci před Thermálem ozvučil svým klávesovým combem řečníky Občanského fóra.

Moje mamka Klára Mikšovská
Moje mamka chodila demonstrovat.

Moje matka Kateřina Gločková
Moje matka byla na demonstraci v Karlových Varech u pošty.

Období: Sametová revoluce

Můj táta Vladimír Šuma
„Věděl jsem, že se děje velká věc. Problém byl ale v tom, že ještě neexistovaly moc telefony, takže jsme věděli všechno později než lidé z Prahy. Každopádně člověk věděl, že se děje něco velkého a doufal, že se bude mít o něco lépe."

Maminka
Moje maminka v té době žila na Ukrajině a ani nevěděla, že nějaká demonstrace byla.

Můj táta
Období sametové revoluce nebyly pro mého tátu obyčejné dny. S kamarády vyráběli různé plakáty a zúčastňovali se různých akcí a byli i na velké demonstraci před hlavní poštou. Vyprávěl mi, jak hrozně lehké je dnes si objednat kalhoty, ale dříve to bylo těžké. Chodil třeba od 5 do 7 hodin rána stát před krám, dokud neotevřeli.

Můj otec
Vzpomínal na jednu z demonstrací v Karlových Varech. Překvapilo ho, že všichni studenti volají „Havel na Hrad“. Ve školách bylo studentům vnucováno, že Václav Havel je zločinec a kriminálník. Divil se tedy, proč by někdo dobrovolně chtěl za prezidenta zločince. Později se však dozvěděl, z jakého důvodu se pořádají demonstrace a proč hochtějí za prezidenta. Také k nim na školu přišli studenti z vysokých škol celou situaci objasnit a můj otec se zúčastnil co nejvíce demonstrací.

Babička
Moje babička o ničem nevěděla. Šla po městě a viděla, že všichni cinkají klíčema a nemohla projít, tak zůstala stát a čekala, až se cesta uvolní. Až den na to zjistila, co se dělo.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Gymnázium Svitavy - Rozhovory s pamětníky studentů kvinty A gymnázia Svitavy
Zobrazit ostatní části příběhu

Jan Keller, farář
Jak jste prožíval dobu před sametovou revolucí?
Před sametovou revolucí jsem prožil školní a studentská léta a také přes dvacet let rodinného a pracovního života. Věděli jsme, že žijeme v nedemokratické republice, kde se vyžaduje víc slepá poslušnost, loajalita, souhlasný postoj a třeba i podlézavost než pravdomluvnost, solidarita, lidskost. Proto i náboženství se dostalo v této republice na černou listinu. Věděli jsme, co je špatné a co dobré, a snažili jsme se držet toho dobrého a k dobrému vést i druhé.
Jak se Vám v té době dařilo ve vašem povolání? Mohl jste dělat, co jste chtěl?
Manželka se kvůli mé práci musela vzdát práce v loutkovém filmu. Odešla se mnou daleko od Prahy. A tam zase z ideologických důvodů, tedy z důvodů komunistického nepřejícného vedení, nemohla pracovat třeba ve škole nebo v lidušce jako výtvarná učitelka. Já své povolání mohl vykonávat, ale jen do doby, než se komunistickým úřadům má práce, především mezi mladými lidmi, znelíbila a vzali mi souhlas k vykonávání farářské činnosti. Ani potom jsem nemohl dělat cokoliv, nenechali mě tam, kde bych byl v práci mezi lidmi. Vyhodili mě z nemocnice, kde jsem pracoval jako pomocník, z obchodu, kde jsem měl prodávat.
Jaký jste měl pocit, když se stal prezidentem Václav Havel?
No, to zavládla úžasná nálada a vědomí, že se prezidentem stává ten, kdo k tomu má všechny předpoklady, především charakterové a pak i kulturní, vzdělanostní. Bylo to jasné znamení, že komunistická vláda skončila.
Jak Vám doba komunismu ztěžovala běžný život?
Lidský život bývá ztěžován při různých příležitostech a různými způsoby. A pokud přijde nějaký problém, který za to stojí, tak si jím život ztížit nechám, respektive to chápu jako dobré a smysluplné naplnění života. A tehdy to za to stálo!

Období: Sametová revoluce

Blanka Šefrnová, herečka
Jak jste prožívala dobu sametové revoluce?
Pro mě to začalo už Palachovým týdnem, už v lednu roku 1989. Bylo to velice kruté, policie vodními děly zmasakrovala lidi, kteří manifestovali na Palachovu památku. V televizi se o tom samozřejmě nemluvilo. Já jsem o tom věděla, protože moje velká kamarádka Mirka Vydrová, herečka, byla obětí této události. Měla vážné psychické problémy a musela se pak léčit 3–4 roky. Tím to pro mě tedy začalo.
V září 1989 jsme hráli v Salzburgu a poslouchali v rádiu o obrovských manifestacích a průvodech v Maďarsku. Byli jsme úplně u vytržení, protože u nás byl v té chvíli úplný klid, jako by se nic nedělo. Tam pochodovaly masy lidí a my to všechno s napětím pozorovali.
No a 17. listopad? My jsme měli těsně předtím premiéru hry Hamlet, šlo o loutkové divadlo a bylo to hodně protirežimní. Těsně před revolucí jsme vystupovali na festivalu u Hradce Králové u Libčan na festivalu loutkového divadla, kde zrovna ten rok zasedala velmi významná porota – lidi z divadla Drak a profesoři z DAMU. Oni na to koukali, a když jsme dohráli, tak nám říkali: „Komu to chcete teď hrát? To je nehratelné, to vám zakážou!” A my jim na to odpověděli, že to riskneme. Uplynuly tři hodiny a právě těmto lidem volali studenti z DAMU, že v Praze je zle, že se manifestovalo, že je na DAMU stávka. Mám dojem, že stávce říkali okupační, školu studenti prostě obsadili. Můj muž Karel kvůli tomu přijel z lázní, pak si jel zpátky pouze sbalit a léčbu tam neukončil. Jel hned do Svitav, zapojil se do městského dění a do Občanského fóra. Měl tady přátele, například Jirku Brýdla, pozdějšího starostu, se kterým byl v kontaktu. No a pro mě to vlastně pokračovalo tak, že jsem seděla třicet centimetrů před televizorem, kde přenášeli obrovské manifestace. De facto jsem skoro zrušila Vánoce. Vím, že jsme tenkrát skoro nepekli, neuklidili, jen jsme s obrovským napětím pozorovali manifestace. Dneska nikdo neví, jaké to bylo. Ani náhodou to nebylo tak, že by ze dne na den bylo všechno vyřešeno. Lidé, kteří tu stávku přebrali, celý štáb kolem Havla, museli své cíle probojovávat krůček za krůčkem. Byly to těžké boje. Volali nám o tom kamarádi z Prahy a přenášeli to i v televizi. Byli jsme v obrovském napětí, kdykoliv se to mohlo zvrtnout. Všichni jsme měli strašný strach, protože jsme zažili rok 1968.
Takže takhle vypadala moje sametová revoluce. Seděla jsem kousek od televize až do doby, než bylo jasné, že se to zvládlo, že komunisti odstoupili. Škoda jen, že se nezakázala komunistická strana, to je velká škoda.

Mgr. Libuše Vévodová organizovala listopadovou revoluci ve Svitavách. Byla ve stávkovém výboru a později i v OF.
Před rokem 1989 chodila do práce, neměla problémy s StB, ale i tak to pro ni byla doba nepříjemná. „Prostě jsem cítila, že něco je špatně, že něco je hodně špatně. Ale abych to pojmenovala, abych řekla konkrétně tohle, tohle, tohle… Bylo to špatně prostě celý – zaměstnání, kultura, náměstí, obchody. Všude jste cítili prostě takovou nějakou nespravedlnost.“
Atmosféra v období 17. listopadu byla hodně revoluční. Ve Svitavách se ale ze začátku nedělo nic. Podle paní Vévodové to bylo hlavně kvůli špatným zkušenostem z roku 1968, kdy jakákoliv revolta byla potlačena zbraněmi. „Vlastně se čekalo, co bude. Lidé byli změně režimu nakloněni, ale ti, co se chtěli projevit, jezdili jinam, nejvíce do Prahy, Brna a Pardubic. Většinou podle toho, kde pracovali nebo studovali. Díky nim se sem dostaly samizdatové Lidové noviny, petice za propuštění Václava Havla apod.“
Svitavskou revoluci hodně ovlivnila brněnská herecká scéna, třeba herecký spolek – rodina Váňových, herečka Eva Holubová nebo Jiří Břeněk, zakladatel skupiny Čechomor, který ze Svitav pocházel.
V Praze probíhaly každý večer demonstrace, divadelní debaty, ale ve Svitavách zatím k ničemu nedocházelo. Paní Vévodová vzpomíná: „Jestli se čekalo, že někdo něco někde, nebo jestli se do toho opravdu lidem nechtělo, těžko říct. Já jsem se tehdy zúčastnila brněnské demonstrace v týdnu po 17. listopadu a ta mě fascinovala. Tolik lidí pohromadě, kteří jsou naladěni na stejnou vlnu, jsem zažila poprvé v životě. Takové to úplné bytostné sepětí obrovského davu lidí, kteří jdou za dobrou věcí.“
Ve Svitavách se ale nic nedělo. „Když jsem po této demonstraci přišla do Svitavanu (dnešní Andělská kavárna), kde měla probíhat zábava, snažili jsme se s bývalým manželem lidem říct, že teď není vhodná doba na tancovačky, že se dějí převratné věci. Lidé ale neprojevili žádný zájem a řekli nám něco v tom duchu, ať jim nekazíme veselost.“
V sobotu ráno šel bývalý manžel paní Vévodové s dětmi na náměstí a tam už se začali u morového sloupu sdružovat lidé. A křičeli hesla jako: „Přijďte všichni večer sem, potáhneme na KSČ!“ „A protože ta demonstrace síly lidu měla být poklidná, měla být patřičná, lidé měli naopak ukázat své lepší já… představa, že všude budou ukazovat lepší já, a ve Svitavách potáhnou na KSČ, nás doma všechny dost vyděsila. Rozhodli jsme se, že musíme na to náměstí dovézt někoho, kdo už v tom dění je a má co říct. Takže sestra zavolala svým známým hercům do brněnského divadla, jestli by si neudělali večer chvilku času na Svitavy. A protože v divadle tenkrát hrála, možná stále hraje paní Hlaváčková, která pocházela ze Svitav, opravdu přijeli,“ dodává paní Vévodová.
Přišli tedy večer k morovému sloupu, kde už byl dav lidí. Závěrem setkání bylo řečeno: „Zítra večer znovu tady a ve větším počtu!“ Od té doby byla paní Vévodová jedna z členů stávkového výboru. „Takže tím to začalo a pak už jsme se skutečně scházeli každý večer. A pak už jsme se upozadili a na pódiu potom zůstali moderátoři. Ale informace a postup jsme dostávali z Brna od vysokoškoláků – buď se pro to jezdilo, nebo to vozili. Dostávali jsme z Prahy ze Špalíčku nějaké informace, protože jsme byli kontaktní telefonní číslo. No a pak už to tak nějak samo plynulo k lepšímu. Poté, co KSČ zrušilo 4. článek ústavy, což vlastně byla její vedoucí úloha ve státě, už bylo všechno snazší – a když se slíbilo, že se na lidi nepošlou tanky. Tak už to byl prostě takový pocit svobody projevu.“
Skupina demonstrantů se začala rozrůstat okamžitě, když se objevil tahoun, který by ji vedl. „Oni chtěli změnu, my jsme chtěli změnu, vzájemně jsme si to sdělovali.“ Začala se konat setkání ve starém divadle. Dialogy s lidmi, lidé z hlediště mohli klást otázky lidem na pódiu. Přijíždělo sem mnoho známých lidí (z pražského OF), jako např. Petr Čepek, nynější biskup Václav Malý, Jiří Dienstbier, Petr Pithart, Jan Sokol… „No prostě hvězdy české politické scény. A za to jsem taky hrozně vděčná, že jsme se s těmi lidmi mohli potkat, že jsme s nimi mohli mluvit.“
Ptali jsme se paní Vévodové, jaký měla pocit, když na post prezidenta nastoupil Václav Havel. „Byl to neskutečný pocit euforie. Prostě, když celý život na vás budou sypat DDT, jak říkal tuším pan Werich – když na mravence od narození budou sypat DDT, tak oni si zvyknou. A tady to tak bylo. A když se pak najednou můžete nadechnout, všechno je nádherný. Všechno: když – ze sdělovacích prostředků nezní závěry sjezdu KSČ ani KSSS a najednou tam sedí člověk, který mluví normálně. Neskutečný pocit. A ještě když ten svůj projev zakončí tuším, slovy: Dovedu tuto zemi ke svobodným volbám.“
Závěrem našeho rozhovoru paní Vévodová řekla: „Myslím si, že když nic jiného, tak vy si už svobodu vzít nenecháte. A kdyby vám ji někdo bral, že budete dělat hodně velký cirkus. Tak už jenom to je pozitivní, že jsme měli možnost vás těch 25 let vychovávat k tomu, abyste si bránili svoje práva a svoji svobodu.“

Mgr. Petra Jeřábková
Jak jste prožívala dobu před sametovou revolucí?
Sametovou revoluci jsem zažila, když mi bylo 15 let a chodila jsem do druhého ročníku gymnázia ve Svitavách. O politiku jsem se do té doby příliš nezajímala, doma jsme o ní nemluvili. Krátce po událostech 17. listopadu 1989 k nám do školy začali přijíždět studenti z vysokých škol, aby nás informovali o dění v Praze. Scházeli jsme se v tělocvičně a pamatuji si, že se o nás mnozí učitelé báli, nevěděli zpočátku, jak se situace bude vyvíjet. Postupně jsme se všichni nadchli sledováním politického dění.
Jsem ráda, že do mého života zasáhla revoluce poměrně brzy. Po revoluci se začalo školství měnit, např. byla zrušena povinná maturita z ruského jazyka a já mohla maturovat z němčiny. I v osnovách dějepisu a občanské výchovy došlo k velkým změnám. Začaly se nám otevírat možnosti cestovat.
Jaký jste měla pocit, když byl Václav Havel zvolen prezidentem?
V té době jsem cítila velkou euforií. Lidé začali aktivně sledovat politické dění a vlna nadšení a optimismu, která se šířila společností, byla nakažlivá.
Jaké komplikace v běžném životě jste vnímala za komunistického režimu?
Ve škole jsme měli jediný cizí jazyk, a tím byla ruština. Vybavuje se mi dějepis v 8. třídě, kdy jsme se učili historii z pohledu tehdejšího režimu, např. o tzv. Vítězném únoru 1948 v Československu. Všichni jsme museli být členy pionýrské organizace.
Každoročně 1. května byla povinná účast v prvomájovém průvodu. Bydlela jsem v Moravské Chrastové. U nás tento den probíhal tak, že ráno začala z místního rozhlasu hrát hudba a zvala nás do průvodu. Shromáždili jsme se s mávátky v areálu Hedvy a průvodem došli na hřiště do Březové nad Svitavou, kde jsme se spojili s průvodem lidí z Březové nad Svitavou a vyslechli jsme si projevy, např. i člena sovětské posádky v Květné. Nepamatuji se, že bychom to dělali s nadšením, většina měla jinou představu o trávení volného dne, ale učitelé kontrolovali docházku.
V době před revolucí bylo velmi obtížné cestovat na Západ. Měli jsme rodinu v západním Německu a pamatuji si, že když k nám přijeli, bylo to velice vzácné a loučení dojemné. Nikdy jsme nevěděli, kdy a vlastně jestli vůbec bude nějaké příště. Když k nám přijeli, byli jsme nadšení, že nám přivezli ovoce, kakao nebo třeba nutellu. Takové zboží u nás nebylo k dostání.
Běžný život omezoval nedostatek zboží včetně zboží denní potřeby jako toaletní papír nebo vložky. Pamatuji si také, jak se stály fronty před místním obchodem na domácí potřeby, když měli dostat zboží. Lidé stáli ve frontě třeba i přes noc, a to ještě s nejistým výsledkem. Nikdy se nevědělo, co za zboží zrovna bude. My jsme zažili velmi dobrodružné shánění barevné televize. Jeli jsme pro ni do Brna. Přišli jsme do obchodu, kde byla jediná volná televize s rezervací do 17 hodin ten den. Zbytek dne jsme se u televize střídali a chvíli po 17. hodině jsme si ji koupili a vítězně si ji odvezli vlakem domů.
Proč si myslíte, že je dobré se k této historii vracet? Proč by se o tom mělo, či nemělo mluvit?
Jsem ráda, že jsem sametovou revoluci prožila relativně mladá a většinu svého života žiji ve svobodné společnosti. Naplňuje mě to vděčností, možná o to větší, že jsem poznala i období nesvobody. O historii by se mělo mluvit i z toho důvodu, aby vaše a žádné další generace neprožily něco podobného.

Marta Kellerová
Jak jste prožívala dobu před sametovou revolucí?
S beznadějí a se smutkem, s nemožností vídat se s rodiči v emigraci.
Jak se v té dobře dařilo ve Vašem povolání? Mohla jste dělat, co jste chtěla?
Můj muž nesměl dělat faráře, což je jeho profese, mohl dělat jen topiče, já uklízečku.
Jaký jste měla pocit, když se stal prezidentem Václav Havel?
Radost, zadostiučinění a naději.
Jak Vám doba komunismu ztěžovala běžný život?
Nedostatek nejběžnějších věcí, toaletního papíru, dámských hygienických potřeb, čerstvé zeleniny. Výchova dětí ve schizofrenním prostředí – doma se mluvilo o politice a společenském dění úplně jinak než ve škole.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Práce žáků historického semináře ZŠ Sv. Čecha - Sametová revoluce v Chocni
Zobrazit ostatní části příběhu

Žáci historického semináře ZŠ Sv. Čecha v Chocni vytvořili film a publikaci o roku 1989 v jejich městě.

Film Rok 1989 v Chocni
V první části snímku pamětníci vzpomínají na sametovou revoluci obecně a v druhé části na sametovou revoluci přímo v Chocni. Ke zhlédnutí na:
https://www.youtube.com/watch?v=hoyxXREJmWM

Publikace „Rok 1989 v Chocni. Od normalizace k sametové revoluci“
- příspěvky žáků o životě v období normalizace,
- vzpomínky pamětníků na období normalizace a na sametovou revoluci,
- fotografie z průběhu sametové revoluce v našem městě.

Na projektu žáci spolupracovali s Orlickým muzeem v Chocni a Státním oblastním archivem v Zámrsku – Státním okresním archivem Ústí nad Orlicí.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Milan Kmínek - Trampem za všech okolností
Zobrazit ostatní části příběhu

„Bylo nás asi osm, dvanáct až čtrnáctiletých kluků, když jsme se rozhodli, že začneme jako trampové vyjíždět ven,“ vzpomíná pan Milan Kmínek. „Sehnali jsme si ruksaky, deky, celty a vyráželi jsme na neděli do okolí Litomyšle. Nejprve jsme jezdili jako trampští samotáři. Postupně se na nás nabalili další, mohlo jich být tak patnáct. V sobotu jsme se po práci sbalili a řekli si: jedeme tam a tam.

Období: 60. léta a pražské jaro
Vytipovávali jsme si takové odlehlé fleky, kde byla voda (potok, studánka), co nejdál od lidí. Tam se blblo, zápasilo se, soutěžilo v různých hrách. Zkrátka velká sranda. Vařit jsme si museli sami. Někdo vozil pánev, někdo ešus. Ze začátku jsme používali i kotlík, jenže ten se ukázal zbytečně velký. Každý přinesl nějaké jídlo – rybičky, kus chleba, cibuli, špek, to byl takový ten základ. Jezdili jsme nejprve po východních Čechách – do Orlických hor, ty pro nás byly nejblíž, do Jizerek, do Jeseníků… Časem po celé republice.“

Když kamarádi založili trampskou osadu Sacramento, jednu z prvních na Litomyšlsku, neobešlo se to bez zvláštností. Myšlenka svobody a volnosti byla silnější než prvorepubliková tradice: „Nezvolili jsme si šerifa. Protože my jsme byli demokrati. Řekli jsme si, že to je vlastně despota, a že ho tím pádem nepotřebujeme. V časopise Tramp, který se prodával po celé republice, o nás psali jako o raritě. Nám to ale vyhovovalo. Pět kluků třeba řeklo jedem tam, kam jedeš ty, tam je to fakt dobrý, přesvědčili ty ostatní, všichni se sbalili a vyrazilo se třeba do Adršpachu. Typickou osadu s chatičkama jsme taky neměli. My jsme byli takový divoký trampové. Jednou jsme jeli támhle, podruhý támhle. Bylo to nádherně svobodný, volný. Ani s holkama jsme to ze začátku netáhli. Přidávaly se k nám později. Jenže s nimi se nám to začalo hýbat nějak divně, i když jsme se snažili. Ženský zkrátka nejsou kluci. Pět chlapů se domluví, ale dvě ženský ne. To je dokázaný.“

Období: 60. léta a pražské jaro

Fotogalerie k příběhu
- 60. léta 1/4
ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Když přišel 21. srpen 1968, vykonával Milan Kmínek v Plzni základní vojenskou službu. „Vracel jsem se v noci tak mezi desátou a jedenáctou z vycházky a zaujalo mě, jak kolem furt jezdily džípy. Ty vojenský gazíky. Říkal jsem si, co se děje, to bude nějaký cvičení. Chlapče, hurá do kasáren. Tam jsem zalehl na cimře a asi v pět hodin ráno nás budili. ,Hoši, jsme přepadený.‘

Období: 60. léta a pražské jaro

Samozřejmě čelisti dolů, oči z hlavy ven, co se to děje? Říkali: ,Jsou tady Rusáci.‘ Nechápal jsem. Rusáci? Proč by nás přepadávali Rusáci? To je nějaká kravina. Pak zase, že to jsou Poláci, Bulhaři, Maďaři – tyhle národy. Ze začátku jsme tomu nevěřili. Jenže dopoledne se u kasáren objevil nějaký plukovník. Chtěl mluvit s naším vedením. Tak náš velitel rozkázal, aby do brány najely dva tanky. Všichni jsme vyfasovali samopaly, do čtyř zásobníků, co jsme nosívali, ostrý náboje. Ruksaky jsme měli na postelích, spali jsme oblečený a čekali, co bude. Asi za týden nám to všechno vzali a v kasárnách zavládla pohoda. Důstojníky jste nemuseli zdravit, na to se kašlalo. Říkali jsme jim: ,K čemu tady jsme? Pusťte nás domů, armádu přece nepotřebujeme, když nás tady teď brání tihle.‘ A na podzim nás opravdu všechny poslali domů, akorát naši bažanti tam zůstali.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Na vandr, jak se jinak říká trampskému toulání se po přírodě, se nosily většinou dva nože. Jeden delší pevný a malý „zavírák“. „Pevný na to, když jsme potřebovali vyrobit polínko nebo upravit klacek, zavírací třeba na chleba,“ vysvětluje Milan Kmínek. „Pro nás byl druhý nůž nesmírně důležitý. Policajt totiž rozevřel při kontrole ruku, vzal ten větší nůž, položil si ho na ni, řekl: ,Ten je delší než dlaň,‘ a okamžitě ho zabavil jako možnou zbraň. Bez nějakých potvrzení či náhrad. Ten nůž byl prostě jeho.“

Období: Normalizace
Součástí trampského života jsou potlachy, setkání kamarádů někde v lese. Písničky, vtipy, soutěže ve zvláštních „sportech“ – třeba v hodu kládou. „Pro komanče, jak jsme říkali komunistům, byly potlachy jasné hnízdo nepřátel režimu. A tak nám nařídili, že je to vlastně shromáždění a na to je třeba mít úřední povolení. Pamatuju se, jak naše Sacramento chystalo ve Vranicích potlach k výročí založení osady. Rozeslali jsme pozvánky, kamarád Bambus s tím jel na pionýru až do Chrudimi na velitelství Veřejné bezpečnosti. Výroční oheň nahlásil, oni říkali ano, dali mu potvrzení, razítko, že s tím souhlasí, kdyby přišli na kontrolu litomyšlský nebo svitavský. Začal potlach a my jsme na kopci nad lesem slyšeli ,vejtřasky‘. Celou noc byli v Jarošově nad naším údolím připravení vojáci, milicionáři a policisti, že kdyby se něco schrustlo, sjedou dolů a rozeženou nás. Naštěstí se nedočkali. Ovšem zažil jsem i takové potlachy, kdy opravdu až k ohni přijela armáda s policajtama, vzali obušky, a: ,Rozejděte se, nebo vás vyženeme z lesa!‘ Pak se na nás vrhli a mlátili nás hlava nehlava, až se to všechno rozprchlo. Pamatuju to z Jetřichovic u Děčína, z Brd, z Brandýsa, z Klopot…“

Období: Normalizace

Fotogalerie k příběhu
- Vztyčování vlajky osady Mimo zákon a Liščí vrch - 1970 1/1
ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Komunistická moc by trampy ráda zrušila, rozpustila, zakázala. Jenže to tak docela nešlo, neměli totiž žádnou organizaci. Milan Kmínek vzpomíná: „Někdy ve 2. polovině 70. let byla v Litomyšli ve Smetanově domě obrovská komunistická schůze, nejmíň okresní. Bydlel jsem už tenkrát proti Smetanovu domu, z balkonu jsem viděl jako dneska přímo na něj,“ ukazuje rukou z okna. „A hádejte, co udělali policajti. Zabušili u mě na dveře dva z té jejich estébácké mašiny a říkali: ,Jdeš s náma za náčelníkem.‘ ,Já jsem nic neproved. Co po mně chcete?‘ ,Mlč, jdeš s náma.‘

Období: Normalizace
Tak mě odvezli autem a nechali mě dusit na chodbě u nich na velitelství ve vlastní šťávě. Když mě pak konečně vzali do kanceláře, začal výslech: ,Kde budete v pátek, v sobotu a v neděli?‘ Ptám se proč a oni na to: ,No, vy bydlíte naproti Smetanovu domu a máte balkon přesně...‘ ,No, to mám. A o co vám jde?‘ Jejich odpověď mě dostala: ,My tady o vás máme záznam, že jste tramp.‘ Nestačil jsem se divit, co všechno věděli. Na závěr jsem musel podepsat prohlášení, že v době té schůze budu na čundru někde v Orlických horách aspoň padesát kilometrů od Litomyšle. Policajti si snad mysleli, že jsem připravený sedět na balkóně s odstřelovačkou. To samé muselo podepsat ještě dalších asi pět kluků z Litomyšle. My jsme se tomu sice smáli, ale mezi lidmi ve městě se říkalo, že si pro Kmínka přijeli policajti. Dostal jsem nálepku člověka, který má oplétačky se zákonem. A vysvětlujte, o co ve skutečnosti šlo. To podezření, že jste něco proved, ze sebe už nesmyjete.“

Období: Normalizace

Fotogalerie k příběhu
- Expedice chata Paprsky, Jeseníky - 1978 1/3
ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

František Fráňa - Tajný kněz pracující s mládeží
Zobrazit ostatní části příběhu

Mimo práce se i František Fráňa nadále věnoval ministrantům v kostele sv. Augustina. Občas s nimi jezdil na Vranov, kde stojí poutní kostel Narození Panny Marie. Vždy, když se tam jeli podívat, šli do kostela a poté si zahráli fotbal na hřišti, které bylo poblíž. Později bylo panu Fráňovi oznámeno, že pokud bude stále vést ministranty, tak ho zavřou.

Období: Únor 1948 a 50. léta
On tam tedy přestal chodit a začal navštěvovat jiný kostel. Mladí ministranti se však chtěli s panem Fráňou vídat a hrát hry. Proto se rozhodl provozovat putovní tábory po Jeseníkách. Prvně šel jenom se čtyřmi kluky, ale dětí pokaždé přibývalo. Koupili stany, protože za den vždy něco ušli, večer stany postavili a přespali v nich. Tuto výpravu podnikali každé léto po čtyři roky.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Fotogalerie k příběhu
- František Tišek s ministranty 1/1
ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Když František Fráňa nastoupil do první třídy, po dvou měsících jeho školu zničili při náletech, docházel tedy na jinou. Z pohledu šestiletého Františka bylo bombardování pohromou. Vždy, když se ozvala siréna, běžel se schovat se svými sourozenci do sklepa. Tam ve strachu čekali, zda se jejich maminka s tatínkem vrátí z práce. Naštěstí se vždy ve zdraví vrátili.

Období: 2. světová válka a holocaust

V dubnu 1945 bylo Brno osvobozeno sovětskou armádou. Někteří vojáci rabovali domy, k rodině pana Fráni si ale netroufli, protože měli respekt. Jeho otec byl armádní důstojník, se sovětskými vojáky řešil všechny problémy v uniformě. Jeho babičce a dědečkovi však sebrali koně, což jim způsobilo problémy. Poté, když šli do kostela, viděli, jak tam jdou vojáci se stádem, ve kterém byli i jejich koně. Tatínek a jeho kamarád se k nim vypravili a vyměnili své koně zpět za slivovici a hodinky. Poté se jim prý několik let vedlo dobře. Tedy až do roku 1948, kdy došlo ke komunistickému převratu.

Období: 2. světová válka a holocaust

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Na putovní tábory s Františkem Fráňou jezdilo čím dál víc dětí, a tak se rozhodl koupit v Jeseníkách chalupu. Žádnou ale nesehnal, a proto odjel hledat do Orlických hor. V roce 1968 s tatínkem sehnali a koupili domek (nebo spíše boudu) na samotě nedaleko Klášterce nad Orlicí. „Koupil jsem budovu ve velmi špatném stavu, určenou vlastně k demolici. Pustil jsem se do oprav střechy, propadlé podlahy v přízemí… Brzy nám ale pomohli dobří lidé," vzpomíná pan Fráňa.

Období: 60. léta a pražské jaro, Normalizace
Aby mohli tábor pořádat oficiálně, museli sehnat tři vedoucí, kteří byli v KSČ. I když tento úkol splnili, chodili je policisté občas kontrolovat. Několikrát přišli členové StB převlečení za normální policisty, se záměrem tábor jakkoli poškodit nebo dokonce zrušit. Nikdy se jim to ale nepovedlo.

Pan Fráňa vzpomíná: „Začínali se o nás zajímat, ale když hrozilo nebezpečí, koupili jsme červené šátky a oni nevěděli, na čem jsou. Nikdy se nedozvěděli, že se modlíme. Mnohokrát u nás byli, nic nenašli. Také jsem byl mnohokrát u výslechu. Bylo to nepříjemné, těžké, ale zvykl jsem si. Také provedli prohlídku naší budovy tak, aby to vypadalo jako vloupání. Nic podstatného nenašli. Byla to těžká doba, kdyby poznali, co tam děláme a že jsem kněz, patrně by mě zabili, a studenti, co nám pomáhali s dětmi, by asi byli vyloučeni ze škol a budovu by nám sebrali. Byla to častá předvolání k StB a vyšetřování. I děti vzali ze školy a protiprávně je odvezli na policii a vyšetřovali je. Děti uměly mlčet o tom, co by nám uškodilo, a mluvily o tom, jak tam sportují atd. Sledovali nás, věděli jsme, že přijedou na tábor vyšetřovat. Předešli jsme to zčásti tím, že jsme je předem pozvali, aby nám něco řekli o své práci, to se osvědčilo.“ V roce 1975 napsal pan Fráňa o návštěvě příslušníků veřejné bezpečnosti článek do časopisu Pionýr. Snažil se zkrátka vytvořit dojem vzorného pionýrského tábora.

Období: 60. léta a pražské jaro, Normalizace

Fotogalerie k příběhu
- První tábor v roce 1968 1/9
ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Josef Petr Ondok - Vězněm v „muklovském Vatikánu“
Zobrazit ostatní části příběhu

V roce 1950 dostal Josef Ondok nabídku k tajnému vysvěcení na kněze. Tuto možnost velmi uvítal a v Praze přijal svátost kněžství z rukou biskupa Kajetána Matouška. O tomto svěcení věděli pouze přítomní – biskup, jáhni a svědek V. Nováček, spirituál brněnského semináře.

Aby mohl dokončit studia filozofie, přihlásil se Josef Ondok do školské služby, i když věděl, že moc dlouho učit nebude, protože každý kantor musel mládež vyučovat v duchu marxismu-leninismu. A každý kněz, jenž učil ve škole náboženství, se choval protizákonně.

„Učil jsem pouze tři týdny. Mezitím se totiž stalo, že StB zjistila moji činnost v kroužcích na filozofické fakultě i naše tajné svěcení, neboť zavřeli Nováčka, spirituála, od něhož jsme měli doporučení. Nováček naše svěcení i činnost na fakultě prozradil při výsleších. Dlouho jsem nemohl pochopit, že to mohl udělat, a bylo to pro mne jakési duševní trauma, protože jsem věděl, že nebyl zatčen v souvislosti s touto naší činností. Později, když jsem se s ním setkal ve vězení, se mi velice omlouval. Ale to už jsem měl vlastní autentické zkušenosti s vězením a věděl jsem to, co jsem před tím nevěděl, že v každém člověku je určitá mez odolnosti vůči nátlaku, násilí a strachu, kterou nemůže překročit.

Toto všechno se stalo mezitím, co jsem nastoupil do školské služby. A tak moje učitelování skončilo, jak skončit muselo. Dne 2. září, když jsem učil v jedné třídě češtinu a rozebíral se žáky jednu Nerudovu báseň, ozvalo se klepání na dveře a byl jsem ředitelem vyvolán na chodbu, kde stáli dva estébáci, kteří mě zatkli, nasadili mi želízka a vezli mne v tudoru do Brna na Příční, kde se nalézala brněnská StB.“

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Když nastalo jaro 1945, lidé začali tušit, že válka už je opravdu u konce. To však ještě netušili, že se chystá letecký útok na České Budějovice. Blížily se Velikonoce, a tak studenti noviciátu nacvičovali pašije. Na jejich zpěv ale nikdy nedošlo. Na Velký pátek se ozvaly sirény ohlašující letecký útok. Netrvalo dlouho a začalo bombardování, útok však rychle ustal, neboť byl zaměřen jen na nádraží a výtopny.

Období: 2. světová válka a holocaust

Josef Petr Ondok vzpomíná: „Po Budějovicích se rozšířila zpráva, že druhý den se bude nálet opakovat, a tak jsme se v sobotu (novicové s novicmistrem) vypravili do přírody, abychom se eventuálnímu náletu vyhnuli. Přešli jsme nádražní lávku a směřovali jsme k Dobré Vodě. Ještě jsme nebyli venku z města, když nálet začal. Začali jsme utíkat a vždycky, když jsme zaslechli zlověstný hvizd padající bomby, jsme se vrhli na zem. Pamatuji si, jak jsem se vždycky přitom držel křečovitě trávy a čekal, až bomba dopadne. Pak jsme vstali a utíkali dál. Bomby dopadaly blízko a někdy na nás padaly i hroudy země. Ale přece jen se nám podařilo dostat se až daleko za město do volné přírody, kde jsme mohli s hrůzou přihlížet, jak se ve vzduchu jednotlivé bomby rozprskávají v hrozen menších bomb, které se s pronikavým hvízdotem řítily dolů.

Internát dostal přímý zásah a celé horní patro a část přízemí se zřítily do ulice. Nikomu se nic nestalo, protože všichni byli ve sklepě a šikmý zásah bomby způsobil, že se budova zřítila do ulice a vchod do sklepa zůstal volný. Do místnosti po levé straně kostela proti sakristii na opačné straně začali snášet mrtvá, neidentifikovatelná těla obětí náletu. Byla to hrůzná podívaná. Pamatuji si na mrtvolu matky, která v těsném objetí k sobě tiskla mrtvé dítě.“

Období: 2. světová válka a holocaust

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
V jáchymovských lágrech museli vězni zpracovávat uranovou rudu. Také z toho důvodu měl Josef Ondok oslabenou imunitu, ale práce s radioaktivním materiálem nebylo jediné, s čím se ve věznici setkal:

Období: Únor 1948 a 50. léta

„Tábor L byl poměrně malý. Nalézal se v samém sousedství závodu OTK a měl pouze čtyři baráky. Byly to dřevěné stavby na kůlech, takže udržet v nich teplo v zimě bylo nemožné. Navíc, během zimy se mohlo topit jen v omezeném čase. V osm hodin chodil bachař se starším tábora kontrolovat, zda jsou kamna vymetená. Pokud nebyla, byli všichni obyvatelé cimry postiženi trestem, například zákazem nákupu v kantýně, zaražením ,výhod‘, tj. možnosti psát domů, nebo něčím jiným. Pamatuji, že jedné zimy měl celý tábor zakázané výhody po celé tři zimní měsíce. Nechtěli jsme prostě zmrznout. Ráno, když jsme se probouzeli, jsme měli občas boty přimrzlé k podlaze. Mezi deky jsme si dávali i své šaty a kabáty plné radioaktivního prachu. Za celou dobu mého pobytu jsme nefasovali jediné polínko na topení ani jediný kus uhlí. Vedení tábora předpokládalo, že si topení nakrademe na závodě, což se také stávalo. Každý mukl si vyrobil plátěný pytlík, ve kterém pašoval ze závodu svůj nakradený příspěvek ke společnému topení, nějaké polínko nebo několik kusů uhlí. Když bachaři ve své kanceláři neměli topivo, udělali prostě ,filcuňk‘ a zabavili nám obsah pytlíků. Měli pak dostatek topení nejméně na týden.

Byl jsem v té době vědychtivým a ctižádostivým adeptem filozofie a trpěl jsem tím, že se jí nemohu věnovat. Moje zmatená představivost mi našeptávala, co všechno jsem mohl za toto promarněné období udělat. V takových chvílích mi kamarád říkal: ,Mysli spíš na to, jaké blbosti bys za tuto dobu mohl napáchat!‘ Teprve po letech jsem pochopil, jak moudrá útěcha to byla.“

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Pracovní náplní vězňů ve Valdicích bylo sklářství, jak vzpomíná řeholník Josef Ondok: „Muklovská sklárna měla dvousměnný provoz a opracovávaly se v ní hlavně lustrové ověsky, které tenkrát patřily k nejúspěšnějšímu vývoznímu artiklu. Výjimečně se brousily i flakony a vázy, pokud se mezi mukly vyskytli profesionálové skláři. Ostatní muklové neprofesionálové byli zaučováni do složitého sklářského řemesla.“
I při této činnosti se projevil týmový duch muklů: „V naší kněžské skupině jsme utvořili skupiny (říkali jsme jim kombajny), kde byli úspěšnější brusiči, kteří dokázali brousit oběma rukama, i analfabeti, kteří to nedokázali. Obtížnou práci, tj. broušení mnoha drobných plošek a vzorů lustrového ověsku, dělali tzv. ,keplíři‘, česky ,hlavičkáři‘ nebo ,drobnohranaři‘. Lehčí prací bylo broušení velkých ploch, které bylo možno brousit oběma rukama najednou (tzv. ,velkohranaři‘). Dělali ji proto méně šikovní členové kombajnu. Uvedenou kombinací jsme dosáhli toho, že jsme mohli plnit normu a pomoci tak svým méně zručným spolubratřím.“

I při práci ve sklárnách si muklové užili legraci: „My jsme s Romy pokojně nažívali, a dokonce náš spolupracovník na sklárně přes svoji nerudnou povahu byl pro nás občas zdrojem obveselení svojí rázovitou mluvou. Ta byla směsí maďarštiny, slovenštiny a romštiny. Používal soustavně u sloves pouze druhé osoby jednotlivého čísla, takže jeho řeč nám připadala značně komická. Byl jsem u toho, když říkal bachařovi, který měl na starosti dílnu: ,Dáš balík proviant, budeš dělat, nedáš balík proviant, nebudeš dělat.‘ Což znamenalo: ,Když mi povolíš balíček, budu pracovat. Když mi nepovolíš, nebudu pracovat.‘“

Fotogalerie k příběhu
- Vězeňské práce ve Valdicích 1/1
ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Jan Keller - Z faráře topičem, z topiče starostou
Zobrazit ostatní části příběhu

Jan Keller vykonával v Jimramově funkci evangelického faráře. Ta byla obtěžkána socialistickou politikou. V momentě, kdy chtěl pozvat jiného faráře, aby vedl bohoslužbu, musel požádat o souhlas církevního tajemníka. Byla tu však téměř jisté, že souhlas nebude poskytnut.

Období: 60. léta a pražské jaro

„Tak jsme to dělali tím způsobem, že bohoslužbu jsem zahájil já, část kázání měl kolega a já jsem měl potom závěr a mohl jsem říct, že to byla moje bohoslužba a ten druhý chtěl jen promluvit – vždyť každý může svobodně promluvit. Samozřejmě, i tak z toho byl malér.“

Jan Keller velice rád vymýšlel aktivity pro děti z evangelické komunity. „Když jsem chtěl jet někam s dětma na prázdniny, tak jsem si vzal dovolenou a jel sem. Vlastně jsem jel načerno. Tak se stalo, že se to nějakým způsobem pan tajemník dozvěděl, že jsem pryč, a tak ohlásil, že druhý den přijede na kontrolu. V tu chvíli jsem byl v Krkonoších. Moje žena tak nasedla do auta a přijela pro mě a já pak byl doma, když pan tajemník přišel.“

Kellerovi se pokoušeli režimu bránit. Věděli však, že jsou meze, které nemohou překračovat. Volby brali jako manifestaci poslušnosti. Problémy měli také s vyvěšováním vlajek na Prvního máje. Nakonec však udělali ústupek. Jelikož bydleli na faře, vyvěsili alespoň československou vlajku. „Byla to doba absurdity, ten socialismus.“

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Neopomenutelnou roli hrál v životě Jana Kellera vstup do Pionýra. Jelikož šlo o jedinou organizaci pro děti, chodil sem rád. „Měli jsme vedoucího, který si říkal Voloďa, a já jsem skutečně dlouho věřil, že je ze Sovětského svazu a jmenuje se Voloďa. To, že uměl dobře česky, jsem nějak neřešil. Ale jednou jsem šel k němu domů a na zvonku měl napsáno Pepik Novák. Tak jsem z toho byl trošku vykolejenej.“

Období: Únor 1948 a 50. léta

Nástup na gymnázium s sebou nesl jistou formu poznání. V hodinách dějepisu se mluvilo jenom o Sovětském svazu a jeho krásách. Západ se pomíjel a dějinné souvislosti šly stranou. Neobvyklé nebylo ani vytrhávání stránek z učebnic. „To prostě přišel učitel a řekl: ,Otevřete si stránku 38,‘ pak šel a vytrhl ji.“ Takové jednání samozřejmě v člověku vyvolalo rozpory, začal být ostražitější a nedůvěřivější. Pan Keller se tedy začal vyptávat rodičů a přátel, aby zjistil, jak se věci vlastně mají.

V tvrdém období 50. let, kdy se odehrál nespočet procesů, zažil pan Keller mnohé absurdity. „Když někdo přijel na návštěvu na noc, muselo se to nahlásit domovnici a zapsat do domovní knihy. Člověk si říkal, proč ne. Ale zase proč jo?“ Otec pana Kellera byl velmi společenský. Obvyklá u nich byla hudební setkání několika lidí. Museli však být velice ostražití. Zejména při loučení. „Já si pamatuji, že jsem musel s každým člověkem zvlášť chodit dolů ke dveřím. Kdyby najednou z jednoho baráku vyšla velká skupina lidí, už by hrozilo nebezpečí, že přijede policie.“

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
V sedmdesátých letech byl Janu Kellerovi odňat státní souhlas k vykonávání farářské funkce. Rodina byla nucena přesídlit do Černošína v západních Čechách. Především první měsíce zde nebyly vůbec lehké. Děti musely změnit školu, ve které měly kamarády a dobré postavení. V silně komunistickém Černošíně zažil syn Filip poprvé šikanu.

Období: Normalizace

Rodiče paní Marty, kteří později emigrovali do Švýcarska, posílali vnoučatům například oblečení. Pěkně oblečený a snaživý Filip se tedy znelíbil spolužákům a domů přišel s rozbitým nosem. Ostatní děti Kellerových raději nosily pětky, aby zapadly. „A tak přišli učitelé, jestli by Filip nemohl jít do pěveckého sboru a když, jestli na to vystoupení může mít pionýrskej šátek. Já jsem říkala: ,To se zeptejte jeho, on v Pionýru není. Než mu ho uvážete, domluvte se s ním.‘ A nakonec ty naše děti vlastně školu prezentovaly ve všech takových těch aktivitách, který ta škola potřebovala někde vykázat,“ vzpomíná Marta Kellerová.

Pan Keller se však po čase opět dostal do problémů. Po uspořádání dětského tábora mu byl již nadobro odebrán souhlas k výkonu faráře. Byl tak nucen vykonávat dělnické profese, při kterých by se nedostal do kontaktu s veřejností. Nejdéle setrval na pozici topiče.

Hned v lednu roku 1977 podepsali oba manželé nezávisle na sobě Chartu 77. „My jsme to vlastně mezi sebou nekonzultovali, ale pak jsme se přiznali jeden druhému, že jsme to podepsali ze stejného důvodu. Protože jsme věděli, že prostě i k tomu životu člověka patří, aby se nějak neuzavřel jenom sám pro sebe, ale aby sledoval věci kolem sebe a postavil se za ty věci, které jsou správné, a odmítl ty nesprávné. A bylo nám jasné, že ta Charta je potřebný dobrý slovo. Nehledě toho nebezpečí.“

Období: Normalizace

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Manželé Kellerovi se nenechali komunistickým režimem zastrašit. Opisovali zakázané knihy, Chartu a jejich děti nosily do školy Lidové noviny a šířily je mezi spolužáky. Mládež také hromadila různé písničky a Jan Keller z nich vytvořil zpěvník. Ten se odeslal do Holandska, kde se vytiskl a distribuoval zpět do Československa.

Období: Normalizace

Spolu s ním se k nám však dostávala i jiná zakázaná literatura. „Tam byla jedna zajímavá věc, která mně došla až po 90. roce. Oni ty knihy vždycky vozili v takových velkých černých pytlích. A já jsem si říkal proč. Takže když jsem přišel potom do nějaké rodiny, měli tam černý igelitový pytel, tak jsem věděl… Tady se ty pytle vůbec nevyskytovaly. Dneska jsou takovýhle pytle na odpadky. Oni si říkali, že pytel na odpad nikdo nepozná. Jenže si neuvědomili, že v Československu ještě nejsou a žádný třídění odpadů taky nebylo. Takže tady ty pytle byly taková rarita.“

Nebylo velkým překvapením, že se Kellerovi dostali do hledáčku StB. „My jsme s Martou oba věděli, od svých starších kolegů, že nás ty návštěvy StB neminou a že v podstatě člověk má dodržovat taková tři základní pravidla. Jednak nemluvit nikdy o nikom druhým, nikdy nic nepodepisovat, a nikdy neříkat, neslibovat, že o tom budu mlčet. Nakonec jsem ale podepisoval protokoly, jinak bych se domů nedostal.“ Pan Keller prožil hned několik celodenních výslechů. S fyzickým násilím se však nikdy nesetkal. Zřejmě i díky tomu, že byl právě farářem, který mohl mít na lidi potenciální vliv. „Setkal jsem se spíš s psychickým nátlakem. Oni vyhrožovali. Když jsem odjížděl domů, tak říkali: ,Nemáte strach jet autem?‘ Já jsem říkal: ,Nemám, proč?‘ ,No, že by do vás někdo narazil. To se může stát, někdo pojede zezadu, nedobrzdí a vletí do vás.‘“

Období: Normalizace

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Jiří Svoboda - Za láskou do Austrálie
Zobrazit ostatní části příběhu

Na začátky pozdějšího směřování Jiřího Svobody vzpomíná ve svých zápiscích jeho sestra Stanislava: „Jiří projevoval už do dětství velké nadání, jak pro hudbu, tak malbu. Jeho prvním učitelem na klavír byl tatínek. Jiří byl levák. Když nastoupil do první třídy, musel se ,přeškolit‘, protože tehdy nebylo připuštěno, aby žáci ve škole psali levou rukou! On potom uměl psát, kreslit i pracovat stejně dokonale oběma rukama.“

Období: První republika

Jeho výsledky byly velmi dobré, po páté třídě se tedy počítalo s pokračováním na škole střední. Protože v Semilech, kde pracoval otec, taková škola nebyla, požádal Jiřího otec o přeložení do Mladé Boleslavi, kde pracoval až do penze. Jiří vychodil reálné gymnázium v Mladé Boleslavi. Pokračoval i ve svém hudebním vzdělání ve hře na klavír u učitelky Šrámkové. Začal hrát i na cello a varhany. Doma u Svobodových měli i kromě klavírního křídla i harmonium. V Mladé Boleslavi hrál v orchestru, v kostele na varhany, vše stíhal, a ještě měl vynikající studijní výsledky.

Hudbě se Jiří věnoval i v Mnichově Hradišti – hrál na varhany v kostele, na cello ve studentském smyčcovém kvartetu a v Orchestrálním sdružení, které vedl Jindřich Tancibudek. Paní Stanislava Šubrtová ve vzpomínkách uvádí: „Další členové kvarteta byli později světově známý hobojista Jiří Tancibudek, který původně hrál na housle, hru na hoboj studoval až později na konzervatoři v Praze, a Marie Holubová (viola), pozdější profesorka konzervatoře v Praze, provdaná Voldanová.“

Období: První republika

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Po střední škole by se Jiří Svoboda jistě rád věnoval hudbě i na vysoké škole. Podle jeho otce to ale nebyla správná volba. Ještě před zavřením vysokých škol, tedy před listopadem 1939, studoval vlivem otcova rozhodnutí na strojní fakultě ČVUT. Za války pracoval Jiří Svoboda v architektonickém ateliéru v Mladé Boleslavi, což se mu zalíbilo. Následně se i kvůli této zkušenosti rozhodl po druhé světové válce pro studium architektury.

Období: 2. světová válka a holocaust

Válka zasáhla rodinu v citlivém místě. Jiří byl totálně nasazený v německé říši. V březnu 1943 mu zemřela maminka. V reakci na její smrt sepsal krásné, ale velmi smutné básně. Tatínek byl tehdy již v penzi, z domu v Mladé Boleslavi se musel vystěhovat, do domu na náměstí v Mnichově Hradišti se nastěhovat nemohl, protože zde byla úředně umístěna jiná osoba. Musel se tedy uskromnit v jediné podkrovní místnosti jednoho rodinného domu.

Jiřího sestra tehdy studovala 8. třídu gymnázia v Mladé Boleslavi. Díky velkorysosti příbuzných se mohla přistěhovat do Prahy a školu dochodit na pražském gymnáziu. Nemusela tedy dojíždět z Mnichova Hradiště na gymnázium boleslavské.

Jiří se po druhé světové válce již na strojní fakultu nevrátil, nastoupil na architekturu, konkrétně na Fakultu architektury a pozemního stavitelství ČVUT, kde strávil léta 1945–1949. Coby student architektury v rámci terénních cvičení prováděl například měření v oblasti u Karlštejna. Po úspěšném absolvování studia nastoupil u architekta Chalupníčka.

Období: 2. světová válka a holocaust

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Se svou ženou Glorií Foley se Jiří Svoboda seznámil jak jinak než skrze hudbu. Glorie, původem Australanka, v tehdejším Československu studovala hru na violoncello. Její cesta z Austrálie do Československa nebyla náhodná. Glorii potkal na svém turné po Austrálii věhlasný český dirigent Rafael Kubelík. O jejím talentu neměl nejmenší pochybnosti. Kubelíkovi připadalo, že dívčina rodná zem je pro ni příliš nezajímavá a neumožní jí dostatečný rozkvět, podporu a rozvoj jejího talentu. Český dirigent ji tedy vzal s sebou do Evropy, aby získala zkušenosti a rozhled. Na pražské AMU se vzdělávala u profesora Jindřicha Felda.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Právě zde se dotyčná setkala se svým pozdějším mužem, klavírním korepetitorem a architektem. Náhoda tomu chtěla, že slečně Glorii vypadl na poslední chvíli hudební doprovod pro blížící se koncert. Doprovázející klavírista nečekaně onemocněl a Glorie musela situaci okamžitě vyřešit. Kdosi jí tehdy doporučil právě Jiřího Svobodu, jenž tou dobou hrával v kostele sv. Jakuba v Praze na varhany.

Tehdy tedy spolu koncertovali poprvé, ale rozhodně ne naposled. Ke společným koncertům docházelo i později v Československu i následně v Austrálii. Sestra Stanislava ve vzpomínkách uvádí: „Bylo to osudové setkání, vzájemná velká láska.“ Do života mladých lidí vstoupila láska, oba cítili, že spolu chtějí zůstat.

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Situace Jiřího Svobody se zkomplikovala po únoru 1948. Jeho přítelkyně Glorie Foley byla coby příslušnice cizího státu z Československa vykázána, vrátila se do své domoviny. Oba sice požádali o povolení sňatku, aby zde Glorie mohla zůstat, žádosti však nebylo vyhověno. Protože si jeden bez druhého nedovedli svůj život představit, rozhodl se Jiří Svoboda pro emigraci do Austrálie za ženou svého srdce.

Období: Únor 1948 a 50. léta

„Gloria musela odletět zpět do Austrálie a Jiří se rozhodl pro ilegální odchod za svou láskou. Bylo to pro něj nesmírně bolestné, protože musel opustit svého tatínka. Mám lístek, který mu poslal z Klagenfurtu po svém odchodu a dopis na rozloučenou. Tatínek měl o Jiřího velkou starost, jak bude snášet australské podnebí, protože Jiří prodělal v dětství těžkou spálu, která mu poškodila sluch.“ uvedla ve vzpomínkách Jiřího sestra Stanislava. Jiří se dva roky trmácel tábory pro uprchlíky, než se roku 1951 dostal do Austrálie za svou láskou, kde se šťastně setkali.

Brzy poté se Jiří a Glorie vzali. Pracovně se pak Jiří věnoval architektuře a společně s Glorií i hudbě. V roce 1955 se manželům Svobodovým narodila dcera Collette, která v hudební tradici rodiny pokračovala skrze účinkování ve sboru. V současnosti žije ve městě Canberra, svého času pracovala jako sekretářka na australském předsednictvu vlády. Několik let po ní se manželům Svobodovým narodil i syn Paul, dnes kytarový virtuos.

Manželství Jiřího a Glorie bylo šťastné, vztah oživily dvě zmíněné děti. V Austrálii žili s Glorií v Brisbane v části Curabi, v jednoduchém, typicky australském domě. Jiří bohužel náhle zemřel na mozkovou příhodu ve věku pouhých čtyřiceti osmi let.

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Marie Štětková - Učitelkou v komunistické zemi
Zobrazit ostatní části příběhu

V rodině Štětkových se o událostech, které se odehrávaly, mluvilo hodně – už před revolucí totiž poslouchali Svobodnou Evropu a BBC. Ale v Litomyšli byli učitelé stále raději opatrní, Marie Štětková se proto rozhodla jet do Hradce Králové. Tam se konalo setkání učitelů, kteří chtěli o těchto událostech diskutovat. Pronajali si k tomuto účelu sál Adalbertina.

Období: Sametová revoluce

Paní Štětková vzpomínala především na vystoupení Ing. Josefa Vágnera, někdejšího ředitele ZOO Dvůr Králové nad Labem, zakladatele českého safari. Byla to právě jeho slova, která přesvědčila paní Štětkovou o tom, že události, které probíhají v Praze, jsou správné, a že je zároveň naděje, že k nějakým změnám skutečně dojde. Sál měli učitelé pronajatý pouze na dvě hodiny. Protože ale nálada byla velmi emotivní a impulzivní a nebylo ani možné během onoho času vyslovit všechny názory a myšlenky, nikomu se nechtělo odejít. Všichni chtěli dál diskutovat. Jenomže kam jít v takovém množství? Venku bylo velmi chladno a nějaká restaurace nepřipadala v úvahu – to všechno byly prostory velmi malé. Na tuto diskuzi učitelů se však přišel podívat i jeden místní kněz, který učitelům nabídl, ať jdou k němu, ať si jdou sednout do kostela. „A my, učitelé, kteří celou komunistickou dobu museli být ateisté, nesměli svoje vyznání projevovat, kolem kostela chodili spíš zpovzdálí, aby je nikdo neviděl, jsme šli skutečně v Hradci Králové do kostela, sedli do lavic a diskutovali dál o událostech, které probíhaly.“

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
O událostech 17. listopadu 1989 na Národní třídě v Praze se paní Marie Štětková dozvěděla z rozhlasu, televize a tisku. Pochopitelně měla strach, protože měla zkušenosti z roku 1968, kdy jakákoliv revolta byla tvrdě potrestána. „Byla to vzpomínka na rok 1968, i když tehdy to byla spíš zlost. Zlost na někoho, kdo si dovolil zabrat naši republiku a vojensky ji obsadit. Tehdy byla na prvním místě obava, že bude válka. Tohle mě v listopadu 1989 nenapadlo,“ dodává.

Období: Sametová revoluce
Týden po 17. listopadu se pak se svým manželem rozhodla, že se pojedou podívat přímo do Prahy. Chtěli vidět na vlastní oči, co se tam děje, protože informace z televize a rozhlasu stále nebyly úplně pravdivé…

Divadla už v tu dobu nehrála – herci sice přicházeli v době představení, ale místo hraní diskutovali s diváky o tom, co by se mělo dělat dál. I Štětkovi jedno z takových divadel navštívili. Bylo to Realistické divadlo na Smíchově. „Atmosféra mezi herci byla velmi emotivní a každý měl pocit, že najednou po těch čtyřiceti letech může říct mezi cizími lidmi to, co si myslí. Když jsem na začátku řekla, že jsem vážila slova podle toho, s kým jsem hovořila, tak najednou byla situace, kdy každý mohl říct za sebe, co chtěl. Přihlásil se, vstal v hledišti a řekl to, co si myslí.“ Všechna pražská divadla byla přeplněná. Lidé stáli, nebylo místečko k sezení a o všem se hovořilo. Celý střed Prahy byl polepený plakáty, lístečky a vzkazy (to samé se brzy objevilo i v Litomyšli). Socha svatého Václava, všechny výkladní skříně obchodů na Staroměstském a Václavském náměstí a v přilehlých ulicích byly polepené vzkazy, kde si lidé sdělovali svoje názory. „Bylo to něco úžasného – a lidé jen v poklidu chodili a četli… Ta atmosféra byla velice přátelská, velice vstřícná, lidé byli ohleduplní, projevovali si úctu a takovou jakousi spokojenost.“

Období: Sametová revoluce

Fotogalerie k příběhu
- Revoluční plakát 1/1
ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Mario Kučera - Hudebníkem v nesvobodě
Zobrazit ostatní části příběhu

Na vojně se Mario Kučera seznámil se skupinkou lidí, která holdovala country. Tento styl hudby si u něj získal obrovské sympatie a roku 1969 založil kapelu. „Založili jsme kapelu, tenkrát Union Pacifik, ale z nařízení jsme se museli přejmenovat na českej název – Fialovej expres.“

Období: 60. léta a pražské jaro
S touto skupinou hráli až do roku 1986. Interpretovali skladby, které zaslechli v rádiu. „Odposlouchávali jsme rádio Luxembourg, Svobodnou Evropu, kde jsme chytali hrozný skladby, který jsme sami interpretovali.“ Jejich písně byly většinou o přírodě nebo to byly „sranda texty“, ale komunisté v nich viděli skryté významy. „Museli jsme v té době dělat každý rok přehrávky před komisí. První část byl politický test otázek a pak teprv je zajímalo, jak se hraje. Oni ve všem hledali všechno. A vždycky něco našli.“

Období: 60. léta a pražské jaro

Fotogalerie k příběhu
- Fialový expres 1/1
ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Roku 1974 byla kapela Maria Kučery jednou z těch, které zorganizovaly folkový festival Porta ve Svitavách. „Dokonce v roce 1974 Fialovej expres byl jeden z těch, kdo organizovali celostátní Portu. Sešli se zde úžasní muzikanti, i ti, kteří měli zakázáno hrát.“

Období: Normalizace
Kromě Porty organizovali Večery s kytarou a Vandrbály, kde se sešli nejen muzikanti, ale i cestovatelé s diapozitivy. Tyto akce se konaly většinou v Červené knihovně nebo v divadle, kam se vešlo až sedm set lidí. Večerů s kytarou zorganizovali celkem dvě stě, každý měsíc jeden. „Vzpomínám si na jeden Večer s kytarou, kdy zemřel Brežněv a byl vyhlášen smutek snad pro celou východní polokouli, takže všechny akce byly zakázaný, ale my jsme měli zrovna pozvanou výbornou skupinu z Liberce – Folkový Liberec, a říkali jsme si – přece si to nenecháme zakázat, ne? To bylo ještě ve starým divadle, přišlo tam sedm set lidí, my jsme zamkli vrata, aby se tam nedostala StB, a oni spustili koncert a ten stál za to. To byla jedna písnička za druhou, za kterou se šlo do vězení: Medaile za medailí, Dáme si trochu burčáku – na zdraví, soudruhu Husáku.“

Období: Normalizace

Fotogalerie k příběhu
- Beavers 1/3
ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Na konci listopadu 1989 bylo snahou komunistů zamezit toku informací z Prahy do zbytku republiky. Ve Svitavách byl na 20. listopadu byl naplánovaný Večer s kytarou, na který byla pozvána kapela Bokomara z Prahy a Aleš Jaruška, jenž měl vyprávět o svém zdolávání osmitisícovek.

Období: Sametová revoluce

Ve skutečnosti ale zahráli jenom jednu písničku a poté přečetli projev Václava Havla, který dovezli s sebou (což byla první zpráva o pražském dění ve Svitavách). Následující den se po Mariu Kučerovi a jeho bratrovi sháněli příslušníci StB, ale ani jeden nebyl k zastižení. Oba se pak za tři dny jeli tajně podívat do Prahy a doma reprodukovali vše, co viděli.

Období: Sametová revoluce

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Choceň - Naše okupace
Zobrazit ostatní části příběhu

Každý s napětím hltal televizní vystoupení paní Kamily Moučkové, poslouchal se rozhlas, dokud bylo rozumět. V podniku Orličan se nepracovalo. Objevilo se podepisování petice za odchod okupantů. Ve Švermově ulici se tiskly letáky s hesly proti okupantům, malovaly se plakáty a vyráběly se trikolory, které šly takzvaně na dračku.

Období: 60. léta a pražské jaro

Podepisovala se prohlášení na podporu naší politické scény, opakovala se jména Dubček, Svoboda, Černík, Císař… Kritizovali se zrádci a kolaboranti jako Kolder, Biľak nebo Indra. V oknech byly vyvěšeny státní vlajky, po celém městě se objevovaly hvězdy uvnitř s hákovým křížem a hesla: PRYČ S OKUPANTY, POLSKA–OKUPANTI, IDITĚ DOMOJ!!, MY NĚCHATIME OKUPANTOV – UCHADITĚ!!, PUSTITĚ DUBČEKA, BYSTRO DOMOJ!!

Období: 60. léta a pražské jaro

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Iva Procházková - Cesta za spisovatelským snem
Zobrazit ostatní části příběhu

Přišla maturita. Iva Procházková odmaturovala úspěšně. Rozhodla se přihlásit na katedru scenáristiky na FAMU. Talentové zkoušky udělala, ale ministerstvo školství jí poslalo dopis, že „není v zájmu socialistického zřízení, aby studovala na vysoké škole.“ A tak se na čas rozplynul sen o tom, že se stane spisovatelkou, scénáristkou. Ještě šestkrát se snažila být přijata na FAMU, také na DAMU a na filosofickou fakultu, ale vždy přišel ten stejný dopis…

Období: Normalizace

Začala tedy pracovat – jako kuchařka, uklízečka atd. Seznámila se s Ivanem Pokorným, kterého si vzala za muže. Neustále se však pokoušela vydat něco ze své tvorby – alespoň v časopisech. Pravidelně ale přicházela záporná reakce. Několikrát jí redaktoři přislíbili, že by snad něco mohli otisknout, kdyby vstoupila do SSM, KSČ nebo si alespoň změnila jméno. To ovšem bylo pro Ivu Procházkovou nepřijatelné. Nikdy se za své jméno nestyděla. Naopak na ně byla hrdá, a tak si ho nechtěla za žádnou cenu změnit, a to ani po svatbě.

Jednoho dne se sešla se svým kamarádem, který pracoval v dětském nakladatelství Albatros a navrhl jí, že by spolu mohli uzavřít smlouvu o vydání knížky. On tušil, že tam dlouho nezůstane, ale pokud by podepsali smlouvu, muselo by se tím vedení Albatrosu zabývat a knihu skutečně vydat. Třebaže v té době neměla žádnou knížku napsanou, Iva Procházková smlouvu podepsala. Po několika týdnech volalo vedení nakladatelství, zda napsala nějakou knížku, že tu mají její smlouvu. Zalhala a suverénně odpověděla, že ano. Knihu poté Iva Procházková napsala, ale komunistům se nechtělo ji vydat. Měli různé výmluvy: není papír, není to teď to nejdůležitější, máme na řadě jiné autory… Nakonec, po šesti letech, se podařilo, aby tato knížka spatřila světlo světa. A s jejím skutečným jménem – Iva Procházková.

Období: Normalizace

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Iva Procházková věděla, že v ČSSR nemůže plnohodnotně žít ani pracovat a vychovávat své děti. S manželem mnoho let uvažovali o emigraci na Západ. V roce 1983 jim prozradil známý, který pracoval v ČNB, že ten rok dostane devizový příslib každý, kdo o něj požádá – zbylo prý moc peněz. Tak se Procházkovi rozhodli zažádat a opravdu příslib dostali.

Období: Normalizace

Teď už jen zbývalo získat výjezdní doložku. Povolení však stále nepřicházelo. Už bylo 28. prosince, poslední den v tom roce, kdy mohli odjet a využít onen devizový příslib. Najednou zazvonil telefon s tím, že se má Iva Procházková dostavit do centrály StB. Rodina se bála doma řešit důležité věci, protože měla velmi vážné podezření, že v bytě jsou „štěnice“ a tajná policie je odposlouchává. A tak, jako vždy, šli na procházku a venku vše naplánovali. Až se paní Procházková vrátí z StB s tím, že „to“ dostali, zajde do nejbližší telefonní budky a zavolá manželovi domů šifru: „Jdu koupit krocana.“ Manžel začne doma balit a psát dopisy na rozloučenou atd.

Iva Procházková zamířila do centrály tajné policie v Bartolomějské ulici a po nepříjemném výslechu zazvonil u ní doma telefon, ve kterém zaznělo: „Já jdu koupit toho krocana…“ A opravdu. Šla koupit krocana, aby ho upekla na cestu.

Po mnoha hodinách jízdy přes celé Československo, Maďarsko a Jugoslávii přejeli v noci tajně hraniční přechod do Rakouska. Dorazili na policejní stanici, kde je zaevidovali a poslali do tamního rodinného penzionu, kde měli přečkat první „svobodnou noc“, než je odvezou do lágru pro imigranty. Ta noc prý byla strašná. Hlavně plná nejistoty. Co bude dál? Ráno šli na snídani. Děti měly obrovskou radost. Dostaly k jídlu něco úplně jiného, než byly zvyklé, a tak se jim rozsvítily oči. Tady Iva Procházková pochopila, že to bude pro děti lepší a hlavně že bude šťastná, když ony budou šťastné.

Období: Normalizace

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Sestry cyrilometodějky - Svoboda v internaci
Zobrazit ostatní části příběhu

Sestra Jiřina vyučovala náboženství v Karlových Varech. Nejdříve přišel rozkaz, že řádové sestry nesmějí učit náboženství. Pokud chtěly i nadále zůstat ve školství, musely vystoupit z řádu, jít do civilu a řídit se podle daných směrnic. Na to sestry odmítly přistoupit. Staraly se o kostel, vyučovaly náboženství či pečovaly o lázeňský dům Leopoldeum.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Aby se setry mohly „nábožensky vyžít“, bylo jim řečeno, že je pro ně v Bílé Vodě připraven opuštěný klášter po piaristech. Sestry souhlasily, že tam pojedou. Jedna ze sestřiček měla bratra františkána na Slovensku, který za řeholnicemi do Karlových Varů přijel. Přivezl jim zprávy o dění na Slovensku, kde tyto akce měli kněží a sestry vesměs „za sebou“.

Protože měly těsně před odjezdem, kněz františkán je povzbuzoval ve víře a k věrnosti, zpovídal je, dával jim rady. Sestry nevěděly, co je čeká. Ale protože byly známy případy umučení, např.p. Josefa Toufara, očekávaly něco na tento způsob – že budou vězněny, mučeny. Sestra Jiřina, teprve devatenáctiletá, si toto mučednictví připravovala jako triumf a vrchol svého pozemského žití. Byla připravena zemřít pro víru.

V den odjezdu do Bílé Vody měly ráno mši svatou. Poté na ně čekal autobus. Sestra Jiřina si představovala, že je povezou do vězení, neboť s sebou si mohly vzít pouze to nejnutnější vybavení, peřiny měly svázány v „uzlíčku“. V autobuse s nimi cestovaly zároveň i sestry z Mariánských Lázní a Teplé. Každá ze sester se na to, co je čeká, připravovala spíše sama, proto cestu autobusem povětšinou promlčely či se modlily růženec. Některé silnice, po kterých jely, byly jednosměrky, autobus po nich nikdy nejel. Řidič tedy musel vystoupit a podívat se, zda ještě může couvnout, aby nespadli. Jak hrozná musela cesta být, vystihl sám docela přesně slovy: „No nevím, jestli vás tam dovezu.“

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Do Bílé Vody nakonec sestry cyrilometodějky dorazily kolem půlnoci. Všude byla tma, nikde nikdo. Řidič sestrám alespoň posvítil světly z autobusu při vystupování. Začaly zkoušet kliky u dveří, až se jim podařilo vzbudit pana vedoucího. Ten o jejich příjezdu neměl ponětí. Zavedl je do bývalého kláštera piaristů, který však byl v neutěšeném stavu.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Navíc v něm Němci za války na nějakou dobu zřídili pobočku firmy Koh-i-noor. Jediná příprava, která se na „počest“ příjezdu sester konala, bylo vydesinfikování všech prostor vápnem. Zavápněné bylo naprosto vše, dokonce i pavučiny se pod vrstvou vápna daly rozeznat. Sestry byly rozděleny do pokojů podle svých řádů. Cyrilometodějky, boromejky – každá řehole měla svou místnost, ve které v tu noc byla pouze jedna kovová postel bez matrace. Sesedly si tedy na jednu postel, zády se opírajíc o sebe, a tak přečkaly noc. Jen co začalo svítat, vydaly se na menší „průzkum“, při kterém se seznámily s ostatními sestrami, které již v Bílé Vodě byly.

S řeholnicemi pocházejícími z Litoměřic přijela do Bílé Vody i právnička, která pracovala na konzistoři. Druhý den ihned volala na ministerstvo, kterému „vyčinila“ za takovéto jednání se sestrami. Za to, že se jich zastala, byla pak dlouho vězněná.

Kousek od Bílé Vody byl klášter školských sester ze Slavkova, s kterými pojilo cyrilometodějky přátelství. Dostalo se jim od nich pomoci v podobě hrnce čaje, polévky a nějakých peněz, za které si koupily chleba a rohlíky. A protože jediný předmět, který vlastnily, byl kartáček na zuby a kelímek na vodu, sloužil jim kartáček jako lžíce.

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Protože nebylo moc činností, kterými by sestry vyplnily svůj čas, zavolali si je zemědělci z nedalekého státního statku v Heřmanicích, aby jim šly pomoci sklidit brambory a řepu. Jezdili pro řeholnice na traktoru vystlaném slámou asi hodinu cesty. Největší výhodu sestry spatřovaly v tom, že to byl státní statek a že měl i kuchyni, v které některé ze sester občas jako výpomoc vařily, a tak se lidsky a zároveň chutně najedly.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Na statek jezdily, i když už napadl sníh, protože byla v zemi ještě řepa cukrovka. Prsty měly zmrzlé, ale často tam vydržely i velmi dlouho, aby byla práce co nejdříve hotová. I přes nešetrné podmínky však sestry tuto práci s radostí vítaly, protože lidé na statku se k nim chovali lidsky a s úctou.

Po skončení práce na poli zde sestry zůstaly na tzv. „haldamáš“, což je zakončení zemědělského roku, při němž se dere peří. Při této události skládaly sestřičky písničky k dané tematice. Páni ze statku byli vděční za zkulturnění, jehož se jim dostalo, protože sami by prý na takové „radůstky“ nenašli čas.

Vykonaná práce nezůstala bez odezvy. Jelikož statek neměl peníze, kterými by sestry zaplatil, dal jim namísto nich brambory na celou zimu. Tento čin zanechal v sestrách hluboký dojem – činily dobro a ono se jim vrátilo.

Práce na poli skončila. S tím, co bude následovat, se sestry netrápily. Lidé na vesnici si je zvali k sobě domů, aby jim pomáhaly, např. s draním peří či jim navařily a napekly na svatbu. Za jejich pomoc jim dávali najíst. Takovýmto způsobem se sestry přizpůsobovaly svému novému životu.

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Klášter v Bílé Vodě Klášter měl mnoho místností a všechny byly plně obsazeny. Blížilo se zimní období a s ním i chlad, a tak nastala otázka: „Jak se zahřejeme?“ V rohu chodby stála cihlová kamna, která přes zeď vytápěla několik dalších místností, dle sestry Jiřiny to byl první náznak moderního ústředního topení. Dřevo si ale musely obstarávat samy. Požádaly pana lesního, zda by si mohly chodit do lesa na dříví. Pan lesní byl velkorysý a křížkoval stromy, z kterých získávaly otop. Ráno se povětšinou mladé sestřičky pocházející z hospodářství nabídly a šly rubat dřevo. Aby se nemusely vracet na oběd, dostávaly s sebou nakrájený chléb, sádlo. Nebraly si však s sebou žádný nůž, jelikož chléb byl vždy nakrájen, a tak ho nepotřebovaly. Jednou však dostaly i špek a nastal problém, jak ho rozdělit. Selský rozum jim napověděl, že dřevo je čisté, a tak ho „nakrájely“ sekerou.

Období: Únor 1948 a 50. léta

Jediný přístup k vodě byl ve vystěhované faře, kde byl zároveň splachovací záchod a vedle něj dvě mušle. Protože však jeden záchod nebyl plně dostačující a chodit na něj v noci a v zimě po tmě nebylo příjemné, zřídili sestrám v jedné místnosti suché záchody o dvou dřevěných deskách s jednou jímkou, bez splachování, bez osvětlení. Stávalo se, že šla sestřička, většinou postarší, v noci na záchod, ale nedokázala najít svůj pokoj, ze kterého vyšla. Bloudila na studené chodbě a chodila stále dokola, neboť chodba byla čtvercová. Nevěděly z jakého je řádu, a tak si ji některá sestra vzala do postele, aby se zahřála, a nechala ji u sebe do rána. Ráno pak onen řád sestru hledal a hostitel ji naopak „nabízel“.

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
V Bílé Vodě bylo shromážděno asi 140 řeholnic z různých řádů. Řád sester svatých Cyrila a Metoděje zde měl největší zastoupení, celkově 43 řeholnic. Sestry z kongregací, kterých bylo méně, měly často podporu ze svého bývalého působiště. A to hlavně když se někdo zvenčí dostal do kláštera a viděl podmínky, v nichž sestry žily. Informace, jež o tom následně vysílala Svobodná Evropa, podněcovaly ke konání sbírek potřebných věcí, hlavně potravin. Tyto potraviny pak řeholnice nabízely i sestrám cyrilometodějkám, které tyto dary vítaly s otevřenou náručí.

Období: Únor 1948 a 50. léta

V Bílé Vodě byly také cyrilometodějské sestry z již zrušeného gymnázia. Jedna ze sester byla učitelkou hudby a měla vystudované i dirigentství. Začala se sestrami nacvičovat písně na Vánoce. Hudebně měla vždy vše na úrovni. Když sestry zpívaly kupříkladu forte příliš nahlas, říkala: „To forte nesmí být tak forte, to křičíte, Pán Bůh není hluchý!“ Postupně se přidávaly sestry ze všech řeholí, a tak mohly společně v kostele oslavit Vánoce, které byly naplněny zpěvem ke cti a slávě Boží. I vesničané, kteří normálně do kostela nechodili, se přišli ze zvědavosti podívat na toto řeholní slavení svátků.

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH
Od 1. ledna 1951 byla nad sestrami v Bílé Vodě ustanovena „zmocněnkyně“ Štěpánka Brožová z církevního oddělení ONV Jeseník. Dávala sestrám propustky na léčení či jízdy mimo okres a podobná povolení.

Období: Únor 1948 a 50. léta

V půli ledna pak přijelo několik žáků z průmyslové školy z Prostějova zasekávat elektrické vedení v celém domě, v dubnu pak bylo přivezeno šedesát šicích strojů. Sestry byly zařazeny jako domácí šičky Oděvních závodů Prostějov. Nejdříve šily vložky do kabátů, později se přidaly i balonové pláště a obleky na vývoz.

Matka představená podala žádost o uvolnění osmi sester do ústavu na Velehrad či do Skaličky, kde jich bylo málo a potřebovaly pomoc, neboť byly vytížené a postiženým chlapcům se tak nemohlo dostávat dostatečné péče. Na ministerstvu vyřídila přesun sester, argumentovala tím, že tam nic nedělají, a tak budou alespoň užitečné. V dubnu bylo převezeno prvních šest sester na Velehrad.

V Bílé Vodě zůstaly sestry cyrilometodějky jen rok. V září bylo oznámeno další stěhování: sestry do 30 let šly do výroby, sestry nad 30 let se přestěhovaly i se šicími stroji do Javorníka. Pouze starší a práce neschopné sestry v Bílé Vodě ponechali.

Mladé sestry vnímaly život v Bílé Vodě jako dobrodružství. Byly otrlé, pocházely často z více početných rodin, byly zvyklé na práci i na nedostatek. Ale starším sestrám se zde nelíbilo, takový dobrodružný život je vyčerpával. Původní představy sester o Bílé Vodě a skutečnost se neshodovaly. Prvotní myšlenky na to, jak budou mučeny, vězněny, v jak špatných podmínkách budou žít, se nestaly reálnými. To, co jim bylo připraveno, nebylo dokonalé, ale dle svých slov nestrádaly a měly zrovna to, co je k životu potřeba. Či spíše ještě víc. Neměly čas ani prostor na závist, nevraživost či budování něčeho pro sebe. Naopak dostaly šanci poznat lidskou dobrotu tam, kde by ji mnozí nehledali.

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Markéta Řezníčková - Ošetřovatelkou ve válce
Zobrazit ostatní části příběhu

Po návratu postupem času nadšení z rodné země opadávalo. Úřady pracovaly pilněji, než se čekalo, a tak během krátké doby nebylo složité dohledat Markétu Melkowicz-Bilinskou jako „tu, co dělala v americké zóně“. V roce 1949 se vdala za Josefa Řezníčka. Společně odešli do Pardubic, kde se oba těšili na to, že je čeká konečně nový život, založí rodinu a najdou si slušnou práci. Avšak problémy začaly nanovo. „Věčně mě estébáci hlídali, s kým se stýkám. Prohlásili mě za špionku z americké zóny a všem mě líčili jako nebezpečnou. Tu, která dělá problémy a tajně vyjednává se Západem.“

Období: Únor 1948 a 50. léta

Chtěli seznam všech, se kterými se stýkala. Nikoho nesměla vynechat. StB prahla po jakémkoliv menším detailu, který by proti ní mohla použít.

Nakonec si Markéta našla skromnou práci v obchodním domě Máj, kde se jí dostalo poměrně volného pohybu. Stále slepě doufala, že se situace uklidní a StB si najde jinou oběť, přinejmenším stejně „zajímavou“, jako byla ona. Opak byl ale pravdou. „Věděli o každém mém kroku. V té době jsem měla už tři děti. Estébáci přišli za mnou do práce a zavolali si mě na chodbu a tam mi řekli, ať se druhý den dostavím k nim na stanici. Byla jsem uzlíček nervů. Bála jsem se jich. Ale jít jsem musela.“ Vyhrožovali jí. Řekli jí, že může být ráda, že nějakou práci vůbec má. Stále byla tou nebezpečnou, co má určitě tajné informace z bývalé americké zóny v Německu. „Byla to naprostá paranoia, ale oni byli mnou posedlí.“ Byla zpovídána do nejniternějších detailů.

Bylo to stále horší, prostředky pro domácnost žádné a od StB dostala Markéta radu – raději si pustit plyn. A to byla pro Markétu poslední kapka. Tehdy si udělala ve své hlavě jasno a nahlas řekla: „Ano, otrávím se s celou rodinou, máte nás na svědomí.“ Zřejmě stačilo opravdu jen takto málo, StB zareagovala a přestala ji alespoň do určité míry omezovat na vlastní svobodě.

Období: Únor 1948 a 50. léta

ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Fotogalerie k příběhu

Fotogalerie k příběhu

Fotogalerie k příběhu

Fotogalerie k příběhu

Fotogalerie k příběhu

Fotogalerie k příběhu

Fotogalerie k příběhu

Fotogalerie k příběhu

Fotogalerie k příběhu

Fotogalerie k příběhu

Fotogalerie k příběhu

Fotogalerie k příběhu

Fotogalerie k příběhu

Fotogalerie k příběhu

Fotogalerie k příběhu

Multimédia

Fotogalerie k příběhu

Fotogalerie k příběhu

Fotogalerie k příběhu

Fotogalerie k příběhu

Multimédia

Fotogalerie k příběhu

Multimédia

Fotogalerie k příběhu

Fotogalerie k příběhu

Fotogalerie k příběhu

Fotogalerie k příběhu

Fotogalerie k příběhu

Fotogalerie k příběhu

Fotogalerie k příběhu

Fotogalerie k příběhu

Fotogalerie k příběhu

Fotogalerie k příběhu

Fotogalerie k příběhu

Fotogalerie k příběhu

Fotogalerie k příběhu

Fotogalerie k příběhu

Fotogalerie k příběhu

Fotogalerie k příběhu

Fotogalerie k příběhu

Fotogalerie k příběhu

Fotogalerie k příběhu