Ženy v hradišťské věznici byly týrány hlavně psychicky. Například: „Když se nepřiznáte, zavřeme vám manžela“ nebo: „Dáme vaše děti do náhradní péče“. Anna Krmenčíková strávila nějakou dobu ve věznici jako tzv. chodbařka. Díky tomu nemusela být zavřená v cele, ale mohla se pohybovat po věznici. Časem si zvykla i na tzv. „žankování“, a při něm i na zápach z lidských výkalů, které musela každodenně v kýblech vynášet.
Na celý den dostávali jenom 20–25 gramů chleba. Ráno měli černou kávu se zeleným povlakem, protože do ní dávali brom. Na oběd byla „šlichta“ a knedlíky, kterým vězni říkali „blbouni“. V sobotu a v neděli byla lepší strava, to dostali i sekanou. Na Vánoce jim dali škodolibě slanečka a nedali jim dostatek vody, aby je trápila žízeň. Voda byla ve džbáně na umývání i na pití, muselo se s ní šetřit. Pod sprchy chodili jednou za několik měsíců. Topilo se z chodby a potrubím bylo teplo vháněno do cel. Spát museli při osvětlené místnosti, ruce nesměly být pod dekou. Dopisy vězni psávali na chodbě u stolku, měly předepsaný formát, mohly být jen na jednu stránku, a co se zdálo být dozorcům nevhodné, to se začernilo – zcenzurovalo. Totéž se dělo i s dopisy, které docházely do vězení. Často nebyly dopisy ani doručeny.
Na výslechy v Uherském Hradišti vzpomíná Anna Honová takto: „Já sama jsem nezkusila nějakého bití asi z toho důvodu, že při dalším výslechu, při kterém zase začali s tím Chorvatem a že mě tady zřežou, jsem se ohradila proti Holubovi, který mně řekl: ,Jak vám tu jednu střelím, tak se ani nezmožete!‘ A já jsem mu řekla: ‚Poslouchejte, vy jste muž, já jsem žena. To by bylo hrdinství, muž ženu. Vy jste zřejmě z dělnické rodiny, já taky.‘ On byl tak zaražený, že už mně nedal vůbec žádnou facku.“
Jednoho dne šel Jaroslav Náplava orat na pole mezi lesy. Přišli k němu dva muži, každý z jedné strany pole. „Zapřáhni a jedem dom, máme s tebou ňáké vyřizování na obci,“ rozkázali mu. Po příjezdu na obec čekal na stole na pana Náplavu nabitý revolver. Tehdy Jaroslav zjistil, že už mu jde i o život. Řekli mu:
„To kdybys chtěl náhodou utéct, rovnou tě odstřelíme!“ Pak následoval transport do uherskohradišťské věznice. Tam byl po dobu jednoho měsíce, kdy zažil mnoho pověstných Grebeníčkových výslechů. První týden byly výslechy tak časté, že ho vzbudili i několikrát za noc. Důvodem byla snaha získat více informací o jeho kamarádech z vesnice. Ale za žádnou cenu jim nechtěl nic říct. Proto následovaly kruté tresty – přesto pak musel vězeň podepsat prohlášení o tom, že s ním bylo jednáno slušně. Ve vězení dostávali jen malé množství jídla a vody. Pro pana Náplavu to bylo jen 15 dkg chleba, protože nechtěl vykonávat zadanou práci, která mu přišla ponižující – pletení vložek do bot z křehkého lýka. Po příjezdu z věznice byl tak vyčerpaný, že nedokázal přejít dvůr.
Jaroslav Náplava stále čelil nátlaku, aby vstoupil do JZD. Proto byl dne 4. července 1958 rozhodnutím Lidového soudu v Uherském Hradišti v senátě předsedy Dr. Jaroslava Ocelíka a soudců z lidu Antonína Zvonka a Antonína Dřinky uznán vinným, že v Nedakonicích jako soukromě hospodařící zemědělec na výměře 7,34 ha zemědělské půdy nesplnil povinné dodávky mléka a neodevzdal tento dluh ani v prodloužené lhůtě do 31. března 1958. Tedy jako soukromý podnikatel řádně nesplnil povinnost, která mu připadala k splnění tzv. jednotného hospodářského plánu, čímž spáchal přestupek a byl odsouzen k pokutě 2000 Kčs.
Jako odůvodnění soud uvedl: „Obžalovaný již delší dobu nedodržoval plánovanou zástavu hovězího dobytka. V roce 1958 měl plánováno sedm kusů, z toho tři dojnice. Choval však jen šest kusů, z toho dvě dojnice. V důsledku takového stavu neplnil po dobu několika let dodávku mléka. Tímto zůstal dlužen 4815 litrů mléka.“
Jaroslav Náplava se hájil tím, že tento dluh se táhl od roku 1954, kdy mu uhynuly dvě krávy a neměl peníze na opatření nových. Soud však tuto obhajobu nepřijal. Tím, že hospodařil samostatně, na sebe podle soudu Jaroslav Náplava přejal ručení za splnění všech výrobních předpokladů, které byly nutné k plnění povinnosti. U mléka bylo nejdůležitější dodržet zástavu hovězího dobytka a dojnic, což nedodržel. Za takových okolností měl podle soudu pomýšlet na možnost vstupu do JZD. Při pohovorech prý na to byl vícekrát upozorňován.