Na vandr, jak se jinak říká trampskému toulání se po přírodě, se nosily většinou dva nože. Jeden delší pevný a malý „zavírák“. „Pevný na to, když jsme potřebovali vyrobit polínko nebo upravit klacek, zavírací třeba na chleba,“ vysvětluje Milan Kmínek. „Pro nás byl druhý nůž nesmírně důležitý. Policajt totiž rozevřel při kontrole ruku, vzal ten větší nůž, položil si ho na ni, řekl: ,Ten je delší než dlaň,‘ a okamžitě ho zabavil jako možnou zbraň. Bez nějakých potvrzení či náhrad. Ten nůž byl prostě jeho.“
Součástí trampského života jsou potlachy, setkání kamarádů někde v lese. Písničky, vtipy, soutěže ve zvláštních „sportech“ – třeba v hodu kládou. „Pro komanče, jak jsme říkali komunistům, byly potlachy jasné hnízdo nepřátel režimu. A tak nám nařídili, že je to vlastně shromáždění a na to je třeba mít úřední povolení. Pamatuju se, jak naše Sacramento chystalo ve Vranicích potlach k výročí založení osady. Rozeslali jsme pozvánky, kamarád Bambus s tím jel na pionýru až do Chrudimi na velitelství Veřejné bezpečnosti. Výroční oheň nahlásil, oni říkali ano, dali mu potvrzení, razítko, že s tím souhlasí, kdyby přišli na kontrolu litomyšlský nebo svitavský. Začal potlach a my jsme na kopci nad lesem slyšeli ,vejtřasky‘. Celou noc byli v Jarošově nad naším údolím připravení vojáci, milicionáři a policisti, že kdyby se něco schrustlo, sjedou dolů a rozeženou nás. Naštěstí se nedočkali. Ovšem zažil jsem i takové potlachy, kdy opravdu až k ohni přijela armáda s policajtama, vzali obušky, a: ,Rozejděte se, nebo vás vyženeme z lesa!‘ Pak se na nás vrhli a mlátili nás hlava nehlava, až se to všechno rozprchlo. Pamatuju to z Jetřichovic u Děčína, z Brd, z Brandýsa, z Klopot…“