Ladislav Rett - Z právníka skladníkem

Zobrazit ostatní části příběhu

• Pro rodinu Dr. Ladislava Retta bylo období jeho věznění kruté. Bez příjmu hlavy rodiny měli problém vyžít, navíc se museli starat o babičku. Dcera Jana věděla, že si nemůžou dovolit, aby šla po střední škole studovat, navíc by ji s největší pravděpodobností z politických důvodů vůbec nepřijali. 

  Období: 60. léta a pražské jaro
  
  

  Přes známosti se poměrně rychle dostala do zaměstnání v účtárně. Vzpomínala, jak mívala problémy s vedením, protože nosila „nevhodné“ oblečení. Její matka totiž šila, proto měla často pěkné oblečení, což se podle kádrového oddělení k dívce z takové rodiny vůbec nehodí. Smířila se s myšlenkou, že nikdy nebude moci, ani po otcově propuštění, být povýšena, neboť také nikdy nevstoupila do strany. Celá jejich rodina byla navíc neustále pod dohledem a rodiče museli často chodit na výslechy.

  Období: 60. léta a pražské jaro
  
  
  ZAVŘÍT ZOBRAZIT VÍCE  ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Růžena Bratterová - Narušitelka socialistické morálky

Zobrazit ostatní části příběhu

• Jakmile se Růžena Bratterová vrátila z mateřské na národní výbor, byli tam už lidé, kteří udržovali přátelské vztahy s představiteli sovětských vojsk. Paní Bratterová měla všechny ty pocity v sobě, byla velice špatná z toho, že nás obsadili.

  Období: Normalizace
  
  

  Dávala to najevo různými způsoby, například po smrti Jana Palacha přinesla do práce komunistickým představitelům černé stužky. Bylo známo, že odmítala vstup vojsk a současný režim. Funkcionáři si dali dohromady, že paní Bratterová je protistátní živel, a řekli jí: „Narušujete socialistickou morálku a bylo by vhodné, kdybyste ze státního orgánu vypadla.“ U prověrek se toto všechno projevilo.

  Prověrka probíhala dne 18. 10. 1970: „Byla tam banda sedmi osmi lidí, zavolali si vás a pak se vás ptali: ,Jak to máte se Sovětským svazem?‘ Říkám, že mizerně. ,Jak se díváte na vstup vojsk? Jak se díváte na upálení Palacha?‘ ,Co vlastně chcete slyšet? Že miluju Sovětský svaz? Když nás obsadili, co chcete slyšet?‘ Tak oni do mě hustili ty kydy, jak je důležitá pro nás ta vazba na Sovětský svaz!“ Řekli jí, že svou funkci nemůže nadále vykonávat: „,Máte k tomu co říct?‘ Já jsem seděla na konci toho stolu a říkám: ,Víte, historie se opakuje vždy dvakrát, jednou jako tragédie a podruhé jako fraška, tohleto je fraška, čest práci soudruzi!‘ A vypadla jsem.“ Druhého dne musela odevzdat klíče od kanceláře, sebrat všechny věci ze šuplíků a ze dne na den opustit své pracoviště.

  V té době už ale čekala další dítě: „Já jsem v jiném stavu, vy mě nemůžete vyhodit! – Můžeme, jste politicky nespolehlivá, vypadněte!“ Nakonec to dopadlo tak, že se se svým zaměstnavatelem soudila o neplatnost výpovědi: „Zapojila jsem do toho advokáty všech stupňů.“ Kupodivu soudní spor vyhrála, odešla na mateřskou, ale nesla si s sebou špatný kádrový profil.

  Období: Normalizace
  
  

  Fotogalerie k příběhu

  • 
    Protokol k prověrce z roku 1970 1/2
  ZAVŘÍT ZOBRAZIT VÍCE  ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

• Jednoho dne měla přijít Růženě Bratterové obvyklá zásilka samizdatových tiskovin: „Zásilka pro mě byla dvacet knížek.“ Paní Růžena měla tehdy ruku v sádře a neočekávaně přijelo auto s padesáti, šedesáti balíky. Nevěděla, jak ty balíky přenést, a protože byla zrovna kvůli opravám na ubytovnu, kde pracovala, přesunuta policejní stanice, šla poprosit příslušníky SNB, jestli by jí nepomohli. 

  Období: Normalizace
  
  

  „No a co já, už jsem tam neměla žádného údržbáře ani nic, tak jsem šla k těm policajtům, kteří v tu dobu měli vedle nás jeden blok, měli tam oddělení, protože jejich budova se opravovala, že mi přivezli zboží, jestli by mi to nepomohli složit, oni říkali: Pro vás všechno, šéfová. Tak mi pomáhali složit plné auto těch zakázaných knížek.“ Příslušníci ochotně knihy uložili a pak si ještě s ní vypili kafe. Teprve později si paní Bratterová uvědomila, co se mohlo stát, kdyby se jen jeden z těch balíků roztrhl: „Sakra, co kdyby se nějaký ten špagát přetrhl a oni by uviděli tu zakázanou literaturu, tak pod patnáct let nejdu, ale hoši to ustáli, já taky, tak žiju. “

  Paní Bratterová se přátelila s jednou paní, která bydlela ve vedlejším vchodu, ale netušila, že její muž pracuje u StB: „No a jednou mě sbalili, on tam ve dvě hodiny v noci najednou přijel a teď se na mě dívá a já mu říkám: ,Nazdar, ty jsi pro mě přijel?‘“ Další členové StB zůstali dost vyplašení, paní Bratterová netušila, že je členem StB. „A on mi na to říkal: ,Proč tu jsi?‘ Já jsem říkala: ,Ti tvoji kolegové mě zatkli, zatím nemám želízka,‘ ještě jsem si z toho dělala srandu. A on na to povídá: ,Tak počkej.‘“ Trochu si popovídal se svými kolegy a poté řekl: „Tak pojď, já tě odvezu domů.“ Tím ji zachránil od výslechu. Podruhé paní Bratterovou zadrželi cestou z vernisáže: „Chovali se ale slušně, to nemůžu říct, že by něco na mě vymáhali nebo tak.“ Její zkušenosti s StB tedy byly relativně dobré.  

  Období: Normalizace
  
  
  ZAVŘÍT ZOBRAZIT VÍCE  ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

• V roce 1980 byla Růžena Bratterová zaměstnána na Nové huti Klementa Gottwalda. Na smlouvu sem přijeli pracovat Kubánci. Dostala je na starost a z toho rovněž vyplynul úkol jít s nimi do prvomájového průvodu.

  Období: Normalizace
  
  

  Průvod šel po Gottwaldově třídě a Kubánci se zastavili přímo před tribunou s představiteli KSČ a města, začali tančit a volat: „Ať žije První máj! Ať žije Fidel!“ Když už to trvalo delší dobu, ostatní v průvodu začali být netrpěliví, protože chtěli jít na pivo. Paní Bratterová odtamtud kubánské kolegy dostala pouze příslibem, že dostanou pivo zdarma.

  Období: Normalizace
  
  
  ZAVŘÍT ZOBRAZIT VÍCE  ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

Dagmar Stachová - Dcerou vězněných rodičů

Zobrazit ostatní části příběhu

• Pro Dagmar Stachovou byli její prarodiče skvělou náhradou za maminku i za tatínka. Navzájem se měli rádi a respektovali se. Na společný život paní Dagmar vzpomíná takto: „My jsme žili velice kulturně. Chodívali jsme každý týden do kina na premiéry. Jednou za měsíc jsme určitě museli jít do divadla.

  Období: 60. léta a pražské jaro
  
  

  Poslouchali jsme rádio, protože televize nebyla ještě v té době a to jsme poslouchali buď Vídeň, Hlas Ameriky nebo Rádio Luxembourg, tak to jsme tajně večer seděli u rádia a poslouchali tyhle ty tři stanice, protože i to bylo trestné, to se nesmělo.“ Po dokončení základní školy v roce 1962 chtěla jít Dáša na gymnázium (měla v té době samé jedničky) a poté dále studovat žurnalistiku. Na gymnázium se ale nedostala, protože její rodiče byli „nepřátelé režimu“ a tento „škraloup“ se s paní Stachovou táhl až do roku 1989. Ředitel školy Dášinu přihlášku ihned smetl ze stolu, ale navrhl dědečkovi, aby šla studovat na strojní průmyslovku, tam by ji snad mohli vzít. I přes nechuť a nezájem o strojařinu nastoupila v říjnu roku 1962 tehdy patnáctiletá Dáša ke studiu strojírenství. Dagmar vzpomíná na její rozhovor s dědečkem po prvním ročníku: „,Dášenko, trápíš se tam moc?‘ Já říkám: ,Trápím se tam, strašně se tam trápím.‘ ,Nikdy ti nikdo nebude nic vyčítat, jestli toho necháš nebo jestli už nemůžeš.‘ Já jsem říkala ne, když už jsem se na to dala, tak to teda dodělám.“ Dáša školu skončila maturitou v roce 1966. Od té doby se celý život živí jako technik.

  Období: 60. léta a pražské jaro
  
  
  ZAVŘÍT ZOBRAZIT VÍCE  ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH