Děda
„No to si piš, že jsem se účastnil. Z náklaďáku jsem odmontoval takovou tu hlásnou věc a vzal ji s sebou na náměstí. Taky vím, že jsme s klukama (kolegy z práce) po městě sháněli trikolory a vlajky. Byl to zvláštní den.“ Víc si ale nepamatuje.
Z rozhovorů studentů gymnázia v Nové Pace s pamětníky
Mamka
„V den sametové revoluce jsem v Nové Pace nebyla, protože jsem jela za kamarádkou. Vše, co se stalo, jsem sledovala pouze večer ve zprávách v televizi. Chodila jsem teprve první rok na novopacké gymnázium. V následujícím týdnu pořádali naši starší spolužáci diskuse, které se konaly v aule místo vyučování. Jelikož jsme byli nejmladší, moc jsme do diskusí nevstupovali a spíše jsme poslouchali a pozorovali. Aula byla úplně plná a studenti diskutovali mezi sebou i s učiteli. Nebáli se říct svůj vlastní názor, který předtím říct nemohli nebo se ho říct báli. Báli se především snížené známky z chování, vyloučení ze školy a dalších postihů.
Na bundách jsme nosili stužky symbolizující naši trikoloru. Během následujících dnů jsme chodili s přítelem na různé manifestace na náměstí, kde se symbolicky cinkalo klíči. Dalších akcí jsem se neúčastnila, protože v Nové Pace nic dalšího velkého nebylo. Na nějaké akce do větších měst jsem také nejela.“
Z rozhovorů studentů gymnázia v Nové Pace s pamětníky
Sametová revoluce se dostala do Nové Paky o pár dní později, pomocí tehdejší rozhlasové stanice Svobodná Evropa a díky šíření informací mezi lidmi. Dne 22. listopadu proběhla první manifestace na náměstí. Lidé se scházeli na náměstí každý den v šest hodin, pět dní za sebou, tedy od středy do neděle. Každý měl možnost vyjádřit svůj vlastní názor, jednotlivé projevy probíhaly u mariánského sloupu, kromě toho se konaly besedy v kině a v MKS. Materiály, které se dostávaly mezi lidi, se posílaly po hercích a studentech, kteří Novou Paku navštívili. Své vlastní projevy zde pronesli Jan Kačer, Petr Čepek, Jana Boušková, zazpívali písničkáři Karel Kryl a Jaroslav Hutka. Několik dní potom, 25. listopadu, byla svolána stávka a z fabrik šly pochody lidí na náměstí, které se úplně zaplnilo. Po sametové revoluci bylo v Nové Pace zřízeno Občanské fórum, proběhly personální změny a výměna zastupitelů. Panovaly zde pocity radosti, štěstí a úžasu.
„Píše se večer 17. listopadu 1989, kdy došlo k brutálnímu potlačení demonstrace studentů za svobodu. Informace o této události se začaly objevovat velmi pomalu, zpočátku se sdělovací prostředky snažily vše utajit a na venkov se informace dostávaly obtížně. Ze začátku následujícího týdne se v Nové Pace na náměstí u kašny začali shromažďovat lidé na podporu studentů.
Každým dnem se scházelo více a více lidí, z Prahy přijížděli zástupci herců a studentů, kteří nás informovali o pravdivém vývoji situace. V Praze v té době probíhaly okupační stávky na vysokých školách a v divadlech. V polovině následujícího týdne se již sešlo plné náměstí podporovatelů studentů. Do čela se postavil p. Petr Kuřík z Nové Paky, budoucí starosta. Na náměstí jsme si předávali informace o dění v Praze, zpívali revoluční písně a cinkali klíči,“ přibližuje tehdejší události jeden z hlavních aktérů Zdeněk Hrnčíř. „Když jsme ráno 17. listopadu přišli do práce, tak nám říkali, že jestli něco podnikneme, tak budeme potrestáni. Ale odpoledne obrátili a sami šli v čele průvodu. V průvodu šly společně Velveta, Regula a Silnička. Všichni jsme šli na náměstí, kde děti zpívaly Ach synku, synku. Ale kdybyste ráno někomu řekli, že odpoledne půjde v průvodu na náměstí, tak by se vám vysmál,“ vzpomíná Vlastimil Kulhán na události v listopadu 1989.