Jáchymov - uranové doly
Adresa
Jáchymov, Na Svornosti  64
Na tomto místě se odehrálo:

Josef Čech - Pomocník útěkářů
Zobrazit ostatní části příběhu

  • Josef Čech začal pracovat dobrovolně jako brigádník na uranových dolech na Jáchymovsku. Zde poprvé přišel do kontaktu s uvězněnými. Pravidla sice zakazovala jakýkoliv styk s nimi kromě toho pracovního, ale protože to nikdo nekontroloval, komunikace probíhala a líčili si své životní příběhy. Sympatie později přerostly v přátelství. Potkal tam i svého bývalého vedoucího. Pocit nespravedlnosti postupně sílil. Proto se s dalšími čtyřmi civilními pracovníky rozhodli pomáhat. „Přinášel jsem jim nějaké jídlo, cigarety a teplé oblečení a nosil dopisy.“ Stala se z nich spojka mezi vězni a jejich rodinami.

    Období: Únor 1948 a 50. léta

    Pomoc vyvrcholila přípravou útěku dvou vězňů. „Já jsem koordinoval činnost s venkem. Domluvil jsem odvoz s člověkem z Karlových Varů a kontaktoval dalšího, který měl zajistit doklady.“ Samotného útěku se však Josef Čech nezúčastnil, neboť obdržel povolávací rozkaz, aby se dostavil na odvod k armádě. Díky legitimacím kolektorů, které umožňovaly volný pohyb po celém areálu, se vězni mohli dostat mimo hlídaný prostor. Na vězně měl čekat řidič s doklady a odvézt je pryč, ale nastaly komplikace. V podniku, kde řidič pracoval, mu nebylo zapůjčeno auto, proto se nedostavil na smluvené místo. Vězeň Jiří Křivánek i za této rizikové situace střežený objekt opustil. Vlakem se dopravil na Moravu, kde byl ovšem za několik dní zatčen.

    Období: Únor 1948 a 50. léta

    Fotogalerie k příběhu


    • Pracovní dotazník 1/2
    ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

  • Na Rovnosti se Josef Čech dostal k práci zedníka. „To byla dobrá práce, protože se dala šidit. Místo malty jsme tam dávali šotolinu, a tak jsme vždy dokázali splnit normu. Když jsme ji splnili, dostali jsme větší dávku jídla a také kapesné, jehož výše se měnila dle naší výkonnosti.“ Po zaměstnání museli vězni chodit ještě na různé brigády v areálu tábora. „Já jsem chodil do kuchyňské přípravny oškrabovat zeleninu. To bylo dobrý, protože nám kuchaři dávali různé zbytky z kuchyně.“

    Období: Únor 1948 a 50. léta

    Čech se zde stal svědkem nelidského jednání s lidmi. „Jednou přivezli na tábor Svědky Jehovovy a ti odmítali vojenskou službu, práci pro zbrojní průmysl a nechtěli fárat. Postavili je před velitelský barák do sněhu a tam stáli v lehkém oblečení, dokud nezměkli. Z našeho baráku na ně bylo vidět, tak jsme jim přes zákaz aspoň donesli horký čaj. Bachaři řádili, ale naštěstí to nikdo nepráskl,“ dodává Čech k jednání, kterému byl nucen přihlížet.

    Roku 1955 vypukly ve všech jáchymovských lágrech stávky. Dne 4. července 1955 se na těžební věži tábora Rovnost objevila americká vlajka. Josef Čech s tím neměl nic společného, ale bachaři na něj nejspíš měli spadeno. Byl naložen do antonu a odvezen do Ostrova nad Ohří, kde byl po zevrubném vyšetřování označen za iniciátora stávky a převezen do ruzyňské věznice. „Tam mě hodili do sklepa a čtrnáct dní se nic nedělo. Celejch šestnáct hodin jsem musel chodit a měl jsem z toho hrozně oteklý nohy. Každý den se ve dveřích objevil kožený ksicht, dal mi tři papírky toaletního papíru a zeptal se na přání a stížnosti.“ Následující vyšetřování prokázalo, že Josef Čech stávku neinicioval. Později byl převezen na tábor Vojna u Příbrami.

    Období: Únor 1948 a 50. léta

    Fotogalerie k příběhu


    • hlaseni-ke-kazenskemu-rizeni.jpg 1/2

    Multimédia

    ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

    • Bohumil Loucký - Jaroměřický „kulak“
    Zobrazit ostatní části příběhu

    • V prosinci 1952 byl Bohumil Loucký deportován z Prahy na ústřední pracovní tábor uranových dolů Jáchymov. „Shromáždili nás v ,přibyleckém baráku‘, což byla velká dřevěná kůlna s třema sty palandami. Odtud nás přesunuli do táborové nemocnice. Všichni jsme byli očkováni a nahé nás hnali do jiné budovy – výstrojního skladu, kde jsme dostali ,muklšolnu‘. 

      Období: Únor 1948 a 50. léta

      Mě nechali v hlavním táboře. Šachta, ve které jsme fárali, byla asi osm set metrů daleko a museli jsme projít ,svobodným prostorem‘. Chodili jsme semknutí – museli jsme se seřadit do pětic a na povel ,Zavěsit!‘ jsme se chytili lokty k sobě, přičemž krajní řady se držely oběma rukama vězně, který šel před nimi. Celý průvod byl střežen ze všech stran. Zpět se chodilo stejným způsobem, jen se muselo čekat, až vyfárá celá směna. Stáli jsme venku, všichni mokří, a čekali jsme, až poslední vyfárají. Ti první už měli oblečení ztuhlé mrazem. Pak jsme odcházeli zpět na baráky. V hlavním táboře byla k mytí jen venkovní koryta se studenou vodou, běžně jsme se tedy koupali na šachtě. Na šestém patře, čtyři sta metrů hluboko, kam voda stékala, byla teplejší než ta venku. Kdo měl žízeň, pil vodu, jež prýštila ze skal. Pracovní ochrana v uranových dolech pro mukly byla přilba. Rukavice jsme neměli, a že je vše kolem radioaktivní, nám nikdo neřekl.“ 

      Období: Únor 1948 a 50. léta

      ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

    • Po půl roce byl Bohumil Loucký přesunut do tábora Bratrství, do areálu šachty. „Pracoval jsem v partě čtyř tesařů – všichni sedláci. Zdeněk Rohlíček od Příbrami, Josef Kubáček z Olomoucka a starší Maďar Jánoš z jižního Slovenska. Rozuměli jsme si. Pracovali jsme na výdřevě větracích komínů. Při jednom závalu jsem utrpěl úraz – kámen mi prorazil přilbu i hlavu.

      Období: Únor 1948 a 50. léta

      Hlavu mi sešili, dali novou helmu a po třech dnech jsem opět fáral. Při práci se mi do rány dostala infekce a vytvořily se okolo ní velké vředy. Dostal jsem vysoké horečky. Nepamatuji si, jak dlouho jsem byl mimo sebe, ale myslím, že tak asi na deset dnů mě ,osvobodili‘ od povinnosti pracovat.

      V červnu 1954 byl tábor Bratrství zrušen. Všechny nás přesunuli na tábor Barbora, který byl 1100 metrů nad mořem a kde jsme všichni trpěli neustálou zimou. Tam se naše parta čtyř sedláků rozpadla. Zde jsem opět užil mnoho hladu – při nesplnění pracovní normy krátili dávky jídla. Po nástupu na Barboru se ke mně jako krajan přihlásil vězeň, který tam byl již od r. 1945. Pocházel z Moravských Budějovic a zajistil mi ,lepší práci‘, opět v tesařské partě. Byli v ní tři Slováci a měli dohromady 75 let vězení. Moje přítomnost jim působila deprese, protože já měl jít za dva měsíce domů.“

      Období: Únor 1948 a 50. léta

      ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

      • Alois Durďák - Vězeň číslo 014380
      Zobrazit ostatní části příběhu

      • Na Jáchymovsku tehdy působili sovětští poradci. Jeden ruský inženýr je rozpočítával se slovy: „Lamač, pomocník, lamač…“ Pan Durďák řekl: „Ne, elektrikář.“ Za to šel na samotku neboli do korekce. Zevnitř byly ostnaté dráty. „Korekce byla postavena ve střelném pásmu, kdykoliv vás mohli zastřelit. V zimě se tam netopilo, málo jídla i oblečení a celý den jsme museli chodit. To byl rozkaz, kdo to nedodržel, dostal méně jídla.“ V jedné z korekcí měl nemocného kamaráda Evžena, kterému spolu s kamarády nosili ohřívané kondenzované mléko. Museli je vlít do vyrobené nádobky a přes střelné pásmo se dostat k protějšímu domečku. Tam mléko zavěsili na mříže. Tuto akci museli stihnout, než se bachař otočí. Ten měl právo střílet, kdykoliv někoho uvidí.

        Období: Únor 1948 a 50. léta

        Při odchodu na důl Prokop vždy asi dvě stě vězňů svázali a museli chodit stejným krokem. „Kdo nemohl, toho muži ze své dobré vůle nosili.“ Jeho přítel Renda byl velmi nemocný. Nosili ho a střídali se u něj. Ostatní mu nevěřili a mysleli si, že simuluje. „Jeden lapiduch v táboře sehnal RTG, který byl sice minimálně funkční, ale Rendu jsme zrentgenovali. Měl na plicích dvě osmicentimetrové kaverny, byla to tuberkulóza.“ Díky obětavosti a odvaze riskovat sehnali i lék, který mu podávali, a tím mu zachránili život. Poslali vzkaz rodině, za svého přítele dělali různé práce, aby se šetřil, a jeho rodina doma zařídila, že mohl jet domů a léčit se.

        V jednom z dolů při navrtání začala téci voda. Pan Alois musel rychle ven a dát vědět ostatním ze spodních pater. Voda ho spláchla, naštěstí se dostal ven dřív, než se utopil. Občas se i stalo, že nějaký dělník spadl do třísetmetrové šachty. „Ostatní pak museli zbytky jeho těla vytahovat na výztuhách. Člověk si musel na smrt zvyknout.“

        Alois Durďák byl propuštěn 5. 1. 1956. Byl leden, minus dvacet stupňů Celsia, neměl téměř žádné oblečení. 

        Období: Únor 1948 a 50. léta

        ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

        • Milan Sehnal - Vzpurný vězeň komunistického režimu
        Zobrazit ostatní části příběhu

        • Hned po přijetí na lágr v roce 1950 musel Milan Sehnal odevzdat všechny civilní svršky. Vzhledem k tomu, že měl vyšší trest než deset let, dostal ústavní oděv. Počasí tam bylo velice chladné, zima trvala i osm měsíců a sníh dosahoval výšky dvou metrů.

          Období: Únor 1948 a 50. léta

          Jednou na šachtě došlo k závalu. Milan Sehnal byl sražen do komína, utrhlo mu to prsty na nohou. Odvezli ho v nákladním autě na malou ošetřovnu, kde ho ošetřil jeden student. Nakonec ho odvezli do Karlových Varů, kde byl operován jakýmsi plukovníkem. Amputovali mu prsty na nohou a asi po měsíci musel zpátky fárat do dolů.

          Po návratu z nemocnice se zkontaktoval s Václavem Řehákem a Oliverem Staňkovským. Rozhodli se, že utečou. Vymysleli plán, který uskutečnili, ale utéct se jim nepodařilo. Po tomto pokusu je odvezli na vyšetřovnu Mariánská. Tam je vyšetřovali tím způsobem, že je přivazovali k mřížím a nechali je tam třeba dva dny. Nedostávali jídlo ani pití. Odtud je vzali na tři měsíce do korekce. Když uplynuly tři měsíce, byl převezen zpátky na Bory.

          Období: Únor 1948 a 50. léta

          ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

          • Bohdan Metyš - Pět let v jáchymovském gulagu
          Zobrazit ostatní části příběhu

          • Na Jáchymovsku vězni zažívali krušné zimy, jak vzpomíná i Bohdan Metyš: „V zimě jsme z odpolední směny nosili pod fáračkama dřevo na zátop. Mrzlo a uhlím nešlo zatopit. Přišli jsme před lágrovou bránu, prohlídka. Když objevili dřevo, museli jste ho odložit. Někdy jsme zkrátka přinesli dřevo bachařům.“ „Ale to nebylo to nejhorší,“ pokračuje pan Metyš. 

            Období: Únor 1948 a 50. léta

            „Ještě tam byla jedna věc. Přišli jste po šichtě, spali a najednou strašné bouchání na kolejnici. ,Nástup celý lágr!‘ Všichni jsme museli nastoupit do pětistupů na apelplac a začalo počítání. Každý měl v lágru své číslo. Já jsem byl číslo 1059… A někdy počty nesouhlasily. Tak znova. A teď si představte, že tam takhle na Štědrý den stojíte tři hodiny… Horší druh nástupu než počítací byl nástup ,všechno s sebou‘. To znamenalo totální přeházení vězňů. Na světnicích opět nikdo neznal nikoho.“

            „Nebo… nechali nás takhle nastoupit, přijelo auto. A z toho auta shodili tři mrtvý. Mukly, kteří se pokusili utéct. Všichni jsme tam tak stáli a pak jsme museli kolem nich projít. ,A takhle dopadnete všichni, když se pokusíte o útěk!‘ Stačilo smeknout klobouk a hned jste dostali ránu, že se z toho otřásla hlava. A to se dělo celkem často.“

            „Důležité v lágru bylo se co nejvíc vyhejbat zfanatizovanejm parchantům v uniformách. On totiž červený kříž, který měli političtí vězni namalovaný na zádech, na ně působil jako červený hadr na býka. Zloději, podvodníci apod. měli kolečka. Ti nebyli tak nenávidění jako ,nepřátelé lidu‘.“

            „Jednou jsme se chtěli s kamarády pomstít jednomu z esenbáků. No, prostě jsme snědli jeho psa. Samozřejmě trochu vylepšeného – upekli jsme si ho. Bylo to vítané zpestření stravy. V Jáchymově jsem byl i v roce 1953, když zemřel Stalin. Byl jsem poslán vyvěsit na vrchol těžní věže černý prapor. S chutí jsem nahoru šplhal…“

            Období: Únor 1948 a 50. léta

            ZOBRAZIT CELÝ PŘÍBĚH

1 / 4