Jaromír Tomášek byl zatčen a odvezen do Brna na Cejl, na třináctku, poté byl převezen do Znojma, kde strávil ve vězení rok. Následně pobyl v Jihlavě, potom opět ve Znojmě. Když ho příslušníci StB vyslýchali, nic neřekl, a to i přes to, že používali velmi tvrdé metody.
Musel například stát v kožichu u kamen, tloukli mu hlavou o zeď, musel klečet na židli s předpaženýma rukama a na nich držet Leninovy spisy a vyšetřovatelé ho bičovali kabelem přes chodidla. Někdy vzali velkou 500W žárovku a metrový trychtýř z tvrdého papíru a alobalu, žárovku rozsvítili a nutili ho, aby hlavu dal co nejblíže k žárovce. Ani zavřené oči nepomohly. Přesto nic neprozradil.
Dne 13. července 1951 měl v Brně soud. Ten mu za velezradu vyměřil trest 18 let vězení. Byl mu nabízen menší trest, ovšem za předpokladu, že řekne vše, co ví. On ale nikoho neprozradil.
Pan Alois Durďák byl zatčen v předvečer svátku sv. Mikuláše, 5. 12. 1949. Nejdříve byl vězněn ve vazbě na Orlí v Brně, dále ve znojemském vězení a na brněnském Cejlu. Ve vazbě na Cejlu měl kamaráda Františka Daňka. Jednoho dne ho spatřil pod plachtou, byl oběšen.
Sám pan Alois i pod výhrůžkou fyzických trestů odmítal spolupracovat. Následovaly nečekané výslechy, facky, klečení na židli, mlácení pendreky do chodidel, shazování ze schodů… „Jednoho dne, když jsem byl do krve zmlácen, jsem ve věznici potkal takového podivína. Byl to zvěd. Nikdo si nesměl stěžovat. Musel jsem říci, že jsem spadl ze schodů, jinak bych dostal ještě.“ Muž mu odpověděl: „Mušíš dávat pozor, aby šiš neublíšil…“ Díky jednomu výprasku, kdy do něj mlátilo osm vyšetřovatelů pendreky, mu dodnes nefunguje jedna ledvina.
V cele pro maximálně tři osoby jich bylo ubytováno čtrnáct. Také tam byly přemnoženy štěnice. Čas od času celu navštívil policejní doktor se slovy: „Jak se máte, vidím, že se máte dobře, štěničky – sem tam nějaká.“ Alois Durďák byl v lednu 1951 odsouzen na šest let a jeden měsíc. Celý trest si odpykal.
Z vazební věznice byla paní Anna Krmenčíková přesunuta do věznice v Brně-Cejlu a později do pracovního tábora v Chrlicích u Brna, kde byly soustředěny kriminální i politické vězeňkyně. Mezi kriminálními tam byla spousta prostitutek. V brněnském vězení bylo dvacet žen na jedné cele a byla tam hrozná hygiena. Spolu s paní Krmenčíkovou a ostatními ženami na cele číslo 64 pobývali švábi, myši kdejaká jiná havěť.
Vzpomíná si i na tresty, které byly za sebemenší přestupky. Sama, když odmítla sdílet celu s konfidentkou, dostala trest tři měsíce bez dopisů a ostatních požitků. Na protest proti tomuto nařízení začala držet hladovku. Neustále si opakovala, že Gándhí držel hladovku čtyřicet dnů a vydržel.
Vzpomíná, jak to bylo těžké, když musela plnit pracovní normy, aby se neocitla v tzv. korekci za sabotáž. Té se všichni vězni velmi obávali. Byla to místnost betonovou podlahou, lůžko zavěšené na zdi a bez pokrývek. Dodnes si vzpomíná na smutné oči vězně Dvořáka, který byl zmučený v korekci a později byl popraven. Hladovku vydržela osm dnů. Potom ji přesunuli na jinou celu. Z brněnské věznice na Cejlu jí utkvěl v paměti také obrázek Milady Kroupové, kterou uvěznili v šestém měsíci těhotenství, doma měla další dvě malé děti a svého novorozeného chlapce krmívala na vězeňském dvoře pod šibenicí.